Dne 22. září 2016 obdržel ku příležitosti 85. narozenin kabaretiér Jiří Suchý na Staroměstské radnici titul Čestný občan Prahy. A to po právu, protože v druhé půlce padesátých let představoval událost v jazyce, dezerci z okupované řeči, oživil pódia vyzývavě nepatetickým, svobodným a nespoutaným výronem hravosti a frivolnosti, která překračovala všechny hranice tehdy totálně zideologizovaného veřejného prostoru.

Ten oslavoval "život pohraničníků, lásku k soudruhu Stalinovi, hrdinství Julia Fučíka, dojmy z Číny, i milostnou poezii a satiru." To není má ironická fabulace, ale citát z recenze Jana Trefulky z roku 1954. A do toho Jiří Suchý od roku 1955 v Redutě, s mezipřestávkou v Divadle Na Zábradlí v roce 1958, a od roku 1959 v Semaforu, zpíval: Malé kotě, spalo v botě, nehas co tě nepá-nepálí. Nebo: Co jsem měl dnes k obědu, knedlíky se zelím, se zelím kyselým, sám jsem si za pecí zadělal telecí, uzený na hráchu, střílel jsem ho na bráchu, romadúr pro madam Pompadúr. Poslední dva verše připsal k textu Jiří Šlitr, první partner Suchého, který písničku zpíval.

Suchý neměl a nemá jen mimořádný poetický talent, ale měl i štěstí, které k velkému úspěchu nevyhnutelně patří: Šlitr ho jednak přiměl k založení divadla, kdy už Suchý po neúspěchu v Divadle Na Zábradlí se chtěl s divadlem rozloučit, a dokázal jeho texty zhudebnit tak, že jejich písničky se vbrzku zpívaly od Chebu po Košice. Jedním z mnoha jejich hitů bylo třeba Klokočí:
Opuštěné nábřeží, z modravého dýmu chrám/nebo město bez věží/
řekni, co chceš, to ti dám/zlatý pohár s fermeží nebo snad z protěží/ bílý šat/
za jediný, jediný, jediný, jediný úsměv/ chci ti dát.

Jeho poetika byla nezaměnitelná, texty by tehdy nemusel ani podepisovat a skoro každý je hned poznal. A právě díky tomu, ač se přímým politickým vyjádřením vyhýbal a lačnil náruživě jen po radostné hře, čiré zábavě: byl posedlý touhou rozparádit publikum, se již od začátku šedesátých letech z okraje malých divadel a umělecké periférie vůbec stalo centrum nového společenského pohybu, které inspirovalo i jiné obory k překročení přísně střežených ideologických bariér. A to se Jiřímu Suchému podařilo i po okupaci v roce 1968, kdy přišel nejen o kus vydobyté svobody, ale i o Jiřího Šlitra, který předčasně zemřel. Tehdy dostal nápad přebásnit Erbenovu Kytici, nejúspěšnější představení Semaforu, kterou zhudebnil Ferdinand Havlík a kde se ve Zlatém kolovratu v roli Dorničky objevila Jitka Molavcová, která se později stala jeho divadelní partnerkou, s níž hraje dodnes.

Mít úspěch jednou či dvakrát za život je snadnější než vydržet bavit lidi 61 let, jako se to daří Jiřímu Suchému, i když dnes se do jeho divadla víc chodí z nostalgie či ze zvědavosti vidět živou legendu. Laudatio si přesto zaslouží, i když už netvoří atmosféru doby, nic neboří a nestrhává davy, protože jedno se mu vzít nedá: bez výbuchu jeho svobodné energie v jazyce by zvláště šedesátá léta byla zásadně jiná, smutnější, a tím pádem i my bychom nebyli tací, jací jsme. Nespoutaná a vášnivá spontaneita v tvorbě Jiřího Suchého je inspirující i dnes.

(Psáno pro ČRo Plus)