Proč se v ČR soutěží na cenu? Se zákonem to nemá nic společného.

Včera ČT odvysílala reportáž o problematických zakázkách v Jihlavě - dodávky jsou ve snížené kvalitě, firmy jsou nespolehlivé. V Jihlavě prý toužebně očekávají zákon, podle kterého se "nebude se muset pokaždé soutěžit na nejnižsí cenu, jako je tomu nyní" (zdroj).

Bohužel musím natěšené občany Jihlavy zklamat, ČT je mystifikovala. Nový zákon možná udělá největší revoluci ve veřejném investování za posledních deset let (o tom jindy), na soutěžení "na cenu" však nezmění prakticky nic. Žádný zákon totiž dnes města nejnižší cenou soutěžit nenutí a nikdy nenutil, to by byl v rozporu s evropským právem. Je to s odpuštěním kravina, kterou bohužel v posledních letech dokola opakují řady regionálních politiků i seriózních médií. Ostatně v Jihlavě to musí dobře vědět, sami na cenu často nesoutěží (viz ukazatel "Využívání nástrojů podporujících soutěž" v našem hodnocení veřejných zakázek Jihlavy. A jak se soutěží cenou v celé ČR?



Ano, soutěžení cenou je problém, a je to problém čím dál tím větší. Z našich dat vidíme, že za posledních deset let se v ČR změnil podíl zakázek "na cenu" z 43 % na alarmujících 83 %. Tzv. transparentní novela na jaře 2012 s tím má ale málo co do činění. Zadavatelé si volí cenu jako jediné kritérium sami, nikdo je k tomu nenutí. Jaké pro to mají důvody?

1) ÚOHS - podle našich dat končí sporem u úřadu pro ochranu hospodářské soutěže zakázky "na cenu" o polovinu méně (tj. v cca 0,7% případů). Zadavatel, který se chce sporům vyhnout nevolí kritérium ceny protože je smysluplné, ale protože je méně konfliktní. Pokud by rozhodovací praxe ÚOHS byla rychlejší a konzistentnější, mohly by si úřady dovolit jiná kritéria častěji.

2) EU fondy - ve výzkumném "Negativní efekty EU fondů" pro MPSV jsme s kolegy Janským a Křehlíkem ukázali, že za nárůst soutěžení cenou v letech 2010-2012 může do značné míry zvýšená úroveň kontroly čerpání EU fondů. Jednoduše řečeno - kvůli nárůstu činnosti auditorů se zadavatelé začali bát používat jiná kritéria zejména pro projekty podpořené z EU. Jakkoliv bylo zpřísnění kontroly na místě, rozporování necenových hodnotících kritérií možná nebyla ideální cesta k efektivnějšímu vynakládání prostředků z EU.

3) Administrátoři VZ - podle našich odhadů je v ČR administrováno cca 40-60% veřejných zakázek. Úřad si tedy najme externí firmu, která mu udělá zakázku "na klíč". Samozřejmě firma má často nulovou motivaci docílit kvalitní dodávky, její práce (i odměna) konči s vysoutěžením dodavatele. Naopak může mít problémy pokud by zakázka skončila na ÚOHS. Mimo to, hodnocení více kritérii je pracnější. Firma proto velmi často zbytečně zadavatele tlačí k užití cenového kritéria.

4) Absence metodiky a vzdělávání - v překotném tempu legislativních změn posledních let Ministerstvo pro místní rozvoj pozapomnělo na svou metodickou roli. Ministerstvo má (podle mého názoru) ukazovat zadavatelům jaká kritéria lze bez problémů používat pro jaké typy zakázek, a prolamovat tak nejistotu při používání necenových kritérií. Bez kontinuálního vzdělávání zadavatelů totiž bude brzy jen málo odborníků, kteří by uměli složitější necenová kritéria i aplikovat.

Abych to shrnul, soutěž "na cenu" bude problémem i za rok. Strkat hlavu do písku a svádět problém na zákon nemá smysl. Aby se dodavatelé v ČR vybírali podle smysluplných kritérií je zejména otázkou kvalifikace a politické podpory odpovědných zaměstnanců, důležitou roli tu ale hraje i praxe kontrolních orgánů. Nejsme se stejným problémem sami, stejně ja na tom celý východní blok. Když se zkusíme inspirovat v rozvinutější EU-15, vidíme, že k soutěžení cenou není zdaleka jednotný přístup - je to do značné míry věc odlišností politické kultury. Reálné totiž soutěž na cenu dává smysl řádově v 40-60 % zakázek, ale i do nich lze samozřejmě "přimíchat" například ekologická nebo sociální kritéria. Asi bychom měli spíše chtít následovat nám bližší Rakousko s 40 % cenové soutěže, než u nás takřka nepředstavitelných britských 10 %. Jisté však je, že našich stávajících 83 % je nesmyslných, a měli bychom se je snažit řešit. Čekání na zákon totiž nepomůže, v Jihlavě ani jinde.