Význam zákazu nošení šátků pro likvidaci světového terorismu
A máme to tady. Muslimské studentky nemohou nosit v české škole šátky.
Rozhodla tak ředitelka zdravotnické školy, která je paradoxně spoluautorkou učebnice "Sociální politika". Její pojetí sociální politiky je tedy přímočaré a bez pochybností. Kdo se nepřizpůsobí, bude vyloučen.
Neznáme konkrétní kontext případu, takže můžeme jen spekulovat na obecné úrovni: Že tímto gestem učinila medvědí službu snahám o zlepšení postavení žen v muslimském světě. Že její argumentace nebezpečím překročení hygienických norem ve zdravotnictví je směšná, protože pokrývka hlavy je nezbytnou součástí většiny prostředí s vysokými nároky na čistotu. A především že jsem rád, že se dnešní doby nedožily staré babičky, které by si bez šátku nejen nikdy nedovolily vstoupit do kostela, ale prakticky ani vyjít za vrátka svého domku. S tradičním vesnicky katolickým přesvědčením, že na veřejnost prostovlasá žena nechodí.
XENOFOBIE JE ODRAZEM PROBLÉMU S VLASTNÍ IDENTITOU
Paní ředitelka tímto svým zásahem rozehrála zajímavý spor, o kterém ještě určitě uslyšíme. Vyslechneme si názory o pronikání muslimské kultury do Evropy, o ponižování žen nošením burky, o tradičních křesťanských hodnotách, o nebezpečném pronikání náboženství do škol...a mnohé další. Taková diskuze si s sebou samozřejmě nese i zakázané otázky, o kterých zastánci jednoduchých pravd pomlčí, protože na ně mít odpověď nebudou: Smí nosit šátek nebo hábit řádová sestra? Smí nosit šátek řádová sestra, je-li zrovna sestrou zdravotní? Neponižujeme ji? Je to hygienické? Neohrožuje pacienty? Neohrožuje naše jednoduché odpovědi?
Jistě tušíme, že šátek zde není to, o co jde především. Především zde jde o jinakost. Muslimky se šátky? Jeptišky s hábity? Židé s pejzy? Jinakost v nás tradičně vzbuzuje strach, obzvláště pokud naše vlastní identita není natolik pevná, abychom se v ní cítili jistě a zakotveně. Právě tehdy nás odlišnost ohrožuje především. Hrozí totiž, že naruší a znejistí náš povrchní, v ničem hlubším nezakotvený pocit "toto je správné, protože naše" a "tak se to dělá, protože to tak děláme".
RAFINOVANÉ UMĚNÍ NEORASISMU: RASISTY NESNÁŠÍME
Od obav z cizího je jen krůček k xenofobii. Od xenofobie k rasismu. Jeho současnou, rafinovanější podobu, nazývají sociologové modifikovaný rasismus či neorasismus. Chceme-li nenávidět cizí "elementy" v naší tradiční, krásné a neměnné kultuře (jak ji chceme vidět), tedy vymezit se vůči Romům, Vietnamcům, muslimům a všemu špatnému, musíme se především vnitřně vymezit vůči těm "špatným" rasistům.
Byli jsme se podívat v Osvětimi, pochopili jsme hrůzy pronásledování židů - a proto tento rasismus zavrhneme. To byla ostuda lidské historie, iracionální nenávist vůči důstojným spoluobčanům. My jsme jiní. My máme opodstatněné obavy. Jsme ochránci naší kultury - chráníme proti nedůstojným elementům, proti ohrožujícím homosexuálům, proti nebezpečným liberálům.
Nevšímáme si přitom, že naše argumenty a věty jsou přesně stejné jako rasistické argumenty tradičních neonacistů. Rafinovaně totiž nenávidíme to, co je zrovna kulturně povoleno. V současnosti je společenské tabu být protižidovský, ale je v pořádku být protimuslimský. Je tabu být protiněmecký, ale je v pořádku být protiromský. A na této vlně se vždy rádi svezeme. Identifikovali jsme po sté zdroj našich problémů a úzkostí - jsou to opět ONI. ONI, kteří se budou historicky neustále proměňovat, jak dobový kontext a móda zavelí a jak to bude momentálně bezpečné (abychom se mohli vidět jako slušní lidé, kteří to myslí dobře). Ale vždy to budou ONI.
TĚŽKÝ JE ŽIVOT BEZ JEDNODUCHÝCH ODPOVĚDÍ
Neorasista chce jednoduché řešení. Vidí život v kategoriích černá-bílá. Vnímá světové konflikty optikou fotbalových utkání - dobří domácí, zlí hosté. Těmto budeme fandit, na tyto pískat. Nedokáže tolerovat složitost světa a protikladnost příčin, které vedou ke každému konfliktu. Vytváří účelově závěry: radikální islamisty ztotožní s miliardou muslimů, ale radikály z IRA nebo protipotratové teroristy si neztotožní s miliardou katolíků.
Neorasista nechápe, že otázka kulturních hranic je především otázka míry a přiměřenosti, s nejednoznačností a neustálou nutností znovu a znovu tyto hranice redefinovat. Že na tyto otázky nelze odpovědět teď, jednoduše a jednou provždy.
A to nejhorší pro milého Čecha, jenž neustále volá po přijetí nových zákonů, které by vyřešily všechny problémy světa, teprve přijde: zjištění, že koexistenci různých náboženských, kulturních a etnických tradic lze obtížně dopředu regulovat, ale pouze žít s každodenním společným pobýváním a dialogem (i konflikty a nedorozuměními), na jejichž základě teprve mohou takové zákony či regule vzniknout.
PRIMITIVNÍ BOJ ZARUČUJE VÍTĚZSTVÍ PRIMITIVŮ. NA KTERÉKOLI STRANĚ.
To jsou ale neuspokojivé odpovědi. Neuchopitelné. Cítíme, že nám nikdo nedefinuje jednoduché a jasné hranice, které tolik chceme. A tak volíme populisty a tleskáme osobnostem, které o sobě prohlašují, že tyto jasné hranice znají a dokáží stanovit. Spokojíme se s jejich jasnou odpovědí: Uděláme pořádek! Studentky s šátky vyloučit. Sociální dávky odebrat. Do ubytoven či do ghetta nahnat.
Jasné odpovědi nám umožní nepřemýšlet. Nepochybovat. Utéci před uvědoměním, že není dokonalých a jednoduchých řešení. Není třeba pochybovat a trápit se složitostí a nepředvídatelností světa - my už odpověď máme. Svědomí je uspokojeno.
Opět víme, kdo jsou ONI. Opět si můžeme spokojeně vydechnout. Islámská xenofobie je společensky v pořádku, stejně jako byla ta antižidovská před 70 lety. Úplně stejně je v pořádku i antiklerikální xenofobie, na kterou lze u nás s jistotou utáhnout zřejmě jakoukoli volební kampaň. ONI, kteří v mešitách montují bomby. ONI, kteří v kostelích kují plány na to, jak stát připravit o miliardy. ONI.
Díky instantním a jasným odpovědím, které často máme pohotově připravené ještě dříve, než jsme vůbec dokázali položit si dobrou otázku, jsme ztratili schopnost rozlišit, co je přiměřená víra a co už fanatismus. Ze strachu z toho druhého odsoudíme vše, co je znakem toho prvního. Znaky toho prvního zakážeme jako ochranu před tím druhým. Tím však posílíme fanatismus na obou stranách - fanatismus zakazujících i frustraci a fanatismus utlačovaných. Tím potlačíme i ty formy víry, které naopak fanatismu brání. Zabráníme tím porozumění, pochopení a toleranci, ke které neradikální formy víry vedou. Roztočíme novou spirálu oblíbené staré hry na "my a oni". Jednoznačný boj, nový fotbalový zápas, který nás baví více než nejednoznačné pochybování.
Výsledkem našich primitivních snah bránit se fanatismu tak paradoxně bude pouze více primitivního fanatismu. Slovy Milana Kundery se tak staneme spojenci svých vlastních hrobníků.
Rozhodla tak ředitelka zdravotnické školy, která je paradoxně spoluautorkou učebnice "Sociální politika". Její pojetí sociální politiky je tedy přímočaré a bez pochybností. Kdo se nepřizpůsobí, bude vyloučen.
Neznáme konkrétní kontext případu, takže můžeme jen spekulovat na obecné úrovni: Že tímto gestem učinila medvědí službu snahám o zlepšení postavení žen v muslimském světě. Že její argumentace nebezpečím překročení hygienických norem ve zdravotnictví je směšná, protože pokrývka hlavy je nezbytnou součástí většiny prostředí s vysokými nároky na čistotu. A především že jsem rád, že se dnešní doby nedožily staré babičky, které by si bez šátku nejen nikdy nedovolily vstoupit do kostela, ale prakticky ani vyjít za vrátka svého domku. S tradičním vesnicky katolickým přesvědčením, že na veřejnost prostovlasá žena nechodí.
XENOFOBIE JE ODRAZEM PROBLÉMU S VLASTNÍ IDENTITOU
Paní ředitelka tímto svým zásahem rozehrála zajímavý spor, o kterém ještě určitě uslyšíme. Vyslechneme si názory o pronikání muslimské kultury do Evropy, o ponižování žen nošením burky, o tradičních křesťanských hodnotách, o nebezpečném pronikání náboženství do škol...a mnohé další. Taková diskuze si s sebou samozřejmě nese i zakázané otázky, o kterých zastánci jednoduchých pravd pomlčí, protože na ně mít odpověď nebudou: Smí nosit šátek nebo hábit řádová sestra? Smí nosit šátek řádová sestra, je-li zrovna sestrou zdravotní? Neponižujeme ji? Je to hygienické? Neohrožuje pacienty? Neohrožuje naše jednoduché odpovědi?
Jistě tušíme, že šátek zde není to, o co jde především. Především zde jde o jinakost. Muslimky se šátky? Jeptišky s hábity? Židé s pejzy? Jinakost v nás tradičně vzbuzuje strach, obzvláště pokud naše vlastní identita není natolik pevná, abychom se v ní cítili jistě a zakotveně. Právě tehdy nás odlišnost ohrožuje především. Hrozí totiž, že naruší a znejistí náš povrchní, v ničem hlubším nezakotvený pocit "toto je správné, protože naše" a "tak se to dělá, protože to tak děláme".
RAFINOVANÉ UMĚNÍ NEORASISMU: RASISTY NESNÁŠÍME
Od obav z cizího je jen krůček k xenofobii. Od xenofobie k rasismu. Jeho současnou, rafinovanější podobu, nazývají sociologové modifikovaný rasismus či neorasismus. Chceme-li nenávidět cizí "elementy" v naší tradiční, krásné a neměnné kultuře (jak ji chceme vidět), tedy vymezit se vůči Romům, Vietnamcům, muslimům a všemu špatnému, musíme se především vnitřně vymezit vůči těm "špatným" rasistům.
Byli jsme se podívat v Osvětimi, pochopili jsme hrůzy pronásledování židů - a proto tento rasismus zavrhneme. To byla ostuda lidské historie, iracionální nenávist vůči důstojným spoluobčanům. My jsme jiní. My máme opodstatněné obavy. Jsme ochránci naší kultury - chráníme proti nedůstojným elementům, proti ohrožujícím homosexuálům, proti nebezpečným liberálům.
Nevšímáme si přitom, že naše argumenty a věty jsou přesně stejné jako rasistické argumenty tradičních neonacistů. Rafinovaně totiž nenávidíme to, co je zrovna kulturně povoleno. V současnosti je společenské tabu být protižidovský, ale je v pořádku být protimuslimský. Je tabu být protiněmecký, ale je v pořádku být protiromský. A na této vlně se vždy rádi svezeme. Identifikovali jsme po sté zdroj našich problémů a úzkostí - jsou to opět ONI. ONI, kteří se budou historicky neustále proměňovat, jak dobový kontext a móda zavelí a jak to bude momentálně bezpečné (abychom se mohli vidět jako slušní lidé, kteří to myslí dobře). Ale vždy to budou ONI.
TĚŽKÝ JE ŽIVOT BEZ JEDNODUCHÝCH ODPOVĚDÍ
Neorasista chce jednoduché řešení. Vidí život v kategoriích černá-bílá. Vnímá světové konflikty optikou fotbalových utkání - dobří domácí, zlí hosté. Těmto budeme fandit, na tyto pískat. Nedokáže tolerovat složitost světa a protikladnost příčin, které vedou ke každému konfliktu. Vytváří účelově závěry: radikální islamisty ztotožní s miliardou muslimů, ale radikály z IRA nebo protipotratové teroristy si neztotožní s miliardou katolíků.
Neorasista nechápe, že otázka kulturních hranic je především otázka míry a přiměřenosti, s nejednoznačností a neustálou nutností znovu a znovu tyto hranice redefinovat. Že na tyto otázky nelze odpovědět teď, jednoduše a jednou provždy.
- Že nosit na krku křížek je něco jiného než stát léta s křížem před porodnicí a obtěžovat tam pacientky, jak jsme léta viděli v Brně. Ale taky že stát s křížem před porodnicí není totéž jako do ní házet bomby.
- Že nosit šátek není totéž, co nosit burku. Že nosit burku není totéž, co vyhazovat do vzduchu autobusy.
- Že visí-li na církevním gymnáziu na stěně kříž, není to totéž, jako učit studenty, že hvězdy jsou dírky v nebi, kterými prosvítá světlo z ráje.
A to nejhorší pro milého Čecha, jenž neustále volá po přijetí nových zákonů, které by vyřešily všechny problémy světa, teprve přijde: zjištění, že koexistenci různých náboženských, kulturních a etnických tradic lze obtížně dopředu regulovat, ale pouze žít s každodenním společným pobýváním a dialogem (i konflikty a nedorozuměními), na jejichž základě teprve mohou takové zákony či regule vzniknout.
PRIMITIVNÍ BOJ ZARUČUJE VÍTĚZSTVÍ PRIMITIVŮ. NA KTERÉKOLI STRANĚ.
To jsou ale neuspokojivé odpovědi. Neuchopitelné. Cítíme, že nám nikdo nedefinuje jednoduché a jasné hranice, které tolik chceme. A tak volíme populisty a tleskáme osobnostem, které o sobě prohlašují, že tyto jasné hranice znají a dokáží stanovit. Spokojíme se s jejich jasnou odpovědí: Uděláme pořádek! Studentky s šátky vyloučit. Sociální dávky odebrat. Do ubytoven či do ghetta nahnat.
Jasné odpovědi nám umožní nepřemýšlet. Nepochybovat. Utéci před uvědoměním, že není dokonalých a jednoduchých řešení. Není třeba pochybovat a trápit se složitostí a nepředvídatelností světa - my už odpověď máme. Svědomí je uspokojeno.
Opět víme, kdo jsou ONI. Opět si můžeme spokojeně vydechnout. Islámská xenofobie je společensky v pořádku, stejně jako byla ta antižidovská před 70 lety. Úplně stejně je v pořádku i antiklerikální xenofobie, na kterou lze u nás s jistotou utáhnout zřejmě jakoukoli volební kampaň. ONI, kteří v mešitách montují bomby. ONI, kteří v kostelích kují plány na to, jak stát připravit o miliardy. ONI.
Díky instantním a jasným odpovědím, které často máme pohotově připravené ještě dříve, než jsme vůbec dokázali položit si dobrou otázku, jsme ztratili schopnost rozlišit, co je přiměřená víra a co už fanatismus. Ze strachu z toho druhého odsoudíme vše, co je znakem toho prvního. Znaky toho prvního zakážeme jako ochranu před tím druhým. Tím však posílíme fanatismus na obou stranách - fanatismus zakazujících i frustraci a fanatismus utlačovaných. Tím potlačíme i ty formy víry, které naopak fanatismu brání. Zabráníme tím porozumění, pochopení a toleranci, ke které neradikální formy víry vedou. Roztočíme novou spirálu oblíbené staré hry na "my a oni". Jednoznačný boj, nový fotbalový zápas, který nás baví více než nejednoznačné pochybování.
Výsledkem našich primitivních snah bránit se fanatismu tak paradoxně bude pouze více primitivního fanatismu. Slovy Milana Kundery se tak staneme spojenci svých vlastních hrobníků.