V posledních dnech vidíme, že nárůst případů COVIDU je opět razantní a v číslech dokonce bezprecedentní. To si vyžaduje stejně razantní a rychlé omezení našeho chování (i legislativně vyhlášené restrikce, na které jsme byli zvyklí na jaře). Chtěl bych věřit, že se nám to opět povede. Co mi v tom brání?

Fakt, že jsme se jako společnost mohli sice v létě nadechnout, bohužel jsme ovšem toto nadechnutí nevyužili k regeneraci sil, ale naopak k ještě větší polarizaci a politizaci celé epidemie.

COVID JSOU NOVÍ UPRCHLÍCI

Z koronaviru jsme udělali laciné politikum (jako jsme ho dříve udělali z uprchlíků, pomazánkového másla, inkluze) a místo osobní zodpovědnosti jsme si čím dál více zvykali jen ukazovat na Babiše/Vojtěcha/starostu/hygieničku/nakaženého souseda, který byl lyžovat v Alpách (doplňte si jméno sami, dle osobních antipatií). To jsou ti, kdo věc mají řešit, nebo kteří někde udělali chybu. Ale jak epidemii "řeší" každý z nás? Jak se chrání a jak chrání druhé? Dnes. Zítra. Co je účinné, to přece dávno víme. Četli jsme o tom každý z nás desítky článků.

Jenže snazší než se nepříjemně a s negativními důsledky omezovat je celou věc bagatelizovat a očekávat, že něco mají dělat hlavně "ti druzí". Někeří lidé se snad dokonce vnitřně radují z toho, že se vládě krotit epidemii nedaří a že jistě díky tomu prohraje příští volby. Každé zhoršení epidemiologické situace přece bude ukazovat na něj! Na toho, jehož jméno slušný člověk už ani nevyslovuje! Této zkratkovité úvahy se drží, v pohodlném alibismu z vlastní zodpovědnosti a pod tíhou dlouze živených emocí, které jim zakrývají prostý výhled na to, že nemoc může daleko spíše smést mnoho jejich blízkých než Babišovu vládu. Přichází totiž podzim, přátelé. Doba, kdy se virům velmi daří.

EMOCE OPADLA. UŽ JE DOBŘE.

Stále více občanů však - nejen kvůli letnímu nadechnutí - dosáhlo přesvědčení, že COVID je v Česku (i díky dobrému zvládnutí epidemie na jaře) jen jakési virtuální pseudotéma, nafouknutá bublina, vděčný předmět nesouhlasných názorů a kavárenských diskuzí. Nechápou a nechtějí pochopit, že nás může jen velmi málo (náhlá mutace viru, nezodpovědnost v chování lidí, kombinace s chřipkovou epidemií a změnou ročního klimatu, nedostatečná opatření, pokračující bagatelizace) během několika týdnů vystřelit do situace, jako zažívala na jaře Itálie nebo Španělsko s nekonečnými řadami rakví, které nestíhá nikdo zakopat. Možná, že ne. Nechci vás strašit. Ale možná, že taky ano.

Zásadní omyl, který činíme, je, že usuzujeme na vážnost nebezpečí podle síly své aktuální emoce. Proto se bojíme záchodového pavouka, ale nebojíme se, že dostaneme rakovinu, když denně hltáme salám. To druhé je pro náš život neskonale nebezpečnější. Už nejsme v šoku/vzrušení, které jsme zažívali na jaře. Na přítomnost epidemie jsme si zvykli, naše emoce se zmenšila nebo odešla. Díky tomu falešně usuzujeme, že virus nám - stejně jako ten salám - uškodit nemůže. Protože jakou může salám vyvolat negativní emoci? A tak si myslíme, že to, co zažívali v Itálii, Španělsku, Brazílii - byly jen přepálené skeče v televizních novinách. Tak jako tak - že už dávno patří historii.

ZA VŠECHNO MŮŽE BABIŠ. TAKY KDO JINÝ, ŽE?

Místo zodpovědnosti a nepříjemného sebeomezení o to více mudrujeme na sociálních sítích a zvyšujeme jiné emoce - frustrace, naštvání, rozmrzelosti. A utvrzujeme se v jediném: Opět za všechno může Babiš.

Antibabišovští influenceři šíří na sociálních sítích slova o svobodě a kritickém myšlení a nevšímají si, že svým monotématickým zaměřením na jediného původce zla a jedinou cestu k jeho odstranění, po kterém nastane trvalý ráj, přetvářejí sami sebe i své fanoušky v kult se stejně stádním myšlením, stejně omezenými obzory, stejně nebezpečnou bezrozpornou pravdou, stejnou sebeidentitou konfirmovanou v útěše hromadného lajku a skupinové cancel culture, jako tak rádi vnímají a kritizují "u těch druhých".

Nebylo by v takové situaci plýtváním verbálního kapitálu, kdybychom hlavní téma letošního roku - COVID - nevyužili a dokonale nevyždímali v této naší malé české polarizaci, v této nekonečné hře na dobré a zlé? A špatná zpráva? Bohužel, ten, kdo to může odnést, nebude velmi pravděpodobně ten, koho ve svých statusech nejraději očerňujete.

CO DĚLÁME MY?

Vláda (karanténní štáb, představitelné státu a samosprávy) musí jistě rychle vyhlásit dobrá a účinná opatření. Ale to nestačí. Na rozdíl od jara totiž nasednou na zcela jiné psychologické podhoubí. Nikoli na ochotu hromadně šít roušky a vařit jídlo hasičům. A toho se bojím. Koneckonců dnes už se přece vůbec nejedná o to, že by občan nevěděl, co "má dělat" a čeká na rady a informace. Co má dělat, dnes ví každý a každý o tom dokáže napsat článek. Dnes se jedná o to, že ten půlrok se svou myslí intenzivně pracoval. Bohužel různými směry.

Stojíme v situaci, kdy se nám prostě - z desítek důvodů, z nichž některé naznačuji výše - nechce nesnadno se omezit ve svém chování, ve své zodpovědnosti, ve své firmě, se svými klienty, se svojí rodinou, se svými přáteli... To je nepříjemná pravda, kterou si nechceme přiznat. To je pravda, kterou chceme odvysvětlit podle svého naturelu - ad babišam, ad fatum...

A toto nezměníme seberazantnějším opatřením.

Snad se nám tedy podaří opět si uvědomit tu nejjednodušší zprávu, která nám dnes nejvíce uniká, protože pro svět mediálního byznysu už není zajímavá. Je totiž dokonale vytěžená:

COVID není o Babišovi. Je nebezpečím, které bezprostředně hrozí nám všem. Vašim rodičům. Vám. Dnes silněji než včera a možná silněji než kdykoli předtím. Sám o sobě ho nezastaví semafor, zavřené hranice, epidemiologická opatření ani claim vašeho oblíbence na twitteru. Zastavíte ho v poslední řadě: Jenom vy a vaše chování. Jste na to připraveni?