Zažil jsem s Československou a později Českou televizí 53 let. Po prvním filmu „Přízrak“ jsem od roku 1970 do 1981 nesměl do ČT vkročit. Teprve s nástupem múzického Oldřicha Janoty jsem se k práci vrátil. Po roce 1993 mi bylo dovoleno dělat pouze dabing. Až v roce 2000 jsem mi bylo umožněno v ČT studio Ostrava opět pracovat.

Natočil jsem tam myslím své nejlepší televizní filmy: Udělení milosti se zamítá a Boží Duhu podle románu J. Durycha a film Sametoví vrazi.

Krátké léto prožila Česká televize v době ředitelování Františka Lamberta.


S příchodem Petra Dvořáka na post generálního ředitele ČT v roce 2011 přišel řád a řada inovací. Rozšířil se prostor pro hranou tvorbu. Záslužným činem bylo otevření kanálu ČT-D. Česká televize byla oázou vzniku původních dokumentárních filmů, které by jinak jako žánr vyhynuly. Výjimku tvoří jen PRIMA ZOOM, jejíž nezpochybnitelné veřejnoprávní programy by měly, obdobně jako je tomu ve Velké Británii, získávat dotace z koncesionářských poplatků. Není rozhodující, jak se televize jmenuje! Rozhodující by mělo být, zda a které její programy kultivují vkus diváka a přinášejí mu vzdělávací pořady, které komerční programy nevysílají.

Petr Dvořák je inteligentní, vnímavý člověk. Má smysl pro estetické hodnoty a České televizi zajistil mezinárodní kredit v organizaci veřejnoprávních vysílatelů EBU.

Kavčí hory jsou ovšem mamutí podnik a časem opotřebují každého. A tak v polovině druhého funkčního období počala invenční energie Petra Dvořáka ochabovat. Na jeho bedrech leželo temné dědictví „spacákové revoluce“, během které si část redaktorů zpravodajství a publicistiky privatizovala svůj rajón a stala se pro Českou televizi trvalou přítěží, která rozdmýchávala s potěšením ve veřejné i politické sféře nesmiřitelné antagonistické poměry. Ředitelé na I. stupni, kteří rozhodují o tvorbě a výrobě programů, se zabydleli ve svých kancelářích 11 a někteří i více let. Očekávat od nich inovativní přístup v oblasti tak dynamicky se proměňující, je naivní.

Petr Dvořák se věnoval především mezinárodním aktivitám a hranou tvorbu a vysílací schéma stále energičtěji přebírali právě ředitelé na prvním stupni, jejichž zájem byl prvořadě zaměřen na sledovanost, soutěž s komerčními televizemi a klientelistické vazby, kterými se umrtvoval vývoj v oblasti hrané tvorby.

Stále patrnější byl nedostatek schopnosti reflektovat v naší tvorbě výrazné proměny stylistiky i obsahového zaměření zahraniční televizní produkce především služeb na streamovacích platformách, které za pár let budou dominovat zájmu diváků odlišné generace, než jsou současní 55+.

Navrhoval jsem, aby si tvůrčí složky ČT povinně promítli kupř. žánrově precizně postavenou a stylisticky čistou osmidílnou sérii z roku 2001 Černí Andělé. Abychom ji porovnali se sterilitou současných krimi sérií.

Připomínal jsem série spisovatele Oldřicha Daňka, Evy Kantůrkové. Ptal jsem se, z jakých důvodů nejsou vtahováni do tvorby přední spisovatelé Radka Denemarková, Kateřina Tučková či nedávno zesnulý Václav Kahuda. Proč se stále jen stále dokola opakují jména rutinních scénáristů.

Ředitel, zodpovědný za vývoj programů, se na mne velice zlobil, když jsem poukázal jmenovitě na jeho díl viny za koncentraci rozhodovací moci, která měřená jediným vkusem, vytváří v této oblasti ospalý stereotypní eintopf, včetně občasných úletů mimo hranice průměrného vkusu.

Kdo jiný na televizním trhu by měl podporovat obsahové i formální experimenty, než veřejnoprávní televize?! Proč si nikdo včas nevšiml talentu Adama Sedláka. Proč nebyl dávno angažován jako vedoucí tvůrčí skupiny producent Jakub Jíra? Silou osobnosti se tak prosadil jako výjimka Jan Pachl se sociální kriminálkou a skvělý obrazový stylista Viktor Tauš.

Nedocházelo k oživení tvorby příchodem mladých talentovaných lidí. Z programu vymizely sociálně tematizované filmy, vytlačené detektivovou sterilitou, odehrávající se v bezčasí a mimo sociální prostor. Že existuje nepřeberné množství aktuálních sociálních problémů, nad kterými by měla být vyvolávána veřejná diskuze nejen v publicistice, ale zejména v hrané tvorbě. Příklad bychom si měli vzít z programů polské a maďarské televizní tvorby.

Vyčítal jsem generálnímu řediteli, Petru Dvořákovi, že nenašel vůli provést rasantní personální změny a nechával běžet procesy na setrvačník. Osobně jsem s ním nikdy neměl sebemenší problém a bylo-li třeba vždy jsem u něj nacházel pochopení a podporu.

Jsem přesvědčen, že byl nejlepším polistopadovým generálním ředitelem České televize. Na konci roku si znovu uvědomuji, že jsem se dopustil řady neodpustitelných hloupostí v souvislosti s letošní volbou GŘ České televize. A neodpustím je především sám sobě. Bohužel jsou neodčinitelné.

S Janem Součkem mne seznámil jeden můj brněnský známý a zprostředkoval mi s ním schůzku. Během několikahodinového setkání mne pan Souček přesvědčil, že by v případě zvolení provedl v ČT systémové a personální změny, které se v podstatě shodovaly s mnoha mými názory. Proto jsem ho v kandidatuře na generálního ředitele veřejně podpořil a vyslovil jsem naději, že se ČT posune mimo roli konkurenta komerčních televizí do pozice veřejnoprávní. Jsem důvěřivý člověk a domníval jsem se, že po listopadové revoluci postupně začne platit to, co jsem vždy obdivoval na Velké Británii - není třeba sliby podepisovat krví. Stačí podání ruky. Věřil jsem člověku, kterému jsem věřit neměl.

Bohužel až po volbě jsem se dozvěděl, že vnější podporu Součkovi poskytoval zvláštní nesourodý konglomerát politiků zdánlivě zcela nesourodých proudů a vlivných podnikatelů pochybné pověsti. Stačí si pročíst různá veřejná prohlášení zvoleného generálního ředitele Součka, aby bylo zřejmé, že občas zcela protichůdnými nekonzistentními názory reflektuje proměňující se zadání svých kmotrů. Mnohé se dalo vyrozumět z rozhovoru, který poskytl Aktuálně.cz, moderovaný Světlanou Witowskou. Pro příklad: Václav Moravec a jeho pořad byl v podání Součka nejprve "rodinným stříbrem ČT", aby při první kolizi (kolik by se jich našlo dříve) zadal posouzení výroku V. Moravce tzv. "etickému panelu", následně Radě ČT. Když se mu přenesení odpovědnosti mimo svou kompetenci nezdařilo, vrátil rozhodování témuž "etickému panelu", který se již jednou vyjádřil.

Vzhledem k tomu, že naše setkání s budoucím generálním ředitelem Součkem po jeho zvolení proběhlo tematicky zcela jinak, než setkání před volbou, pochopil jsem, že rasantní kroky, směřující k revitalizaci ČT, které se mnou v mnohahodinovém rozhovoru před volbou sdílel, nemyslel vážně. Opakoval jen, že můj projekt pro rok 2024 po nástupu schválí. To jsem považoval za neakceptovatelnou urážku, neboť jsem ho o žádný benefit v můj prospěch nikdy nežádal!

Veřejně se omlouvám generálnímu řediteli Petru Dvořákovi za všechna negativní stanoviska, která jsem vůči němu před volbou generálního ředitele formuloval. Jsou samozřejmě neodčinitelná. Jsem si vědom své odpovědnosti, byť se mohu dovolávat dobrých úmyslů.


Když jsem se dozvěděl z několika pramenů souvislosti, požádal jsem o možnost odkoupit od České televize práva na filmovou podobu románu Zuzany Brabcové Rok perel, kterou jsem měl v plánu natočit. Není pro mne myslitelné, že by mohl vzniknout uvnitř ČT i ve veřejnosti dojem, že jsem využil svých výroků ve prospěch Součka k jakékoli podpoře mé práce režiséra pro ČT. S ohledem na mou filmografii nepovažuji za přijatelné přijímat nějaké milodary od úředníka postrádajícího estetické vzdělání a respekt k umělecké tvorbě.