Čtvrt roku po úmrtí spisovatele a nakladatele Josefa Škvoreckého vychází kniha rozhovorů, které s ním a jeho ženou Zdenou vedl publicista Karel Hvížďala. Škvorecký zde hovoří o studiu, kdy se z premianta stal kvůli lásce propadlík, o nakladatelství i o zkušenostech s StB.

Začněme netradičně. Citacemi z úvodu, který napsal jako motto spisovatel Milan Kundera ke knize rozhovorů Karla Hvížďaly se Zdenou Salivarovou-Škvoreckou. Byl květen roku 1989 a Kundera z Paříže vzdával hold nakladatelství 68 Publishers, v němž Salivarová-Škvorecká se svým manželem Josefem Škvoreckým dvacet let vydávala knihy českých autorů, kteří měli za totality doma zákaz.

„Že i za okolností, jaké vznikly po ruské okupaci 1968, česká literatura existuje dále jako tištěná literatura, za to vděčíme dvěma lidem, kteří brzy po ruské invazi zřídili na opačné straně zeměkoule malé české nakladatelství.

Plný význam toho činu nebude zcela jasný, nepřipomeneme-li tuto tisíckrát omletou pravdu: český národ se probudil z dlouhého spánku na začátku 19. století tím, že začal znovu používat svého jazyka a jeho spisovatelé začali psát tímto staronovým jazykem knihy. Je tedy spjat se svou literaturou mnohem hlouběji a patetičtěji než jiné národy, je s ní spjat, takříkajíc, na život a na smrt, takže mohu říci, že ti dva lidé, co zřídili po roce 1968 v Torontu nakladatelství, udělali v pravý část to nejdůležitější, co se dalo udělat,“ začíná vzkaz spisovatele Kundery z jara 1989.

Bylo to čtyři roky před definitivním uzavřením nakladatelství Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých.

„Do jejich minuskulního nakladatelství, které se skládá ze dvou či tří místností, se přestěhovala prakticky celá současná česká literatura, ta psaná doma stejně jako ta psaná venku. A protože ti dva lidé, kteří udělali pravou věc v pravou chvíli, jsou zároveň vynikající romanopisci, jejich nakladatelství má mravní a estetickou autoritu, jakou nevím kdy jaké české nakladatelství mělo,“ pokračuje Kundera, aby mohl v závěru nakladatelsko-spisovatelskému páru Zdeně Škvorecké-Salivarové a Josefu Škvoreckému poděkovat.

„Zdeničko a Pepíku: nikdo neudělal za posledních dvacet let pro českou zemi víc než vy dva. Řeknu to ještě jednou, aby někdo nemohl říci, že mě špatně slyšel: nikdo, nikdo jiný neudělal za posledních dvacet let pro českou zemi víc než vy dva.“

Doplněné rozhovory Karla Hvížďaly se Salivarovou i Škvoreckým nyní vycházejí v nakladatelství Mladá fronta pod názvem Opustíš-li mne, nezahyneš.

Josef Škvorecký zemřel letos v lednu.

Co říká Hvížďalovi Škvorecký o manželce Zdeně, co řekl o lásce k hudbě a muzikantském životě, o životě ve studentských létech. O slavných spisovatelích, o snění i o pořádku na psacím stole. A také o StB.

Jak se mění význam slov po smrti

Karel Hvížďala, novinář, dramatik a spisovatel, se Škvoreckým a Salivarovou hovořil často na začátku devadesátých let a shromáždil řadu rukopisů ze společných rozhovorů. A nejen těchto.
„V uplynulém roce odešli tři partneři mých rozhovorových knih: Arnošt Lustig, Václav Havel a Jiří Gruša, ale teprve po smrti Josefa Škvoreckého jsem si uvědomil, jak smrt protagonistů tyto texty proměňuje: činí z nich slovní posmrtné masky, definitivně je rámuje. Způsobuje jejich ztvrdnutí, dělá z těchto knih-rozhovorů pevné zkameněliny – sochy, s kterými nelze hýbat, ale za kterými je možné si odešlý život aspoň trochu představit – na rozdíl právě od rozhovoru se Zdenou Salivarovou – už je nemohu nikdy doplnit, upřesnit, korigovat,“ píše Hvížďala v prologu knihy.

A rovnou vzpomíná na věty, které mu Švorecký sdělil na přelomu let 1992 a 1993. „Já jsem se snad jako spisovatel narodil... V devíti jsem málem zemřel na zápal plic a podle tehdejších lékařských představ stal jsem se neschopným tělocviku. To mě vyřadilo z nejoblíbenějších činností dětí a mladých teenagerů s tím výsledkem, že jsem si nedostatek zařazenosti začal nahrazovat denním sněním, a nakonec jsem ty sny dával na papír. Tedy přesně dle Freuda.“

Škvorecký podle Hvížďaly o sobě tvrdil, že právě kvůli tomu byl patrně nejplodnějším autorem načatých, avšak nikdy nedopsaných románů své generace.

Škvorecký č. 1: Muzikant, který začal psát, protože „neuměl hrát“

Co říká Škvorecký o své muzikantské kariéře? „Nerad na toto období vzpomínám. Protože to byla doba, kdy mě sžíral komplex méněcennosti právě z hraní na tenorsaxofon. Sotva se tomu dát říkat ‚veřejná kariéra‘. Zahrál jsem si jenom několikrát s kapelou Red Music, na níž byly nejpozoruhodnější krásně namalované notové pultky. Ale i z ní mě pro malou schopnost vyhodili. Pak jsem za těmi pultky o poledních přestávkách hrával ve firemní kantýně a potom ještě párkrát na vojně, ale to už jen na altku.

Já byl saxofonista za všechny drobný a zachoval jsem se přesně dle Faulknera. Ten v příběhu Vůně verbeny v knize Nepřemožení napsal: ‚Ti, co to umějí, ti to dělají. Ti, co to neumějí, a dost dlouho trpí tím, že to neumějí, ti o tom píší.‘ Tak jsem se stal prvním českým ságospisovatelem, jak to nazvala paní televizní režisérka Irena Gerová.“

Škvorecký č. 2: Student před hajlujícím učitelem zeměpisu

Škvorecký se také svěřuje, jaký byl student. „Do puberty výborný. Na obecné škole samé jedničky, na nižším gymnáziu taky skoro samé, a pak mě posedl ženský běs. Teda naprostá zamilovanost, a k tomu do dvou dívek současně. Protože jsem byl z domova velmi dobře veden, připadal jsem si kvůli tomu nějakou dobu jako zvrhlík, ale pak jsem otupěl, takže jsem byl vlastně platonickým bigamistou.

Vedlejší účinek té dvojlásky byla totální ztráta zájmu o učení. V kvartě jsem měl ještě vyznamenání, v kvintě jsem málem propadl ze dvou nejdůležitějších předmětů, z latiny a z matematiky, a jednička mi zbyla tuším pouze z němčiny a z češtiny, k nimž přibyla jednička z angličtiny.

Jenže i tu měla na svědomí puberta. Kromě konkrétních náchodských dívek zabouchl jsem se taky do filmové herečky a zpěvačky Judy Garlandové a počal jsem se z brožury Brush Up Your English! učit její mateřštině.“

Škvorecký také v Hvížďalově knize vzpomíná jmenovitě na své profesory, třeba na učitele zeměpisu, který ve třídě za protektorátu poslušně hajloval, a na profesora matematiky, jenž se uprostřed výkladu ztrácel ve vlastních matematických úvahách a na třídu pravidelně zapomněl, pokrývaje tabuli nesrozumitelnými vzorci.

Škvorecký č. 3: Nakladatel, který zachránil českou literaturu

Karel Hvížďala se pochopitelně ptá Škvoreckého i na nakladatelství 68 Publishers, které manželé Škvorečtí v kanadském Torontu vedli.

„Největší štěstí, jaké člověka může potkat, je, když je mu dopřáno dělat práci, která ho baví a o níž je přesvědčen, že je užitečná. Tady jsme vlastně v paradoxu, protože nakonec se ukázalo, že díky happy endu ve vlasti byla naše práce dost zbytečná. Málem všechno, co jsme zde v potu tváře vydali, teď už vyšlo doma. Na druhou myšlenku – abych mluvil jako moje kreatura Blběnka Cabicarová – úplně zbytečná nebyla.

Milovníci současné české literatury v exilu měli celých dvacet let co číst a lichotím si, že leccos z toho bylo lepší, anebo aspoň zajímavější než cokoliv, co si mohli přečíst milovníci současné české literatury doma.

Autorům jsme dali platformu, což je povzbudilo k tvořivosti, někdy až nemístně moc. A sami jsme prožili nejkrásnější chvíle naší exilové existence, když jsme po dobře vykonané denní práci usedli na terase nakladatelství na Davenport Road, nad Torontem krvavě zapadalo slunce, nalili jsme si víno a pod podlahou terasy se probudila početná rodinka rakúnů, kterou brzo nato matka, nedůvěřivě se po nás ohlížejíc, vyvedla po požárním žebříku dolů, vstříc nočním hodům u nádob na odpadky.

Anebo když jsme ujížděli krásným torontským večerem kolem Ontario jezera (Blběnka) k zmechanizované hlavní poště poblíž dostihové dráhy, ale pytle s našimi knihami pohltil válečkový skluz a knihy zmizely v podzemí, odkud se loděmi rozjely do celého svobodného světa včetně jednoho exempláře do Nepálu a řady výtisků do různých šejkdomů na Středním východě, kde zrovna pracovali čeští odborníci z Prahy. Pro osud knih to asi podstatné nebylo, ale pro vydavatele ano.

Závěrečnou bilanci žádnou neprovedu, to by vyžadovalo zahrabat se do účetních knih, starých kartoték a objednávek, a to na mně nechtějte, pane Hvížďalo. Já jsem v podstatě lenoch, který se živí, jak říkají Angličani, svými wits, nikoli účetnickou dřinou.“

Škvorecký č. 4: Muž v hledáčku Státní bezpečnosti

Hvížďala se Škvoreckého zeptal i na zkušenosti se Státní bezpečností. Chtěl vědět, zda Škvorecký tuší, zda byl sledován StB.

„To do jisté míry vím. V životě jsem s těmi pracovníky přišel do styku celkem pětkrát. První případ – to byla dobrovolná cesta do kachlíkárny za ušlechtilým cílem. Podruhé jsem tam jel nedobrovolně: Prahu navštívil René Wellek, slavný předválečný krajan a proslulý literární badatel, s nímž jsem se sešel v jednom hotelu (u vedlejšího stolu tam na židli balancoval pán, který uměl otáčet uchem jako kočka). Zeptal se mě, jestli mi z Ameriky může něco poslat, tak jsem řekl, že by se mi hodil Websterův slovník. Pan profesor mi ho obratem poslal, jenže přiložil taky číslo časopisu Partisan Review, a kvůli tomu mě pohnali k zodpovědnosti. V čísle byl totiž článek o tom, čemu se v Praze cudně říkalo ‚maďarské události‘, soudruzi si na článek dali vypracovat odborný posudek a s tím mě konfrontovali. Jak odborný posudek ty ‚události‘ líčil, lze si domyslet. Nato se mě ten ‚hodný‘ otázal, proč u nás k podobným událostem nemůže dojít. Podlehl jsem opět naivitě a snaživě se jim jal marxisticky vykládat, že naše strana a vláda moudře řídí společnost a její ekonomii a tak dále, ale najednou mě ten ‚zlý‘ přerušil slovy: ‚Omyl! U nás k žádný kontrarevoluci dojít nemůže, protože my to máme pevně v ruce!‘ opět se mi dostalo praktické lekce z marxismu, o něco jsem odnaivněl. Nato mi ještě dali podepsat, že o tom, co zde bylo řečeno, nebudu nikde mluvit. Podepsal jsem a svůj zážitek zveřejnil v Literárních listech.“

Vyšlo v MfD, autor Petr Švec