Pohled z Východu


Na začátku dvacátého století nedaleko vesnice Agybaya, na levém břehu řeky Ču se v zahradách skvělo bohaté obchodní a řemeslnické město Tokmak (asi 90 km východně od Biškeku). Na tamějších bazarech moji předkové prodávali produkty chovu dobytka a kupovali vše potřebné, procházela tudy nejsevernější větev Hedvábné stezky. Po Hedvábné stezce se kromě zboží šířily i ideje, vzdělanost, technologie, kultura. Toto území v 17. a 18. století Kazaši a Kyrgyzové uchránili před nájezdy stále rozpínavějších kočovníků z Džungarie.

Ve snaze bránit se lépe proti lupičům a předcházet konfliktům se sousedy přijaly rody Čujské nižiny v roce 1862 ruské poddanství. Když jsem ta místa navštívila naposledy, nežil tam už ani jediný můj příbuzný. Celá rozvětvená rodina mého dědečka byla totiž vyvražděna v době rudého teroru hned po Říjnové revoluci. Z desítek příbuzných nechali naživu jen dvě nejmladší děti – mého tehdy desetiletého dědečka a jeho mladšího bratra, který později padl ve druhé světové válce.

Ruská kolonizace kazašského území

Kolonizace kazašského území ruskými přistěhovalci probíhala ještě před vojenskou a politickou anexí Turkestánu ruským impériem. První přesídlenci do kazašských stepí byli v 16. století kozáci. Pak přišli za půdou ruští zemědělci.
Přistěhovalci z Ruska zabírali místním ornou půdu. Stolypinovy agrární reformy pak koncem 19. století a začátkem století dvacátého legalizovaly ruské uloupení nejúrodnějších území místnímu kočovnému obyvatelstvu a trvale narušily tradiční životní styl Kazachů. Z mnoha Kazachů se stali bezzemci. V důsledku brutální koloniální politiky carského Ruska utíkali Kazaši a Kyrgyzové do Číny.



Kazašské stepi jsou tak rozlehlé, že přijímaly přesídlence více než tři sta let, ještě v 50. a 60. letech 20. století sem přicházeli migranty „rozorávat celiny“.

Vraťme se do „zlatého věku“ mých předků. Můj dědeček se narodil 1. května 1911 ve vesnici Karakemir nynější Žambylské oblasti Kazachstánu. Všichni členové rozvětvené rodiny byli soběstační a vzdělaní. Matka mého dědečka znala čtyři cizí jazyky a hrála na čtyři hudební nástroje. Strýcové mého dědečka předsedali samosprávám rozsáhlých a bohatých venkovských oblastí (volostí), s úrodnou a zavlažovanou ornou půdou a rozsáhlými pastvinami. Ruská carská správa na ovládnutých územích ponechala dosavadní systém místní správy a soudní moci.

Protikoloniální povstání proti ruské vládě 1916

Již v době Ruské říše se objevilo krvavé decimování starousedlíků a konflikty, které přispěly k pádu samoděržaví.
V roce 1916 vypuklo nejrozsáhlejší protikoloniální povstání středoasijského obyvatelstva proti ruské vládě. Důvodem povstání bylo nařízení carské vlády z června 1916: mobilizace všech mužů od 19 do 43 let do ruské armády na týlové práce v 1. světové válce. V červenci vypuklo povstání od Kaspického moře k čínským hranicím, to znamená, že povstaly všechny středoasijské kolonie ruské říše, s populací více než 10 milionů lidí.

Povstání bylo potlačeno s neobvyklou krutostí. Budoucí předseda prozatímní vlády, Alexandr Kerenskij, přijel na místo vyšetřovat potlačení povstání. Ve svém projevu v Dumě se Kerenskij nebál přirovnat zásah carských vojsk k teroru tureckých úřadů proti arménskému obyvatelstvu.

Od cara k Leninovi

Měsíc a půl po Kerenského zprávě ruský car Mikuláš II. abdikoval, zvítězila Únorová buržoazně demokratická revoluce roku 1917. Rusko se stalo republikou a Kerenskij stanul v čele prozatímní vlády. V říjnu téhož roku vojáci zatkli členy prozatímní vlády v Zimním paláci, Duma byla rozpuštěna a bolševici uchopili moc. Namísto demokracie evropského typu ovládla zemi bolševická diktatura a moc byla předána sovětům. To byl začátek rudého teroru a hromadných represí. Již brzy po vypuknutí Říjnové revoluce se komunistická revoluce rozšířila z Petrohradu do všech části tehdejšího ruského impéria, včetně kazašského území v tehdejším Turkestánu.

Rudí proti Bílým

Začala občanská válka. Proti bolševické dělnicko-rolnické Rudé armádě se postavilo Bílé hnutí. Bílé spojoval odpor proti bolševické ideologii a jejím nositelům. K Bílému hnutí patřili junkeři, menševici, socialisté, republikáni, monarchisté, eseři, kozáci, nacionalistické skupiny na Ukrajině, severním Kavkazu a tzv. basmačské hnutí ve Střední Asii. Bolševici je označovali za kontrarevolucionáře.

Statečně se postavili bolševikům i Československé legie, měly vynikající vojáky i velitele. V květnu a červnu 2018 dobyly Penzu, Syzraň, Samaru, Ufu, Jekatěrinburg, Novosibirsk, Čeljabinsk, Tomsk, Omsk a další města v Povolží a na Sibiři.


Na kazašském území legie osvobodily od sovětského režimu Petropavlovsk, Akmolinsk, Atbasar, Kustanaj, Pavlodar, Semipalatinsk.


V jeden okamžik v létě 1918 Čechoslováci drželi moc v Povolží, na celé Sibiři a v Kazachstánu. Kazaši vyhlásili nezávislou republiku - Alaš Ordu. Kdyby se mocnosti Dohody (Francie, Velké Británie, USA) rozhodly intervenovat, občanská válka v Rusku by mohla dopadnout jinak.

Po dobytí Vladivostoku Čechoslováci opustili Rusko, ale odpor basmačů proti bolševikům v Kazachstánu a Střední Asii trval dlouhé roky po Říjnové revoluci. Okolní obyvatelstvo včetně mých předků v úrodné Čujské nížině je zásobovalo jídlem a dalšími potřebami. To bylo příčinou kruté likvidace rodiny mého dědečka i širokého příbuzenstva.

Nesprávný třídní původ

Můj otec a jeho dva bratři dlouhou dobu nic netušili. Ale prarodiče se obávali - stejně jako mnoho dalších občanů z třídně „nesprávných“ rodin - že malé děti prozradí svůj původ a rodinnou historii ve škole. Sovětský režim odstraňoval nejen domnělé nepřátele z „vládnoucí třídy“, ale snažil se zlikvidovat i všechny jejich příbuzné. Nebezpečná byla nejen informace o perzekuci příbuzných (byli pronásledováni? tak jistě bylo za co!), ale i údaje o sociálním původu. Proto moji předci uváděli v dotaznících původ jako rolníci nebo zaměstnanci. Můj dědeček místo rodičů uváděl „dětský domov“ a vlastní rodiče musel zapírat. Tvrdil, že si je ani nepamatuje. Za velkého teroru nejtužších stalinských represí v letech 1937-1938 se popravy "nepřátel sovětského národa" a buržoazních nacionalistů v sovětském Kazachstánu odehrávaly přesně podle plánů a příkazů z Moskvy. Předepsané množství lidí se muselo vystřílet a být potomkem nebo příbuzným odpůrce sovětů znamenalo rozsudek smrti.

Až někdy na konci 70. let, v Brežněvových „vegetariánských“ dobách, prozradil dědeček něco z rodinné historie svému nejstaršímu synovi – mému otci. Strašný příběh monstrózní krutosti, se kterou rudoarmějci popravili rodiče, bratry a sestry mého dědečka, jen proto, že ho podezírali ze spolupráce s basmači. Před očima nejmladších synů na dvoře rodinného domu byla zastřelena matka, otec a sedm starších bratrů a sester mého dědečka. Stejný osud postihl rodiny dvou bratrů mého dědečka. Jen dvě nejmladší děti (můj dědeček a prastrýc), byly ponechány naživu, protože podle názorů rudoarmějců ještě nemohly sovětskému režimu škodit. Ohromen tím sdělením, můj otec nebyl schopen se vyptávat na detaily. A brzy už ani nebylo koho se zeptat.

Otec byl dlouho přesvědčen, že příčinou popravy byly jen vysoké funkce jeho otce a bratrů v carských úřadech. Teprve v 90. letech, když se odtajnily archivy, můj otec zjistil podrobnosti organizovaného basmačského odporu proti sovětské moci v údolí řeky Ču, kde došlo k masakru. Naši popravení příbuzní byli opravdu zapojení do basmačského hnutí a vypomáhali materiálně, podíleli se na zásobování. Brutalita rudých kromě pomsty „chudých na bohatých“ byla vyvolána odporem naší rodiny vůči sovětským orgánům. Po několika letech života s příbuznými byl můj dědeček poslán do dětského domova v Almaty. Pro něj to byla šance najít místo v novém světě.



Hladomor jako politický nástroj

Jako „kluk z děcáku“ dědeček získal vysokoškolské vzdělání a začal svoji pracovní dráhu v Komisi pro odstranění následků hladomoru. Začátkem třicátých let zaznamenal Kazachstán jednu z nejhorších tragédií. Boj proti kazašským „kulakům“ v procesu kolektivizaci vedl k vítěznému zabrání jejich půdy a vybití jejich hospodářských zvířat. Až do té doby většina Kazachů vedla kočovný způsob života a bez něj byla odsouzena k smrti. Dobytek odebraný Kazachům nepřežil zimu kvůli nedostatku krmiva a po zvířatech umírali lidé. Vypukl hladomor.

Standardy ruských zemědělských podniků zde nestačily. Nešťastní lidé odešli hledat obživu do jiných zemědělských oblastí. Ti, kteří žili blíž hranici, uprchli do sousedních států včetně Číny a Mongolska. Ale ti z centrálních oblastí země, byli odsouzeni; Centrální Kazachstán utrpěl obrovské lidské ztráty: 30 až 40 procent svých obyvatel.



Dědeček vyprávěl o mnoha případech kanibalismu, epidemií, které postihly celé oblasti, o případech, kdy se zachránění hladovějící vrhli na jídlo a po té s plným žaludkem zemřeli. Každého hladovějícího měli hlídat dva zdraví lidé. Nejprve jim museli podávat jen lehce oslazenou vodu, pak krmit malými porcemi kaše a bránit jim v nasycení.



Masový teror a genocida vůči vlastnímu obyvatelstvu propukly okamžitě po revoluci a staly se podstatou a cílem sovětského režimu. Nástroji této války proti vlastním lidem nebyli jen kulky a gulagy, ale i hladomory. Povinnost přeživších je vypovědět pravdu a podat svědectví o milionech nevinných lidí, popravených tímto režimem, aby totalitarismus - nejen nacismus, ale i komunismus – definitivně ztratil svou někdejší zlověstnou přitažlivost.


Fotografie Almas ORDABAEV