Sedmnáct mrtvých coby výstupní kontrola kvality alkoholu
V posledních dnech se nestačím divit. V této chvíli už zemřelo na následky požívání alkoholu semnáct lidí. Další oslepli a ví Bůh, kolik jich ještě bude. Sleduji všechna možná média a také pohotovost reportérů a redaktorů, kteří se snaží vypátrat, kde se tady vražedný alkohol najednou vzal. A tak jsem zalovila ve svých vzpomínkách a archivech. Musela jsem sáhnout hodně hluboko. Je to totiž už zhruba čtrnáct let, co jsem o výrobě, dovozu a prodeji natočila pro Českou televizi řadu reportáží. Tenkrát šlo „jenom“ o peníze – o desítky miliard.
Vzpomínám na situace, když jsme s kamerou přímo při činu chytili dovozce, které jsme sledovali až na místo, kde byly složeny pověstné modré sudy. Byla to doba, kdy například v Českém Těšíně stála téměř všechna auta před garážemi. Garáže byly totiž většinou plné těchto modrých sudů. Pamatuji si taky, jak jsme sem přijeli na natáčení pořadu Nadoraz, navštívili jsme místní tržiště a ve chvíli, kdy dal kameraman kameru na rameno, začala se po ni sápat jedna ze čtyř goril, které jsme měli od samého začátku za zády. Evidentně měli jediný cíl – zabránit nám v natáčení. Můj štáb na to tenkrát doplatil „jen“ rozřezanými gumami na autě a pokusem goril nám sebrat kameru, nebo si alespoň vynutit odevzdání natočeného materiálu.
Na tržišti v Českém Těšíně převládala polština. Každý z Poláků nakoupil u stánků lahve s alkoholem a spěchal s nimi na druhý konec mostu do Polského Těšína. Tam už stály prázdné přepravky, do kterých byl bleskurychle přemístěn obsah tašek a zákazníci se okamžitě vraceli zpět na tržiště. To byla jejich pracovní náplň od časného rána do pozdního večera. Tehdy jsem je pro mé pořady nazvala mruvky, což v češtině znamená mravenci. Vzpomínám si velmi dobře na situaci, kdy dav zákazníků s taškami lahví prorazil celní závoru a vynutil si možnost nekontrolovaného průchodu.
Samozřejmě mě tehdy začalo zajímat, odkud se alkohol v tak obrovském množství bere. Byl neokolkovaný a o nějaké kontrole ze strany státních institucí nemohla být řeč. Už tenkrát mě zarazilo, že nejflektovanějšími jmény lidí, kteří za těmito obchody stojí, jsou pánové Jindřich Sznapka a Marian Kuś. Oba nejvyšší představitelé Českého Těšína a jeden z nich i poslanec. Dnes už majitelé realit a jedni z nejbohatších lidí v Českém Těšíně a okolí. Nebyli to ale jen oni dva, byly jich stovky, kteří se na možnosti tohoto obchodování přiživili.
Sledovali jsme tehdy, kam auta s nákladem lihu míří. Průběžně jsme našli a točili nejméně dvacet míst, kam auta s lihem pod různým označením jezdila. Výsledkem různého označení (stejně, jako u LTO) bylo, že tento alkohol nebyl nikdy zdaněn. Už tehdy šlo o desítky miliard. Výrobní cena 94-96procentního alkoholu byla totiž 14 korun a poté, co byl správně naředěn na 38 procent (vzniklo 2,5 litru), každý půllitr se prodával zhruba za 60 korun, podle značky více, či méně. Každý si může spočítat, kolik se na tom dalo vydělat.
Jednou jsme třeba přijeli do velké firmy v centru Zlína a natočili bedny s čerstvě vytištěnými etiketami, další bedny se šroubovacími uzávěry a hned vedle toho průmyslovou špuntovačku. Ale i dělníky, kteří stáčírnu obsluhovali a nakládání lahví v přepravkách na auta, která je rovnou rozvážela dál. Byla to velkovýroba, kde se denně stáčely řádově tisíce lahví. Zákazník samozřejmě nic nepoznal.
Takových stáčíren byly na severní Moravě možná stovky. Vyrábělo se ve dne v noci.
Musíme si uvědomit, že to, o čem tady píšu, se odehrávalo někdy kolem roku 1996. Všechny reportáže na toto téma byly odvysílány Českou televizí. V reportážích hovořili i řadoví celníci, ale i ti z Generálního ředitelství cel. Všichni věděli, o co jde, ale na to, aby si toho státní orgány všimly, jsme si museli počkat až dodnes. Teprve teď snad každý pochopil, že řadový občan nahradil to, co jsme dřív znali jako „výstupní kontrolu“. Do chvíle, než je nevratně poškozeno naše zdraví, nebo začneme umírat, je všechno v pořádku.
Museli zemřít lidé, aby se tento šlendrián a mnohamiliardový daňový únik zastavil? Nemuseli. Nemuseli, kdyby se tehdejší i současní politici chovali tak, jak jim velely zákony, mnohdy i ty, které sami přijali. Tvářit se dnes, pánové politici, že jste o tom nevěděli, je výsměch každému občanovi naší země. Vinni jste vy. Byla to časovaná bomba a jednoho dne prostě vybuchla.
Vzpomínám na situace, když jsme s kamerou přímo při činu chytili dovozce, které jsme sledovali až na místo, kde byly složeny pověstné modré sudy. Byla to doba, kdy například v Českém Těšíně stála téměř všechna auta před garážemi. Garáže byly totiž většinou plné těchto modrých sudů. Pamatuji si taky, jak jsme sem přijeli na natáčení pořadu Nadoraz, navštívili jsme místní tržiště a ve chvíli, kdy dal kameraman kameru na rameno, začala se po ni sápat jedna ze čtyř goril, které jsme měli od samého začátku za zády. Evidentně měli jediný cíl – zabránit nám v natáčení. Můj štáb na to tenkrát doplatil „jen“ rozřezanými gumami na autě a pokusem goril nám sebrat kameru, nebo si alespoň vynutit odevzdání natočeného materiálu.
Na tržišti v Českém Těšíně převládala polština. Každý z Poláků nakoupil u stánků lahve s alkoholem a spěchal s nimi na druhý konec mostu do Polského Těšína. Tam už stály prázdné přepravky, do kterých byl bleskurychle přemístěn obsah tašek a zákazníci se okamžitě vraceli zpět na tržiště. To byla jejich pracovní náplň od časného rána do pozdního večera. Tehdy jsem je pro mé pořady nazvala mruvky, což v češtině znamená mravenci. Vzpomínám si velmi dobře na situaci, kdy dav zákazníků s taškami lahví prorazil celní závoru a vynutil si možnost nekontrolovaného průchodu.
Samozřejmě mě tehdy začalo zajímat, odkud se alkohol v tak obrovském množství bere. Byl neokolkovaný a o nějaké kontrole ze strany státních institucí nemohla být řeč. Už tenkrát mě zarazilo, že nejflektovanějšími jmény lidí, kteří za těmito obchody stojí, jsou pánové Jindřich Sznapka a Marian Kuś. Oba nejvyšší představitelé Českého Těšína a jeden z nich i poslanec. Dnes už majitelé realit a jedni z nejbohatších lidí v Českém Těšíně a okolí. Nebyli to ale jen oni dva, byly jich stovky, kteří se na možnosti tohoto obchodování přiživili.
Sledovali jsme tehdy, kam auta s nákladem lihu míří. Průběžně jsme našli a točili nejméně dvacet míst, kam auta s lihem pod různým označením jezdila. Výsledkem různého označení (stejně, jako u LTO) bylo, že tento alkohol nebyl nikdy zdaněn. Už tehdy šlo o desítky miliard. Výrobní cena 94-96procentního alkoholu byla totiž 14 korun a poté, co byl správně naředěn na 38 procent (vzniklo 2,5 litru), každý půllitr se prodával zhruba za 60 korun, podle značky více, či méně. Každý si může spočítat, kolik se na tom dalo vydělat.
Jednou jsme třeba přijeli do velké firmy v centru Zlína a natočili bedny s čerstvě vytištěnými etiketami, další bedny se šroubovacími uzávěry a hned vedle toho průmyslovou špuntovačku. Ale i dělníky, kteří stáčírnu obsluhovali a nakládání lahví v přepravkách na auta, která je rovnou rozvážela dál. Byla to velkovýroba, kde se denně stáčely řádově tisíce lahví. Zákazník samozřejmě nic nepoznal.
Takových stáčíren byly na severní Moravě možná stovky. Vyrábělo se ve dne v noci.
Musíme si uvědomit, že to, o čem tady píšu, se odehrávalo někdy kolem roku 1996. Všechny reportáže na toto téma byly odvysílány Českou televizí. V reportážích hovořili i řadoví celníci, ale i ti z Generálního ředitelství cel. Všichni věděli, o co jde, ale na to, aby si toho státní orgány všimly, jsme si museli počkat až dodnes. Teprve teď snad každý pochopil, že řadový občan nahradil to, co jsme dřív znali jako „výstupní kontrolu“. Do chvíle, než je nevratně poškozeno naše zdraví, nebo začneme umírat, je všechno v pořádku.
Museli zemřít lidé, aby se tento šlendrián a mnohamiliardový daňový únik zastavil? Nemuseli. Nemuseli, kdyby se tehdejší i současní politici chovali tak, jak jim velely zákony, mnohdy i ty, které sami přijali. Tvářit se dnes, pánové politici, že jste o tom nevěděli, je výsměch každému občanovi naší země. Vinni jste vy. Byla to časovaná bomba a jednoho dne prostě vybuchla.