Ve stínu projednávání zákonných opatření Senát zamítnul návrh zákona na ochranu tzv. whistleblowerů. Z 57-mi přítomných senátorek a senátorů hlasovalo 32 proti návrhu zákona. Přesně 4 zamítavé hlasy znemožnily, aby dostali oznamovatelé závažného protiprávního jednání šanci na lepší zacházení, než jakého se dostalo např. mým kolegům na Státním fondu životního prostředí. Česká média tuto informaci před volbami raději neposkytují. Pouze Wall Street Journal !

http://blogs.wsj.com/emergingeurope/2013/10/10/czech-senate-overwhelmingly-rejects-whistleblower-bill/

4 hlasy proti návrhu

V diskusi vystoupila 1 senátorka a 3 senátoři. Všichni s kritikou, všichni bez představení alternativního návrhu ochrany. Chceme chránit udavače, kverulanty, kteří ostatním jen znepříjemňují životy? Tak by se daly charakterizovat nejčastější výtky.

Jaký je tedy rozdíl mezi udavači, před nimiž strašil např. senátor Kubera a lidmi, kterým záleží na tom, aby se dodržovala pravidla? Udavač většinou jedná v osobním zájmu, kydáním špíny na druhé se snaží vyřizovat si osobní účty. Jedná v přítmí, často za zády osoby, na níž si stěžuje, nejde mu o primárně o zjednání nápravy, o to, aby např. soused zlegalizoval černou stavbu. Udavači jde o to, aby osoba, na níž „bonzuje“ měla problém.

Podobně špión může být motivován poškozením zájmů třetí osoby. Ne třeba osoby fyzické, ale může mu jít o diskreditaci např. tajné služby nebo hodlá přímo poškodit národní zájmy. Také se vyznačuje tím, že když něco zjistí, donese (nebo prodá) informace druhé straně, aniž by se pokusil o nápravu tam, kde se stal svědkem něčeho nezákonného.

Ale whistleblower? Podle návrhu zákona jde o osobu, která zjistí závažné protiprávní jednání, jednání celospolečensky nebezpečné, osoba, která se snaží věci nejdříve napravit konstruktivní komunikací. Teprve tehdy, když by zaměstnavatel nereagoval nebo naopak by útočil, by se oznamovatel mohl obrátit na ombudsmana, aby se nezávisle posoudilo, jestli jsou oznámené skutečnosti opravdu závažné.

Ombudsman nebo …?

Když zaměstnanec upozorní v úřadu na něco nekalého a stane se nepohodlným pro vedení, jde o čas. Osobně jsem zažil, jak projektoví manažeři, co upozornili na závažné nedostatky v projektech, dostali výpověď z organizačních důvodů. Včera byl jeden z nich u soudu. Nezavřel oči nad tím, co dělal pan starosta s politickým krytím. A byl po zásluze potrestán.

Podrobněji se praktikám při „kontrolní“ činnosti věnuji ve své knížce „Zničte to nebo to zničí Vás“, na tomto místě chci jen zdůraznit toto: Má-li se efektivně zabránit propuštění, je nezbytné, aby v běhu 2 měsíční výpovědní lhůty nějaký nezávislý orgán vydal stanovisko, zda oznamovatel má právo na ochranu jako „whistleblower“ nebo ne.

Návrh předpokládal, že stanovisko bude vydávat ombudsman, ale byly možné i jiné varianty. Nikdo ze senátorů ale nenavrhnul, aby se návrh vrátil k dopracování třeba s tím, že otázku ochrany má řešit např. soud v rámci předběžného opatření. Říká se, že kdo chce (zde přispět k odhalování korupce) hledá způsoby, kdo ne, hledá důvody, proč něco nejde.

ODS nepřekvapila a ČSSD?

100% přítomných senátorů za ODS hlasovalo pro zamítnutí návrhu zákona. Tato informace asi není překvapivá. Vypadá to ale, že i v ČSSD je řada senátorů, kteří nejsou moc nakloněni tomu, chránit osoby upozorňující na plýtvání veřejných prostředků či jiné závažnější delikty. Konkrétně jich pro zamítnutí hlasovalo 18 z 33 přítomných!

A zde by volič měl zpozornět. A zajímat se, možná se i ptát kandidátů do Poslanecké sněmovny, a to i těch, kteří podporují iniciativy typu Rekonstrukce státu. Jste pro zvýšení ochrany těch, co třeba na korupci upozorní? Jak si ochranu představujete? Kdo by podle Vás měl posuzovat, zda si oznamovatel zaslouží ochranu, jakou mají třeba členové vedení odborových organizací?