Putinovým cílem není boj proti Islámskému státu, ale bipolární světový řád z dob studené války

Ruský prezident Vladimír Putin znovu šokoval svět – tentokrát nikoliv tím, jak nečekaně vstoupil na území „v oblasti ruského zájmu“, ale tím, jak z tohoto území urychleně ustupuje. Po pěti a půl měsících bojů na straně prezidenta Bašára Asada ruský prezident oznámil stažení svých vojsk ze Sýrie. Po předem neohlášené narychlo svolané tiskové konferenci v Kremlu zaplavily média noční záběry ruských stíhaček vzlétajících ze syrského letiště Hmeimim směrem k ruské letecké základny u Voroněže.

Kvapný odchod ruských vojsk dříve, než došlo k výraznějšímu pokroku při dosažení deklarovaného cíle Moskvy v Sýrii - porážky nebo výrazného oslabení Islámského státu - je důkazem toho, že Putinovi v Sýrii evidentně nešlo o boj proti Islámského státu. Jediným reálně splněným úkolem Ruska v Sýrii bylo vzkříšení diktátora Bašára Asada, posílení jeho skomírajícího režimu a etablování ruského vlivu na Blízkém východě. Počet ruských leteckých útoků na pozice Islámského státu v porovnání s útoky na pozice protiasadovské opozice byl minimální, prakticky symbolický. Ruské letecké údery si vyžádaly významný počet obětí z řad civilistů. Prohlášení ruského prezidenta a jeho ministrů o boji proti Islámskému státu byla ryze propagandistická, určená především pro vděčné domácí publikum. Poselstvím pro mezinárodní veřejnost byla demonstrace síly a nových ruských zbraní ve snaze vybojovat zpátky mezinárodní respekt a místo ve „světové“ vládě. Žádný strategický plán pro budoucnost Sýrie Putin neměl, což ukázal i nečekaný ruský úprk ze Sýrie bez předešlého upozornění všech členů široké koalice proti islamistům.

"Armáda splnila základní uložený úkol," prohlásil viditelně nervozní ruský prezident Vladimir Putin na tiskové konferenci v přítomnosti ministra zahraničí Sergeje Lavrova a ministra obrany Sergeje Šojgu. Proč takový spěch?

Blesková tiskovka po dvou telefonátech

O přelomové tiskovce víme jen to, že ruský prezident jí svolal ve spěchu po dvou telefonátech z vlastní iniciativy a bez porady alespoň s nejužším vedením.

Nejdříve Vladimír Putin volal Bašáru Asadovi a už po několikáté se snažil získat spolupráci a loajalitu syrského prezidenta jako odměnu za záchranu a vojenskou pomoc. Můžeme předpokládat, že výsledkem byla frustrace a vztek - Asad dávno přerostl svému zachránci přes hlavu, vypověděl mu poslušnost a začal hrát svoji vlastní hru: chce zůstat u moci a odmítá návrhy možných variant řešení krize, včetně federalizace Sýrie. Bojí se, možná oprávněně, že ani nabízený azyl v Rusku mu už nezajistí bezpečnost a že nemá co ztratit.

Bašár Asad odmítá nejen okamžitý odchod, ale i vyhlášení předčasných prezidentských voleb. Aby zůstal prezidentem, pokusil se vyhlásit na duben volby parlamentní, a to několik hodin po oznámení syrského příměří. Před několika týdny Asad prohlásil, že chce dobýt zpět území celé Sýrie, avšak počítá s tím, že tento boj bude dlouhý. Napoleonský plán dobýt obrovské území s převážně sunitským obyvatelstvem pomocí malé šíitské armády je nesplnitelný.

Rusko sice změnilo situaci na syrských bojištích ve prospěch syrského prezidenta, ale Bašár Asad je dnes schopen spojit se s kýmkoliv i proti Rusku, jen aby stále vládl zemí a vyhnul se pádu. Není vyloučeno, že jednal jak s USA, tak s Íránem. Doufá, že podpora těchto zemí ho uchrání před pomstou davů podle strašlivého Kaddáfího scénáře. Vladimir Putin nemá Asada pod kontrolou a nemůže nabídnout západním partnerům žádné řešení syrské krize, zahrnující spolupráci syrské hlavy státu.

Ruskému prezidentovi se tentokrát došla trpělivost. Proto se Putin rozhodl stáhnout svá vojska ze Sýrie, ponechat Asada bez ochrany a přimět ho k ústupkům. Bez ruského vzdušného krytí syrská armáda nebude schopná dobýt Aleppo a udržet svoji vojenskou převahu nad rebely. Bašár Asad bude mít důvod obávat se nejen o moc, ale i o holý život.

Poté, co se Putin rozhodl omezit vojenskou podporu Asadovi, sáhl po horké syrské lince a zavolal do Washingtonu.

Rozhodnutí Moskvy omezit podporu Asadova režimu a stáhnout podstatnou část ruských vojsk ze Sýrie americký prezident Barack Obama pochopitelně uvítal. Tento krok Ruska donutí Bašára Asada jednat a umožnit přechod politické moci k novému demokraticky zvolenému vedení země.

Bašár Asad jako společný problém

Od začátku občanské války v Sýrii považoval americký prezident svůj syrský protějšek za zločince, který používá násilí vůči vlastnímu lidu a kritizoval ruskou hlavu státu za podporu krvavého diktátora. Bašár Asad byl tím problémem, který bránil dialogu Ruska a USA o Sýrii. Horkou linku, která byla zřízena pro oba prezidenty kvůli syrskému příměří, Barack Obama evidentně nepřetěžoval. Ledy začaly tát, když Vladimír Putin zavolal Obamovi, aby oznámil své rozhodnutí stáhnout ruská vojska ze Sýrie a omezit podporu syrského diktátora.

Rozhovor obou prezidentů na toto téma byl zřejmě konstruktivní. Možná padly dohody o dalších krocích v Sýrií – například o dělbě práce v boji proti Islámskému státu (Rusko bombarduje pozice Islámského státu v oblasti Palmýry, USA – Rakky), o společném postupu při jednání s Íránem nebo o osudech protiasadovské opozice v provincii Idlib, kterou Západ chce uchránit před Asadovskými jednotkami. Zcela jistě došlo ke shodě v hodnocení některých charakterových vlastností a nečekaných kroků Bašára Asada. Znovu zafungovalo bipolární schéma – o osudech regionálních hráčů v Sýrii rozhodují dvě velmoci - Rusko a USA. Podobným způsobem před několika týdny Putin uzavřel příměří za Asadovými zády a donutil ho přistoupit na tento plán až po dohodě s Obamou.

Cílem „bleskové války“ Ruska v Sýrii nebyl boj proti Islámskému státu, ale tlak na mezinárodní společenství, především na Spojené státy, aby vzaly Rusko na společnou protiteroristickou loď, vrátily Rusko do velké geopolitické „hry“ a časem zrušily sankce za Ukrajinu. Putinovým hlavním cílem je otočit dějiny a vrátit někdejší bipolární světový řád z dob studené války, kdy světu spoluvládly jen dvě velmoci. Zdá se, že v Sýrii se mu podařilo tento bipolární model úspěšně vyzkoušet - i za cenu lokální války. Vyklízení vojenských pozic bude jen částečné a cílem není úplně opustit Sýrii a ztratit získané politické body, ale pomocí symbolického gesta postrašit Asada a otevřít cestu k diplomatickému řešení krize – tentokrát ve spolupráci s Obamou.

Kluci, co spolu mluví…

Zdá se, že Putin a Obama spolu začínají mluvit. Ti dva si od začátku nepadli do oka. Anexe Krymu odstartovala otevřený střet. Putin využíval k nátlaku na soupeře vojenské kroky na úkor sousedů, porušení mezinárodních smluv a otevřenou konfrontaci. Na půdě OSN obvinil ruský prezident Západ z rozvratu Blízkého východu.

Obama se vyhýbal i náznakům zapojení do vojenských konfliktů s účastí Ruska a používal „měkkou sílu“ diplomacie, mezinárodního bojkotu a ekonomických sankcí. Obamovy metody patří politice 21. století a liší se od postupů jeho ruského protějšku, žijícího v zajetí imperiálních ambic z 19. století, které dnes už nemohou fungovat.

Barack Obama odmítl otevřený střet a měření sil s Ruskem a čekal, až se Vladimir Putin stane obětí vlastních chyb a ekonomického rozvratu země. Dlouhé měsíce se Obama Putinovi vyhýbal a ti dva spolu prakticky nemluvili. Vstupem Ruska do války v Sýrii došlo ke zlomu. Prvním náznakem možné domluvy a spolupráce obou státníků bylo zahájení únorového příměří v Sýrii. Nyní přichází další krok – ruský prezident odchází ze syrského ringu, aby jako rovný s rovným usedl se svým americkým protějškem do čela jednacího stolu v Ženevě.

Barack Obama „vítězný“ odchod ruských jednotek ze Sýrie podpořil. Jeho předpověď, ze Putin „uvízne“ v Sýrii jako v Afganistanu, se nesplnila. Nemohl tušit, že "blesková válka" v Sýrii nebyla plánována jako skutečná válka, ale jen jako manifestace ruské vojenské síly, jako ukázka a varování pro další státy "v oblasti ruského vlivu", jak může dopadnout "arabské jaro", "oranžová revoluce" nebo podobný "banderovský" či "fašistický převrat" na jejich území s údajnou tajnou podporou CIA a USA.

Rusko jako nový "světový policajt"

Příklad Sýrie ukázal, že Rusko je vždy ve střehu a může přijít na pomoc, aby zachránilo legálně a řádně zvolené vlády bez ohledu na jejich zločiny proti vlastnímu lidu. Pro Rusko je důležité zachránit svět před dalšími revolucemi jakýchkoliv barev, aby nedocházelo k revolučním přechodům diktátorských a autoritářských režimů k demokraciím liberálního typu. Podobný scénář je pro Putina noční můrou i v samotném Rusku. Čeho se bojí sám, nepřeje žádným jiným vládcům podle principu nepsané diktátorské solidarity. Nevěří na schopnost národů z oblastí někdejší koloniální nebo sovětské nadvlády rozhodovat o vlastním osudu a volit prozápadní demokratické směřování země bez nápovědy či přímého vměšování amerických tajných služeb. Vladimír Putin je stále přesvědčen, že i Kyjevský Majdan byl dílem Američanů a s nimi spolčené Evropské unie s cílem oslabit vliv Ruska v jeho nejbližším sousedství. Mezinárodním posláním putinovského Ruska je podpora a konzervace nedemokratických režimů všude na světě a záchrana jejich autoritářských či přímo diktátorských vůdců jako svých potencionálních spojenců proti "revolučnímu" vlivu Západu.

Americký "revoluční" vliv všude ve světě je zapotřebí vyvažovat konzervativním a "stabilizujícím" vlivem ruským, spolupracovat s USA s cílem společného rozhodování a společné kontroly nad neklidnými oblastmi ve světě, aby byla možnost předcházet barevným revolucím a chránit diktátory, které se ještě mohou hodit k posílení ruského vlivu u sebe doma - tak zní nová Putinova doktrína bipolárního světového řádu, na kterou však Rusko nemá dostatek hospodářské a ekonomické váhy. A nejen to.

Putin a Obama patří do různých hodnotových světů

Bipolární rusko-americký model řešení syrské krize začal fungovat, ale vyhráno zdaleka není. Ideovým základem současného ruského režimu je vnější nepřítel a zatím nikdo nezprostil Spojené státy viny za veškeré problémy současného Ruska. Jak praví známá ruská anekdota, „nikdy se Rusům nežilo tak špatně, jako za Obamy“.

Vladimir Putin a Barack Obama se nikdy neshodnou hodnotově, právo silnějšího a respekt k zákonům se vzájemně vylučují. Hodnotový rozdíl obou státníků se projeví především v přístupu k ukrajinské krizi. Za „bleskovou válku“ v Sýrii čeká ruský prezident odměnu v podobě „zvláštního“ zacházení a zmírnění protiruských sankcí za Ukrajinu. Ovšem pokud Rusko nevrátí Krym Ukrajině, k žádným výrazným ústupkům ze strany Západu nedojde. Sýrie a Ukrajina se budou řešit zvlášť.

Doufejme, že Barack Obama a Angela Merkelová svým diplomatickým uměním dokáží předejít recidivě uražené ješitnosti a pomstychtivosti ruského vůdce ve chvílí, kdy Putin pochopí, že ani sílou zbraní nedonutí demokratický svět popřít zásady mezinárodního práva a přehlížet okupaci cizího území, jak se tomu stalo na Krymu. V opačném případě budeme žít ve strachu před příštím nečekaným vstupem zelených mužíčků na nějaké další území „v oblasti ruského zájmu“. Vladimír Putin potřebuje válku, aby se udržel u moci.