"Řekněte mi, jak chcete vnutit společnosti identitu kontinentu, který mluví dvaceti jazyky, má tři nebo čtyři nekompatibilní systémy zákonů a dlouhou historii rozporů? To nejlepší, v co můžete doufat a čeho jsme již téměř dosáhli v 19. století, byla rovnováha mezi velmocemi. A rakousko-uherské impérium utvářelo bariéru mezi námi a Blízkým východem. Ale nic nikdy nevydrží dlouho." To jsou slova jednoho z nejznámějších britských filozofů a politologů, tradičního konzervativce, která pronesl na adresu Evropské unie před patnácti lety. Později prohlásil, že Česko si takový krok jako Velká Británie nemůže dovolit.

Tento výrazný filozof se díky Chartě 77 začal silně zajímat o dění v tehdejším Československu, protože odpor proti tehdejší totalitní moci měl u nás čistě intelektuální, tedy myšlenkový rozměr. Od té doby k nám jezdil až do roku 1985, kdy byl úředně vypovězen.

Podílel se na tzv. bytové univerzitě, která v Praze, Brně a Bratislavě organizovala filozofické semináře a naučil se kvůli tomu česky. Působil všude, kde se intelektuálové upírali k západní demokracii, trochu jako zjevení, protože tvrdil: Má víra v demokracii nikdy nebyla bezmezná. Doslova říkával: "Nepochybně je skvělé zbavit se těch, kteří nevládnou rozumně. Ale aby byl systém opravdu funkční, musí být přitom mnohem více než pouhá svoboda volby." A myslel tím, že navíc musí existovat instituce, díky nimž jsou rozhodnutí činěna především těmi, kteří se v dané věci opravdu vyznají. Udával příklad: Představte si, jak by to vypadalo, kdyby se demokraticky rozhodovalo o tom, jak by měla vypadat osnova pro výuku fyziky či biochemie na univerzitě? Jsou zkrátka věci i v politice, o kterých by měli rozhodovat jen ti, kteří na to mají vzdělání a praxi a vědí, jak to funguje v jiných zemích.

A zase bych Scrutona citoval: "Pokud demokracie začne považovat za nejvyšší kritérium ospravedlňující vše, pak se také vše dostává do nebezpečí." Proto tolik věřil Ústavě a všem justičním institucím. V institucionálním nihilismu, který tu přežíval z minulého režimu, viděl jedno z největších nebezpečí České republiky.

V devadesátých letech se stal hlavním kritikem postmoderny, které vytýkal ideologizaci, ale v téže době se začal chovat i on sám stejně nevybíravě vůči každému, kdo nebyl ryze konzervativní. Byl často pod velkou palbou kritiky, ale nezdálo se, že by ho to moc vyvádělo z míry: byl neoblomný.

I když v některých věcech netrval na starých zásadách. Byl například přesvědčen o tom, že už neplatí pravidlo: válka je ospravedlnitelná pouze v sebeobraně, protože pak už může být pozdě. To řekl Scruton po zásahu Američanů v Iráku, protože tvrdil, že se změnila podstata válek, a nejspíš si to myslel - pokud ho to ještě zajímalo - i nyní, kdy v Bagdádu prezident Trump nechal zavraždit íránského generála Solejmáního. Ten stál za atentáty na stovky či dokonce prý tisíce lidí hlavně na Středním východě.

Roger Scruton vystudoval filozofii v Cambridgi a působil jako profesor filozofie, estetiky a umění na Birbeck College v Londýně. V české republice byl naposledy v listopadu minulého roku, kdy převzal za přítomnosti svého českého přítele Daniela Kroupy Stříbrnou pamětní medaili Senátu. Zemřel v neděli 12. ledna ve věku pětasedmdesáti let na následky rakoviny.

(Psáno pro ČRo Plus)