Politická vystoupení Miloše Zemana jsou v mnoha ohledech tendenční, primitivní a často sprostá. Nehodlám nosit dříví do lesa tím, abych je zde rozebíral. Rád bych však upozornil na jeden zásadní aspekt Zemanovy rétoriky, který rozhodně hloupý není.

Byť může nad prezidentovými slovy kroutit hlavou OSN, západní demokratický svět i lidskoprávní organizace, jednomu uchu jeho slova lahodí. A právě pro toto ucho jsou tato slova pečlivě vybírána. Je to ucho Zemanova skalního voliče.

Zemanův "skalák" je v průměru méně vzdělaný obyvatel menšího města či vesnice, kterému je bližší košile než kabát, Televarieté než Dostojevskij a který neřadí hloubání nad složitostí světa mezi svých hlavních pět životních priorit. Prezident tyto charakteristiky dobře zná a své bonmoty i názory pečlivě vybírá právě pro něj. Ostatní jej nezajímají. Těch prvních je totiž dost.

Zatímco v oblasti protievropských a nacionalistických názorových pozic je v současnosti plno - překonvičkováno, přeokamurováno, přefialováno a přemachováno - a my jen můžeme sledovat smutný kanibalizující se boj o maximálně 10-20% hlasů, Zeman jde na věc jinak. Neoslovuje jen voliče s konkrétním názorem; oslovuje voliče s konkrétní charakteristikou. Našel přitom takové vlastnosti, které skýtají a budou skýtat dostatečný elektorát. Jejich leitmotivem je:

NENÁVIST K INTELEKTUÁLŮM A KE VZDĚLANOSTI OBECNĚ

Miloš Zeman umí velmi dobře oslovit frustrované voliče s omezeným vzděláním, kterým dodnes vyhovuje proletářská mantra "já jsem havíř, kdo je víc", v jakékoli její současné nuanci. Ještě před dvaceti lety bylo slovo "intelektuál" nadávkou nejen pro ně, ale i pro obecný lid. Pojmy jako "intelektuální elita", "akademici" nebo "vzdělanci" jsou pro mnohé Zemanovy voliče synonymem nepochopitelného vyvyšování nebo přímo třídní nespravedlnosti. Rozdíl mezi tím, kdo má znalosti, přehled a hlubší chápání světa, a člověkem hlouběji nevzdělaným vidí zhruba stejný jako rozdíl mezi člověkem s čepicí versus kloboukem nebo mezi blondýnkou versus brunetou. Vzdělání není nic, nad čím bychom se měli zastavovat. Není to nic, oč bychom měli vlastními silami mimořádněji usilovat. Není to nic, pro co bychom si druhých měli vážit. Není to hodnota. Není to k ničemu.

A tuto alergii části svého voličstva na jakoukoli připomínku o důležitosti vyššího vzdělání a hlubších informací o světě Zeman obratně využívá. Svou hlavní nevýhodu a předmět osobní frustrace - že jím samým totiž čeští intelektuálové pohrdají - geniálně přetavuje v hlavní argumentační zbraň politického marketingu: Kdo by se s nimi bavil - s chytrolíny a pisálky, neproduktivně tlachajícími na univerzitách a akademiích; s opilci a feťáky, nazývajícími se umělci. Co užitečného dělají? Proč by měli být něco více než "my ostatní"? Je to starý třídní boj v novém kabátu. Nikoli proletáři versus buržoazie. Ale vzdělaní versus málo vzdělaní.

A tak neúčast rektorů na oslavách 28. října vnímá jako "vítanou", protože uvolnili ve Vladislavském sále místa - pro prostý lid! Argument jednoznačně gottwaldovský, mezi lidem osvědčený a oblíbený. Zeman odmítá jmenovat profesory, protože ví, že nad nimi nemá a nebude mít moc. Že jej pouze slušně trpí jako představitele ústavní funkce. Místo toho rád a často míří do regionů k okoštování slivovičky a tlačenky. Dobře ví, že i s nulovou podporou vzdělanců se mu opět podaří získat masivní podporu voličstva, stejně jako bez této podpory vyhrál prezidentské volby. Na Hradě ani v okruhu Zemanových podporovatelů není jediná osobnost, kterou by bylo možno nazvat slovem intelektuál.
- "A vidíte? Svět se točí i bez toho. Vyhrál jsem volby. Tak asi nejsou třeba, ne?"
- "Dobře mluví, ten Miloš...".

PRAŽSKÁ KAVÁRNA

Již pouze třešničkou na dortu je Zemanův nenápadný vzkaz skalním příznivcům: "nas mnogo, jich málo". Proto nikdy nehovoří o oponentech, ale o "pražské kavárně". Tento pojem jeho politického PR jistě nepopisuje realitu, ale slouží mnohému. Je jasné, že miliony voličů, kteří si na prezidenta nepotrpí, se ani na směny nevejdou do Mlýnské kavárny, kterou považuje za pomyslné ohnisko své metafory, a 99% z nich v intelektuální pražské kavárně nikdy nebylo. Nicméně tento obraz je u jeho voličů mimořádně úspěšný:

1. Podtrhuje se tím kavárenský pocit neužitečnosti jejich návštěvníků, říkejme rovnou - budižkničemů. Poctivý člověk staví dům nebo okopává zahrádku a po práci si maximálně skočí na oprávněný gambáč. Není důvod "vysedávat" a neproduktivně tlachat v nesmyslných buržoazních podnicích, kde vám prodají předražené kafe, které byste mohli mít doma u televize za pár kaček.

2. Oponenty chytře popisuje jako početně nevýraznou skupinu lidí: jak název napovídá, jedná se o návštěvníky "několika kaváren", více se jich tam vejít nemůže. Takže zase Horáček, Pažout - známé firmy, pořád titíž.

3. Umožňuje vykreslit obraz snadno představitelného nepřítele, který je jednoznačně definovatelný v intencích my versus oni - vždyť jaký normální člověk kdy zajde do pražské kavárny, ne? Jaký normální člověk je intelektuál? A to se v politice hodí vždy.

4. Umně odhaluje hlavní příčinu drobných životních nespokojeností jeho voličů. Praha je místo, které Zemana obecně nepřijímá a kde během prezidentských voleb získal nejméně hlasů. To se opět hodí. Venkovan nebo Brňan, Frýdečák nebo Ústečák - přes rozdílnost geografie i vlastních osudů - Praha je tmel, který rád spojí zdroje veškerých osobních frustrací. "Oni tam v Praze si zase vymysleli... ať zkusí žít tady... však kolik tam vydělávají a co vyděláme tady my... pak ať mluví". A tak dále. Zeman přetavuje animozitu většiny Pražanů proti své osobě ve svůj prospěch a představuje osvědčenou variantu konceptu "my versus oni" v podobě "Praha versus my, co víme" - s brzkým příslibem další voličské podpory svých skalních.

UPRCHLICKÁ HYSTERIE

Dalším žhavým tématem, kterým se snadno spojí s nevzdělaným, xenofobním a za hranice vlastního dvorku nevidícím Čecháčkem, je jistě antiislámská a uprchlická hysterie, dobře prosolená českou závistí ("Jak může mít válečný migrant mobilní telefon?"). Dobrovolníky, kteří uprchlíkům pomáhají na Balkáně, Zeman vyznamenat nehodlá, protože - podle jeho vlastních slov - "nedělají tuto práci skrytě a nezištně" (rozuměj - píšou o ní na sociálních sítích), kdežto jiní Zemanem vyznamenaní hrdinové (Čuba, Renč nebo Bílá) jsou známí koryfejové pokory, nezištnosti a života ve skrytosti.

NEJVĚTŠÍ ZBRAŇ MILOŠE ZEMANA

Jakkoli jsou tyto črty Zemanovy politické strategie - antiintelektualismus, ochutnávání tlačenek, antipražanství a v poslední době xenofobie - jednoduché a zdánlivě snadno okopírovatelné jakýmkoli jiným politikem, zdá se, že Zeman zatím konkurenta ve svém elektorátním prostoru nemá. I jednodušší volič musí svému politikovi věřit, že nekecá. A proto rasista naslouchá ochotněji Konvičkovým výrokům, které svou úrovní nepředstavují rozpor s osobností svého autora, než umělé stylizaci profesora Fialy do ustaraného xenofoba, který se "obává o národ", pózuje před plotem s ostnatnými dráty a na historicko-politické okolnosti této migrace jako studovaný politolog roztržitě zapomíná. Tomu neuvěří nikdo.

Právě v aspektu osobní hodnověrnosti má Miloš Zeman jedinečnou pozici. Nejen že našel klastr témat, kterým osloví dostatečnou masu voličů. Ale nikdo z jemu věrných - a koneckonců ani nás ostatních - nemá důvod nevěřit, že proklamované charakteristiky nemá; že je nežije, že jimi není. A nehovořím jen o výše uvedených, ale i o těch v kuloárech často zmiňovaných. Zášť, pomstychtivost, sprostota, inklinace k nemírné spotřebě alkoholu. To nejsou vlastnosti, které by jeho skalní hodnotili negativně. Jsou to naopak charakteristiky, kterými je svým voličům blízký. Které mnozí z nich sami úspěšně pěstují. Zeman je v nich více než uvěřitelný. Je zcela ryzí. Vytváří u svého voliče oprávněný pocit, že je jedním z nich.

Největší síla Miloše Zemana tak v konečném důsledku není v tom, co říká. Je v tom, jaký je. Nejsilnější pákou jeho politické rétoriky není promyšlená strategie, vycizelovaná během brainstormingu prezidentových poradců. Největší zbraní Miloše Zemana je jednoduše sám Miloš Zeman. Tak prosté to je.