05. 01.

Dobré ráno Čechy

Jiří David Přečteno 946 krát Přidat komentář

Včera, v první dny nového roku, jsem zachytil na socialních sítích, rozhovor spisovatele Davida Zábranského v Parlamentních listech, viz: https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/David-Zabransky-pro-PL-Prazske-kavarne-se-v-Cesku-proste-nelibi-v-tom-to-vezi-518303
Davida Zábranského respektuji a tak jsem se připojil na FB do diskuse, snad i příznačně v "předvečer" prezidentských voleb:

Dobrý večer, Davide, nejdříve jsem Vám chtěl napsat přes náš soukromý chat, ale nakonec se rozhodl takto, snad to nevadí i se svou délkou: pro jistotu hned na úvod potvrzuji, že nejsem příslušníkem oné Kavárny, kam řadí například Vít Máslo mj. Davida Černého. Pokud však budu chápat Kavárnu, jako Zemanův metaforický symbol nejen pražského intelektuála, pak ano, jsem nutně v této kategorii. Tedy jsem intelektuál tíhnoucí k abstraktním ideám, které nejsou přímo aplikovatelné, neboť se z nich přímo netvoří chleba a voda, pogromy a genocidy, nebo se jen účelově neprodávají jako trvalé ideje na svobodném politickém trhu. Jsem tak občas sebou i občas okolím frustrován a nestydím se za to. Jsem si však jistý, že do této „Kavárny“ nezbytně patříte i Vy, Vít Máslo, Tatiana Evans (abych s dovolením „použil“ facebookové diskutéry) a mnozí další zajímaví lidé, které znám buď osobní, nebo i přes sociální sítě. Ale v kontextu diskuse tam jistě patří i Zeman, Klaus atd., což se asi možná blbě poslouchá, natož vyslovuje. Myslím, že jste se ale nemusel nechat zahnat do kouta Parlamentními listy (asi vždy záleží na osobní zkušenosti s tímto prostorem, pokud jsem já měl možnost se s ním v minulosti potkat, tak to vždy bylo tristní, laciné, urážlivé, napadající, lživé). Což bohužel různě arogantní, nenávistné onálepkování sobě si protichůdných komunikačních bublin na sociálních sítích dělá podobně. Nejde však prioritně o pohrdání intelektuálů prostým, dělným či jakým lidem, jde však zcela jistě o naše vzájemné neporozumění, a to již od nepaměti. Logicky v tom není žádné fatální mysterium, ani snaha o jakýkoliv druh ponižování apod. Toto naše neporozumění, je dle mého mínění naopak zásadně a vzájemně motivační a zdrojem energie. Má v sobě sílu rozporu, a to je přece úžasné a zároveň i nebezpečné. Proč? Neboť většinovou společnost jsem si přeložil také jako společnost masové kultury, o níž se chceme domnívat, že je vzhledem ke své bezbřehosti založena liberálně, ale která ve skutečnosti velmi přesně vymezuje meze přípustnosti a brání se všem možnostem nejvyšších výhod z oblasti experimentu. Jsem tak přesvědčen, že s komunikací souvisí vždy také „šum“, „neporozumění“ a „iritace“, s nimiž je každé sdělení potenciálně spojeno. Problém, který naznačujete, je však asi i jinde. Je to boj různých skupin intelektuálů (vždy na stupnici jejich momentální moci) o to, kdo tuto sumu spoluobčanů dokáže dostat na své argumentační pole a postupně je pak, jako občany, proměňovat ve funkcionáře, jež činí zlo bez zlého úmyslu. Nebo pěstovat komunity iracionálního fanatismu. Proto například Klaus vždy hovořil (v době svého vládnutí) a zaštiťoval se onou šedou zónou většinové populace, bez které by, dle jeho slov, například nebyl listopad 1989. jistě bez plných náměstí, by plošně komunistická moc nekapitulovala s takovou spektakulární vehemencí. Nikdo (a to nebyly žádné svolávací sociální sítě a mobily) by však z této většiny obyvatel českých, moravských měst i vísek na tato náměstí nikdy sám od sebe nešel. Byli to, jak známo, tehdejší jednotlivci, z tehdejších „kaváren“ (intelektuální elity, ostatně jako vždy a všude, včetně tehdejšího občana Zemana), kteří občas osobním politickým příkladem strhli laviny. Žádný moudrý obecný lid, žádný zdravě lidově intuitivní venkov, žádný selsky rozum. Ono pohrdání je totiž, pokud se na něj přistoupí, oboustranné. Nezastávám se tak ani jedné strany. Kdo se pohrdání zastává, ten chce moc a vládnout. Kdo před sebe s pokřikem tlačí tzv. lid a křičí, že ví, co lid potřebuje, a proto ví, co je jediné správné, chce to samé. Kdo však pochybuje (a zejména o sobě), je na správné cestě porozumět lépe onomu vzájemnému neporozumění. neboť neporozumění není negativní hodnota. Jen je ji zatěžko umět přijmout, chybí jí jistota jediné vtělené autentické pravdy. Naštěstí. Žiji v Čechách a neměl jsem nikdy odvahu napořád odejít (i z různých emotivních důvodů, což by se jistě zvenku dalo klidně kvalifikovat jako má alibistická výmluva, a možná že ano, a možná ne), a v mém věku jsem poznal, zejména v mé profesi, že tu vzniká i docela akceptovatelná poloha umění, která ma svůj širší smysl. Ale právě proto je zavazující byt uvnitř Čech k sobě vice a třeba i nelítostně kriticky, což není laciné flagelánství. Avšak pokaždé, když vyjedu za jakákoliv naše humna (východ či západ, jih či sever) a mám tu možnost, tak tyto, třeba i ojedinělé přednosti rád sděluji, zejména těm, kteří námi, skrze svou nevědomost, pohrdají (stále není málo těch, co si rádi myslí, speciálně na civilizovaném Západě, že tu žijí lvi). Není to však plakativní hrdost za národ, národ mi nepatří a já nechci patřit národu, je to jen prostý pocit sdílené sounáležitosti, bez nátěru vulgární nacionality.
Davide, věřím, že jsem částečně snad (?) pochopil jistý druh Vaší zoufalosti, která z rozhovoru pomalu vytéká…
vlajka

vlajka

27. 12.

PF 2018

Jiří David Přečteno 1640 krát Přidat komentář

PF2018

PF2018

05. 12.

Nahost nejen tělesná

Jiří David Přečteno 3510 krát Přidat komentář

To, že se prezidentský kandidát Michal Horáček jako první a vlastně jediný ze všech dalších Zemanových protikandidátů včas veřejně ozval vůči volbě komunistického poslance Zdeňka Ondráčka do čela sněmovní komise pro kontrolu Generální inspekce bezpečnostních sborů, lze bezesporu i veřejně ocenit, ať si o Michalu Horáčkovi myslí kdo co chce. Domnívám se, že tento druh politického aktivismu je i pro ostatní kandidáty nezbytný. Veřejný prostor přeci nepatří jen politikům, kterým Horáček ještě ani není. Je pak už zcela lhostejné, jak na to jeho „protivníci“ zareagovali nebo jen pozdě či hloupě, a nebo jen nabobsky na svých twitterech. Sociální sítě přece snesou mnohé, jako když například Facebook přepečlivě hlídá a kontroluje, zda se někde náhodou neobjevi nahota, a pak maže účty i těm, co reprodukují jen barokní obrazy apod. Podpásové politické vulgarity administrátory však nechávají zcela chladnými. Asi je opravdu těžké rozpoznat charakterově pokleslou osobnost a burany, narozdíl od nahé pr…, a přitom ona obnažená část našeho těla je mnohem nevinnější a přijatelnější než neomalená politická kultura našeho politického prostředí, jistě i mimo všedchny sociální sítě. Takže ano, budu volit takového kandidáta na prezidenta, který se dokáže orientovat v sociálním a kulturním vývoji i osudech lidského i zvířecího druhu. Nebudu jistě chtít takového prezidenta, který kupuje a používá „chytrost a rychlost“ marketingu jako svůj strategický billboardový makeup. Nebudu chtít ani takového prezidenta, který již jím nechce být, ale musí.

07. 11.

Slepý chce vést slepce

Jiří David Přečteno 3677 krát Přidat komentář

Kruci, nechtěl jsem se pouštět do jakéhokoliv komentáře situace, kdy M.Topolánek kandiduje na zdejšího prezidenta. Ale čtu všude možně zároveň pro nepochopitelné komentáře, od lidi, jež jsem doposud považoval za soudné a bez ztráty paměti, a kteří tuto jeho kandidatůru vítají. To se tu všichni už opravdu zbláznili?! Jenom proto, že je to chlap, údajně s gulama (do pr...le co to je za stupidní, lidové "moudro"!?! Pokud jde snad o ubohou reflexi večírků ve vile u Berlusconiho, pak argument jeeště stupidnější!), že vypadá (vizuálně, svěží vánek, jak se náhle dozvídám) lépe a zdravěji než Zeman (jako doklad šance na jeho poražení, to je hodně smutná argumentační klasifikace "charakteru", asi jako o jeho přirozeném vůdcovství) a že se ho prý Babiš bude bát, neboť na sebe toho mnoho vědí ?! Co je to například za kvalitativní (názorově) úsudek, že si MT připnul na olympiádě v Číně odznak Tibetu a tim, že prý vyjadřil jaký je on ochránce lidských práv, které tím nadřazuje za ty ekonomické a pod.!? Co to je od Černínů za jiný, evidentně přeci hloupý argument, aby mu jeden z nich ( "nevěřící" Tomáš, senátor) podepsal kandidaturu, tím že jim (mu) slíbil, že Dalíka (nemá už ten náhodou koupenou vilu ve Francii?) z vězení nepropustí!? Bože, to je tady opravdu směšná (tragická) estráda na pokračování....a navíc vzkaz těm co volili pravici: další její diskreditace. Asi oslepli skrze svých 10 procent ve volbách a nevidoucí se upinají za dalším evidentním slepcem, ovšem se širokými rameny...stejně s ním padají v jámu...https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/d6/Pieter_Bruegel_the_Elder_-_The_Parable_of_the_Blind_Leading_the_Blind_-_WGA3511.jpg

24. 10.

Nyní není teď, tak jako aktuální není současné

Jiří David Přečteno 995 krát Přidat komentář

Jeden z fragmentů naší vizuální scény, jenž je spjat s názory radikální mladé levice se sám považuje (pasuje) za předvoj aktuálního umění. Rád tak zvýrazňuje především srozumitelnost v umění, s kterou by propojoval svůj vliv na většinovou společnost. Snaží se tak formálně i obsahově mluvit jménem většiny, tedy pravděpodobně nejvíce jménem lidu, pracujících (jak se lze občas dočíst ve spřízněných periodikách), a neguje individualitu jednotlivce, kterého považuje za prefabrikovaného egoistu v postkapitalistické epoše. Chce tak jednoznačnou rehabilitaci umění, jako reálně humanistického, společenského a odpovědného. Pro výše zmíněnou oblast našeho umění, je tak asi zajímavé vytvářet nového člověka v duchu nových vizí budoucnosti. Tedy zřejmě většinového člověka, který by chápal svou sdílenou pospolitost na poli politiky, umění, filosofie a sociologie, a byl by schopen tuto sdílenou zkušenost přetavovat do nesobeckých a umělecky pochopitelných, nekomplikovaných vizí, kterými se bude celá nová společnost inspirovat. Utopie? Šance? Výzva? No, zkusme to dnes jednoduše a tudíž pochopitelně převést do naší současné politické reality, kterou by tak rádi mnozí ovlivňovali a za kterou vlastně mluví či by chtěli mluvit. Co tedy preferuje naše většinová veřejnost, čemu je ochotna porozumět, přijmout a co je pro ni už nesnesitelné, nesrozumitelné, a co je pro ni adekvátní? Ano, je to především jednoduchost formy i obsahu a její srozumitelnost. Nehledá ve složitosti svého bytí, příčí se jí jakákoliv snaha pochopit samu sebe. Vnímá se spíše jako dočasná entita, která si potřebuje především svůj krátký život užít. Najít si, po stále špatně honorované práci, aspoň svou porci zábavy, nebo jen sumu bezproblémového klidu. Do ničeho se tak zbytečně aktivně neplést. Zabezpečit své nejbližší a doufat, že veškerá nebezpečí prostě sama od sebe pominou, a nebo se vyřádí o kus dál na jiných. Nepřijímat jiné kulturní zkušenosti a potlačovat strach jistotou vlastního i vnějšího uzavření. Domnívat se, že její úspěšné politické dominanty vědí, co činí, a chtějí především jejich dobro a zaženou vždy nepřítele od vlastních, nejlépe uzavřených hranic. Za tyto většinové lidi se naše progresivní umělecká scéna staví, když chce hovořit srozumitelně jejich jazykem a ne jazykem nesrozumitelných, prázdných forem a obsahů. Těmto lidem, této společnosti tak mnozí z těchto umělců, teoretiku, filosofů apod. nadbíhají se svou dávkou srozumitelné, tedy sdělné, často lidové zábavy. Za tyto většinové lidi bojují proti různým formám postkapitalismu. Tedy paradoxně za to, s čím by naopak většinový člověk naopak rád a rychle splynul a plně využíval, s čím by se konečně rád i existenčně identifikoval a co mu je, bylo a bude – z jeho pohledu – upíráno. Chce být aspoň trochu bohatý, když už ne všichni mohou být úspěšní, slavní apod. Chce být však prolnut se svými idoly, se svými úspěšnými vůdci, chce věřit i v jednotu krve a půdy. Čemu se pak mnozí z výše uvedených intelektuálních sfér po volbách diví na různých fórech a sociálních sítí, že nevolí takové politické uskupení, které chce větší míru společenské introspekce, naléhavější kvalitu života, rovnost pohlaví. Které je náročnější na způsoby vzdělání a schopnosti kulturních přesahů. Které nenabízí jednoduchá řešení, ale naopak vyžaduje silnější schopnost empatie a porozumění. Které hlasitě nenabízí snadno uchopitelná hesla, ale například kritéria pro vzájemnou schopnost individuálního rozmachu (neplést s ekonomickým termínem růstu). Ano, je to zcela prostý a tragikomický paradox, když jedna intelektuální elita hledá (vytváří) většinového, uvědomělého člověka, proti druhým intelektuálním elitám, čehož snadno pak využívá libidinózní autokracie. Praha, 21. 10. 2017

26. 10.

Vychladlé "aktuality"

Jiří David Přečteno 3330 krát Přidat komentář

Má smysl se vracet k chladnoucím „aktuálním“ situacím? Asi moc ne. Před svým odjezdem do zahraničí, jsem si v polovině minulého týdne připravil pro můj blog text, jež se snažil pochopit jednání našich politiků. Dnes, týden po mém návratu, je už můj text z větší části zbytečný. Zejména proto, že se ze všech stran rozjely tak hlučné kampaně, které můj „starý“ text, v mnohém pohřbily. Přesto ne ve všem. Tudíž se jej pokusím, podle mého mínění, v nezhodnocených fragmentech zopakovat:
1/V božím světle, aneb návod jak (ne)poznat lháře na mediálním detektoru lži. Jak klást otázky, jež jako obvinění vnímá jen lhář? Má-li někdo pocit, že je morálně v právu, pak je si natolik sám sebou jistý, i když bez skrupuli jenom lže. Kdo necítí vinu, nemá ani žádné výčitky. Navíc všichni přeci známe paradox lháře: Ten se ptá, kdy je pravdivá věta „všechno, co říkám, je lež“, a odpověď je: „jen když všechno, co říkám, je lež.
2/ Ještě než se na světlo boží zpoza politické (šk)víry prodralo náhle na veřejnost jméno pana Jiřího Bradyho v souvislosti s ministrem kultury, stačil jsem na svém Facebooku napsat: Mám jen jednu otázku, když vidím jak je "oslavován" ministr kultury Daniel Herman v kontextu setkání s Dalajlámou (což je samozřejmě bez problému!) : co ale udělal za svého ministrování pro naší živou kulturu a umění?! Samozřejmě NIC ...tedy hodně málo.
3/ I když mohu setkání D.Hermana s Dalajlámou ocenit a poděkovat mu za jeho občanský postoj, nemohu jej přestat vnímat především jako ministra kultury. Ostatně kdyby jim nebyl, nebyl by s ním ani na pódiu. Neboť slušnost není kvalifikace, ale samozřejmost! Může být občanská odpovědnost (morální, etická)politika v rozporu s jeho politickou praxi? Je pak jakákoliv politická loajalita (falešná i autentická) pouze projevem momentálních účelových dohod?
4/ Mám oceňovat ministra kultury za jeho práci, ke které byl povolán a to v tomto konkrétním případě opravdu nemohu. Nebo mám zvýraznit jen jeho politické (dá se jistě připustit i lidské) gesto, které je jistě možné ocenit?
5/ Přeji Vám pane D.Hermane , tudíž více podobné odvahy i jako ministrovi kultury, tam jste doposud neviditelný, bohužel.

Jiří David

19. 10.

Zeman nebude kandidovat na prezidenta

Jiří David Přečteno 6113 krát Přidat komentář

Pokud to doposud nebylo nikomu zřejmé a mělo by být, pak Miloš Zeman nebude kandidovat na příštího prezidenta této země.
Jiří David

12. 10.

Co nás spasí?

Jiří David Přečteno 3316 krát Přidat komentář

Může se umělec veřejně vyjadřovat ke sportu?!?
Asi ne příliš, není odborník.
Může se umělec vyjadřovat k politice?!?
Asi ano, ale spíše asi v souvislosti s "prastarým", již dlouho omšelým feministickým heslem, že soukromé je politické, dnes ho lze i poopravit s tím, že soukromé je ekonomické.
Může se politik vyjadřovat k běžnému žití ?!?
Umělec nemusí, ale může.
Takže, když jsem včera zaslechl fotbalové odborníky, že jsme přeci fotbalový národ (!), tak po trapných výsledcích (ale hlavně přístupu, chtění, vůli, nadšení) si jako umělec (fotbalový neodborník, laik sledující víceméně Ligu mistrů a občas Premier league), dovolím říci, že pak jako národ stojíme za prd (je to vulgární?).
Jaký my jsme fotbalový národ, za koho tito odbornici mluví, co to je za stupidní fráze, které slouží jen pro přesvědčování sponzorů, pro větší prachy?!
Chápu jen, že 80 procent frustrovaného mužské pokolení (ženy mi snad v tuto chvíli odpustí), nemá jak a kde si vybít své bolesti, emoce, přetlaky, ale pokud to zabraňuje například domácímu násilí, neporozumění, agresi vůči nepoznanému, neznámému, jinému, slabšímu, pak jedině dobře!
Ale i v tomto mám spíše pochyby a mnoho událostí mi to jen podporuje, zvláště, když chybí euforie, uspokojení z dosažených výsledků, kdy už zamrzává identifikace se z vítězi. Nejsou. Kdy i jakási, byť chvilková, hrdost za své miliónové "gladiátory" na které si platí ze svých daních a to v nezaměstnanosti, jde vniveč. Kdy se jejich "hoši", za jejich milióny, dlouhodobě nejsou schopni vybičovat (mají přeci své jisté!) a změny trenéru jsou tak akorát pro okrasu, placebo mediálnímu uklidnění, zdání, iluzi budovat něco k lepšímu. Iluze však většinou v člověku začnou hnisat, hnít a dochází k celkové otravě. Navíc pár piv po takových zápasech národního týmu fotbalového národa, spíše vyvolávají chuť se na někom nezaujátém pomstít, odreagovat svou zlost. Nic radostného žit v takovém fotbalovém národě a hokej to to taky nijak nevytrháva, ne?! Kam se však obrátit? Jaké jsou jiné, radostnější, naplňující "národy", chcete-li jinak, pak tedy "kmeny". Jaké hry pro chléb vezdejší ?! Politika?! Ta je přeci, jak známo a všude a ze všech stran i deklarováno, zejména pro kavárenské intelektuály, ne-li podvodníky, nemakačenky, manipulativní neřády různých forem pro vlastní obohacení a moc a pod. Tedy přeci žádná "chlapská"(bohužel ani ženská) práce, žádná příjemná, zklidňující podívaná. I když současné množství různých voleb do různých institucí, mohou na chvíli přinášet zástupné témata do unavených a všelijak vyčerpaných domácností, hospod, stadiónů, televizí. Stardance, Růžové zahrady a pod. jsou přeci jen pro děti a senióry, žádný pořádný adrenalin! Na jak dlouho to bude fotbalovému, pokud vůbec, stačit. Kolik hrdinů s kterými je dobré se dlouhodoběji ztotožnit tato dnešní (tedy krátkodobá) politická hra přinese? Obavám se, se že nemnoho a iluze budou opět hnisat a dojde k nákaze, k celkové sepsi organismu, která by v jiném, než ve fotbalovém národě, musela pro ozdravení, vyvolat erupci po zásadních změnách, nejen "trenéru", ale hlavně celkového myšlení lidí, jež se domnívají, že jsou součástí tohoto politického národa. Nic takového však u nás nehrozí, fotbal je mizerný, v politice si to přehazují stále dokola mezi sebou, aby to vyvolávalo dojem, že o něco jde. Nejde. Tak si tam občas pustí nějakou "celebritu" a proto stojíme za prd, čest výjimkám, ale ti to nespasí.
Jiří David, umělec a sportovní laik

13. 04.

Bezejmenný

Jiří David Přečteno 15932 krát Přidat komentář

Dlouho jsem váhal, dát opět po určitém čase, na mů blog něco "politického". Nejsem totiž apriori politický aktivista, ani angažovaný performer, i když by se asi dala jistě v některých mých publikovaných textech a některých mých objektech do veřejného prostoru, najít obsahová i formální podobnost. A už vůbec se mi nechtělo jakkoliv komentovat dění okolo Hradu, neboť jak jsem již i občas podotkl, naposledy myslím na DVTV, že současný prezident, je pro mne a doufám i obecně pro umění (což není zábavný průmysl), příliš snadný cíl, který mne právě proto ze své podstaty nezajímá. Samozřejmě mám stále zpřítomněný vlastní "politický" názor, který tak trochu ve vlnách psychicky hypertrofuje a čeká na případná otevření... Ano a přesto se stále považuji spíše za umělce (se všemi pochybnostmi, které k tomu nutně patří) a nestydím se za to a ani se rozhodně necítím být svědomím tohoto národa, či jakýmsi mluvčím vyššího smyslu. Stejně nestydlivě, i když opatrně s velkou mírou sebereflexe, se považuji za člověka, jež vykonává i duševní práci. Tedy klidně a vědomě za toho, jenž je neustále lacině, populisticky, například i z Hradu, už ale i za předposledního prezidenta, obecně s velkou parádou parodováno v křiklouna, rebela (dnes například třeba více levicového?) bez příčiny, štítícího se "normální", tedy zejména fyzické práce, člověk s hanebnou nálepkou žvanila, prostě pan intelektuál. Dnes už tak ustálená, samozřejmá nadávka (stejně tak asi jako postmoderna) pro pobavení v různých restauračních zařízeních, jídelnách, na sociálních sítích (zejména, tam se dá lidská identita skrýt za anonymitu zla, či nadávek, ale i za hloupost, trapnost, nevzdělanost, nenávist, skoro nejlépe. Nikdo na nich totiž není z očí do očí, nikdo necítí vlastní hmat, dotyk, dech, pohyb těla, svou fyzičnost), ale i v "chytrých ", českých komediích a pod. Snad i proto jsem před nedávným časem osobně oslovil dva své známé redaktory našich médií a to v kontextu s rolí současného hradního mluvčího: pánové, vy jako media (nic osobního), jste tuto jeho existenci napomohli zrodit (stejně jako u předchozího mluvčího prezidenta), je to i vaše, (možná především?!) vina...zbavit se jí lze však ještě stále prostým způsobem, nebudete na ní absolutně nijak, nikde veřejně reagovat. Musí vám (médiím) zůstat zcela lhostejná. Musí se stát zbytečným, pouhým úřednickým dekorem, tedy tím čím ve skutečnosti je. Ale vy (média) to jistě nevydržíte a to je ten problém. Bohužel! Musíte ale přece vědět, že každá vaše další reakce na jeho slova, gesta, pokrytectví, ho jen více a více nafukuje, zobludňuje. Čímž už snadněji a lépe zakrývá intelektuální osamělost, vyprahlost, opotřebovanost ega samotného prezidenta. On na to (ne)trpělivě čeká a vy mu tak lehce pomáháte. Proč? Pro možnou lepší prodejnost, sledovanost v domnění, že bulvárnost má schopnost přinášet snadnější zisk? Nevěřím. Pro záminku veřejné, povinné informovanosti? Jaké a koho? To je zřejmý a snadno doložitelný blud, neboť právě vaše reakce dodávají jeho zduřelé virtualitě nádech důležitosti, místo abyste tuto mýdlovou bublinu a o to více arogantního jedince, jenž se navíc domnívá, že je přeci tak moc vtipný a kontextuální, ignorovali, gumovali se svou rozumně zvládnutou noblesní úrovní.

30. 12.

Tato země není naše....

Jiří David Přečteno 6204 krát Přidat komentář

Pozorně jsem si přečetl blog Martina Fendrycha - České elity? Kdo to je? Kam se vypařily? Existují? Jsme národ hýčkaných antielit (28.12.2015).
Je to text naléhavý, tedy i jistým druhem výzvy, který mne donutil po dlouhé době otevřít svůj blog na Aktuálně.cz. Lze s ním totiž v mnohém souhlasit, lze ho i v mnohém osobně sdílet, přesto se a jistě zcela nechtěně, dopouští některých nepřesnosti, či nepochopení. Jeho nedorozumění se týká oblasti, ve které si dovolím skrze svou profesi oponovat, či argumentačně polemizovat. Ano je to oblast umění. Martin Fendrych ve své úvaze totiž jednou svou otázkou, zároveň tvrdí, že ve současné společnosti chybí, oproti době před rokem 1989(jak jsem snad z textu správně pochopil), zřetelnější naléhavost hlasů filosofů, vědců i hlasy umělců. Dle jeho mínění(co se týká umělců), až na lidi okolo skupiny Ztohoven, kteří jsou veřejně nejvíce „slyšet“ v odmítání pseudoelit, tedy ony často samozvané, ale i demokraticky zvolené autoritářské jedince, či lidi ve společenských vyšších funkcí apod. Mohu snadno doložit, že zde aktivně žijí umělci (nebudu je nyní pro zjednodušení dělit na perfomery, aktivismus,politické umělce atd.) a hovořím nyní o vizuálním umění, kteří jsou možná ve veřejném prostoru, či v masmédiích pro běžného občana neviditelní, neslyšitelní, ale svou roli nekonformních, nekonvenčních umělců, vědomě kontinuálně i kriticky reflektivně sdělují, žijí a nejen hrají. Současné umění má mnoho forem, které nejsou jen prvoplánovým gestem a přitom jsou vůči politické, či jiné zvůli ve společnosti podstatným opozitem, korektorem, kritikou. Jsou to osobnosti (nikdy to nebude většinová umělecká populace, proč by měla?!), kteří svou vyspělost dokáží svobodně, nezaujatě prezentovat právě na své vnitřní ostré kritičnosti i ve smyslu neustálé „kontroly i boření“ tvořících se autoritativní pozic. Je však taky nutné umět včas a přesně rozlišovat. Neboť je nezbytné vidět a rozpoznávat formy například stupidního uměleckého pravicového oportunismu, stejně jako únavné pseudolevičácké výkřiky, vůči umění, jež vědomě tyto formy nepoužívá, nezneužívá, nenadužívá a přesto, či právě proto je přesvědčivější. Je tudíž nezbytné umět opouštět navyklá schémata, tedy nejen naše iluze, ale hlavně situace, které iluze vyvolávají (parafráze K. Marxe). Žijeme už skutečně v době hledání odlišných paradigmat a to v důsledku vleklých kulturně-politických anomálií sedimentů, pohodlných navyklostí, pojmenovávání, či vulgárně líbivého moralizování. Žijeme však stále ve zjednodušené (aby tomu všichni přeci porozuměli) formě komemorativní historie, tedy v mentálních hranicích, jež určují reflexe našich emocí. V klidu si přežíváme, lebedíme i v ahistorických rámcích, které nám vyhovují. Tedy i v prostoru, který hlučně upřednostňuje psychologickou národní historii(často na pozadí falešných konstrukcích) a zuby nehty se braní té vnější nadnárodní. Viz například většinové (netvrdím, že jen té hospodské)společenské přitakání k novoročnímu projevu prezidenta Zemana, kdy hovoří, cituji: „Tahle země je naše. A tahle země není a ani nemůže být pro všechny. “ Mimochodem nic není naše a ani v dědictví, paměti nám dáno. Což není absolutně žádná má intelektuální autoagrese, stud, vědomá sebedestrukce, nebo jakési duchovní harakiri v souvislosti se zjevně vypointovaným nacionalismem a xenofobii. Ať si každý svobodně říká co je libo, ale nic nám opravdu nezaslouženě, tedy automaticky nepatří, jen proto, že se někde, v nějaké zemi narodíme, jíme její jídlo, milujeme naše nejbližší. Či jsme podvázání, připoutání k nějaké „rodné“ zemi jejich daněmi, zákony, modlitbou, nebo jsme jejími prezidenty, politiky, manažery, bankéři, herci, sportovci, baviči žurnalisti, duchovní, vědci, filosofy, pedagogy, hlídači parkovišť, supermarketu, umělci (řazeno dle obecně sdíleného žebříčku zdejší hodnotové „důležitosti“) atd.
Znovu tedy připomenu, to co jsem již také jednou veřejně publikoval: "jsem přesvědčen, že umění by mělo umět hovořit jazykem, na který politický prostor neumí reagovat a neví si s ním rady. To je vlastně větší potencionální nebezpečí, riziko. Neboť na účinnost aktivistických činů umělců (a osobně je ale v mnohém ctím a respektuji) je už politický prostor, diskurs předem připraven, vlastně ho paradoxně nejen potřebuje pro své jednání, ale sám je konstruuje a hlavně mu, na rozdíl od jazyka umění, rozumí! Je tedy předem nejen připraven, ale dokáže se na něm vnitřně etablovat a veřejně zvýrazňovat, ať už pozitivně, nebo negativně. Navíc se tyto konstrukce, vytvořené samotným politickým diskursem, zdánlivě chovají jako obecněji nerozpoznané provokace. Ctím raději situace, jak nabízet, nikoliv podbízet se lidem polemický obraz o nás samých. Pokud si to umělci nejsou schopni včas uvědomit, stanou se pouze součástí konformismu, tedy praktické, ale i teoretické konvence v rámci kulturního establishmentu. Což mimo jiné znamená, že neporozumění jazyku umění není prohrou, ale je naopak intenzivní a zásadní podstatou pro udržení rozbíjení institucionálních navyklostí a schémat"... Je tedy zcela evidentní, že umění ale není pro všechny, ale je pro všechny co jej chtějí. ….Umění je také, jak nebýt denně na barikádách a přitom se za sebe nestydět … Umění je také, jak skrze něj hovořit o současném světě a přitom nebýt prvoplánově a plakativně popisný, nebo jen esteticky, či líbivě bezproblémově a podbízivě dekorativní(krásný, či zdánlivě šokující, provokativní ...Umění je také, jak nebýt ilustrativně aktuální a přitom v budoucnu sdílný... Umění je také jistě o tom, jak se neuzavírat do vlastních, bezpečných světu a na druhou stranu se nestát jen povrchním glosátorem, karikaturistou, žurnalistou na momentální dobové objednávky ...Umění je také v neposlední řadě tím, jak nebýt obětí, či dobrovolným rukojmím zjednodušeného, zastaralého a neustále nám se strachy(pro nekončící mocenskou manipulaci) vnucovaného celosvětového politického diskursu(Západ- Východ) a přitom nebýt jen malým, zdomácnělým, ustrašeným pokrytcem, či velkohubým, populistickým "vlastencem"...Tato země není naše a ani není pro všechny, ale je pro všechny, kteří ji chtějí…
Prof.ak.mal. Jiří David

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar C Cimburek Ludvík Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav O Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy