Z českého pohledu se může Náhorní Karabach zdát daleko, ale pro post-sovětský prostor nedávno obnovené poměrně tvrdé a krvavé válčení může mít velký význam a dopad na další vývoj v této oblasti.

Nejde jen o samotný post-sovětský prostor, ale i o širší regionální rozměr a to především v oblasti Černého moře, kde (a ne jenom tam, ale i v Sýrii nebo Libyi) roste poměrně rychle vliv nového regionálního lídra – Turecka, člena NATO.

Hlavním tureckým konkurentem v tomto regionu je Rusko, které (zatím?) neumí odpovědět na rostoucí regionální turecké ambice. A i když turecký prezident Ergodan dokázal v nedávné minulosti několikrát překvapit nenadálými obraty a následnými dohodami se svým ruským protějškem Putinem (np. po sestřelení v Sýrii Tureckem ruského stíhacího bombardéru v roce 2015), nyní to vypadá, že turecký lídr spíše využije skutečnosti, že domácí pozice Putina slábne a že jeho reputace a možnosti manévrování na mezinárodní scéně jsou značně oslabeny.

Turecko zřejmě vsadilo na to, že Ázerbájdžán, se kterým ho pojí etnické i náboženské vazby, dojde v konfliktu s Arménií do „konce“, tedy do obnovení kontroly nad Náhorním Karabachem, který je de iure jeho součástí.

V této situaci je také důležité a zajímavé sledovat, jaké pozice zastávají a koho podporují další státy v tomto regionu a to především jeden z největších – Ukrajina.

Ukrajina ještě před obnovením bojů v Náhorním Karabachu v polovině září přijala novou bezpečnostní strategii. V ní je seznam zemí, které byly označeny za ukrajinské strategické partnery. Nechybí mezi nimi například Německo, USA, Kanada nebo sousední Polsko, ale vedle nich jsou zmíněni překvapivě právě jak Turecko i Ázerbájdžán.

V případě Turecka je pro to řada důvodů: ji zmíněná na začátku regionální konfrontace mezi sílícím Tureckem a Ruskem, kde jsou priority Ukrajiny z pochopitelných důvodů jasné. Turecko také pomohlo Ukrajině i tím, že využívalo své dřívější možnosti domlouvat se s ruským prezidentem Putinem k tomu, aby bylo propuštěno na svobodu několik významných politických vězňů, ukrajinských občanů, lídrů krymských Tatarů, zadržovaných v Rusku.

Turecko také stojí na straně Ukrajiny, co se týče nelegální anexe Krymu a to nejen z toho důvodu, že krymští Tataři jsou také etnicky, kulturně a nábožensky spjati s Turky a že v Turecku žije početná krymskotatarská diaspora.

Mezi oběma zeměmi, Tureckem a Ukrajinou, se začala rozbíhat i vojenská spolupráce, například ukrajinská armáda plánuje nakoupit turecké drony Bayraktar, které se v poslední době proslavily na libyjském a syrském bojištích. Tyto posilující vazby mezi oběma zeměmi se projevily i tím, že turecké tajné služby mohly, podle zpráv z médií, za tichého souhlasu ukrajinských kolegů z SBU zatknout na území Ukrajiny několik odpůrců Ergodana a Turecka z řad Kurdů nebo gulenistů.

I s Ázerbájdžánem pojí Ukrajinu nejeden společný strategický zájem. V první řadě obě země mají na svém území „separatistické“ regiony, které narušily a porušují jejich územní celistvost.

Není proto překvapením, že ukrajinští vládní činitelé verbálně podpořili ve stávajícím střetu o Náhorní Karabach právě azerskou stranu, která usiluje o obnovení státní suverenity na svém území.

Ukrajinci nikdy nezapomenou, že to byla právě Arménie, která patřila s hrstkou dalších zemí, jako je Srbsko, Venezuela, Bělorusko, Nikaragua, mezi ty státy, které při hlasování rezolucí Valného shromáždění OSN odsuzujících ruskou nelegální anexi Krymu podpořily Rusko. Naopak, právě Ázerbájdžán vždy vyjadřoval Kyjevu politickou podporu v otázce Krymu.

V neposlední řadě ve vztazích Ukrajiny a Ázerbájdžánu mohou hrát strategickou roli i energetické suroviny. a jejich dodávky. Již řadu let se hovoří mimo jiné o tom, že kaspická ropa vyvážená Ázerbájdžánem, by mohla proudit dále do Evropy právě přes ukrajinské území.

Nicméně, na vztahy mezi Ukrajinou a Ázerbájdžánem má vliv i to, že Ukrajina má početnou a vlivnou arménskou menšinu (přibližně sto tisíc osob). Z této menšiny pochází jeden z nevlivnějších současných politiků Ukrajiny, ministr vnitra Arsen Avakov, který se už nechal slyšet, že Ukrajina nebude v žádném případě podporovat dodávkami zbraněmi ani jednu ze stran konfliktu.