Výňatek z Analýzy zpravodajství ČRo související s tématem neoprávněného pobírání dotací na zemědělské pozemky s nejasným vlastníkem vypracované na žádost generálního ředitele Českého rozhlasu René Zavorala 19. ledna 2018.

Specifikace zadání
Český rozhlas se ve dnech 28. listopadu a 29. listopadu věnoval v pořadech Dvacet minut Radiožurnálu neoprávněnému užívání půdy, čímž vzniklo podezření, že řada zemědělských podniků má zisk z úrody, vypěstované na pozemcích, které jim nepatří, tedy ke kterým nemají právní důvod, a tím se dostaly do rozporu se zákonem i proto, že z tohoto titulu pak neoprávněně čerpaly dotace z Evropské unie.
Podnět k tomuto pořadu dal investigativním novinářům Českého rozhlasu zemědělec, který si stěžoval, že mu Agrofert hospodaří na jeho pozemcích a ještě na to bere dotace. Samozřejmě, že takových podniků, které hospodaří na ladem ležících pozemcích, jejichž majitel je neznámý, je víc, ale investigativci ČRo se zaměřili – jak sami říkají – hlavně na firmu Agrofert, protože tu v období 2014–2016 vlastnil ministr financí a místopředseda vlády. Podle novinářů tato firma hospodaří asi na 1740 hektarech půdy, ke kterým nemá právní důvod. Agrofert na dotaz reagoval tím, že situaci přiznal, dokonce uvedl číslo třikrát vyšší a zároveň dodal, že se snaží majitele dohledat a že výtěžky z takových pozemků ukládá na speciální účet. Bývalý ministr zemědělství Marian Jurečka na tato zjištění reagoval okamžitě a zadal Státnímu zemědělskému a investičnímu fondu a dalším organizacím, aby celou věc začaly šetřit.
Dotace na plochu o rozloze 1740 hektarů se mohly pohybovat v rozmezí od deseti do sta milionů. Přesné číslo nelze dohledat.
Analýza má zjistit, jestli strukturou obou pořadů a způsobem zpracování nebyly porušeny požadavky na vyváženost a nestrannost vysílání.
K posouzení byl k dispozici ještě pořad Pro a proti z 5. 12. 2017, který se zabýval převážně problémy druhé, třetí, či čtvrté generace biopaliv, které se však přímo k problematice, kterou zkoumáme, nevztahuje, proto jsem ho do analýzy nezařadil. Sdělení, která vysílal Radiožurnál ve zpravodajství, nepřinášejí nic zásadně nového, proto je dále nezmiňuji.

Hlavní závěr analýzy
Pořady odvysílané Českým rozhlasem odkrývají jeden ze základních problémů našeho společenství na počátku XXI. století, o kterém ve svém díle hovoří, v současnosti nejcitovanější filozof, Ital Giorgio Agamben, a sice o redukci politiky na ekonomiku. Původně totiž byla politika vždy multidisciplinárním oborem, který kumuloval zkušenosti z filozofie, historie, náboženství, psychologie, politologie, ekonomiky atd. Zmíněná redukce politiky na ekonomiku v důsledku vylučuje etiku z veřejného života, a tím dochází, při toleranci státní moci vůči tomuto jednání, ke střetu se zákony. Proto se dle tohoto filozofa ocitáme na pomezí, kde nejde až tak o funkčnost ústavních institucí, státního aparátu nebo veřejné správy, ale především o krizi hodnot, od kterých je odvozena legitimita každého státu. Navíc navozuje dojem, že hodnotový pluralismus je relativismus, čímž vnucuje občanům představu, že existuje vždy jen jedno výhodné řešení problému pro všechny občany. K tomuto stavu dochází v období digitalizace pravdy, která znamená v rychlostní společnosti její instantnost, což je špatné z hlediska soudnosti, která naopak potřebuje vždy čas a určitý odstup. S odstupem právě pracují oba pořady, které vznikaly přes půl roku, a proto je dobře, že byly – i přes některé výtky, které na jejich adresu za- znívají – odvysílány.

Popis aplikovaných metod a analyzovaných dat, teoretické ukotvení a výklad klíčových pojmů

Kvalitativní analýza dle profesora Michaela Hallera z univerzit v Hamburku a Lipsku začíná zkoumáním relevantnosti kritérií, s kterými žurnalisté při zpracování příspěvku, tedy při rešeršování, pracují.

Analytik zkoumá, jestli se novináři ptali:
1. Týká se událost, kterou chce zpracovávat, ve svých důsledcích relevantní části občanů, tedy i posluchačů?
2. Má událost a zpracovávané téma symptomatický význam, protože poukazuje na nějaký trend?
3. Neexistuje nějaký nadřazený zájem, jako je třeba státní tajemství, který by měl zveřejnění bránit?
4. Bude mít zveřejnění vliv na každodenní život občanů?
5. Mají zjištění v chystaném materiálu takovou důležitost, že pomohou občanům vytvořit si svůj názor, a tím pádem ovlivní veřejné mínění?

Odpovědi na předchozí otázky nám potvrzují, že existovaly relevantní důvody k přípravě zmíněných pořadů, protože odhalovaly nedůslednost státních orgánů při postupu proti hospodaření na pozemcích bez právního důvodu, což se týkalo tisíců zemědělců, a tím docházelo k porušování zákonů. Státní zájem na nezveřejnění neexistoval, zveřejnění naopak přimělo státní orgány se o danou problematiku zajímat, a tím podpořit ve veřejném prostoru víru v právní stát.
Zcela jasně to formuloval právní filozof z Cardiffu Jiří Přibáň: „Média mají otevírat konflikty v politice, poukazovat na nedostatky a vytvářet potřebné kontrolní napětí. Média nemají být konsenzuální, ale mají být konfliktní.“ Tento úkol je velice důležitý, protože v osvědčeném našem typu „člověka soukromého,“ se snaží probudit „člověka politického,“ homo politicus.

Vrátíme-li se k našim pořadům, při kvantitativní analýze lze samozřejmě vyčítat autorům soustředěnost jen na jednu firmu, ale podíváme-li se do sousedního Německa, kde ještě po dvaceti letech po druhé světové válce museli řešit podobný problém jako my po roce 1989, nejde o výjimku. V Německu nacionální socialismus, stejně jako u nás kdysi internacionální socialismus, soustavně manipuloval se zpravodajstvím. Proto si určili žurnalisté jako základní pravidlo ve zpravodajství neutralitu (my říkáme nestrannost), jak to posléze definovaly i první celostátní německé noviny Frankfurter Allgemeine Zeitung: „Čtenář by měl při čtení našich novin získat pravdu, celou pravdu, a to bez omezení a falešných ohledů, a hlavně bez ohledů na vládu v Bonnu.“ A ještě mnohem dál šel v důrazu na investigativní žurnalistiku Der Spiegel, když se soustředil na kontrolu vládních činitelů, protože ta, stejně jako u nás za tzv. socialismu, nebyla možná ani za nacismu. Newsmagazin Der Spiegel se zviditelnil na počátku hlavně odhalením uplácení při hlasování v Bundestagu, když se rozhodovalo, jestli bude hlavní město v Bonnu, tedy v městě kancléře Konrada Adenauera. Do dějin světové žurnalistiky se ale Der Spiegel zapsal publikováním rozsáhlého textu v říjnu roku 1962 s názvem Podmínečně připraveni, v němž zveřejnil, že jednotky německé armády při hodnocení společného cvičení NATO s názvem Fallex 62 dostaly nejhorší známku: během možného atomového útoku na SRN by v prvních dnech pravděpodobně za- hynulo 15 milionů lidí. Reakce vládních orgánů na zveřejnění byla rázná: redaktoři byli vzati do vazby, redakce prohledaná, ale časopis v provizorních podmínkách vycházel dál za podpory novinářů ze všech ostatních médií, obyvatelstva i vědců: šest set jich podepsalo ostrý protest. Protestovalo se i v zahraničí. Novináři byli nakonec puštěni na svobodu a časopisu stoupl brzy náklad na mil- ion výtisků. Následně musel odstoupit z vlády ministr Franz Josef Strauss i kancléř Konrad Adenauer.
V roce 1965, tedy po zmíněných dvaceti letech od konce války, vynesl 3. trestní senát Spolkového soudního dvora v Karlsruhe jako první a poslední instance ve věci vlastizrady, za kterou byli novináři stíháni, jasný rozsudek: „Otevření procesu proti obžalovaným se zamítá. Byly shledány důkazní nedostatky. Náklady na řízení budou hrazeny ze státní kasy.“ V odborných právnických debatách bylo konstatováno, že žurnalista nepředstavuje typ zrádce vlasti. Novinářům málo záleží na tom, jestli prozradí nějaké tajemství nebo ne a jestli tato tajemství jsou právem za tajemství považována. Při posuzování záleží na úmyslu s jakým si dotyčný žurnalista takovýto materiál obstaral. Novinářům jde o kritické posouzení politiky a jejich představitelů a své názory potřebují podložit fakty. To je ve svobodné, demokratické a právní zemi vážný úkol, který naplňují ve veřejném zájmu.
I k uvedenému případu z Německa padaly na způsob zpracování různé dílčí výtky, ale veřejný zájem nad nimi převážil.
Za zmínku stojí, že po létech sám Adenauer uznal, že šéfredaktor Augstein udělal dobře, když zprávu zveřejnil, protože úkoly novinářů a politiků se různí: politik se snaží zachovávat ve společnosti klid, naopak novinář usiluje o odhalení přestupků politiků, které časem mohou způsobit společnosti větší škodu, kdyby zůstaly utajeny. Proto je třeba, aby se obě profese navzájem vyváženě respektovaly. Tímto rozhodnutím německého soudního dvora se naplnila původně definovaná role prestižních médií jako čtvrté moci ve státě, která má kontrolovat ostatní moci: moc ústavodárnou, výkonnou a soudní, stejně tak, jako moc soudní zase kontroluje zbylé mocnosti, včetně moci médií.
Tato kritéria pak byla uznána celou naší civilizací, i když pokusy o jejich narušení, zvláště v jižní Evropě a ve Spojených státech, existovaly dál.
Při sedmdesátých narozeninách zakladatele časopisu Der Spiegel, Rudolfa Augsteina, paní Katharinne Graham, vydavatelka Washington Post, které rozvířily v roce 1972 aféru Watergate, kvůli níž odstoupil prezident Richard Nixon, prohlásila:„Rudolf Augstein a jeho redaktoři názorně demonstrovali, co je základem žurnalistického mistrovství. Ukázali, že každé odhalení selhání politiků demokracii neohrožuje, ale naopak posiluje, a to i v případě, že se týká státních autorit, které nakonec na to doplatí.“
Jako předobraz pro nové uspořádání médií v Spolkové republice Německo, ale i pro způsob práce v prestižních médiích, sloužila po válce Velká Británie, kde po generální stávce v roce 1926 tehdejší šéfredaktor John Reith, British Broadcasting Company změnil na Corporation, a tím položil základ prvního předobrazu veřejnoprávních médií.
K této zásadní změně v roce 1927, za kterou byl později povýšen do šlechtic- kého stavu, ho vedlo hlavně zjištění, ke kterému dospěl při zpětné analýze chování vlastní stanice. Analýza totiž ukázala, že při generální stávce jeho rozhlas stranil vládě a nedal dostatečný prostor protistraně: tedy stávkujícím, a tím znemožnil kontrolu jednotlivých členů vlády. Proto navrhl postavit mezi mediální instituci a politiky s byznysmeny trust, nebo jak my říkáme radu, která měla zajišťovat její nezávislost na lobbistech. Tento model si získal všeobecný respekt hlavně během druhé světové války, kdy BBC vysílala stejné zpravodajství i komentáře jak v němčině, tak v angličtině a dalších jazycích, pro obě válčící strany. Proto po skončení války američtí a angličtí osvětoví důstojníci prosadili zavedení stejného modelu v rozhlase a v televizi i v Německu. Tak se zrodila síť öffentlich-rechtlichen Sendeanstalten, tedy veřejnoprávních vysílačů, kterou od vlivu politiků a byznysu mají ochránit rady a přísná vnitřní struktura stanice.
Zákon, tedy právo, vymezil přesně náplň veřejné služby, a nezávislost byla pod- tržena ještě tím, že stanice si financují sami občané ze svých, tedy veřejných, peněz. Výše poplatků, aby byla nezávislá na politicích, a stanice nemohly být vydírané, je určena vzorcem výpočtu, který je odvislý od spotřebního koše:
o kolik procentních bodů se v daném roce zvýší spotřební koš, o tolik je navýšen i koncesionářský poplatek. Sněmovna schvaluje tyto poplatky jen formálně, a v Německu se nikdy nestalo, že by některá politická strana protestovala. Ředitel je sice volen radou, ale odvolat ho může jedině soud na základě prokázaného trestného činu. Není tedy možné zbavit ředitele předčasně mandátu, jen protože se politikům nelíbí způsob zpravodajství či publicistiky v jeho stanici.
Stejně důležitý je kodex, který určuje přísné dělení pravomocí mezi ředitele a šéfredaktory. Ředitelé rozhodují o celkovém směřování stanice, rozpočtu, marketingu atd., šéfredaktoři o obsahu vysílání a personálním obsazení redakcí. Jinými slovy, ředitelé či intendanti nejsou nadřízenými šéfredaktorů, ale jejich partnery, a jak stojí v preambuli Cimpliance-Regeln ARD, jako největší veřejnoprávní instituce v Evropě, musí dbát hlavně na etiku a nezávislost. Během sedmdesátých let převzala tento model po německém vzoru většina států ve staré Evropě a po roce 1989 i střední Evropa. Striktně je dodržován hlavně v severních protestanských zemích. Ve Španělsku, Řecku, Itálii, Polsku, Maďarsku i jinde s tím mají problémy, stejně jako třeba v nových spolkových zemích v SRN či v Bavorsku.
Díky tomuto uspořádání se nezávislost veřejnoprávních médií stala jedním z měřítek fungování demokracie v zemi. Tam, kde je kontrolní role prestižních a veřejnoprávních médií omezována, je liberální demokracie v ohrožení.

Vrátíme-li se do České republiky, můžeme konstatovat, že proti uvedeným dvěma pořadům byly vzneseny hlavně dvě námitky. První se týkala načasování vysílání obou pořadů, protože vysílání prvních Dvaceti minut Radiožurnálu padlo na den, kdy šel pan Babiš vyjednávat na Hrad. Stěžovatelé se domnívali, že za načasováním je možné vidět snahu ovlivnit jednání s prezidentem v neprospěch pana Babiše, čímž došlo k porušení nestrannosti. Jenže, jak z vyjádření investigativců vyplývá, nemohli pořad odvysílat dříve, než dostali vyjádření od firmy, které se to týká. První odpověď Agrofertu dostali 16. listopadu a na dodatečné otázky přišla odpověď až 22. listopadu, což byl pátek. Přes víkend se pořad stříhal, v pondělí proběhlo schvalování a následující den, tedy v nejkratší možné lhůtě, byla odvysílána první část.
Obecně ve staré Evropě platí pravidlo, že novináři, pokud tomu nebrání nějaké jiné závažné důvody, mají povinnost odvysílat zjištěné informace v co nejkratším termínu a nesmějí se přizpůsobovat politickému provozu. Naopak politici by měli co nejrychleji a nejvěcněji reagovat na zjištěné skutečnosti, aby došlo k nápravě, a političtí konkurenti nemohli danou skutečnost využít v politickém boji.
Tím ČRo plní i hlavní poslání vyplývající z § 2, odstavce 2, a bodu b, v němž stojí, že má přispívat k právnímu vědomí obyvatel České republiky, což je jeden z účelů existence rozhlasu jako veřejné služby, jak stojí zase v kodexu, který rozhlas vyzývá ke kritické reflexi.

Druhá námitka se týkala členění a struktury vysílaných pořadů. Tady se Český rozhlas sám dostal do pasti vlastního vysílacího schématu, protože nemohl vměstnat do prvního pořadu, tedy do dvaceti minut, všechny argumenty protistrany, tedy hlavně Agrární komory, která zastupuje své členy, přičemž ten největší subjekt mezi nimi je právě Agrofert. Proto zástupci komory vystoupili až druhý den. Teprve tehdy zazněly silné protiargumenty k tomu, že obdělávání ladem ležících polí zabraňuje rozšiřování invazivních organismů a že další krok je na legislativcích, kteří by tuto situaci měli řešit nejspíš převodem pozemků u nichž není možné dohledat majitele, na stát.
Ale jak z obou pořadů vyplývá, státní úředníci i právníci se sice shodují, že v těchto případech byl porušen zákon, ale liší se v míře kvalifikace, kterou by měl určit soud. Tuto skutečnost novináři plně respektovali.
Kauza hospodaření na pozemcích, ke kterým hospodář nemá právní důvod, evidentně představuje veřejný zájem, tak, jak ho definuje Kodex ČRo v bodě e, kde stojí, že je výrazem obecně prospěšných potřeb a zájmů společnosti...
a souvisí s režimem soukromého práva, jakož i postavením, posláním a úkoly orgánů veřejné moci.
Poslední výrazná výtka se týká připomínky, že se oba pořady s velkou převahou soustřeďují hlavně na firmu Agrofert, kterou vlastnil zakladatel hnutí ANO Andrej Babiš, a tím ho znevýhodňují oproti mnoha dalším zemědělcům, kteří se chovají podobně.
Autoři argumentují tím, že podnětem k reportáži byla zaprvé stížnost, která se týkala právě této firmy. Zadruhé, že tato firma je největší. A zatřetí, že její majitel v již zmíněných letech byl ministrem financí, tedy členem vlády, který má jít svým chováním příkladem, protože překračuje-li některá zákonná pravidla, činí z nich přijatelnou normu. Čtvrtý, nevyřčený důvod, je ale zřejmě podobný tomu, který vedl německé novináře soustředit se hlavně na kritické sledování vlády a kancléře, protože v minulém režimu to bylo tam i tady za- kázané a nyní je třeba, abychom si na novou situaci zvykli.

Některé uváděné argumenty jsou jistě možné, protože na jejich podporu lze vznést snadnou námitku, že pořad je nevyvážený, protože neupozorňuje konkrétněji třeba na jiného velkého vlastníka, který má blízko k jinému politickému subjektu. Nebo, že je to neobjektivní, jenže tento pojem se ve staré Evropě vykládá jen jako příkaz nic nezatajovat a nic nezkreslovat, což v důsledku znamená představit problém se všemi protichůdnými zjištěními, a to těmto pořadům nelze vytknout. Stejně jako hlubší zamyšlení nad snadným argumentem o vyváženosti nás vede do jiné doby, kdy těsně po válce ho vyvracel Jean-Paul Sartre ve známém bonmotu, že „vyváženost neznamená pět minut Hitler, pět minut Židé.“ Vyváženost se má týkat celého vysílače nebo celé publicistiky v delším časovém horizontu, protože je logické, že je-li odhalena nějaká kauza, která se týká jednoho politika či jedné politické strany, tak se média v ten moment soustředí hlavně na protagonisty. Ale tímhle či podobnými argumenty (jako například, že se měl ke zjištěným skutečnostem vyjádřit bývalý majitel, který odmítl reagovat) by pak šlo manipulovat s každou chystanou kritikou. Při takovéto argumentaci se zapomíná na původní poslání prestižních a veřejnoprávních médií, a na důvody, proč se staly čtvrtou mocností v demokratických státech. Proto v důsledku záleží jen na šéfredaktorovi a redaktorech, kdy rozhodnou, že je ten správný moment, kdy z provedených rešerší již vyplývá, že veřejný zájem ke zveřejnění převažuje nad dalšími možnými doplňujícími šetřeními.

Detailní výsledky analýzy
Pokud v nějaké zemi existuje snaha kontrolní roli veřejnoprávních médií vůči ostatním mocnostem a jejich představitelům omezit, děje se tak v rozporu se zásadami, které vymezil již John Reith a která platí dodnes.
V České republice je v roce 2018 význam nezávislosti veřejnoprávních médií ještě o to větší, že většina ostatních médií je v rukou velice bohatých lidí. Ti je využívají k prosazování svých hospodářských i politických zájmů, a to za situace, kdy do veřejného prostoru vstupuje ještě tzv. pátá moc: internet a sociální sítě, které nepodléhají žádné kontrole, jejich majitelé i autoři jsou většinou anonymní a vnášejí do veřejného prostoru zmatek, v němž zorientovat se vyžaduje velkou kompetenci. Tento stav do doby, než se podaří zákonně média regulovat, to znamená přiznávat vlastnictví, a tím pádem i jasnou odpovědnost za šířené obsahy, nezávislost veřejnoprávních médií představuje hlavní garanci naší křehké demokracie. Už také proto, že v těchto médiích pracují kvalifikované síly, které v nekonečném proudu mediality jsou schopné oddělit zprávy od alternativních pravd, fakenews, spikleneckých teorií a hoaxů. Tato selekce dnes představuje jeden z pilířů novinářské práce.

Rakousko-americký kybernetik a filozof Heinz von Foerster tento stav popsal jako selektivní proces vytváření řádu z hluku, tzv. order from noise. Jenže podle něj potřebujeme pro takovou operaci nejen deklaratorní, ale i tzv. imperativní programování definující příkazy. Zatímco deklaratorní programování v kybernetice i společnosti říká, co má program splnit, imperativní programování definuje, jak se k takovým cílům dostat. Imperativ už není prostý příkaz, ale součást složité procedury umožňující fungování moderní společnosti. Proto již nejde tak snadno práci v médiích regulovat zbanalizovanými pojmy jako je vyváženost a objektivita a je třeba jim nadřadit hodnoty, na kterých společnost stojí.
Tyto požadavky v současné globální postmoderní společnosti jsou pro nás zcela nové, a proto se s nimi těžko vyrovnáváme. Je tomu tak i proto, že u nás ius resistendi, tedy právo odporu nemá žádnou tradici: zatímco v Anglii byla cenzura zrušena v roce 1695, v Československu poprvé v roce 1989, nepočítáme-li pár týdnů v roce 1948 a 1968. A třeba přístup všech ke všem informacím byl zaveden ve Švédsku roku 1776, v České republice až v roce 1999 a dodnes se u nás nedodržuje. Připomeňme, že Masarykův pokus vybudovat ve střední Evropě demokratický stát trval jen pouhých dvacet let.
Proto je třeba důsledně trvat na materiálním výkladu práva, stojícího na hod- notách a upřednostňovat ho před pozitivistickým a extenzivním přístupem, který umožňuje skrz výklady některých paragrafů či ustavení kodexů omezit kontrolní funkci médií. Nad všemi paragrafy a ustanoveními musí vždy stát povinnost zveřejňovat všechny přestupky či nezákonnosti, ať se týkají kohokoliv, protože tím se naplňuje jeden ze základních principů svobody: rovnost před zákonem, na kterém je naše civilizace postavena.

Závěr
Přes kvantitativní či strukturální výtky, které se týkají zmíněných pořadů, které je ovšem možné vymýšlet do nekonečna, a tím znemožnit vysílání kdejakého kritického pořadu, by veřejnoprávní média měla naopak nejen zlepšovat kvalitu příspěvků, ale zároveň dobudovat vnitřní strukturu svých stanic.
Tedy oddělit důsledně pravomoci ředitelské struktury od šéfredaktorské, aby byly tyto stanice ještě více nezávislé na parlamentu a mohly plnit nejen informační, ale i kontrolní funkci, kvůli které byly původně ustanoveny.
Odvysílání takových pořadů, jakými byly i ty, které se týkaly neoprávněného pobírání dotací na zemědělské pozemky s nejasným vlastníkem, jen zvyšují prestiž veřejnoprávních médií, a tím i prestiž České republiky v naší civilizaci. Samozřejmě, že takový krok je vždy spojen s určitým rizikem, jenže riziko je součást každého závazně žitého života. Vyloučíme-li ho, už nežijeme, ale pouze přežíváme. Nejsme subjektem instituce, nepodílíme se na tvorbě její tváře, ale stáváme se pouze objektem, s kterým si každý může dělat co chce.
Mohlo by to mít i následek, že výrazné osobnosti by kvůli tomu mohly z rádia odejít. Takové situace si ale dějiny pamatují. Jak víme z historie žurnalistiky – ta vždy byla a je dějinami vzpour, jak to i v našich dějinách dokazovali pánové Havlíček, Peroutka či Tigrid.
Filozof by řekl: Společnost se musí naučit zakódovávat do jazyka skutečnost tak, aby ji mohla zvládat či ovládat. A k tomu takovéto pořady slouží.

Praha, 19.1.2018

© Karel Hvížďala, 2018