Kombinace státního důchodu a penze z velmi rozšířených zaměstnavatelských fondů v Nizozemí v současnosti zaručuje důchodcům příjem na úrovni cca 80 % mzdy. Bez neúměrných nároků na státní rozpočet nebo na zaměstnavatele to však nadále nepůjde a důchodové nároky se budou snižovat. Holandská vláda dokončila v minulých dnech se zástupci zaměstnanců a zaměstnavatelů vyjednávání o rozsáhlých změnách v penzijním systému, promítnutí do legislativy je již jen technickou záležitostí.

Co je obsahem změn?

V první řadě, důchodový věk pro penzi od státu se prodlouží do roku 2020 ze současných 65 let na 66. Navíc se každých pět let bude vyhodnocovat, zda je zvýšení věkové hranice dostatečné nebo, zda je nutný další posun. Pro srovnání, v České republice dosáhneme v roce 2020 u mužů věkové hranice 63 let a 8 měsíců a u žen se dvěma dětmi 61 let a 8 měsíců.
Změny se nevyhnou ani zaměstnavatelskému systému. Doposud garantoval účastníkům příjem procentem ze mzdy a každoroční zvýšení minimálně o inflaci. Pokud v penzijních fondech na pokrytí penzí chyběly prostředky, zvýšily se jednoduše příspěvky zaměstnanců a zaměstnavatelů, aby deficit pokryly. Rychlé prodlužování věku dožití ale vytváří příliš vysoké deficity. A není možné neustále zvyšovat příspěvky. Žádný zaměstnavatel si nemůže dovolit zvýšení nákladů na pojištění o desítky procent. Penzijní příslib ze zaměstnavatelských fondů se fundamentálně změní. Od „defined benefit“ (volně přeloženo zaručená penze procentem ze mzdy) se přechází k „defined ambition“ (volně přeloženo „cílovaná“, ale nikoli zaručená úroveň penze). Jinými slovy, prodlužování věku dožití se promítne buď v posunu věkové hranice, nebo ve výši důchodu.

Proč dochází k důchodovým změnám v Nizozemí?

Přestože je zdejší penzijní systém jeden z nejstabilnějších v Evropě, ukazuje se, že ani on není zcela imunní proti trendu stárnutí populace. Zatímco v 50. letech pobíral muž v Holandsku po odchodu do důchodu penzi v průměru 14 let, nyní se tato doba prodloužila o více než polovinu na 23 let. A na to musí penzijní systémy reagovat.

Druhým důvodem pro změny v zaměstnavatelské penzi je vysoký objem majetku v holandských penzijních fondech, který dosahuje cca 800 mld. euro. Oproti tomu, celkový objem mezd v Holandsku představuje „jen“ 250 mld. euro. Poklesy a nárůsty majetku v penzijních fondech jsou běžným jevem, nelze se mu vyhnout. U tak velkého objemu majetku ale nelze pouhou změnou příspěvků plusy a mínusy vyrovnávat. Při poklesu finančních trhů o 10 % se sníží hodnota majetku v holandských fondech o 80 mld. euro a zaměstnavatele by teoreticky museli při plné kompenzaci zvýšit příspěvky o desítky procent. Při nárůstu hodnoty o 10 % by zaměstnavatelé teoreticky zase mohli úplně přestat platit. To není samozřejmě reálné, proto bude důchod ze zaměstnavatelského fondu odrážet nejen výši zaplacených příspěvků, ale také výsledek investování.

Proč se v Holandsku lze dohodnout a u nás ne?

Dohoda se zástupci zaměstnanců i zaměstnavatelů potvrdila, že v holandské společnosti je široce akceptována nutnost reakce na trend prodlužování lidského života. Je akceptována nutnost posunu věkové hranice pro nárok na důchod i oslabení vazby mezi výší mzdy a výší penze ze zaměstnavatelského fondu. Proč lze v Holandsku dojít ke konsensu a v Česku to nejde?
Svou roli hrají především kulturní rozdíly, Holanďané jsou zvyklí, že se musí postarat hlavně vlastní iniciativou, na státní paternalismus se zde prostě nespoléhá. Svědčí o tom mimo jiné nízká míra nezaměstnanosti pod 5 %, vysoký podíl ekonomicky aktivních obyvatel nad 70 % i velmi vysoký podíl zkrácených úvazků – raději 2-3 částečná zaměstnání než nic. Holanďané nediskutují, kdo se má do spoření na penzi zapojit, v jakém věku, zda dobrovolně či povinně apod. Společnost akceptuje, že automaticky s prvním zaměstnáním vstoupí prakticky každý do penzijního fondu a po celý život si na penzi přispívá. Nikoho nenapadne hovořit o novodobém nevolnictví nebo o vyvedení zdrojů potřebných na státní důchody. Obdobně, když ve Švédsku přesměrovali koncem 90. let 2,5 % pojistného do povinného spoření (z celkových 18,5 % , což je mimochodem mnohem nižší sazba než 28 % v ČR), žádní politici nehovořili o tunelování průběžného systému, penzijní reforma byla stvrzena dohodou pěti nejsilnějších politických stran.

V České republice patrně k podobnému konsensu bohužel nedospějeme. Nemůžeme si ale dovolit na něj po 15 letech platonických diskuzí nadále čekat. Názory demokratické opozice bereme v úvahu a chceme o penzijní reformě seriózně jednat. Nikdo od nás ale nemůže očekávat, že záměr vytvořit II. pilíř zcela opustíme a budeme rezignovat na dostatečné vytváření úspor na stáří.

(Pozn.: ve zkrácené podobě publikováno v Lidových novinách)