Podnětem pro napsání tohoto článku byl povzdech jednoho kolegy, že tato situace přináší domácímu vzdělávání medvědí službu, protože pro širokou veřejnost bude představa o domácím vzdělávání to, co se dělo za koronaviru.

Obávám se, že může mít pravdu. Skutečně může lehce dojít k záměně – lidé se mohou domnívat, že když se současné učení dětí odehrává doma, že je to tedy domácí vzdělávání. Není. Termín domácí vzdělávání se běžně používá pro individuální vzdělávání na 1. a 2. stupni ZŠ podle § 41 školského zákona č. 561/2004 Sb. Není nárokové, rodiče o něj musí žádat. Dítě musí být zapsáno v nějaké škole (která ani nemusí být v místě jeho bydliště), kam jednou za půl roku dochází na přezkoušení, zda zvládlo povinný obsah učiva. Podstatné je, že čas mezi těmito přezkoušeními je plně v režii dané rodiny. Děti (a potažmo jejich rodiče) nedostávají ze školy žádné pokyny, žádné úkoly.

Současnou „koronavirovou“ situaci naopak charakterizuje, že vzdělávání dětí řídí stále škola. Na dálku přes technologie. Rodiče se najednou ocitli v roli nedobrovolných pomocníků učitelů. I oni, tak jako jejich děti, jen vykonávají úkoly, ani oni, tak jako jejich děti, nemají žádný vliv na to, co a jak mají dělat.

Domácí vzdělávání probíhá zcela jinak. Především vychází z potřeb a zájmů dětí. „Domškoláci“ (jak se jim běžně říká) se zajímají o nejrůznější věci. Když se děti mohou věnovat tomu, co je zajímá, mají báječnou příležitost poznávat sebe sama, své silné i slabé stránky. Rodiče děti podporují, poskytují jim informace, kde či od koho by se mohly o svém zájmu dozvědět víc, pomáhají jim, pokud o to děti požádají. Děti se učí z vlastní vnitřní motivace.

Domácí vzdělávání vyžaduje, aby jeden z rodičů (případně prarodičů) byl s dítětem doma. To může být pro některé rodiny nepřekonatelné. Tak vznikly komunitní školy, tj. různá sdružení, spolky, kde v pronajatých prostorách děti zapsané v individuálním vzdělávání tráví čas společně ve věkově smíšené skupině dalších „domškoláků“. S nimi je několik dospělých (pedagogické vzdělání není podmínkou), kteří jsou jim k dispozici pro jejich vlastní, vnitřně řízené učení. Společně si vyvozují pravidla, aby se každý cítil bezpečně.

Mnoho lidí nevěří, že by se děti samy učily

Učení je jedním ze základních nástrojů přežití. Příroda si to pojistila tím, že když něčemu porozumíme, něčemu novému se naučíme, vyplavují se „hormony štěstí“ a my se cítíme báječně. Přesto je velká část dospělých přesvědčena, že děti se samy od sebe nechtějí učit, takže je k tomu musíme „pro jejich dobro“ donutit. Většinou k tomu dochází na základě běžné zkušenosti, že málokteré dítě se dobrovolně učí tomu, co po něm žádá škola.

Ani dospělí, ani děti obvykle sami od sebe nedělají to, co jim nedává smysl. Dělat věci bez zjevného smyslu odporuje tomu, jak funguje náš mozek. Ten se nejdřív potřebuje ujistit, že nám nehrozí žádné nebezpečí (to se musí vždy odstranit na prvním místě). Když jsme ale v bezpečí, snažíme se najít smysl toho, čím se máme zabývat. Smysluplnost bývá hodně individuální. Co má smysl pro jednoho, nemusí mít smysl pro jiného – třeba jen v té chvíli nebo vůbec.

Platí to i pro učení. Ve škole je zjevně nesmyslného obsahu poměrně dost (což asi řada rodičů v současné situaci registruje). Některé povinné učivo postrádá smysl samo o sobě, nemalá část nesmyslnosti jde na vrub nepřiměřenosti učiva schopnostem a zralosti dětí. Přesto většina dospělých bez dalšího přemýšlení věří, že je v pořádku, aby se děti učily, co nemá smysl. Nezřídka i obviňují děti, že je to jejich vina, že je to nezajímá, že se málo snaží atd. Přirozený důsledek pak je, že pokud je vina na straně dítěte, školství není třeba měnit.

Když chybí smysl, nastupuje vnější motivace

Pokud tedy není důvod se něco učit, protože to postrádá smysl, a učitelé to musí nějakým způsobem do svých žáků aspoň na krátkou dobu dostat, pak nezbývá než použít vnější motivaci, tedy pochvaly, odměny, tresty. Ve škole takto fungují hlavně známky a poznámky. Výzkumy působení odměn a pochval začaly před padesáti lety a stovky experimentů potvrdily jejich obrovská rizika. Především, že pochvalami a odměnami znehodnocujeme odměňovanou činnost na pouhý nástroj na jejich získání. Totéž se děje i s učením. A děje se to neuvěřitelně rychle – prakticky během prvních dvou měsíců v první třídě. U poměrně velké části dětí to vede k tomu, že se utlumí jejich přirozená motivace dokonce k veškerému učení. To, že se děti nechtějí učit, je tedy důsledek, nikoliv příčina.

Vnější motivace nemůže z podstaty věci vést ke kvalitní práci. Ta se provede jen v takové míře, abychom nepropásli odměnu či abychom nebyli potrestáni. Není důvod do ní vkládat energii, když je to jen pouhý nástroj, sám o sobě bezcenný. Když už není na obzoru příslib odměny či pochvaly nebo hrozba trestu, není proč v činnosti pokračovat. Daniel Pink v knize Pohon (Anag, 2011) píše, že poznatky o dopadech vnější motivace patří k nejdůležitějším objevům společenských věd ve 20. století, ale také k těm nejvíce ignorovaným.

Porozumění světu je pro děti jedním ze základních cílů jejich vývoje. Je omylem si myslet, že by se chtěly učit „jen samé hlouposti“. Dokládá to i fakt, že většina „domškoláků“ mívá mnohem širší rozhled než mají obvykle děti ve škole. Také výsledky absolventů svobodných demokratických škol jako jsou Summerhill nebo Sudbury Valley School za desetiletí jejich existence dokazují, že i když tamní děti neabsolvují žádné povinné učivo, jejich uplatnění v životě je velmi dobré včetně náročných profesí.

Pokud by se stalo, že z nějakého důvodu by se dítě, které již absolvovalo několik ročníků tradiční školy a stalo se závislé na vnější motivaci, mohlo samo rozhodovat, co bude dělat, čím bude trávit svůj čas, pravděpodobně měsíce až roky nesáhne po ničem, co připomíná učení ve škole. Scénář hraní na počítači je vysoce pravděpodobný (tam má vše pod svou kontrolou). To je zkušenost výše jmenovaných svobodných demokratických škol. Teprve po individuálně dlouhém čase naleznou děti opět svou vnitřní motivací a začnou naslouchat svým vlastním zájmům, otázkám, na které chtějí znát odpovědi.

Argumentem odpůrců vnitřně řízeného vzdělávání bývá, že přece v životě musíme dělat věci, které nás nebaví. Jistě. Vnitřní motivace neznamená dělat jen zajímavé věci. Z vnitřní motivace děláme i věci, které nás nebaví, ale jsme přesvědčeni o jejich smysluplnosti. Takových činností není málo. Děti, které měly to štěstí, že si mohly uchovat vnitřní motivaci, tedy ty, které měly dost možností dělat si věci podle sebe, budou v situacích sice nezábavných, ale smysluplných činností mnohem zodpovědnější než děti, které se v důsledku neustálého vedení, přikazování a používání odměn a trestů staly závislé na vnější motivaci.

Myslím, že současná situace on-line výuky nabízí rodičům příležitost k zamyšlení, co je pro děti opravdu důležité – zda plnění záplavy úkolů nebo rozvíjení svých silných stránek, svých zájmů. Tak jako to mají možnost zažívat děti v domácím vzdělávání. V tom skutečném, podle § 41 školského zákona.