Po pár týdnech koronavirové pandemie, kdy děti musely zůstat doma, rodiče s překvapením zjistili, kolik učiva musí děti zvládnout. Na přetřes přišla jak otázka množství učiva, tak i jeho smysluplnosti.

Dá se předpokládat, že po skončení pandemie se skutečně pohnou ledy ohledně revize obsahu výuky. Tradiční školství je těžkopádný kolos, který na změny reaguje s velkým zpožděním. I kdyby se podařilo skutečně rozumně pročistit obsah vzdělávání, bude to trvat docela dlouho, než z toho budou děti profitovat.

Existuje jeden hlavolam, kde se má všech devět teček ve čtverci propojit pouze čtyřmi čarami.

Vtip je v tom, že pokud se to snažíte udělat v rámci toho čtverce, nemá to řešení. Teprve když vyjdete za hranice boxu, řešení je možné.

Je to trefná metafora všech dosavadních pokusů o změny ve vzdělávání. Zřejmě dál budeme svědky snah o jeho modernizaci (obsah i metody výuky, zlepšování forem hodnocení, lepší organizace výuky, vzdělávání učitelů atd.). Marně však čekáme, kdy konečně zazní klíčová otázka, zda to vůbec může z podstaty věci vést k oněm cílům, na kterých se celkem bez problémů veřejnost i odborníci shodnou. Chceme, aby byly děti samostatné. Přitom musí ve škole dělat to, co jím nařizuje učitel (viz příval úkolů hrnoucích se ze škol do domácností). Chceme, aby byly zodpovědné. Avšak ve škole nemají prakticky žádný vliv na to, co se jich týká, nemůžou si vybrat, co se chtějí učit, kdy a jak. Chceme, aby pracovaly z vnitřní motivace. Jenže od počátku jejich vzdělávání jsou chyceny v pasti vnější motivace – trestů, odměn, pochval, soutěží, známkování.

Nejpodstatnější otázka pro skutečnou změnu vzdělávání

Je třeba konečně vyjít z boxu a položit na stůl tu nejpodstatnější otázku: opravdu je nutné, aby se všechny děti učily povinně totéž?
Je to totiž právě jednotný povinný obsah vzdělávání, který je zdrojem všech obtíží. Ty se pak mírní vším možným, jen ne odstraněním skutečné příčiny. Podobně jako když se v medicíně pouze tlumí projevy nemoci, ale neléčí se to, co jí způsobilo.

Proto je potřeba, aby se vedle současného vzdělávacího systému urychleně začala vytvářet paralelní místa vzdělávání bez povinného kurikula – ať je budeme nazývat centra, školy nebo jinak. To by měla umožnit změna v legislativě. Tato nová vzdělávací místa by měla fungovat mimo školský zákon, mimo povinný obsah vzdělávání, aby se tam děti mohly vzdělávat opravdu svobodně. Tato místa by měla vznikat všude, kde se najdou lidé schopní dát dětem svobodu, kteří budou mít jasno v tom, co děti pro svůj zdravý vývoj potřebují. Měla by mít stejné finanční zajištění od státu, tak jak je mají všechny státní základní školy, aby byla dostupná i dětem z vyloučených lokalit či dětem z ekonomicky slabších rodin. Kritériem, že je všechno v pořádku, by mělo být, že se děti cítí dobře, že jsou aktivní, že nedochází k poruchám vývoje, nikoliv přezkušování zvládnutí jednotného učiva. Mluvím především o základní škole. Něco jiného je příprava na povolání, které má již nějaké parametry, i když i tam se principy vnitřně řízeného učení mohou uplatnit velmi pozitivně.

Jasná Poljana, Summerhill, Sudbury Valley School a přes sto dalších svobodných škol po celém světě

Ačkoliv to, že by si děti řídily své vzdělávání řídí samy, je pro mnoho lidí přímo kacířskou myšlenkou, nová není. V r. 1859 založil Lev Nikolajevič Tolstoj v Jasné Poljaně školu pro děti mužiků, která se nejen velmi lišila od jiných tehdejších škol, ale liší se velmi i od běžných škol v 21. století. Děti mohly do školy přicházet i odcházet, jak chtěly, přesto v ní trávily i 8 hodin denně. Tolstoj byl přesvědčen, že „škola nemá považovat ani jedinou vědu, ani celý souhrn věd za nezbytné, nýbrž má podávat znalosti, které má k disposici a má ponechat žákům právo, aby si je osvojili nebo neosvojili.“ (L. N. Tolstoj: Pedagogické spisy. 1957, Praha: SPN). Tomu odpovídal i provoz školy. Děti mohly samy navrhovat témata, o kterých se chtěly něco dozvědět, pokud je to, co učitel říkal, nebavilo, vzdálily se. Tolstoj byl zastáncem nenásilí, proto odmítal také jakékoliv násilné donucovací chování vůči dětem. Žádné zkoušení, žádné hodnocení, žádné tresty ani odměny. Výsledky byly velmi dobré, děti se během 7–8 měsíců naučily číst, psát, počítat.

O šedesát dva let později – 1921 založil Alexander Neill svobodnou školu Summerhill se stejným přesvědčením, jako vyznával L. N. Tolstoj: výchova a vzdělávání nemá být vnucováním cizí vůle, děti si mají své vzdělávání řídit samy. Summerhill funguje dodnes. Stojí za to si přečíst knihu A. Neilla: Summerhill (vydalo Peoplecomm, Praha, 2015).

O sto deset let později po škole v Jasné Poljaně, v r. 1968 vznikla v USA v státě Massachusetts Sudbury Valley School. Opět tatáž východiska. Řečeno současným jazykem, vychází se z individuálních potřeb dětí, z jejich individuálních dispozic, vývojového stupně, zrání. Vzdělávání není řízeno zvnějšku, někým jiným, ale tím, kdo se vzdělává. Jak vypadá život v této škole a jak organizačně tato škola funguje, se lze dočíst např. v knize D. Greenberga Free at Last.

Jaké jsou životy absolventů?

Není asi jiný způsob, jak někoho přesvědčit, že vnitřně řízené vzdělávání není cestou k rozpadu společnosti, k poklesu vzdělanosti, ke zvýšení počtu nezaměstnaných, ke zvýšení sociálně patologických jevů než se podívat, jak si vedou v životě ti, kteří takovým vzděláváním prošli.

Školy typu Sudbury či Summerhill průběžně sledují osudy svých žáků (návratnost dotazníků je vysoká). Všichni absolventi, kteří chtěli studovat vysokou školu, ji úspěšně vystudovali. Pokud k tomu potřebovali nastudovat látku, jíž se ve svém vnitřně řízeném vzdělávání dosud nezabývali, bez potíží si ji doplnili. Paleta profesí je nesmírně široká. V tom, co dělají, vidí smysl a dělají to rádi. Velmi často se zmiňují, že se stále velmi rádi učí novým věcem. Nezřídka při zaměstnání studují další školy. Někdy oblast studia nesouvisí s povoláním, studují pro vlastní seberozvíjení. Zdůrazňují dobré vztahy s lidmi, protože se vyznají dobře sami v sobě i v druhých. Bližší informace lze najít např. v knize Legacy of Trust (Daniel Greenberg a MimsySadofsky). Tuto a řadu dalších knih (včetně výše zmiňované Free at Last) si lze stáhnout ve formátu pdf na stránkách https://bookstore.sudburyvalley.org/ za pouhých 7 dolarů.

Proč vnitřně řízené vzdělávání tak výborně funguje?

Lapidárně řečeno, protože je to v souladu s přirozeným vývojem dětí. Odborněji řečeno, tento způsob vzdělávání odpovídá fungování lidského mozku. Také umožňuje synchronizaci mezi vnitřním zráním a vnějšími podněty. To, co okolí nabízí, osloví dítě jen tehdy, když k tomu dozraje a současně to odpovídá jeho individuálním dispozicím (intelektovým, osobnostním). Tehdy se vývoj dítěte posouvá dál. To tradiční školství nikdy nemůže naplnit!! U příliš velkého procenta dětí se totiž míjí s jejich zralostí s individuálními potřebami.

Dalším vysvětlením je, že vnitřně řízené vzdělávání uspokojuje velmi důležitě potřeby: potřebu autonomie (dělat si věci po svém, mít vliv na to, co se mne týká), potřebu cítit se kompetentní a potřebu mít dobré vztahy s lidmi. Ty tradiční škola může naplňovat jen omezeně (zejména potřebu autonomie). Přitom jsou to právě tyto potřeby, jejichž naplňování souvisí s udržením vnitřní motivace.

Je třeba sebrat odvahu vyjít z boxu a nepokoušet se beznadějně spojit devět teček uvnitř čtverce. Když Koperník přišel začátkem 16. století s myšlenkou, že Slunce neobíhá kolem Země, ale že je tomu naopak, bylo to těžké přijmout. To, že si děti umí řídit své vzdělávání samy, a že je to mnohem efektivnější metoda než vnějšně řízené vzdělávání, je takovým koperníkovským obratem v myšlení pro nás, lidi 21. století.