Výjimečný a vynikající projekt v České televizi
20. listopadu odvysílala Česká televize unikátní projekt režiséra Sedláčka: Soud nad českou cestou. Tento dokument kombinovaný s fikcí soudního procesu nad naší demokracií má potenciál smířit českou společnost. Věnujme mu prosím nikoliv jen chvilku. Naše společnost může dalších 30 let strávit „občanskou mediální válkou.“ Nebo si každý můžeme tento dokument 3 krát zhlédnout, zastavit se, zamyslet se a vykročit po cestě smíření.
Má zvítězit má pravda nebo schopnost porozumění?
„Nejsilnější na světě je můj názor“, si můžu někdy říkat. A mám potřebu o svém názoru přesvědčit druhé. Do sklenice můžu nalít víno do poloviny a tvrdit, že je přeplněná, neboť dle etikety se mají menší sklenice plnit do třetiny, větší jen z jedné čtvrtiny.
Moje manželka se přesto může cítit nespokojená. Může jí něco chybět. Nikoliv sklenice naplněná po okraj. Ani zapálená svíčka. Ale třeba otázka: „Jak se máš?“
Řada lidí se v naší společnosti nemá dobře. A cílem není přesvědčit tyto lidi, jak je na tom Česká republika skvěle. Cílem není přesvědčit oponenta o tom, že sklenice je z poloviny plná, ale pochopit, proč můj oponent prožívá prázdnotu, byť poloviční.
Přiznání viny je polehčující okolnost
„Soud nad českou cestou“ není soudem nad politiky, bankéři nebo novináři. Na lavici obžalovaných sedí celá česká společnost. To neznamená, že v roli soudců, která se nám líbí, máme být shovívaví. Chyby je potřeba pojmenovat.
Prezident John Fitzgerald Kennedy pronesl slavný citát: „Neptej se, co může udělat Tvá země pro Tebe. Ptej se, co Ty můžeš udělat pro svou zemi.“
CO CHCEME? Před 30 lety tuto otázku kladlo Občanské fórum. A soudce resp. porota dnes hodnotí, jestli splněné požadavky OF připomínají spíš poloplnou nebo poloprázdnou sklenici. Neprozradím výsledek, ale chybu v matrixu indikuje už otázka: "CO CHCEME?"
CO MŮŽEME UDĚLAT PRO SVOU ZEMI?
Když klademe požadavky sami na sebe, dostáváme se do rizika. Pokud si totiž uděláme seznam např. 10 bodů, které chceme udělat pro společnost, pro svou obec, pro naši zemi, hrozí, že za nesplnění některého našeho závazku poneseme odpovědnost my sami.
Ale risk je zisk. Možná stačí udělat třetinu toho, co chceme, aby udělal někdo jiný, a naše země bude zemským rájem na pohled. Příklad z 30 let starého prohlášení Občanského fóra: „Výchova a vzdělání musí vést k samostatnému myšlení a mravně odpovědnému jednání.“ Souhlas. A kdo to má zajistit? MŠMT? FB? JÁ, TY (učiteli) nebo ON (stát)?
Nelíbí se nám, že naši rodiče mají nízké důchody? Dejme jim třeba 10% z našeho platu na přilepšenou. Naše děti sledují, jak se chováme. Až budeme za několik let v „důchodě“ a stát nebude mít na tučné důchody, třeba nám naše děti pomohou důstojně žít.
Dluh máme velký, ale místo bankrotu může nastat vyrovnání
Chystám se na dokument „Soud nad českou cestou“ podívat aspoň 3 krát. Včera jsem obdivoval rétorický projev žalobkyně, obhájce, soudce i některých svědků a členů poroty. Desítky věcí se v naší zemi za 30 let povedly, desítky věcí nikoliv.
Ve srovnání s většinou zemí žijeme v blahobytu, ale spokojenost velká není. Společnost je nemocná, železnou oponu nahradily skleněné zdi mezi námi. Navenek je problémem rozdělení, ale závažnější problém spočívá někde v hloubi našich srdcí. Potřebujeme si dokazovat, že jsme lepší než ti, kteří mají jiný názor. Chceme více brát, než dávat. A pýcha je problém. Sobectví je problém.
Je-li nemocné srdce, je potřeba udělat správnou diagnózu, mistrně provést operaci a potom ještě věnovat čas rekonvalescenci. Následně se může společnost rozběhnout na další 30 letý maraton. Co platí pro srdce člověka, bude asi potřebovat i srdce národa, Evropy.
Při druhém sledování dokumentu se chci zaměřit na to, kde já osobně můžu změnit nastavení svého srdce, svých priorit. Změna bude asi bolestná, ale snad při dalším sledování dokumentu (třeba po letech) už nebudu mít pocit, že je více toho, co jsem zanedbal, než toho, co se mi povedlo udělat (vybudovat) v pravý čas (ve správné době) tím správným způsobem.
Jsou věci, které nemůžeme vrátit zpátky. Nemůžeme se vrátit do doby, když nám bylo 20 a rozhodovat se s tím poznáním, které máme dnes. Dluh proti tomu, co se dalo udělat lépe je velký, do konce svých dnů jej nemůžeme splatit. Nemusíme se ale bát odsouzení, pokud nebudeme soudit ostatní a zaměříme se na to, co ještě můžeme napravit, narovnat.
Těšíme se na soud našeho života?
Zkusme si představit, že jednou budeme stát před podobným soudem, jaký je vykreslen v dokumentu. Každý na něm budeme stát sami za sebe. Pokud nevěříte, že existuje milostivý Soudce, představte si milostivou porotu složenou z lidí, které jste v životě potkali.
Doufejme, že konečný soud bude aspoň trochu podobný soudu insolvenčnímu. Dejme tomu, že z něj můžeme vyjít s vyrovnáním, s oddlužením, s odpuštěním, pokud zbytek svého života věnujeme více službě svým blízkým, svému městu, své zemi, než sobě, svému egu.
Co chceme, aby „porota našeho života“ nechala vytesat na náš "náhrobní kámen"? Zasloužil se o stát? Zasloužila se o dobré vztahy na pracovišti? Vychoval(a) dobře své děti? Zlepšil(a) atmosféru ve společnosti? Pomohl(a) řadě lidí v exekuci, v tíživé životní situaci?
Dnes je první den zbytku našeho života. Zkusme žít tak, abychom se mohli těšit, že na soudu budeme ospravedlněni, pochváleni nebo třeba i vyznamenáni. Staňme se pozitivním příkladem pro své okolí. Zpěvačka Pink zpívá: „Just a little bit´s enough.“ (Jen trocha stačí).
Možná, že dnes stačí říct jen krátkou modlitbu pro naši Martu, naši zemi: „Odpusť nám Bože, co vše jsme promarnili, kde jsme selhali jako jednotlivci i jako národ. Nauč nás, prosíme, jak máme moudře spravovat své životy, své obce i naši zemi. Děkujeme. Amen.“
Dodávám, že já děkuji panu režiséru Sedláčkovi i všem, kdo se na jeho filmu podíleli za to, že nastavili naší společnosti zrcadlo, ve kterém se vidíme opravdu takoví, jací jsme. Kéž můžeme vidět v našich médiích více pořadů, které budou kultivovat společenské klima. Základem je naslouchat si, neskákat si do řeči a snažit se pravdivě, vyváženě a nestranně vykreslit realitu. „Soud nad českou cestou“ je z těchto hledisek výjimečný, vynikající.
Má zvítězit má pravda nebo schopnost porozumění?
„Nejsilnější na světě je můj názor“, si můžu někdy říkat. A mám potřebu o svém názoru přesvědčit druhé. Do sklenice můžu nalít víno do poloviny a tvrdit, že je přeplněná, neboť dle etikety se mají menší sklenice plnit do třetiny, větší jen z jedné čtvrtiny.
Moje manželka se přesto může cítit nespokojená. Může jí něco chybět. Nikoliv sklenice naplněná po okraj. Ani zapálená svíčka. Ale třeba otázka: „Jak se máš?“
Řada lidí se v naší společnosti nemá dobře. A cílem není přesvědčit tyto lidi, jak je na tom Česká republika skvěle. Cílem není přesvědčit oponenta o tom, že sklenice je z poloviny plná, ale pochopit, proč můj oponent prožívá prázdnotu, byť poloviční.
Přiznání viny je polehčující okolnost
„Soud nad českou cestou“ není soudem nad politiky, bankéři nebo novináři. Na lavici obžalovaných sedí celá česká společnost. To neznamená, že v roli soudců, která se nám líbí, máme být shovívaví. Chyby je potřeba pojmenovat.
Prezident John Fitzgerald Kennedy pronesl slavný citát: „Neptej se, co může udělat Tvá země pro Tebe. Ptej se, co Ty můžeš udělat pro svou zemi.“
CO CHCEME? Před 30 lety tuto otázku kladlo Občanské fórum. A soudce resp. porota dnes hodnotí, jestli splněné požadavky OF připomínají spíš poloplnou nebo poloprázdnou sklenici. Neprozradím výsledek, ale chybu v matrixu indikuje už otázka: "CO CHCEME?"
CO MŮŽEME UDĚLAT PRO SVOU ZEMI?
Když klademe požadavky sami na sebe, dostáváme se do rizika. Pokud si totiž uděláme seznam např. 10 bodů, které chceme udělat pro společnost, pro svou obec, pro naši zemi, hrozí, že za nesplnění některého našeho závazku poneseme odpovědnost my sami.
Ale risk je zisk. Možná stačí udělat třetinu toho, co chceme, aby udělal někdo jiný, a naše země bude zemským rájem na pohled. Příklad z 30 let starého prohlášení Občanského fóra: „Výchova a vzdělání musí vést k samostatnému myšlení a mravně odpovědnému jednání.“ Souhlas. A kdo to má zajistit? MŠMT? FB? JÁ, TY (učiteli) nebo ON (stát)?
Nelíbí se nám, že naši rodiče mají nízké důchody? Dejme jim třeba 10% z našeho platu na přilepšenou. Naše děti sledují, jak se chováme. Až budeme za několik let v „důchodě“ a stát nebude mít na tučné důchody, třeba nám naše děti pomohou důstojně žít.
Dluh máme velký, ale místo bankrotu může nastat vyrovnání
Chystám se na dokument „Soud nad českou cestou“ podívat aspoň 3 krát. Včera jsem obdivoval rétorický projev žalobkyně, obhájce, soudce i některých svědků a členů poroty. Desítky věcí se v naší zemi za 30 let povedly, desítky věcí nikoliv.
Ve srovnání s většinou zemí žijeme v blahobytu, ale spokojenost velká není. Společnost je nemocná, železnou oponu nahradily skleněné zdi mezi námi. Navenek je problémem rozdělení, ale závažnější problém spočívá někde v hloubi našich srdcí. Potřebujeme si dokazovat, že jsme lepší než ti, kteří mají jiný názor. Chceme více brát, než dávat. A pýcha je problém. Sobectví je problém.
Je-li nemocné srdce, je potřeba udělat správnou diagnózu, mistrně provést operaci a potom ještě věnovat čas rekonvalescenci. Následně se může společnost rozběhnout na další 30 letý maraton. Co platí pro srdce člověka, bude asi potřebovat i srdce národa, Evropy.
Při druhém sledování dokumentu se chci zaměřit na to, kde já osobně můžu změnit nastavení svého srdce, svých priorit. Změna bude asi bolestná, ale snad při dalším sledování dokumentu (třeba po letech) už nebudu mít pocit, že je více toho, co jsem zanedbal, než toho, co se mi povedlo udělat (vybudovat) v pravý čas (ve správné době) tím správným způsobem.
Jsou věci, které nemůžeme vrátit zpátky. Nemůžeme se vrátit do doby, když nám bylo 20 a rozhodovat se s tím poznáním, které máme dnes. Dluh proti tomu, co se dalo udělat lépe je velký, do konce svých dnů jej nemůžeme splatit. Nemusíme se ale bát odsouzení, pokud nebudeme soudit ostatní a zaměříme se na to, co ještě můžeme napravit, narovnat.
Těšíme se na soud našeho života?
Zkusme si představit, že jednou budeme stát před podobným soudem, jaký je vykreslen v dokumentu. Každý na něm budeme stát sami za sebe. Pokud nevěříte, že existuje milostivý Soudce, představte si milostivou porotu složenou z lidí, které jste v životě potkali.
Doufejme, že konečný soud bude aspoň trochu podobný soudu insolvenčnímu. Dejme tomu, že z něj můžeme vyjít s vyrovnáním, s oddlužením, s odpuštěním, pokud zbytek svého života věnujeme více službě svým blízkým, svému městu, své zemi, než sobě, svému egu.
Co chceme, aby „porota našeho života“ nechala vytesat na náš "náhrobní kámen"? Zasloužil se o stát? Zasloužila se o dobré vztahy na pracovišti? Vychoval(a) dobře své děti? Zlepšil(a) atmosféru ve společnosti? Pomohl(a) řadě lidí v exekuci, v tíživé životní situaci?
Dnes je první den zbytku našeho života. Zkusme žít tak, abychom se mohli těšit, že na soudu budeme ospravedlněni, pochváleni nebo třeba i vyznamenáni. Staňme se pozitivním příkladem pro své okolí. Zpěvačka Pink zpívá: „Just a little bit´s enough.“ (Jen trocha stačí).
Možná, že dnes stačí říct jen krátkou modlitbu pro naši Martu, naši zemi: „Odpusť nám Bože, co vše jsme promarnili, kde jsme selhali jako jednotlivci i jako národ. Nauč nás, prosíme, jak máme moudře spravovat své životy, své obce i naši zemi. Děkujeme. Amen.“
Dodávám, že já děkuji panu režiséru Sedláčkovi i všem, kdo se na jeho filmu podíleli za to, že nastavili naší společnosti zrcadlo, ve kterém se vidíme opravdu takoví, jací jsme. Kéž můžeme vidět v našich médiích více pořadů, které budou kultivovat společenské klima. Základem je naslouchat si, neskákat si do řeči a snažit se pravdivě, vyváženě a nestranně vykreslit realitu. „Soud nad českou cestou“ je z těchto hledisek výjimečný, vynikající.