Uzavření škol v polovině března vystavilo vzdělávací systém zcela mimořádné situaci. Učitelé, žáci, ředitelé i rodiče se se zajištěním vzdělávání a výukou na dálku poprali dle svých možností a schopností. Výzkumná šetření a data ukázala, že mezi přístupy a podmínkami škol existují skutečně velké rozdíly.

V této době se odborníci ze všech koutů světa i České republiky pouštějí do úvah o tom, co dál. Tedy, jak se z celé situace poučit a rovněž připravit školství na případné další vlny epidemie či jiné mimořádné situace. V tomto blogu přinášíme některé směry úvah o opatřeních vzdělávací politiky, které se z dostupných poznatků jeví jako klíčové. Zároveň je část z diskutovaných kroků poměrně snadno realizovatelná (často postačí pouze “zacílit” veřejné prostředky). Právě to by mohlo mít v případě České republiky šanci na úspěch.

Názory mezinárodních organizací i expertů se protínají v jednom: Důsledky aktuální situace budou mít největší dopad na ty děti a žáky se špatným sociálním (ekonomickým, rodinným atd.) zázemím, pro které je škola často jediným místem naděje pro rozvoj jejich potenciálu (vzdělávacího, osobnostního, životního atd.). Mimořádná situace a uzavření škol tak představuje výzvu k dohnání rozdílů pro žáky, ke kterým se nedostala žádná (popř. kvalitní) distanční výuka a podpora. Jak na to?

O jedné z cest ve svém komentáři hovoří výzkumník Dominik Dvořák. Jde o inspiraci např. z USA a tamějších letních prázdninových táborů s doučováním. Tímto směrem se aktuálně vydává např. Slovensko, kde ministr mluví o letních školách zaměřených na děti ze sociálně znevýhodněného prostředí. Pro českou vládu a ministerstvo školství by nemusel být problém vyčlenit řádově několik desítek milionů korun národních či evropských prostředků na výzvy programů, jejichž cílem by bylo právě konání těchto letních škol či táborů s jasným zaměřením na žáky z komplikovaného prostředí. Žáky a nabídku k nim směřovanou by pak mohli pomoci identifikovat např. samotní ředitelé a jejich učitelé. Přesto by bylo ideální peníze alokovat co nejrychleji, aby měly především neziskové organizace ve spolupráci s učiteli dost času na to připravit programy těchto letních akcí.

Další významnou oblastí pomoci žákům ze znevýhodněného prostředí je individuální doučování. To je v současné chvíli realizováno především neziskovými organizacemi (NGO, církve) a dobrovolníky. I zde by koordinace, identifikace potřebných žáků a především finanční podpora (jednoduché výzvy zaměřené na klíčové organizace typu charit, občanských NGO) těchto aktivit ze strany veřejného sektoru mohla být klíčovou výzvou pro současnou vládu Andreje Babiše.

Koronavirová krize ještě více poukázala na fenomén mnoha vzdělávacích systémů, včetně toho českého, kterým je “přehlcenost kurikula” (paradoxně často pouze na úrovni školy a jejího vzdělávacího programu). Tedy existence obrovského množství učiva (obsahů), které je často pro žáky nesmyslné. Snaha o osvojování množství znalostí a faktů často velmi úzkých oborových specializací bez jejich aplikace vede k obrovské neúčinnosti vzdělávání. To se děje v poměrně nízkém věku (obvykle od 2. stupně ZŠ) a vše vede často k formalismu v podobě nutnosti “probrat látku” bez ohledu na to, zda-li se žáci skutečně něco naučili. Tj. dosáhli alespoň nějakých vzdělávací cílů.

Jak se shodují mnozí učitelé a ředitelé, doba uzavření škol napomohla uvědomění si nezbytnosti redukce učiva. V době vzdělávání na dálku totiž najednou museli učitelé a ředitelé začít právě učivo prioritizovat, “zesmysluplnit” a celkově více promýšlet cíle vzdělávání a cesty k jejich dosažení.

Jak upozorňuje jádro připravované Strategie vzdělávací politiky 2030+, v tomto ohledu je nutné přehodnotit i mnoho dalších oblastí, které k cílům a obsahu vzdělávání, po jejichž revizi je voláno, patří. Jde především o specifickou otázku pedagogických strategií, tedy organizace, metod, forem vzdělávání, způsobů hodnocení a nástrojů zpětné vazby (ano, sem patří i otázka velmi diskutovaného “formativního hodnocení” jako nástroje podpory učení žáků) atd., které vedou právě k dosažení cílů vzdělávání. Zde učitelé i žáci potřebují především oporu a podporu: funkční kurikulum a vzdělávací zdroje psané přímo pro ně a dostupné právě jim. Takové kurikulum a vzdělávací zdroje je samozřejmě nutné vytvořit, ověřit, vysvětlovat a implementovat. A ideálně dále promítnout např. do přípravy učitelů na vysokých školách a jejich dalšího vzdělávání (nejlépe přímo v praxi). A dále také do nástrojů plošného ověřování výsledků vzdělávání - tedy jednotných přijímaček na maturitní obory středních škol a státních maturit, neboť ty mají na cíle a obsah vzdělávání ve školách zásadní vliv. Na vše je potřeba mít prostředky a zdroje. Tento úkol vůbec není lehký a lze jen doufat, že se MŠMT a jemu podřízeným organizacím tento cíl povede realizovat. Podporu ze strany terénu v něm aktuálně má více než kdy předtím.

Na závěr: Koronavirová krize rovněž ukázala, jak moc je potřeba mít svět vzdělávání digitalizovaný. Doporučení mezinárodních organizací i domácích výzkumů hovoří o nutnosti učitelům a žákům poskytnout potřebnou techniku a připojení k internetu, a to v i souvislosti s možným dalším návratem epidemických vln. Mnohé země na tuto oblast uvolnily nemalé prostředky již na začátku krize a uzavření škol. Vláda ČR žádné prostředky na nákup techniky neuvolnila a iniciativa zůstala pouze na samosprávách či soukromém sektoru. Pro stát není nic jednoduššího než uvolnit prostředky (národní, evropské) a vypsat programy pro nákup techniky a poskytnutí dostupného připojení k internetu učitelům i žákům, přičemž data o potřebnosti mohou opět poskytnou samotné školy. Veřejnou správu stále traumatizuje zkušenost s projektem Internet do škol z počátků 21. století, proto je nutné doporučit nejít cestou centrálních nákupů, ale spíše poskytnutí příspěvku na nákup a přenechání odpovědnosti na zřizovateli či nejlépe škole nebo samotných rodičích a žácích.

Samozřejmě na práci s technikou, komunikačními a (ověřenými) vzdělávacími zdroji musí být učitelé (i žáci) připraveni. To je opět nutné zařídit prostřednictvím jejich dalšího vzdělávání. Samotné vybavení technikou a její užívání ve výuce je však pouhým nástrojem k dosažení smysluplného vzdělávání. Nemělo by být cílem samo o sobě. V tomto ohledu je inspirativní např. irský přístup. Ten staví na využití digitálních technologií jako cesty ke zlepšení výuky (stavějící na pedagogickém konstruktivismu) a učení žáků.

Tento text by měl sloužit jako jeden z mnoha k zahájení debaty o možných výzvách a krocích vzdělávací politiky v nejbližším období. Zde je nutné upozornit na mnoho dalších užitečných materiálů a doporučení:

Např. mezinárodních organizací:
UNESCO: Framework for reopening schools,
OECD: A framework to guide an education response to the COVID-19 Pandemic of 2020.

Či domácích zdrojů:
IDEA při Cerge-EI: Pandemie covid-19 a sociálně-ekonomické nerovnosti ve vzdělávání,
ČŠI: TEMATICKÁ ZPRÁVA - VZDĚLÁVÁNÍ NA DÁLKU V ZŠ A SŠ,
IDEA a PAQ: Vzdělávání na dálku pohledem rodičů.

Autor působí jako analytik a konzultant organizace EDUin