Není dne, aby mi nepřistála na stole další kauza církevních restitucí. Zoufalé obce a města mi posílají žaloby, podle kterých by měly přijít o pozemky, budovy, školy... Které mají v majetku třeba dvacet let...

Co to, probůh, je, ptají se zděšeně. A já odpovídám - církevní restituce. Ovšem v podobě, z jaké musí být v šoku i autoři onoho slavného restitučního zákona. Nikoho patrně nenapadlo, že církve, kterých se vyrojilo jako hub po dešti, a jejichž názvy jsme ještě v životě neslyšeli, budou žádat i obecní majetky, které mají města a obce na svém listu vlastnictví léta letoucí, se kterým standardně pracovaly, které prodávaly, najímaly... a náhle jej mají vydat podivně znějícímu názvu různě znovuobnovovaných či vzájemně slučovaných církví.
A nejen to - i tam, kde došlo k převodu na jiné osoby, jsou podávány žaloby - jsou žalováni noví vlastnicí, pak obec, která jim to prodala, a do třetice stát, který majetek kdysi vydal obci.
Zkrátka církve to vzaly opravdu zgruntu, a mám pocit, že po církevních restitucích zůstane v mnohých obcích a městech spálená země. Ti, kdo se domnívali, že půjde jen o stávající majetek státu, a i to nesli těžko, dnes zažívají léčbu šokem z toho, že církve žádají i obecní a městské majetky, a dokonce i majetky osob zcela soukromých.
I dnes nově ve veřejných zdrojích - dokonce budovy škol.
Jak se toho snaží dosahovat? Snadno - tvrdí, že když v roce 1990 bylo vše státu, mají na vše, co bylo církví, od státu právo, a je jim jedno, že to tento stát v roce 1991 vrátil obcím a městům. Obce a města dle jejich názoru nemohou uplatňovat vydržení, protože nabyly od někoho, kdo nebyl v dobré víře - od státu, a ani ony samy vydržet nemohou. My se nyní pracně u soudů budeme snažit o opak - dokázat, že obec jako každý jiný subjekt může vlastnické právo vydržet v dobré víře, a majetek prostě nevydáváme. Věříme, že soudy zachrání to, co poslanci totálně prokaučovali.
Mluvila jsem s jedním z nich - a byl opravdu šoku. My vůbec netušili, že budou tak, cituji, nenažraní, opravdu ne. A že budou sahat po obecním majetku. Po soukromém. A že se budou soudit o každý metr. Soudí.
A tak z majetku nás všech zmizí rodinné stříbro Kroměřížský zámek, církve chtějí Sovinec, Karlovu Studánku, a stovky a stovky dalších pozemků a budov. Co jste to udělali, páni poslanci? Komu rozdáváte historické stavby, komu jste prodali obce a města? Dokázali jste tehdy vidět rozsah restitucí? Napadlo vás, že církve se budou sápat po všem, co nebude přibité? Obrazně řečeno?
Někdo by se tím měl vážně zabývat. Jde-li to zastavit, nechť se tak stane. Protože to, se děje, je tunelování majetku státu za denního světla. Posvěceno vírou. Ovšem vírou v nekřesťasnký mamon.
Nevím proč, ale vzpomněla jsem si na Jana Husa. I dnes by ho upálili, protože by vlastním tělem těmto krádežím bránil. My musíme vystačit se soudy. A jsou to dnes ony, ne Bůh, kdo při nás bude muset stát.
Zkrátka dnes už je to jasné nám všem, co se kolem toho pohybujeme. Jsme svědky největšího legálního tunelu století. Nemravného, trapného, ostudného... A není to nadsázka, když to nazveme - léčba šokem. Jediný, kdo je v klidu, jsou církve, kterým se listy vlastnictví začínají radostně plnit. Na úkor nás všech. Ovšem postava církví, s přihlédnutím k jejich duchovním (opravdu?) rozměrům, je historicky nejvíce tragická.