Pozorně jsem si přečetl blog Martina Fendrycha - České elity? Kdo to je? Kam se vypařily? Existují? Jsme národ hýčkaných antielit (28.12.2015).
Je to text naléhavý, tedy i jistým druhem výzvy, který mne donutil po dlouhé době otevřít svůj blog na Aktuálně.cz. Lze s ním totiž v mnohém souhlasit, lze ho i v mnohém osobně sdílet, přesto se a jistě zcela nechtěně, dopouští některých nepřesnosti, či nepochopení. Jeho nedorozumění se týká oblasti, ve které si dovolím skrze svou profesi oponovat, či argumentačně polemizovat. Ano je to oblast umění. Martin Fendrych ve své úvaze totiž jednou svou otázkou, zároveň tvrdí, že ve současné společnosti chybí, oproti době před rokem 1989(jak jsem snad z textu správně pochopil), zřetelnější naléhavost hlasů filosofů, vědců i hlasy umělců. Dle jeho mínění(co se týká umělců), až na lidi okolo skupiny Ztohoven, kteří jsou veřejně nejvíce „slyšet“ v odmítání pseudoelit, tedy ony často samozvané, ale i demokraticky zvolené autoritářské jedince, či lidi ve společenských vyšších funkcí apod. Mohu snadno doložit, že zde aktivně žijí umělci (nebudu je nyní pro zjednodušení dělit na perfomery, aktivismus,politické umělce atd.) a hovořím nyní o vizuálním umění, kteří jsou možná ve veřejném prostoru, či v masmédiích pro běžného občana neviditelní, neslyšitelní, ale svou roli nekonformních, nekonvenčních umělců, vědomě kontinuálně i kriticky reflektivně sdělují, žijí a nejen hrají. Současné umění má mnoho forem, které nejsou jen prvoplánovým gestem a přitom jsou vůči politické, či jiné zvůli ve společnosti podstatným opozitem, korektorem, kritikou. Jsou to osobnosti (nikdy to nebude většinová umělecká populace, proč by měla?!), kteří svou vyspělost dokáží svobodně, nezaujatě prezentovat právě na své vnitřní ostré kritičnosti i ve smyslu neustálé „kontroly i boření“ tvořících se autoritativní pozic. Je však taky nutné umět včas a přesně rozlišovat. Neboť je nezbytné vidět a rozpoznávat formy například stupidního uměleckého pravicového oportunismu, stejně jako únavné pseudolevičácké výkřiky, vůči umění, jež vědomě tyto formy nepoužívá, nezneužívá, nenadužívá a přesto, či právě proto je přesvědčivější. Je tudíž nezbytné umět opouštět navyklá schémata, tedy nejen naše iluze, ale hlavně situace, které iluze vyvolávají (parafráze K. Marxe). Žijeme už skutečně v době hledání odlišných paradigmat a to v důsledku vleklých kulturně-politických anomálií sedimentů, pohodlných navyklostí, pojmenovávání, či vulgárně líbivého moralizování. Žijeme však stále ve zjednodušené (aby tomu všichni přeci porozuměli) formě komemorativní historie, tedy v mentálních hranicích, jež určují reflexe našich emocí. V klidu si přežíváme, lebedíme i v ahistorických rámcích, které nám vyhovují. Tedy i v prostoru, který hlučně upřednostňuje psychologickou národní historii(často na pozadí falešných konstrukcích) a zuby nehty se braní té vnější nadnárodní. Viz například většinové (netvrdím, že jen té hospodské)společenské přitakání k novoročnímu projevu prezidenta Zemana, kdy hovoří, cituji: „Tahle země je naše. A tahle země není a ani nemůže být pro všechny. “ Mimochodem nic není naše a ani v dědictví, paměti nám dáno. Což není absolutně žádná má intelektuální autoagrese, stud, vědomá sebedestrukce, nebo jakési duchovní harakiri v souvislosti se zjevně vypointovaným nacionalismem a xenofobii. Ať si každý svobodně říká co je libo, ale nic nám opravdu nezaslouženě, tedy automaticky nepatří, jen proto, že se někde, v nějaké zemi narodíme, jíme její jídlo, milujeme naše nejbližší. Či jsme podvázání, připoutání k nějaké „rodné“ zemi jejich daněmi, zákony, modlitbou, nebo jsme jejími prezidenty, politiky, manažery, bankéři, herci, sportovci, baviči žurnalisti, duchovní, vědci, filosofy, pedagogy, hlídači parkovišť, supermarketu, umělci (řazeno dle obecně sdíleného žebříčku zdejší hodnotové „důležitosti“) atd.
Znovu tedy připomenu, to co jsem již také jednou veřejně publikoval: "jsem přesvědčen, že umění by mělo umět hovořit jazykem, na který politický prostor neumí reagovat a neví si s ním rady. To je vlastně větší potencionální nebezpečí, riziko. Neboť na účinnost aktivistických činů umělců (a osobně je ale v mnohém ctím a respektuji) je už politický prostor, diskurs předem připraven, vlastně ho paradoxně nejen potřebuje pro své jednání, ale sám je konstruuje a hlavně mu, na rozdíl od jazyka umění, rozumí! Je tedy předem nejen připraven, ale dokáže se na něm vnitřně etablovat a veřejně zvýrazňovat, ať už pozitivně, nebo negativně. Navíc se tyto konstrukce, vytvořené samotným politickým diskursem, zdánlivě chovají jako obecněji nerozpoznané provokace. Ctím raději situace, jak nabízet, nikoliv podbízet se lidem polemický obraz o nás samých. Pokud si to umělci nejsou schopni včas uvědomit, stanou se pouze součástí konformismu, tedy praktické, ale i teoretické konvence v rámci kulturního establishmentu. Což mimo jiné znamená, že neporozumění jazyku umění není prohrou, ale je naopak intenzivní a zásadní podstatou pro udržení rozbíjení institucionálních navyklostí a schémat"... Je tedy zcela evidentní, že umění ale není pro všechny, ale je pro všechny co jej chtějí. ….Umění je také, jak nebýt denně na barikádách a přitom se za sebe nestydět … Umění je také, jak skrze něj hovořit o současném světě a přitom nebýt prvoplánově a plakativně popisný, nebo jen esteticky, či líbivě bezproblémově a podbízivě dekorativní(krásný, či zdánlivě šokující, provokativní ...Umění je také, jak nebýt ilustrativně aktuální a přitom v budoucnu sdílný... Umění je také jistě o tom, jak se neuzavírat do vlastních, bezpečných světu a na druhou stranu se nestát jen povrchním glosátorem, karikaturistou, žurnalistou na momentální dobové objednávky ...Umění je také v neposlední řadě tím, jak nebýt obětí, či dobrovolným rukojmím zjednodušeného, zastaralého a neustále nám se strachy(pro nekončící mocenskou manipulaci) vnucovaného celosvětového politického diskursu(Západ- Východ) a přitom nebýt jen malým, zdomácnělým, ustrašeným pokrytcem, či velkohubým, populistickým "vlastencem"...Tato země není naše a ani není pro všechny, ale je pro všechny, kteří ji chtějí…
Prof.ak.mal. Jiří David