aneb

Nezůstalo vůbec nic...


Dcera přišla z jakéhosi workshopu, který v Praze zorganizovali mladí ruští divadelníci. Prý se zamýšlejí nad rokem 1968 a sovětskou invazí do Československa a ona si má zítra přinést nějaký předmět, který ten rok připomíná.
„Máš něco takového?“ ptá se mě.

Člověk schovává spoustu věcí. Někde tu určitě musím mít třeba noviny ze srpna 1969. Po krvavém potlačení demonstrací proti okupaci tehdy vyšlo mimořádné číslo Rudého práva s celostránkovým titulkem NEPROŠLI.

Pod fotografií mladých demonstrantů, kteří ukazovali dva vztyčené prsty jako symbol neporaženosti – véčko, viktorku, byl text: „Mladí agenti imperialismu ukazují, že za dvě minuty začne útok.“ Ty nezapomenutelné noviny by se teď hodily, podobná ukázka absurdity bývalého režimu se hned tak nenajde. Kde je ale mám? Nejspíš se ztratily při stěhování.

Stejně by to spíš chtělo něco osobnějšího. Možná by se hodil výtisk Kunderova románu Žert, který spisovatel věnoval mé matce jako vzpomínku na bouřlivé srpnové dny 1968. Tehdy se nevědělo, co bude, a Milan Kundera jako jeden z „mužů pražského jara“ raději nespal doma, ale přijal nabízené útočiště v našem bytě. Jdu ten Žert hledat do knihovny. Nacházím všechno možné, jen ta relikvie se někam ztratila...

Ze staré krabice na mě vykouknou samizdaty, opisy fejetonů, úvah či prohlášení, které mi nosíval přítel Antonín. Ale to už nebyl šedesátý osmý, nýbrž druhá polovina sedmdesátých let. Ani placka s nápisem HÁVEL NA HRAD, kterou tehdy v Maďarsku narychlo vylisovali i s čárkou nad „a“ v dramatikově jméně, se nedá použít, ta už patří do jiné éry...

To je zvláštní, copak už nemám ani žádné plakáty nebo fotografie? Dokonce celá léta uchovávané vzácné ročníky Světové literatury jsou možná někde ve skříni na chalupě, ale jistě to nevím, už jsem ji dlouho neotvíral. A přitom jsme z toho, co v tom časopise tehdy vyšlo, léta žili a půjčovali si to jako největší vzácnost.

A co třeba něco z knížek? Doznání od Artura Londona? Tyhle vzpomínky na proces se Slánským, které v době pražského jara tak tak stačily vyjít, jsme měli po léta v knihovně jako důkaz zrůdnosti komunistického systému a sadismu sovětských poradců, jenže teď tu knihu nemůžu najít. Ostatně naposledy jsem ji viděl někde v Levných knihách, měli jich tam celou hromadu...

Ze zoufalství nakonec začnu hledat své vlastní básně. Bylo mi tehdy šestnáct, pamatuji se, že jsem je sice později vyhodil, protože byly opravdu děsné, ale po letech se ke mně vrátily jako bumerang přes spolužačku Jindřišku, které jsem je tenkrát zamilovaně posílal. Ty kopie by tu někde mohly být. Hledám, otevírám krabice se vším možným, ale z roku 1968 se v naší domácnosti asi nedochovalo vůbec nic...

Dcera konstatuje, že si tedy s sebou na workshop nevezme nic, že to má taky svůj význam, a jde si něco číst.

A tak zůstávám nakonec sám se svými vzpomínkami, které se stávají stále nejasnějšími a za chvilku se nejspíš úplně vytratí z paměti.
Před usnutím mi před očima defilují historické postavy – Dubček, Smrkovský, Svoboda, Černík..., a vynořuje se i jejich starý slogan: JSME S VÁMI, BUĎTE S NÁMI. Ach jo. Dobrou noc...



(Psáno pro Týdeník Rozhlas)