V souvislosti s karanténou se najednou rodičů začalo týkat vzdělávání jejich dětí zcela jiným způsobem, než jak byli zvyklí. Najednou je tu plno nejistot.

Následující věty byly součástí dotazů rodičů pedagožce na on-line deníku Aktuálně.cz.

• Ještě jakž takž zvládám vmanévrovat ho do matematiky, ale češtinu bojkotuje dost sveřepě.
• Mám dvě děti, každé na jiné škole. V jedné škole přijali naprosto ukázkový přístup k dětem a zodpovědnost učit děti nese škola, děti jsou s učiteli online, ti jim zadávají práci, radí, kontrolují. Já jako rodič jsem k dispozici, když je třeba. Druhá škola naopak hodila zodpovědnost učit na rodiče. Komunikace probíhá jen přes webovky, kde dětem visí zadání úkolů na týden a poraďte si…
• Pracuji na home office a můj muž chodí do práce. Takže nemám moc času věnovat se našemu třeťákovi… Kvůli penězům potřebuji normálně pracovat. On se ale samozřejmě učí tak "lážo plážo". Myslíte, že učitelé předpokládají, že zadanou látku opravdu s nimi rodiče projdou? Já to nestíhám...
• Kolik úkolů je rozumné, aby děti v nynější situaci dostávali?

Co mají uvedené věty společné? Všechny vidí děti jako někoho, kdo není schopen si své učení řídit sám, kdo vlastně nemá co mluvit do toho, co se s ním děje, protože neví, co je pro něj dobré (to vědí jen dospělí). Na takovém vidění dětí byla založená škola v 18. století. Z tohoto úhlu pohledu je naprosto v pořádku, že se dětem podrobně říká, co, jak a kdy mají dělat, že se jich nikdo neptá na jejich názor, že dostávají úkoly, že jsou neustále kontrolovány, hodnoceny, srovnávány, případně odměňovány či trestány. Pokud je cílem poslušnost, závislost na autoritách, pak je to vysoce efektivní cesta. Pokud je ale cílem samostatnost a zodpovědnost, pak tudy cesta nevede. Tento přetrvávající mocenský postoj k dětem – a tedy i k jejich vzdělávání – je zdrojem mnoha potíží, které zakoušejí rodiče v současné situaci.

Zkusím nabídnout jiný pohled: dítě jako kompetentní bytost s vnitřním programem vývoje, který je jeho základním kompasem pro zdravý vývoj, se základními potřebami, mezi něž patří také potřeba autonomie a vlivu, i s řadou individuálních potřeb (neuspokojování potřeb vede vždy k problémům). Bytost s vnitřní motivací, schopná si řídit své vzdělávání, pokud k tomu bude mít nezbytné podmínky. Ty dětem současná škola s jednotným povinným obsahem opravdu nenabízí. Místo neustálého řízení a kontroly potřebují spoluúčast na rozhodování, přibližování smysluplnosti požadované věci, důvěru, podporu, respekt. Nejsou to žádné revoluční myšlenky. – A vůbec nejsou nové.

Cokoliv, co je bude zajímat – nebo také nic
V r. 1998 vyšla ve slovenském překladu kniha Sloboda učiť sa autorů Carla Rogerse (ano, toho známého psychologa a psychoterapeuta, jednoho z představitelů humanistické psychologie) a H. J. Freiberga. V této knize je kromě spousty inspirativních myšlenek a argumentů pro to, že děti jsou schopny řídit si své vzdělávání samy, také popis jednoho pokusu učitelky 6. třídy odevzdat zodpovědnost dětí za své učení do jejich rukou. Proběhlo to už dávno – na jaře 1966. Tato učitelka přistoupila k velké změně v pojetí vyučování poté, co vyčerpala všechny prostředky na zvládnutí velmi náročné třídy s 36 žáky – náročné výukově i chováním. Začala tím, že vyhlásila na jeden den možnost, že žáci budou moci dělat cokoliv, co je bude zajímat – nebo také nic. Již tento první den přinesl až neočekávaně pozitivní výsledky. Měla dojem, že většina dětí toho udělala nakonec stejně nebo dokonce víc než u strukturovaného řízeného vyučování. Děti chtěly pokračovat, tak další den přišla s nápadem uzavírat „pracovní smlouvy“ – každé dítě si mělo samo určit, čemu se bude věnovat a čeho chce dosáhnout. Učitelka s nimi jejich plány diskutovala. A také jejich splnění spolu s každým dítětem individuálně vyhodnotila. Z 36 dětí byly však čtyři, které žádaly od učitelky konkrétní zadání a vedení. Poskytla jim je, ale postupně se i u těchto dětí rozvinula zodpovědnost a schopnost řídit si vlastní učení. Tento způsob práce pokračoval až do konce školního roku – k vnějšně řízenému vyučování se už nevrátila. Jak píše: Děti si vypěstovaly pracovní disciplínu, která respektovala potřebu jednotlivců izolovaně nebo potichu studovat, a přitom umožňovala interakci mezi žáky. Je zajímavé číst popis nejen toho, jak to v třídě vypadalo, ale zejména, jak se děti rozvíjely po stránce kognitivní, emocionální i sociální.

Ještě starší experiment z r. 1924 popisuje P. Gray v článku Další příklad toho, že čím méně jsou studenti vyučováni, tím více se naučí (je možné si ho přečíst na www.svobodauceni.cz). Týkal se delikventních chlapců, kteří byli na půl roku uvolněni z klasického vyučování a místo toho docházeli do speciální místnosti, která byla dostatečně vybavena knihami a učebnicemi. Jakýkoliv projevený zájem byl podpořen (třeba prací v dílně, odbornou literaturou). Mohli se zabývat, čím chtěli, jediné pravidlo bylo, aby neobtěžovali ostatní. Na konci experimentu, tedy po půl roce, byli všichni, co se znalostí týče, o rok i víc dál.

Podobné zkušenosti mají i pracovníci nízkoprahových center. Poté, co děti ze slabého sociálního prostředí šly dopoledne za školu, odpoledne pak v bezpečném, nenátlakovém a přijímajícím prostředí občas chtěly vysvětlit něco ze školního učiva.

Co bychom si mohli vzít z výše uvedeného? Například by děti místo jednotlivých úkolů mohly dostat jasně definovaný cíl – co by měly do konce školního roku umět. S jasně formulovanými kritérii, co to znamená zvládnout dané téma. K tomu odkazy, kde všude by mohly získat potřebné informace. A nechat na dětech, aby si zvolily vlastní cestu, vlastní tempo, jak se to naučí. Někdo si bude volat či skypovat s kamarády, někdo dá přednost zjišťování na internetu, jiný si pustí vzdělávací program v rozhlase nebo televizi, někdo vyplní cvičení zaslané školou. Někdo bude dávat přednost práci na jeden zátah, někdo si bude dávat častější přestávky. Někdo se zakousne do jednoho předmětu, zvládne ho a pak přejde na další… Pro někoho může být užitečné něco podobného, jako použila paní učitelka v r. 1966 – „pracovní smlouvy“ ve spolupráci s rodiči. Ovšem, tak jako v její třídě, bude určitý počet dětí již natolik závislých na autoritách, že budou potřebovat nadále přímé vedení.

Porada s dětmi
Pokud se rodiče pustí touto cestou, měla by tomu však předcházet porada s dětmi. Chtěly by si to zkusit? Jak by si to představovaly, kdyby učení bylo najednou skutečně na nich? Co by tím získaly? A co by k tomu potřebovaly? Co by jim pomohlo? To jsou hodně důležité otázky. Možná budou děti nejdřív váhat. Není divu, neustálé řízení vede k tomu, že dítě se vlastně nezná. Můžou pomoci otázky, kterými dáváme na výběr (Myslíš, že bys radši začal hned ráno, nebo až později?). Zodpovědnost nastává tam, kde se člověk svobodně rozhoduje, kde i zakouší důsledky svých rozhodnutí. Vykonat, co mi druhý nakáže, zodpovědností není.

Současná legislativní realita, tedy že máme povinný Rámcový vzdělávací program, neumožňuje, aby děti měly své vzdělávání skutečně ve svých rukou, jak to je třeba již sto let ve škole Summerhill (u nás vyšla stejnojmenná kniha, existuje i stejnojmenný film) nebo padesát let v Sudbury Valley School. Bylo by načase, aby se změnil zákon a umožnil těm, kteří chtějí ze svých dětí vychovat svobodné, zodpovědné dospělé, využívající své individuální dispozice, aby mohli nechat vzdělávání na dětech, aby děti nebyly nuceny učit se něco, co jim nedává smysl nebo na to ještě nejsou zralé. I kdyby se podařilo zredukovat obsah výuky na 50 %, jak o tom uvažuje Strategie vzdělávací politiky ČR do r. 2030+, stále to neřeší problém vnucování témat dětem bez ohledu na to, zda jim to je ku prospěchu či nikoliv.

Současná situace může poukázat na řadu problémů našeho vzdělávacího systému, o nichž odborníci již dlouho hovoří. Možná po této zkušenosti nebude už tolik rodičů spokojených se školou, jak doposud ukazovaly průzkumy veřejného mínění, a bude i politická vůle k podstatnějším změnám. Za nejdůležitější považuji přejít od konceptu dítěte, které je vzdělávané, k dítěti, které se aktivně vzdělává.