Žákyně sedmé třídy, dostala zadání: sloh na téma "Láska je slepá", předepsaná první věta: "Probudilo ji ticho", Nobelova cena a použít 400 slov. Požádala mne o pomoc.

Zavolaly jsme si. Mailem mi poslala koncept. Obě jsme seděly u počítače a já pokládala otázky. Chceš pomoci opravit chyby nebo si chceš na ně přijít sama? Máš chuť si vyzkoušet techniky, které ti pomohou slyšet a vidět, co jsi napsala a případně upravit styl?

Vybrala si delší cestu - přijít na to sama, porozumět, pochopit.

A tak jsme dvě a půl hodiny prozkoumávaly jednotlivé věty, odstavce, formulace. Někdy jsem četla já a ona poslouchala, jindy četla ona, učila se dělat přirozené pauzy uvnitř souvětí a vyjádřit hlasem napětí. Hledala možnosti, kde věty zkrátit, které naopak rozvinout. Během chvíle intuitivně začala slyšet melodii vět a pochopila, kde je oddělit čárkami. Většinu z toho předtím neužívala.

Ve spojení "rodiče by nad ní nezlomili vůli", si byla vědoma, že se to říká jinak. Nemohla si vzpomenout na originální rčení a její tvar se jí líbil. Přes mé upozornění, že jí to pravděpodobně paní učitelka opraví červeně, si stála na svém a řekla: "Mně to přijde originální a chci to tak nechat."

Zastavily jsme se i u věty: "Cítila se fakt bez života a měla fakt špatnou náladu." Když jsem jí to přečetla, uslyšela, že se tam opakuje slovo "fakt". Přečetla to s přednesem, slovo "fakt" zdůraznila, udělala dramatickou pauzu a v jejím podání to znělo skvěle. Opakovaný výskyt slova si obhájila. Cítila jsem, jak se v ní začíná klubat odvaha, chuť po originalitě až rebélii.

Na otázku, kde se v textu drží zadaného tématu "Láska je slepá", neuměla odpovědět. Chvíli jsem jí nahazovala nějaké nápady, ale nebylo to průchozí. Znejistěla. Poznamenala: "Možná bylo v zadání jen napsat něco o lásce." Tak upravila název a řekla, že se jí příběh o Vanese líbí a už nemá sílu to předělávat.

V původním návrhu textu měla přilepený odstavec, který se k předchozímu textu nehodil. Na otázku, proč to tam dopsala, odpověděla: "Jen proto, že se potřebuju dostat na předepsaných 400 slov." A tak jsme společně vymyslely závěr, kterým zadání dodržela a kterému jsme se i zasmály.



Obě jsme čekaly, jak paní učitelka zareaguje.
Očekávala jsem tyto možnosti:
1. Ocenění originality, smyslu pro humor a osobitý projev.
2. Lpění na striktním zadání, zaměření se na pravopisné chyby, bez ocenění originality obsahu.
3. Ocenění hodnoty obsahu zvlášť a druhou známkou ohodnocení ne/splnění zadání a chyb.

Z přiloženého slohu a červených poznámek je vidno, která varianta nastala. Dívka doma s otráveným obličejem sloh zmačkala a hodila do koše.

Tento příběh je skutečný a ukazuje na zkostnatělost přístupu konkrétní vyučující. Přestože dívka předem paní učitelce vysvětlila, proč formulace napsala právě takto, vyučující trvala na svém a trojku odůvodnila chybějícími odstavci v textu a dalšími červeně poznamenanými výtkami.

S láskou vzpomínám na moji češtinářku, která z našich slohovek vybírala "podařené nápady", anonymně je četla před třídou a doplňovala podobnými skvosty ze známé literatury. Pak nám dala k dispozici další vyučovací hodinu, kdy jsme si mohli v textu opravit chyby, zeptat se na nejasné jevy a případně práci přepsat. Teprve pak ji ohodnotila známkou. Všichni jsem tak měli pocit, že má smysl zkoušet psát a naše texty byly v každém dalším slohu odvážnější.

Tento příběh je skutečný a je zveřejněn se souhlasem dívky i její maminky.