Státní dluh je vysoký. Dnes a denně je předmětem jednání různých institucí,vlády, parlamentu, zabývají se jím média. Máme se čemu divit, nebo je to jen důsledek hospodaření, kterému jsme léta přihlíželi!? Důsledek hospodaření všech vlád za posledních dvacet let. Důsledek neochoty respektovat platné zákony, mnohdy dokonce i ty, které přijaly již samy polistopadové vlády?

Zhasnout! Privatizujeme.

Při malém ohlédnutí do devadesátých let to vypadá, jakoby se někteří ministři pasovali do role štědrých vladařů, kteří plnými hrstmi rozdávají svůj majetek. V polistopadové euforii zapomněli, že to není jejich osobní majetek, jako by nepostřehli, že přebírají zemi bez dluhů a že přebírají také odpovědnost za to, jak budou s přebraným majetkem hospodařit. Jak jinak by se mohlo stát, že současně s majetkem OKD s.p., určeným pro podnikání, jsou noví „majitelé“ vlastníky tisíců hektarů lukrativních pozemků, o nichž ale není v dostupné části privatizačního projektu ani zmínka, jak jinak by se mohlo stát, že jen tak, návdavkem bez evidence a zdarma jim padají do klína zhruba 2.000 nebytových prostor , jak by se mohlo stát, že dvacet let po listopadové revoluci je 45.000 původně státních bytových jednotek v majetku soukromé firmy a že bez vědomí jejich obyvatel byly označeny za byty služební!?

Dokonce to vypadá na ne právě malý zázrak, že státní dluh dnes není mnohem vyšší. Přímo se chce zvolat: Jak bohatá země jsme museli být, když je pořád ještě co loupit, když pořád ještě existují státní zakázky, kolem nichž protékají stamiliony, když se žádná z vlád nestará o to, aby do státní poklady šly peníze, které do ní patří a místo toho sahá do kapes těch nejpotřebnějších!

Náprava? Tak to ani náhodou!

Byty OKD jsou dnes velmi ožehavým problémem. Některé politické strany slibovaly řešení před volbami, některé se snaží dokonce i po volbách problém řešit. Kupodivu ale velmi podobně přístupu některých lékařů k pacientům, když řeší vřed, aniž by se zajímali proč vznikl. Za klíčový totiž považují rok 2004, tedy rok, kdy došlo k tzv. doprivatizaci zbývajících cca 46 procent majetku OKD, který do té doby měl v rukou stát.

Od začátku devadesátých let existuje několik klíčových momentů v nichž mohl stát napravit to, k čemu na začátku devadesátých let došlo a rok 2004 je nepochybně jeden z nich. V každém z těchto klíčových momentů by však muselo dojít k pojmenování problému základního. A tím bylo a je vložení státních bytů do rukou, ve kterých, podle platných zákonů, nikdy neměly co dělat.

Občané jiné kategorie?

Většina bytů, označovaných jako byty OKD, byly byty státní. Jde celkem o přibližně 45.000 bytových jednotek a firma Zdeňka Bakaly RPG, v jejímž majetku se dnes byty formálně nacházejí, se díky naprosto nepochopitelnému a protiprávnímu gestu státu v období velké privatizace, stala dnes jedním z největších vlastníků bytového fondu v Evropě.

Uživatelé těchto bytů, zvláště pak ti, kteří počítali s jejich odkoupením, by si patrně tehdy ochotně stoupli do fronty, aby podobnou formou získali ne-li hned celé OKD, tak ale aspoň svoje byty. Dnes si nutně kladou otázku: „Jak je možné, že nájemníci, kteří také obývali původně státní byty či byty státních podniků, se dnes mohou sami starat o své bydlení? Proč se nemusejí, stejně jako my, obávat do svých bytů investovat, jak je možné, že nejsou vystaveni na pospas mnohdy neuvěřitelně arogantnímu jednání zaměstnanců firmy RPG, která dnes se státními byty, propůjčenými kdysi státem státnímu podniku OKD hospodaří? Proč, na rozdíl od ostatních, musíme my platit jakési podivné „přistoupení k dluhu“, mnohdy v řádu statisíc aniž bychom věděli za koho dluhy platíme, abychom je mohli případně po skutečném dlužníkovi vymáhat? Jaká to je spravedlnost, když jejich děti mají zaručena dědická práva, zatím co my, nájemníci státních bytů, stejně jako oni, přesto, že jsme měli naprosto totožnou výchozí pozici, se musíme doslova bát o střechu nad hlavou a odolávat nevybíravým útokům realitní společnosti RPG ?

Pro odpověď na některé z těchto otázek se musíme vrátit o 20 let zpět. Právě tehdy byl totiž spuštěn řetězec událostí, v jejichž důsledku bylo obratem okradeno o svá zákonná práva více než 100 000 obyvatel Moravskoslezského kraje, kteří tyto byty obývali, či dodnes obývají. Byl to úmysl, či nedbalost tehdejší vlády?

Posuďte sami:

1. Rozhodnutím č. 208 ze dne 28. 12. 1990 vložil tehdejší ministr hospodářství Vladimír Dlouhý veškerý majetek státního podniku OKD do nově vzniklé akciové společnosti OKD. Tedy veškerý majetek určený k podnikání, jak požadoval zákon, ale z jakési podivné, nadbytečné iniciativy i bytový fond, který určen k podnikání nebyl.

2. V období, v němž ministr Dlouhý vkládá majetek OKD včetně státních bytů do akciové společnosti, platí ale zákonné opatření o hospodaření s majetkem svěřeným státnímu podniku, které přímo zakazuje vkládat bytový fond, (tedy majetek mimo obvyklé hospodaření) do akciových společností. Toto opatření vydalo Federální shromáždění ČSFR s nějvětší pravděpodobností právě proto, aby ochránilo nájemníky státních bytů před podobnými kroky, k nimž v tomto případě došlo. Zákonné opatření překrývá svojí účinností období od srpna 1990 do dubna 1991. Tedy právě období, v němž došlo k převodu bytů do soukromé akciové společnosti.

3. Nikdy nešlo o byty v majetku OKD s.p., od počátku jde o byty státní, k nimž měl OKD s.p. právo hospodaření, nikoli právo vlastnické, což je velký rozdíl!Vyplývá to i ze záznamů Geodezie a později z Katastru nemovitostí.

4. Současně platí ve stejném období i zákon o vlastnictví bytů, podle kterého „Byty , které jsou užívány na základě práva osobního užívání bytu, mohou nabýt jen jejich uživatelé“.(par.14 zák.52/1966,Sb.) Jinými slovy, jestliže z jakéhokoli důvodu nechtěl mít stát nadále byty ve vlastnictví, mohl je převést jen na nájemníka.

Protože si všechny zainteresované strany musely být platných zákonů a přepisů dobře vědomy a věděly, že nelze byty „privatizovat“ jinak, než nabídkou k odkoupení jejich uživatelům, došlo k dalšímu „tahu“ a podvodu na občanech. V privatizačním projektu, který vypracovalo tehdejší vedení OKD a.s., byly tyto byty označeny za byty služební přesto, že jejich uživatelé měli dekrety, kterými mohli a mohou dodnes takové tvrzení vyvrátit. Na služební byty se vztahuje zcela jiný zákon (vztah ke služebnímu bytu, podle tehdy platných zákonů, souvisí a je časově omezen výkonem práce pro firmu)

Platných zákonů a předpisů se vláda držela ve většině případů, kdy došlo k převodu bytů. Asi nejmarkantněji to je vidět na privatizaci majetku Státního podniku Doly a úpravny Komořany.

Z rozhovoru s ředitelem podniku Doly a úpravny Komořany Pavel Balažkou (publikováno 5.9.2005):
… “ Když vláda v r. 1992 schválila zařazení majetku původních důlních podniků do privatizace, byl z toho vyjmutý bytový fond, protože ten tam podle ní prostě nepatří. Není určený k podnikání a hospodaření nově vzniklé Mostecké Uhelné společnosti by zbytečně zatěžoval………Jak jsem již řekl, vláda rozhodla, že nejprve budou domy nabídnuty nájemníkům, teprve pokud oni koupi odmítnou, dostanou příležitost další zájemci...“.

To má jistě logiku, neboť byty byly vystavěny k osobní potřebě občanů, nikoli za účelem dosahování zisků.

V roce 2004 , před podpisem Smlouvy o převodu akcií OKD a.s. existovala možnost, jak napravit pochybení minulosti. Vláda mohla byty vyjmout z akciové společnosti a nabídnout je k odkoupení nájemníkům. Nestalo se tak . Ve smlouvě pouze stanovila, že v případě prodeje bytů musí nabyvatel prodat byty stávajícím nájemníkům za zvýhodněnou cenu.

Kdy? Pro společnost RPG za uvedených podmínek patrně nikdy.

Jediný argument, který zatím zazněl proti napadení privatizace bytů postupem v letech devadesátých bylo, že by se tím zpochybnila celá tzv. velká privatizace. Možná ano, ale pokud by se i jediný občan cítil být poškozen postupem státu, má právo se domáhat spravedlnosti.

Ochránit práva svých občanů, to je totiž jediný smysl existence státu.