Pořád jsem si říkala, co mi na to všem, co se kolem nás poslední roky děje, začíná vadit. A pak mi to došlo. Je to déjà vu. Tedy ono francouzské už viděno. Už zažito.

A poslední měsíce už před tím nejde zavírat oči. Tváříme se jako demokratické země a právní státy, ale obě tyto hodnoty se nám těžce začínají hroutit pod rukama. A my? Jako bychom si s tím nevěděli rady. Jako bychom se báli o tom mluvit. Protože hned se na nás vrhne smečka rádoby pravdobijců a zahrne nás nelichotivými přívlastky, urážkami a dehonestujícími výroky, které by nás někdy nenapadly ani ve snu, že si někdo může dovolit (Xaver by mohl vyprávět). A tak raději mlčíme. Volíme autocenzuru. Vracíme se na zahrádky, uzavíráme se do svých domovů, a od politiky utíkáme. A to přesto, že zatím máme svobodné volby, a mnohé by mělo jít změnit. Ano, mělo by… Ale máme svobodné volby a rovnou soutěž opravdu? Nebo si už na ně taky jen hrajeme? Takže zkusme - déjà vu.

Když byla založena EU, slibovali jsme si silnější a spolupracující Evropu. Nic není víc vzdáleno pravdě, než tato naše představa. Z EU se stalo nové politbyro, ne nepodobné tomu rudému kdysi. Centrální plánování je jako někdejší JZD – ano, slovy Vladimíra Menšíka z Bouřlivého vína, centrální plánování se ukazuje jako nejprogresivnější způsob hospodaření. Jen se tomu dnes dala modrá barva a hvězdy nejsou rudé, ale žluté. Jinak je vše při starém – pro velké se ničí malé, co řekne Moskva, pardon – Brusel, je svaté, kvůli vykazování výsledků se běžně podvádí (Řecko), sepisují se plány, z nichž polovina je od počátku utopie, a dnešní dotace nejsou ničím jiným, než někdejší státní rozpočet a přerozdělování "hodným". Jen s tím rozdílem, že dřív se jezdilo žadonit na OVV KSČ a KVV KSČ (doporučuji jako odstrašující příklad shlédnout Muže na radnici), a dnes se jezdí prosit na ministerstva, kde jde často opět o to, zda žadatel je z té správné strany. Jen jich máme (zatím) víc. Těch stran.

V rozsudcích našich soudů pak čtete běžně, že samospráva přijímá dobrodiní (!!!) ze strany státu, ano toto slovo tam skutečně je, takže žádný pardon za sebemenší chybičku. Poníženě máte sklonit hlavu, a platit a platit - za každou hloupost miliony. Dříve se děkovalo na příspěvek do rozpočtu straně, dnes abychom děkovali Bruselu, potažmo státu. Vrchnost jako vrchnost – pokud se bude označovat dotace na veřejné projekty, které slouží lidem, jako „dobrodiní“, dotace budou pořád v kursu – umožňují totiž držet poddané poslušné a s kloboukem v ruce. Namísto aby se poděkovalo za to, co ty obce a města pro lidi udělají, zachází se s nimi jako s poddanými a prosebníky. Tak to kdysi dělali i soudruzi – zlobíš? Nedostaneš. Držíš ústa a krok? Pak možná. Jsme tam zase, a ten Brusel a úředníci nám to sakra dávají najevo. A nejen to.

Už opět zakazujeme filmy a knihy. Vadí Sever proti jihu, vadí už i Forest Gump. Za chvíli začnou kádrovat herce, kdo v čem a proč hrál. A vzniknou seznamy, kdo by raději už hrát neměl.
A dál… Jsou tu opět lidé, jejichž besedy se raději ruší, abychom tu vrchnost nedráždili. Někdo do škol může, někdo ani náhodou. Co kdyby nedej bože vystoupil proti nesmyslné inkluzi? Začínají se bořit pomníky, začíná se nám vnucovat jiný pohled na historii. Za chvíli budu mít na půdě Churchilla – můj dědeček tam měl Masaryka, kterého zachránil ze školy. Chodili jsme se na něj dívat, a měli pocit, jací jsme hrdinové. Vrací se tato doba? To se bez ohledu na historické okolnosti budou stínat hlavy donedávna hrdinů?

Naopak se překvapivě dává prostor neuvěřitelným stupiditám o volbě pohlaví až pár let po narození, nebo o tom, že i muži menstruují a, a že pohlaví máme až padesát dva. Ano, odvést pozornost je nutné – a poslouží k tomu kde co. I tyto teorie. Kterým je dopřáváno sluchu. O různých demonstracích, které se staly pro jejich organizátory zaměstnáním (!!!), za které berou plat (který tragikomicky odmítají zveřejnit), nemluvě. Rozděl a panuj… jejich motto.Pak ty davy půjde lépe "nasměrovat", jak chceme. Jak by totiž lidé začali držet aspoň v tom zásadním spolu, nenadělá nikdo nic. Kdyby třeba začala stávkovat samospráva, stát je v koncích. A už ty hlasy tady byly.

Na debaty do veřejnoprávní televize jsou taky zváni jen někteří. Ti preferovaní onou „novou vlnou“. A když tam jde už někdo jiný, nemůže někdy doříci ani větu, jak se mu útočně skáče do řeči. Ale i to už tu bylo – těch moudrých soudruhů, co jsme slyšeli v každých zprávách, v každé diskuzi … a lidé hledali pravdu stejně mezi řádky a hltali samizdat. A opět – jsme tam zase.

Posíláme si mailem zakázané fotografie, zakázané titulní stránky (naposledy Reflexu – útok na Charlie Hebdo a svobodu slova, které měli tehdy všichni plná ústa, jsou už patrně zapomenuty) a mezi lidem kolují zakázané projevy se zakázanými myšlenkami. Třeba na to, co se děje v USA. Na okupaci Evropy nezvanými migranty. A na diktát Bruselu, který se již dávno vyrovná tomu moskevskému. Na inkluzi. Zase tu prostě máme „to zakázané“. A vznikají už i cenzorské týmy s glejtem na pravdu. Ale na jakou?

Apropó… soudruzi nám vnucovali, že za vše špatné může západ. Dnes za všechno špatné může východ. A my to máme papouškovat, jinak jsme „putinovci“ a bůh ví co. Přitom nikdy není nic černobílé.

Za rasismus se už považuje dokonce výrok, že všechny rasy jsou si rovny, a tedy že nehodláme někoho preferovat pro barvu kůže. A vyslovit, že ať chodí denně do práce jako my, že je odmítáme živit, bude za chvíli chápáno jako rasistický útok. Přitom rasistickým útokům dnes čelí hlavně bílí. Taky se má prý opět začít diktovat shora, co dětem tlouct do hlavy ve škole. Třeba aby se styděly právě za to, že jsou bílé. Nepřipomíná vám to něco? Ano – jako jiskra jasná jsem chtěla doma jednou udělat nástěnku k VŘSR (!!!) – tak jsem byla nadšena Aurorou a "zblblá" výkladem učitelky. Bylo mi osm, Auroru jsme ten den ve škole malovali… a já s tím přišla domů. A že udělám tu nástěnku. Dědeček si mě tehdy posadil na zahradě ke stolu a řekl – holka, musím ti něco říct. Oni vám tam lžou. A nesmíš jim všechno věřit. Jen o tom nesmíš nikde mluvit. Socialismus je svinstvo. A pak mi ukázal toho Masaryka na půdě.

Ano, Sovětský svaz nám tehdy diktoval, co si můžeme dovolit a co ne. Dubček jezdil do Moskvy na kobereček, Bilak a spol vše poctivě hlásili tamtéž. A opět máme jezdit na kobereček - tentokrát do Bruselu, a vysvětlovat tam svébytná rozhodnutí naší země, a opět tu máme politiky, kteří píší do Bruselu hlášení. Tedy máme tu udavače, kteří se tím ještě chlubí.

Soudruzi neváhali poslat disidenty do kriminálu za jiné než jimi povolené myšlenky, které, světe div se, si troufali napsat, a dnes už se píší trestní oznámení i na důchodce, který řekne od plic, co si opravdu myslí, a trestáme lidi, kteří namalují politikům tykadla. Zatímco lidé, zastupující stát, kteří i vážně chybují, jsou beztrestní. Viz rozhodnutí soudu z tohoto týdne, že tři roky někoho vláčet po soudech (zastupitele malého města Postoloprty) je normální, že se vlastně až tak moc nestalo. Ale běda, když obec pošle dotační papír pár dnů později. Ta měřítka jsou opravdu vrchnostenská - jak procházelo soudruhům nahoře vše, i dnes to tu je. Jen v jiné podobě.

Takže si to podtrhněme a sečtěme.

"Kolektivní" hospodaření s příkazy shora. Zakázané filmy. Zakázané knihy. Zakázané obálky časopisů. Zákaz vyslovovat určité pravdy. Novodobá vrchnost, která údajně vůči nám koná „dobrodiní“, když chceme něco tvořit pro naše občany – a máme ji být za to vděčni a nohy líbat. Ostatně nohy prý máme líbat i určitému etniku – bez ohledu na vše, co toto etnikum páchá. Naše kroky nám má schvalovat Brusel. I jemu máme být vděčni za dobrodiní – za peníze, které nám dá - ovšem z těch, co jsme mu předtím zaplatili. Naši politikové musí skládat v Bruselu na koberečku účty. Máme tu současně ale také politiky, kteří píší do Bruselu udání na to, co se tu děje, a co se jim nelíbí. A žádají zásah (!!!). Soudruh Bilak by zatleskal. Naše území již prý není naše území, protože Brusel trvá na tom, že si nám sem může poslat, koho chce. Sice zatím nedojely tanky, aby nás okupovaly, ale zato bychom měli přijmout lidi, kteří tu vybudují klidně pro nás zakázané zóny, a když to na ně přijde, začnou rabovat a vraždit. Že je tu nechceme? To Brusel nezajímá. A dále... Vrchnost je nedotknutelná, ať zkazí cokoli. To jen ti dole musí poslouchat, co chtějí ti nahoře.

Zkrátka - za všechno špatné může západ… Ježiši, NE, omlouvám se!!! Tam přece patří východ! To už je ten zvyk. Jak jsem psala ten poslední odstavec, ocitla jsem se v normalizačních 70. letech. Proto ta záměna. Přišlo mi to totiž tak nějak trapně stejné.

Brusel se nám opravdu snaží vládnout a diktovat, a k vrcholu se drápe, zejména skrze mladou naivní generaci, opět ryzí normalizační socialismus s (ne)lidskou tváří v bleděmodrém, protože nic podobného nemůže mít s lidstvím nic společného. Je jen na nás zkušených, kam až to necháme dojít. Ale že z toho jde strach, tak to tedy jde. Zvláště my, kteří jsme to pokrytectví a přetvářku zažili, máme nahnáno.

Západu zkrátka schází zkušenost východu.

Proto také ten náš východ těm mladým levicovým snahám lépe vzdoruje. Protože tady už to všechno, co teď hýbe západem, bylo. A zpět to nechceme ani náhodou. Aspoň doufám.