"My jsme potřebovali lidi s přesným hospodářským smyslem. To se ale na školách nenaučili a ani nic nevěděli o oné důležité mravní stránce podnikatele. Míti vůli vést. Míti vědomí, že vzdělání, jehož nabyl, k čemusi musí sloužiti, a sice jiným lidem, těm, kterým se ho nedostalo. A sice zase ne v poučování, ale v tom, že zlepšuju svými vědomostmi jejich životy. My jsme potřebovali podnikatele. Chlapy, kteří i když něco nového v nějakém novém oboru nevěděli, tož vždycky nalezli způsob, jak se to naučiti." Napsal Jan Antonín Baťa v publikaci Těžké časy. Kromě této knihy po sobě zanechal čtyřicet svazků románů, cestopisů, poezie, národohospodářských studií a korespondence, které u nás nikdy nevyšly.

Když Jan Antonín Baťa odešel do exilu, po kratších pobytech ve velké Británii a USA se usadil v Brazílii, ale před odchodem se šel v roce 1939 ještě rozloučit s milovaným Velehradem, kde pokleknul, protože tušil, že se s Moravou loučí nadosmrti. Měl pocit, že starý pořádek, v němž se jednotlivé články společnosti navzájem podporovaly a držely, to znamená, kde světská společnost udržovala úctu k církvi a církev prokazovala úctu světským autoritám, kde bohatství sloužilo řádu církevnímu i světskému a kde společnost celým svým zřízením činila si nárok na mravní autoritu, definitivně odchází.

Když se Jan Antonín Baťa narodil, začínalo mít už jeho jméno zvuk, díky nevlastnímu bratrovi Tomášovi, který začal budovat nejen nový Zlín. Po smrti Tomáše, ve svých 34 letech, se stal v souladu se závětí jediným majitelem akciové společnosti Baťa. To už měl za sebou nejen zlínskou školu, ale i studijní cestu po renomovaných obuvnických továrnách po Německu, při níž se snažil seznámit i se způsobem dopravy zboží po Rýně a logistikou pohybu zboží. Zkušenosti později využil při stavbě tzv. Baťova kanálu, který propojoval Otrokovice s Rohatcem. V roce 1937 podnikl cestu kolem světa, při níž kontroloval pobočky firmy a navazoval nové kontrakty. V té době jeho firma zaměstnávala po celém světě 67 000 lidí.

V Brazílii systematicky podle vzoru Zlína zakládal nová města a v roce 1957 byl dokonce navržen na Nobelovu cenu míru. Jedním z jeho největších děl je projekt mostu přes řeku Paraná, který spojuje Mato Grosso a Sao Paulo.

Jan Antonín Baťa byl v té době ale už těžce nemocný a zemřel akorát v den slavnostního otevření mostu v roce 1965. V té době mu ale už patřilo jen to, co vybudoval v Jižní Americe, protože prohrál dědický spor s Tomášem Baťou juniorem, který zřídil podnikovou centrálu v Kanadě, když využil jiný výklad dědického práva v Americe a stal se jediným dědicem firmy, která dnes zaměstnává 49 000 lidí v 68 zemích. Od narození Jana Antonína Bati uplynulo 120 let a koncem minulého týdnu mu byla ve Zlíně odhalena pamětní deska u vchodu do jeho bývalé vily, v níž dnes sídlí Český rozhlas.