Smutek (a vztek) po 26 letech
K volnějšímu letnímu režimu u mne patří i probírání se staršími písemnostmi s nadějí, že něco vyhodím jako již nepotřebné. Při té letošní probírce jsem narazila na článek, který jsem napsala 15. února 1994. Když jsem si ho znovu přečetla, padl na mně notný splín.
Článek kriticky reagoval na tehdejší pořad ČT Na pozvání Svobodné Evropy, jehož tématem bylo školství. Tehdejší ministr školství Petr Piťha v ní vehementně tvrdil, že se v našem školství nemáme za co stydět, pokud zazněly konkrétní poukazy na nějaký negativní jev, bagatelizovaly se poukazem, že méně kvalitní pracovníci se najdou v každé profesi, tedy i v té učitelské. Mezi diskutujícími nebyl nikdo, kdo by byl schopen ministrovi oponovat, kromě studentky s nedobrými osobními zkušenostmi, ale nikoliv s hlubším vhledem do příčin k nim vedoucím.
Před 26 lety jsem napsala:
Pokusím se tedy dodatečně zformulovat pár značných pochybností, které by v takové debatě z důvodu plurality názorů rozhodně měly zaznít.
Je vůbec možné, aby to, co vyhovovalo zájmům státu v 19. století (tj. vychovat poslušného občana s jednotným převzatým názorem na věci a naučit ho tolik, aby byl dobrou pracovní sílou) stačilo pro století jedenadvacáté? Nemylme se, naše školství nepoškodila pouze ideologizace, my skutečně máme stále model školství 19. století! To, že naši studenti neumějí například diskutovat, má kořeny už v tomto pojetí vzdělávání.
Je možné, aby se naše společnost přeměnila skutečně na demokratickou, když děti vychovává škola, která má k demokratičnosti dost daleko? Mám na mysli zejména, že škola neumožňuje dětem vybrat si cokoliv podstatnějšího a nést za svou volbu odpovědnost, že neumožňuje skutečnou, podstatnou spoluúčast na správě školy ani rodičům natož pak žákům. Zlepšení prestiže učitelů nedosáhneme jen lepším finančním ohodnocením jejich práce, ale zejména tím, že se dostanou z pozice pouhých vykonavatelů jediné státní představy o vzdělání do pozice svobodných nemanipulovaných lidí zodpovědných za své žáky (nikoli jen zodpovědných za "odučení" předepsaných osnov, byť nyní o něco lepších).
Jsme tak bohatá země, že si můžeme dovolit hazardovat s "lidským potenciálem"? Protože co jiného je celý systém základní školy, postavený na předem dané normě ignorující fakt, že každé dítě se učí jiným způsobem a jiným tempem. Předpotopní klasifikační systém pak vede k tomu, že děti se nedostanou na povolání, které by je bavilo a které by tedy s největší pravděpodobností vykonávaly i dobře - to jsou přece obrovské ztráty! Žádné přijímací zkoušky nezaručí, že přijatí studenti jsou opravdu lepší než ti, co přijati nebyli. …
Jsme tak stabilní společnost, že si můžeme dovolit deformovat dost velký počet dětí přechodnou či trvalou neúspěšností? Ta neúspěšnost plyne většinou nikoli z toho, že dítě je neschopné, ale že je jiné, než vyžaduje škola. Ač si to málo rodičů a učitelů asi připouští, neúspěšnost poškozuje vývoj osobnosti mladého člověka, vede ke ztrátě motivace dále se vzdělávat, k pasivním životním postojům nebo i k zařazení se do asociálních skupin, kde se konečně dočká školou nebo i rodinou odpírané úspěšnosti.
Pokud bychom i připustili, že máme tak dobré školství, pak je to stav včerejška a dneška. Vůbec se však nehovořilo o zamýšleném vývoji. Ten by měl být neustále diskutován ve všech masmédiích, pokud to ovšem s prosperitou naší země myslíme vážně. Poplácávat se vzájemně po rameni, jakéže to máme dobré školství, není dobrá školská politika. Praxe nám brzo ukáže, že bez opravdu kvalitního školství, kde si každý najde vzdělávání podle svých schopností a potřeb, aby pak kvalifikovaně přispěl společnosti jako pracovník i jako občan, to prostě nepůjde!
Za oněch 26 let se přece jen něco ve školství změnilo
Byla napsána Bílá kniha, byl vypracován Rámcový vzdělávací program obsahující stále spoustu zbytečného učiva, jak se o tom přesvědčili rodiče za korona krize. Školy sice dostaly legislativně dost velkou autonomii, ale aby ta autonomie nebyla tak veliká, zavedlo se testování, jednotné přijímačky, státní maturity. To jsou nesmírně mocné (a mocenské) nástroje. Pod takovými tlaky se těžko opouští známkovací systém, který plní především funkci vnější motivace, tedy cukru a biče. I když zákon připouští slovní hodnocení.
Oficiálně se nikdy nezpochybnil onen nedemokratický princip, že děti nemají co do svého vzdělávání mluvit. Nikdy se nezpochybnil základní princip tereziánské školy, že se ve stejný čas musí děti učit totéž, stejným způsobem, bez ohledu na to, zda jim to dává smysl, zda k tomu mají předpoklady nebo ne. Závazné kurikulum je něco tak posvátného, že by byla svatokrádež začít o jeho závaznosti pro všechny vůbec pochybovat. Vždyť by se nám to školství úplně rozpadlo! Všichni víme, že Země je placatá. Jen žádné jiné názory.
Stále plně platí slova z toho starého článku, jak si neuvědomujeme, co neúspěšnost dělá s dětskou psychikou (jedním z důsledků je i cynické prohlášení nejednoho dospělého, že když to přežil on, tak to ta děcka přece taky musejí přežít).
Ani od připravované Strategie 2030+ nelze nic moc očekávat. Stále totiž nesáhla do podstaty problémů. Opět jen vylepšování špatného systému.
Ještě jsem ten článek nevyhodila. Třeba se někomu za dvacet – třicet let hodí.
Článek kriticky reagoval na tehdejší pořad ČT Na pozvání Svobodné Evropy, jehož tématem bylo školství. Tehdejší ministr školství Petr Piťha v ní vehementně tvrdil, že se v našem školství nemáme za co stydět, pokud zazněly konkrétní poukazy na nějaký negativní jev, bagatelizovaly se poukazem, že méně kvalitní pracovníci se najdou v každé profesi, tedy i v té učitelské. Mezi diskutujícími nebyl nikdo, kdo by byl schopen ministrovi oponovat, kromě studentky s nedobrými osobními zkušenostmi, ale nikoliv s hlubším vhledem do příčin k nim vedoucím.
Před 26 lety jsem napsala:
Pokusím se tedy dodatečně zformulovat pár značných pochybností, které by v takové debatě z důvodu plurality názorů rozhodně měly zaznít.
Je vůbec možné, aby to, co vyhovovalo zájmům státu v 19. století (tj. vychovat poslušného občana s jednotným převzatým názorem na věci a naučit ho tolik, aby byl dobrou pracovní sílou) stačilo pro století jedenadvacáté? Nemylme se, naše školství nepoškodila pouze ideologizace, my skutečně máme stále model školství 19. století! To, že naši studenti neumějí například diskutovat, má kořeny už v tomto pojetí vzdělávání.
Je možné, aby se naše společnost přeměnila skutečně na demokratickou, když děti vychovává škola, která má k demokratičnosti dost daleko? Mám na mysli zejména, že škola neumožňuje dětem vybrat si cokoliv podstatnějšího a nést za svou volbu odpovědnost, že neumožňuje skutečnou, podstatnou spoluúčast na správě školy ani rodičům natož pak žákům. Zlepšení prestiže učitelů nedosáhneme jen lepším finančním ohodnocením jejich práce, ale zejména tím, že se dostanou z pozice pouhých vykonavatelů jediné státní představy o vzdělání do pozice svobodných nemanipulovaných lidí zodpovědných za své žáky (nikoli jen zodpovědných za "odučení" předepsaných osnov, byť nyní o něco lepších).
Jsme tak bohatá země, že si můžeme dovolit hazardovat s "lidským potenciálem"? Protože co jiného je celý systém základní školy, postavený na předem dané normě ignorující fakt, že každé dítě se učí jiným způsobem a jiným tempem. Předpotopní klasifikační systém pak vede k tomu, že děti se nedostanou na povolání, které by je bavilo a které by tedy s největší pravděpodobností vykonávaly i dobře - to jsou přece obrovské ztráty! Žádné přijímací zkoušky nezaručí, že přijatí studenti jsou opravdu lepší než ti, co přijati nebyli. …
Jsme tak stabilní společnost, že si můžeme dovolit deformovat dost velký počet dětí přechodnou či trvalou neúspěšností? Ta neúspěšnost plyne většinou nikoli z toho, že dítě je neschopné, ale že je jiné, než vyžaduje škola. Ač si to málo rodičů a učitelů asi připouští, neúspěšnost poškozuje vývoj osobnosti mladého člověka, vede ke ztrátě motivace dále se vzdělávat, k pasivním životním postojům nebo i k zařazení se do asociálních skupin, kde se konečně dočká školou nebo i rodinou odpírané úspěšnosti.
Pokud bychom i připustili, že máme tak dobré školství, pak je to stav včerejška a dneška. Vůbec se však nehovořilo o zamýšleném vývoji. Ten by měl být neustále diskutován ve všech masmédiích, pokud to ovšem s prosperitou naší země myslíme vážně. Poplácávat se vzájemně po rameni, jakéže to máme dobré školství, není dobrá školská politika. Praxe nám brzo ukáže, že bez opravdu kvalitního školství, kde si každý najde vzdělávání podle svých schopností a potřeb, aby pak kvalifikovaně přispěl společnosti jako pracovník i jako občan, to prostě nepůjde!
Za oněch 26 let se přece jen něco ve školství změnilo
Byla napsána Bílá kniha, byl vypracován Rámcový vzdělávací program obsahující stále spoustu zbytečného učiva, jak se o tom přesvědčili rodiče za korona krize. Školy sice dostaly legislativně dost velkou autonomii, ale aby ta autonomie nebyla tak veliká, zavedlo se testování, jednotné přijímačky, státní maturity. To jsou nesmírně mocné (a mocenské) nástroje. Pod takovými tlaky se těžko opouští známkovací systém, který plní především funkci vnější motivace, tedy cukru a biče. I když zákon připouští slovní hodnocení.
Oficiálně se nikdy nezpochybnil onen nedemokratický princip, že děti nemají co do svého vzdělávání mluvit. Nikdy se nezpochybnil základní princip tereziánské školy, že se ve stejný čas musí děti učit totéž, stejným způsobem, bez ohledu na to, zda jim to dává smysl, zda k tomu mají předpoklady nebo ne. Závazné kurikulum je něco tak posvátného, že by byla svatokrádež začít o jeho závaznosti pro všechny vůbec pochybovat. Vždyť by se nám to školství úplně rozpadlo! Všichni víme, že Země je placatá. Jen žádné jiné názory.
Stále plně platí slova z toho starého článku, jak si neuvědomujeme, co neúspěšnost dělá s dětskou psychikou (jedním z důsledků je i cynické prohlášení nejednoho dospělého, že když to přežil on, tak to ta děcka přece taky musejí přežít).
Ani od připravované Strategie 2030+ nelze nic moc očekávat. Stále totiž nesáhla do podstaty problémů. Opět jen vylepšování špatného systému.
Ještě jsem ten článek nevyhodila. Třeba se někomu za dvacet – třicet let hodí.