Setkání zpěváka a populisty v lokálním globusu je více než symbolické. Oba totiž ladí akordy, jež končí v každé příští totalitě.

Nic nevystihuje lépe můj pocit nad veřejnými sympatiemi Jaromíra Nohavici ke xenofobnímu populistovi Tomiu Okamurovi než jeho vlastní píseň:

Našel jsem včera hvězdu
ležela v mazlavém bahnu
na nebe bych ji vrátil
k nebi však nedosáhnu

HVĚZDA

Bouře nevěřícných reakcí nad společnou fotografií se rozpoutala nikoli proto, že bychom kvůli okurkové sezoně neměli zajímavější kauzy, ale kvůli tomu, kdo na ní vedle Okamury stojí. Šokovaní jsou především ti, kteří Nohavicu znají z dřívější doby a možná trochu schválně ignorovali současný posun jeho tvorby.

Pamatujeme si ho totiž jako symbol poctivé sebereflexe transformované do něžných i odvážných písní, které jsme poslouchali v osmdesátých letech na popáté překopírované kazetě z ostravské burzy. Jako člověka, který nám dával naději, že někdo se ještě dokáže postavit proti. Jako hrdinu, který se vysmívá ustrašenému strkání hlavy do písku. Nyní však je naše hvězda, zdá se, poněkud ulepená.

GLOBUS

Po vybřednutí se vzpomínek a poslechu zpěvákovy současné tvorby smutně zjistíme, že Nohavicova empatie končí u holokaustu a Sarajeva. Dál neumí. Jen v těchto omezených hranicích dokáže soucítit. Za nimi straší - cikáni, Arabi i židi.

Globus tak pro Nohavicu zůstává jen ostravským nákupním centrem a vhodným místem pro selfie s Okamurou, nikoli symbolem světa globální bolesti a zodpovědnosti, ze které nikdo nemůže utéct. Tento opravdový svět je pro pochopení mnohem obtížnější než bezprostřední prostor lidové frustrace, který člověka lehce pohltí a o kterém lze případně v laskavé nadsázce zazpívat povedenou píseň.

Je však možné, že by si člověk s Nohavicovým intelektem neuvědomoval, že právě z lidové frustrace, se kterou se ztotožňuje, roste nový holokaust a nová Srebrenice? Narazila jeho představivost na limity vlastní pohodlnosti?

Co brání Nohavicově autorské imaginaci - a koneckonců i imaginaci dalších folkových zpěváků jeho generace - přinést nám píseň o posledním rozpočítadle syrského děvčátka, na které padlo - udušení sarinem? Proč neslyšíme blues o naivním taťkovi, který se společně s vidinou lepší budoucnosti pro své děti topí před Lampedusou? A pokud žádám po autorově imaginaci příliš: Nedokáže umělecky reflektovat alespoň to, že tuto hrůzu umělecky reflektovat nedokáže?

Možná to není jen nedostatek v umělecké představivosti. Obávám se, že je v sázce něco intimnějšího, o co by přišel nerad...

SLÁVA

Oblohou táhla mračna
já vzpomněl na tebe dědo
zda vskutku všechny cesty
tím správným směrem vedou

Sláva je velké pokušení. Přináší s sebou dvě rizika: přestat se kriticky zamýšlet ("jsem přece báječný, protože mě lidi mají rádi") a začít se cenzurovat ("kdybych nedělal, co lidi mají rádi, neměli by mě rádi...a nebyl bych tedy báječný"). Mohu jen spekulovat, jak úspěšně Jaromír Nohavica tyto bitvy vede. Ale jsem přesvědčen, že sláva mu prostě stačí. Dále jít nechce.

Pokud by se totiž takového kroku do svého svědomí odvážil, snadno by spatřil, že sláva není odměna za vlastní úspěch. Je to zodpovědnost za to, jak veřejný prostor formuji, co do něj vnáším a také co do něj schválně nevnáším. Každý - od umělce přes novináře po politika - má svůj podíl. V dnešním globusu, ani tom ostravském, už nelze říci "Pokud máte s mými písničkami a názory problém - běžte ven, běžte si jinam." Není totiž žádné jinam ani není žádné venku. A to je něco, co dříve věděl.

DEVADESÁTKY

Nohavica si oblíbil písničku: "Jste noví estébáci", kterou notuje každému, kdo se k němu kriticky vysloví. Redaktorku novin, která se ho táže, co ho přitahuje na Okamurovi, nazve posměšně "kapitánkou".

Ale veřejný prostor je ideovým opakem tajné policie. Okamžikem, kdy do něj jako umělec vstoupil, dal ostatním právo, a dokonce povinnost kritizovat jeho působení v něm. A čím větší má vliv, tím větší musí být naše bedlivost. Kdo má hodně moci, musí být mocněji kontrolovatelný.

Nohavicovi je zřejmě bližší idea svobody, propagovaná v devadesátých letech jistým pánem s knírkem, který ji označoval jako "pravicovou". Dnes víme, že to byla tupá projekce jeho vlastního egoismu. "Co je moje, tím si mohu neomezeně disponovat." To je karikatura svobody, filozofie bezohlednosti. Naše svoboda totiž končí tam, kde začíná ovlivňovat životy těch druhých. V tomto průniku se z ní stává zodpovědnost. Nezdá se mi, že by Nohavica tento rozdíl zatím výrazněji vnímal.

BARD

Do kapsy dal jsem tu hvězdu
a pak mi velmi smutno bylo
že se to krásné něco
ve mně tak pokazilo

O Nohavicovi se často říká, že je bard. Bard je někdo, kdo zpívá o hrdinství vlastního národa. A tuto roli plní Nohavica skvěle. Zpívá ústy svého lidu a o jeho dobrodružstvích - starostech, pochybnostech a láskách. Ale myšlenková dobrodružství jeho lidu jsou také čím dál více nabitá záští, xenofobií, malostí, a orientací na domácí pohodlíčko.

Nohavica si ve své roli barda možná namlouvá, že tato nálada jej pro něco legitimizuje. Daleko spíše však pro něj vytváří bezpečný prostor, ve kterém bude vždycky přijímán, dokáže-li vypnout svědomí a zpívat, co se líbí. Nikoli už za svůj lid, ale prostě - svému lidu.

Lid zatleská za rasistickou špínu "Mám bílou kůži ve tmě zářím / Jako lejno na oltář / Jako zlaťák vprostřed herny / Proč jsem se nenarodil černý". Lid se bude za břicho popadat nad "Arab mi šahá na babu / Já mu snad oči vydlabu / Zabiju toho Barabu / Alibabu / Ze Sýrie". Zahrát to samozřejmě s heligonkou, rádobyžertovně, odlehčeně. Tedy alibisticky. Aby nikdo nenamítl, že v sýrijském pekle právě umírají stovky tisíc lidí a i pietně mlčet by bylo příliš málo.

To je Nohavicovo nové plebs blues. Pokud lidu není hanba, pak první, kdo by se měl zastydět, je jeho bard. Nemá-li bard svědomí, kterým by vnímal to, co jeho posluchači nevidí, stává se pouze písničkářským tlachalem.

POP-MUSIC

Hlavním úkolem umělce není být populární, ale znejisťovat naše názory, provokovat, nesmířit se, ukazovat na příliš pohodlné pohledy. Musí nelítostně zůstat tam, kde jsme příliš brzy hotovi. Pokud na to abdikuje, pak nedělá umění, ale showbyznys. Rozčarování nad Okamurovou podporou vychází především z toho, že většina lidí vnímá Nohavicu jako folkového zpěváka. Tedy někoho, kdo se výše uvedených věcí nebojí.

Pavel Klusák nám však přináší trochu jiný pohled. Skvěle reflektuje v recenzi jednoho Nohavicova CD zpěvákův verš o obtížném hledání poezie:

"Když si nad tím člověk zrekapituluje Nohavicovy aliance posledních let, napadne ho: vida, tak ten člověk, který svou dráhu vede přes duet s Kabáty, muzikál Kudykam, psaní pro virtually.cz, uctivé výroky o Landovi a product placement z vlastní iniciativy, je bytostný hledač poezie. Anebo je to prostě „jenom písnička“, jen takový textařův nápad, který by bylo bláhové brát „doopravdy“. Čímž se ocitáme zpátky na začátku článku, u definic wikipedistů. Songům, které na sebe neberou risk osobní výpovědi, tam říkají pop-music. Stvrzuje se tak pocit, že i když má zvenčí písničkářský kabát, je dnešní Nohavica kolegou pravověrných řemeslníků popu."

Rozdíl mezi folkařem a popařem není ve vlastnictví akustické kytary. Folkový zpěvák by měl posouvat naši imaginaci tam, kde jsme ještě nebyli a kam se nám nechce, nejen potvrzovat to, co už víme a čemu chceme věřit. Když zazpívá Kryl, stydíte se, jak jste nízko. U Nohavici posledních let se pobavíte, dojmete a pokývete hlavou. Jeho písně jsou "pěkné". Nezadají si, nevyvolají odpor, nevedou k zamyšlení. A to je definice popu.

Možná máme na Nohavicu příliš vysoké nároky, protože jej v našich myslích stále vnímáme jako někoho jiného. Dnes je ale představitelem středního proudu a chtít po něm více než pěkně zazpívanou písničku je jako chtít po Gottovi, když dával v normalizačních estrádách dělovou ránu, aby se někomu odvážně postavil. Gott o to nestál a dobře věděl proč. Nohavica o to nestojí taky. Uvědomme si to už konečně: Není to český Okudžava ani Dylan. Je to Elvis Presley, který udělá show. Dojemnou, vtipnou, o lásce, ale jenom show.

POPULISTÉ

Svou příliš lokální fotografií z globusu popřel slezský bard to, o čem si mnoho lidí jen myslelo, že zpívá. Slyšeli totiž ozvěnu svých vzpomínek, nikoli realitu jeho současných taktů. V těch je Nohavica dávno úplně jinde. Umělecky, a zdá se, že i lidsky.

Ne náhodou tak padá popový zpěvák do náruče populistovi. A více než symbolicky tak činí v chrámu konzumu, a právě u pokladen. Očekávání obou mužů jsou totiž podobná: Oslovit dav, potvrdit mu, co si myslí, a poskytnout trochu zábavy. Rozdmýchat emoce a nenávist, protože ta baví nejvíce. A na základě toho získat voličskou podporu, slávu... a především tantiémy.

Jestli je to málo nebo to stačí, to si musí rozhodnout Nohavica sám. My ostatní si asi zatím do krabice vzpomínek schováme obraz někoho, kdo nám kdysi připomínal, že odvaha neznamená jen otevřít si ústa s každou sprostotou. Možná jej budeme ukládat s malou nadějí, že Nohavicově tvorbě ještě není konec.

Rád bych viděl našeho ostravského Jarka, jak vybere i tuto zatáčku, která je pro něj ale ještě těžší než proslavený alkoholický kopec. Podobně jako v boji s alkoholismem by totiž musel opustit nejen to, co mu škodí, ale především to, co miluje. Držím mu palce a doufám, že to zvládne. Nerad bych si jej totiž připomínal jen smutným popěvkem:

Našel jsem včera hvězdu
Vyhaslou hvězdu