Malá poznámka k česko-německému usmíření

16. 05. 2020 | 07:15
Přečteno 3933 krát
Rád bych se v jedné krátké poznámce vrátil k dokumentu z roku 1995, tedy do doby padesáti let od konce Druhé světové války. Tehdejší pražský arcibiskup Miloslav Vlk s předsedou Německé biskupské konference, Karlem Lehmannem hledali odpověď na otázku, jak spolu mohou do budoucna vycházet dva národy, které si před několika desetiletími tolik ublížily.


V minulém týdnu jsme si připomněli konec druhé světové války. V Evropě, bylo by potřeba dodat, protože až do srpna se stále bojovalo v tichomoří a víme, že nejstrašlivější válku dějin ukončilo až bezprecedentní užití atomové bomby americkými vojsky. Byť její účinek nebyl fatálnější, než například spojenecké bombardování Drážďan, ničivost jedné bomby dokázala zlomit japonské císařství, které bylo jinak odhodláno bojovat do posledního muže. Myslím si tedy, že není ani tak důležité, zda slavíme konec války 5. května, s Evropou 8. května nebo s východními zeměmi 9. května. Oslavy a připomínky konce války jsou spíše momentem, který má připomenout roli toho či kterého státu ve druhé světové válce, co pro své osvobození udělal či neudělal. Musí však mít jasno, v čem jeho přínos spočíval.

V této souvislosti mě rozčiluje častá zkratka, že naše země se bojů druhé světové války neúčastnili. Zapomínáme, že tři milióny československých občanů byly německé národnosti a mnozí z nich povinně narukovali do wehrmachtu. My sami jako národ jsme utrpěli během bojů několik set tisíc mrtvých, byť se našemu území válečná fronta de facto vyhnula. Naše zapojení do války bylo jiné, než třeba v případě Francie či Polska, ale pokud by bylo bezvýznamné, nikdy by se prezidentu Benešovi v Londýně a velvyslanci při spojených národech v Ženevě panu Kopeckému nepodařilo zvrátit mnichovskou dohodu a obnovit tak předválečné Československo. To byl vskutku ohromný diplomatický úspěch. Čechoslováci bojovali i v zahraničních armádách (přes 20 tis. v západních armádách a přibližně 60 tis. na východě) a málo se zmiňuje skutečnost, že po válce byla část československého zlatého pokladu použita jako splátka na pořízení bojové techniky a dalších výdajů pro naše vojáky.

Jak jsme se chovali my Češi po válce? Nemyslím, že o mnoho lépe, když přišla naše hodina odplaty. Malinké a nenápadné pomníčky v Postoloprtech, Švédských šancích, Špindlerově mlýně, u Pohořelic, na Podbořansku a mnohých dalších místech jsou připomínkou našemu svědomí. Co se dělo nebylo ani trochu správné, natož pak spravedlivé. Ale na druhou stranu není možné v kontextu válečných hrůz dělat rovnítko. O hlavním agresorovi sporu není, ale že jsme v době konce války morálně ve všech případech obstáli, bych si tvrdit netroufal.

My bychom naopak neměli dělat rovnítko mezi odsunutými obyvateli. Víme, že po první světové válce byly rozdílné nacionalistické motivace mezi německy hovořícími obyvateli na Chebsku, v severním oblouku naší země a mezi jižním krajem od Šumavy až po Břeclavsko, kde na rozdíl od předchozích dvou tíhli spíše k Rakousku. Víme, že prezident Beneš už před válkou zvažoval určitý mechanismus výměny obyvatel a území, tak aby byly nacionalistické tendence otupeny. S přesuny obyvatel nakonec v opačném gardu začal Adolf Hitler, který hned po obsazení českého pohraničí organizoval přesuny obyvatel. Později začal organizovat i přistěhovalectví německy mluvících obyvatel na obsazená území, např. z Balkánu. S odsuny po prohrané válce tak německý národ okusil politiku, se kterou přišli jejich vůdci.

Komunistická propaganda německy hovořící obyvatelstvo hodila do jednoho pytle a označila je kolektivní vinou. I když bylo mezi německy hovořícím obyvatelstvem po prvotním tzv. divokém odsunu organizovaném Revolučními gardami a komunisty rozlišováno na Němce a Němce-antifašisty (a potřebné odborníky), mnozí z těch, kteří nemuseli odejít, nakonec volili dobrovolný odchod – a tato vlna trvala až do konce 60. let. Když jsem v sedmdesátých letech sloužil jako kněz na Sokolovsku, měl jsem možnost se setkat s mnohými ozvěnami válečných let. Velká většina obyvatel neměla ke kraji žádný trvalý vztah, ale stále tu stále žila početná skupina lidí, jimž bylo vlastní hovořit německy. Setkal jsem se i s německy slouženými bohoslužbami. Komunistická moc to věděla velmi dobře, proto v dotazníku při sčítání obyvatel v roce 1950 byla otázka po národnosti záměrně potlačena do subjektivní roviny, tak aby se německé obyvatelstvo hlásilo buď k české či slovenské identitě, anebo se přihlásilo k německému etniku (ve výsledku necelá 2% obyvatelstva) a v důsledku dalších ústrků postupně odešlo. Ústava z roku 1948 sice zaručovala beztřídní rovnost obyvatel, ale otázku menšin neřešila, německé školství neexistovalo, nehledě na naprosté vytlačení němčiny z veřejného prostoru. Mnoho německého obyvatelstva se také ocitlo v právním vakuu bez občanství, když odmítli požádat o to československé. Tento problém byl “vyřešen” v roce 1953 hromadným, jednostranným udělením československého občanství. Problém vzájemného soužití tak byl sprovozen ze světa statisticky, tudíž pro totalitní moc neexistoval.

Když jsem 5. května v katedrále celebroval bohoslužbu za mír, zmínil jsem před vyprázdněnou Katedrálou několik slov.


Myslíme na statečné vojáky armád, které bránily svobodu a demokracii i lidskou důstojnost. Vzpomínáme na jejich velitele i na mladé muže a ženy, kteří se zcela dobrovolně rozhodli jít do boje. Dva z nich, arm. Generál Emil Boček a brigádní generál Václav Kuchyňka, jsou tu s námi. Je naší povinností připomenout i padlé poražených armád, především ty, kteří byli svými zločinnými režimy donuceni podílet se na vedení této hrozné války. Myslíme ale také na miliony civilních obětí, děti, ženy, starce, na oběti holokaustu, i na oběti rasové nenávisti, např. oběti romského původu. Víme, že během těchto bojů umíraly také miliony lidí v koncentračních táborech, gulazích a proti všem normám mezinárodního práva i vojáci v zajateckých táborech.

Nesmíme zapomenout, že některé státy přecházely z jedné strany na druhou a nelze nevidět rozporuplnou úlohu SSSR, jako i řady vlád, ale i role jejich armád. Je nutné odsoudit jejich záludnou mocichtivost jako nemorální zločin. To je to bahnisko, z kterého pak vyrostla komunistická totalita a její přisluhovači. K tomu, jak těmto věcem čelit, říká mnoho dnešní první čtení.



Co se tehdy skutečně odehrálo, už pamatují jen ti nejstarší z nás. Nemám tu na mysli jenom samotnou válku, ale především co válce předcházelo, fanatizace davů, touha po odčinění potupných závěrů versailleské a trianonské smlouvy, despotismus vanoucí z bolševického Sovětského svazu, republikánské vraždění ve Španělsku, politikaření Benitta Musoliniho, jehož politiku se neúspěšně snažili usměrnit spojenci z Francie, Velké Británie i Pius XI., nezájem amerických zemí o dění v Evropě a mnoho dalšího.

Dnes si říkáme, jak to mohli tenkrát nevidět. Ze své životní perspektivy však dnes vidím některé momenty, u kterých si kladu podobnou otázku. Dokážeme události kolem nás správně interpretovat? Nebo se necháme v zájmu ideologie hnát do soukolí provokací a zloby tu vůči našim spojencům v Evropě či USA, tu vůči Rusku, nebo jindy zase proti Číně? Nepropadáme tu opět představě jedné pravdy, o níž nejenom že se nediskutuje, ale dokonce se proviníme už jenom tím, že ji nevyznáváme? Dvacáté století je nám v tomto ohledu varujícím.

Byť bych s ledasčím rád polemizoval, potěšily mě debaty, které v naší společnosti vyvolala otázka spojená s výročím 75. let od konce války. Ne že bych s některými navýsost kontroverzními kroky, navíc bez dostatečné společenské opory souhlasil, ale vidíme, že máme svůj živý “mýtus” a víme co chceme připomínat, byť se u toho třeba zhádáme. V současnosti při epidemii čínské chřipky se nám také ukazuje, jak důležitý je národ, jako jakýsi pojící prvek. A pokud se podívám na dokumenty ohánějící se společnými evropskými hodnotami, trochu se mě až jímá hrůza, když vidím, jak je v těch samých dokumentech načrtnuta jejich představa; jak evropští politici tápou, co a proč je pro Evropu důležité, jakou úlohu tu mají historické národy, se vším dobrým i špatným. Pokus o vybudování Evropy bez národů tu už za druhé světové války byl. Jak dopadl, víme. Poučme se a nenechme se vyprovokovat k novému kolotoči násilí.

Co se týče samotného Německa, volně bych v této souvislosti ocitoval myšlenku Josefa Franze Strausse, který na dotaz, zda mohou Němci slavit konec války, řekl: Němci nemohou slavit konec války, protože ji nevyhráli. Měl by to pro ně být den reflexe a zamyšlení, proč byla válka a proč ji nevyhráli (proč ji museli prohrát). Její konec mohou slavit jen ti z nich, kteří prošli koncentračním táborem.

Pro úplnost je vhodné se také zmínit o prohlášení německých biskupů k 75. výročí ukončení druhé světové války. Toto prohlášení je zamyšlením nad zodpovědností, která spočívá na katolické církvi v současné Spolkové republice Německo. Řada pasáží je poctivým vyjádřením situace, se kterou se tehdy němečtí katolíci museli vyrovnávat a ne vždy jim bylo ze strany kněží a biskupů dostatečně odpovězeno. Přes snahu dokumentu o zaujetí pravdivého postoje bych si dovolil poznámku, že v současné generaci německého episkopátu již chybí zkušenost generace, která uvedla do života válečnou mašinerii, na kterou nebyla ze strany bezbranné církve snadná reakce. Protinacistická encyklika Pia XI. Mit brennender Sorge nesměla být v německé Říši kolportována. Jakým způsobem by mohla německá biskupská konference vyzvat německé muže k odmítnutí nastoupení vojenské služby či k neuposlechnutí rozkazu? Dovolím si také zauvažovat, že ti, kteří by takto jednali by byli zastřeleni u zdi hanby, včetně následné perzekuce jejich rodiny.

Chceme-li spravedlivě uvažovat, vžijme se do situace těchto lidí. Sám jsem svou vojenskou přísahu jen "napodobil", protože se mi příčilo slibovat věrnost zemi, ovládané komunistickou vládou. S pocitem vnitřního ponížení jsem jako kněz skládal slib věrnosti lidově demokratickému zřízení. A to mi nehrozila kulka, jen ústrky a nemožnost vykonávat duchovní povolání, což se mi nakonec stejně po pěti letech stalo.

Byl bych tedy vůči generaci episkopátu tehdejšího Německa shovívavější. Německá mládež byla od časů Bismarcka vychovávána k bezvýhradné poslušnosti a v duchu velkých plánů pro vytvoření nové velkoněmecké říše krví a železem. Na zmíněném Sokolovsku jsem měl možnost potkat generaci mužů, kteří nebyli ve wehrmachtu nebo u jednotek SS. Prošli “jen” výchovou u Hitlerjugend. Samozřejmě že občas u piva zvesela zavzpomínali na tato léta, jako na čas mládí a sil, podobně jako mnozí z nás nostalgicky vzpomínají na časy komunismu, pionýra či svazáckých brigád. To byl také důvod, proč totalitní režimy tak dbaly na "správnou formaci" mládeže.

Prohlášení německých biskupů si zaslouží být čteno s uznáním, ale také se spravedlivým vědomím, jakým způsobem jsme se my vyrovnávali s totalitním režimem.


Dovoluji si také připomenout několik citací ze zmíněného dokumentu biskupů Lehmanna a Vlka, který v roce 1995 jako deklaraci společné vůle vyjádřili čeští, moravští a němečtí biskupové. Jeho obsah posuďte sami, z odstupu 25 let. Celý text je k dispozici v archivu ČBK



Prohlášení českých a německých biskupů k výročí konce války
Březen, 1995 - vybrané pasáže

V dějinách obou našich národů představuje tato válka - a tím, co jí předcházelo a co po ní následovalo - do té doby neznámou míru bezpráví. Ona léta zavinila nejhlubší rozdvojení a odcizení na tisíc let trvající společné cestě Čechů a Němců. Více než čtyřicet let bránila "železná opona" jakýmkoli setkáním a rozhovorům, které by mohly vybudovat nové mosty. Indoktrinace ideologií nenávisti a nesmiřitelnosti, o níž se komunistická vláda v Československu opírala, nedovolila uzrát myšlence usmíření.

Po zhroucení komunistických systémů v Evropě vzrostla naděje, že bude možné se společně zhostit onoho břemene minulosti. V této historické hodině hlásala církev odpuštění a volala k pokání, aby tak pomohla hojit rány minulosti a šířit naději ve společnou pokojnou budoucnost. Kardinál František Tomášek podal německým sousedům ruku na usmířenou. Výměna dopisů biskupů obou zemí v březnu a září 1990 vyvodila ze zkušeností nedávné minulosti povinnost a schopnost obou našich církví přinést svůj díl k vybudování obnovené Evropy. Předpokladem toho bylo přiznat selhání a vinu, jimiž se obtížili příslušníci obou národů a které stále ještě kalí vztahy mezi Čechy a Němci.

(...)

Stejně jako dříve však musíme upozorňovat na citelné překážky a těžkosti ve vztahu obou národů. Jde přitom právě tak o očekávání českých obětí nacistického bezprávního režimu, jako o očekávání vyhnaných sudetských Němců. Oba problémy mají své kořeny v těchže tematech nacionalistického a totalitního ducha zla, a nelze je tedy od sebe oddělovat. Nemůže být úlohou církve nabízet pro to právní, ekonomická a politická řešení. Avšak přísluší jí, aby poukazovala na ony základní principy, které musí být při takových řešeních v zájmu jedince i společnosti závazné. Náprava křivd mezi lidmi různých národů je především duchovní proces. Revize všeho, co se událo před padesáti lety, je sotva možná. Náprava mezi Čechy a Němci znamená tedy v první řadě "připravenost odvrátit se vnitřně od starého nacionálního nepřátelství a pomáhat, aby byly zahojeny rány, které toto nepřátelství druhému způsobilo". (Arcibiskup Giovanni Coppa, apoštolský nuncius v Praze, na slavnosti 800.výročí kláštera v Teplé, září 1993).

(...)

Vynucené přesídlení a vyhnání je bezpráví, ať k němu došlo či ještě dochází kdekoli. Postihlo mnoho Čechů během německé okupace a postihlo sudetské Němce po skončení druhé světové války. Ani dnes nesmí nikdo vyhlásit takový násilný prostředek za právo. Práva národnostních menšin a skupin obyvatel je třeba chránit lépe, aby bylo možné v budoucnu uchovat mír uvnitř státu i mezi členy státních společenství.

(...)

Tak jako má církev podíl na životě obou národů a z jejich setkávání mohla čerpat mnohonásobné obohacení, tak její společenství přesahuje prostorové sousedství a kulturní spřízněnost. církev je především lidem Božím, který byl vyvolen ze všech národů. Tím je pak dán také její úkol, aby s důvěrou v Boží pomoc působila jako znamení a nástroj jednoty a míru mezi všemi národy. všechno to dobré, čemu může dát církev ve spolužití našich národů vyrůst, může učinit pouze na základě víry a lásky, které se projevují ve skutcích a pravdě srdce.

Církev obou zemí tedy musí stále zkoumat samu sebe, vykonává-li tuto službu. K tomu je především třeba odvážně ve vzájemně úctě a lásce usilovat o pravdivost našeho společného svědectví.

(...)

Usmíření není úkolem, který by se týkal pouze sudetských Němců a Čechů či lidí v pohraničních oblastech. Je na Němcích a Češích jako celku, aby ve sjednocující se Evropě dali příklad skutečně dobrého porozumění. Naše vzájemné poznávání musíme ještě více prohloubit a rozhojnit v celé šíři našich společenství, aby ve spolupráci s našimi sousedy v Evropě mohla dál pokračovat cesta k opravdové jednotě našeho kontinentu.

(...)

svoboda dětí Božích, darovaná nám v Kristu, nám dává sílu vymanit se z ochromujícího břemene bezpráví a odvety, nedůvěry a ospravedlňování sebe. odvaha odpouštět nám pomůže nalézt sílu k solidárnímu jednání vůči sobě navzájem. Bůh nás křesťany dnes vyzývá, abychom se oběma našim národům stali příkladem k usmíření.

(...)




Text k otázce rakousko-českého smíření: Prohlášení České a Rakouské biskupské konference

Blogeři abecedně

A Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy