Velmi pravděpodobně. V důsledku stále narůstajícího růstu počtu případů nemoci COVID-19 je zřejmé, že čelíme možná jedné z největších ekonomických krizí vůbec. Každá z velkých předchozích krizí si nesla svá specifika − ekonomika nebyla schopna čelit šokům na straně nabídky, poptávky, či ze strany finančního sektoru. Škody způsobené koronavirem se však promítají do všech výše uvedených oblastí a předpokládá se, že brzy bude naše ekonomika čelit tzv. trojitému ekonomickému šoku. Kvůli globalizaci a závislosti národních ekonomik na vzájemné výměně zboží, tedy mezinárodním obchodu, tyto změny zasáhnou celý svět.

Jaké důsledky může tato krize přinést?

Ekonomická krize může být vyvolána tzv. poptávkovým šokem, k tomu dochází v důsledku změny chování spotřebitelů (domácností) a investorů. Lidé přestávají nakupovat (poptávat) zbytné zboží, investoři přestávají poptávat investiční příležitosti, nenakupují akcie a naopak se zakoupených aktiv snaží velmi rychle zbavit. Ve chvíli kdy lidé zredukují svou spotřebu, dochází k hromadění produktů na skladech, pozastavení výroby a následnémů propouštění zaměstancnů firem a růstu nezaměstnanosti. Jako příklad poptávkového šoku se velmi často uvádí události po 11. září 2001, kdy byl celý svět ochromen teroristickými útoky. Lidé kvůli obavám „co se bude dít dál" výrazně snížili svoji spotřebu, báli se cestovat, investoři očekávali pokles hodnoty dolaru a zbavovali se akcií amerických firem. Odhaduje se, že teroristické útoky „stály" Ameriku kromě 3000 životů také odhadem 6 bilionů amerických dolarů. Dopady na mezinárodní obchod a napojené ekonomiky byly v konečném důsledku daleko rozsáhlejší, například asijský trh zaznamenal propad z růstu 12,4 % v roce 2000 na -0,2 % v roce 2001.

Tzv. nabídkové šoky lze vysvětlit na příkladu ropných šoků ze 70. let, kdy se Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) rozhodla uvalit ropné embargo na země, které podporovaly Izrael během jomkipurské války. Došlo ke snížení výroby ropných a dalších na ropě závislých produktů, výrazně se zvýšila cena paliva, což mělo významný dopad na automobilový průmysl. Evropské hospodářské společenství (EHS) tehdy dováželo 80 % objemu ropy právě z těchto zemí, a přestože ne na všechny země bylo uvaleno ropné embargo, celosvětové zvýšení cen ropy mělo fatální důsledky pro tehdejší ekonomiku a automobilový průmysl. Objem mezinárodního obchodu tehdy celosvětově poklesl o více než 7 %.

Poslední z uvedených důvodů vzniku ekonomické krize je kolaps finančního systému. Pravděpodobně si všichni pamatujeme krizi, jejíž počátek je spojován s krachem americké investiční banky Lehman Brothers v roce 2008 a amerického hypotečního trhu. Díky globalizaci finančního systému a vzájemné závislosti velmi rychle začaly krachovat další banky a krize zasáhla takřka celý svět. Co bylo příčinou vzniku tak rozsáhlé finanční krize? Velkou část viny nese neuvážené snižování úrokových sazeb a zjednodušování podmínek pro získání hypotečních úvěrů, kdy se nemovitosti a hypotéky staly dostupné i nižším příjmovým skupinám. Ačkoliv ne všichni zadlužení byli schopni své dluhy splácet, tak podíl nemovitostí, jež se ocitly na trhu a byly nabídnuty k „dražbě", byl tak obrovský, že nastala situace, kdy reálná cena nemovitosti byla nižší, než hypoteční dluh. Banky se následně ocitly ve finanční tísni, protože dlužníci nebyli sto splácet úvěry a bylo zřejmé, že nemovitost ani nikdo za dlužnou částku neodkoupí. Jakmile začaly krachovat finanční instituce, došlo k velkému propadu na akciovém trhu, firmy začaly propouštět své zaměstnance, zvýšila se nezaměstnanost a ekonomika se propadla do nejhlubší krize od krachu na burze z roku 1929. Hrubý domácí produkt v EU klesl o 4,3 % a nezaměstnanost v EU se v roce 2009 vyšplhala na 8,5 %.

Případ pandemie

Otázkou je, jak může pandemie koronaviru zapříčinit působení všech tří šoků naráz. Odpověď je poměrně jednoduchá. Uvalení karantény na většinu populace vede ke dvěma jevům − výrazně menší spotřebě poptávaného zboží (poptávkový šok) a zároveň k velkému poklesu vyráběného zboží (nabídkový šok). Jelikož ne všechny firmy mohou fungovat prostřednictvím homeoffice (zejména služby či strojní a zemědělská výroba), dojde k propouštění zaměstnanců, jež nebudou firmy kvůli neexistujícím ziskům schopny zaplatit. Například skandinávské aerolinky SAS již propustily 90 % svých zaměstnanců, tedy 10 tisíc osob, Španělsko eviduje přes 300 tisíc nově nezaměstnaných a Americká centrální banka se obává ztráty až jedné třetiny pracovních míst v USA, přičemž aktuálně evidují nárůst přes 6,6 milionů nezaměstnaných. Právě absence zisků firem rovněž povede ke snížení likvidity firem (schopnosti převést v krátkém čase majetek na peníze) a následně nemožnosti splácet dluhy a úvěry (komerčním) bankám. Takováto situace velmi rychle povede ke krachu finančního systému, jak se tomu stalo v roce 2008.

Lze takové situaci vůbec zamezit? Je naivní tvrdit, že se dá zabránit vzniku nastupující ekonomické krize, avšak lze si vzít poučení z krizí minulých a dopady pandemie koronaviru alespoň zmírnit. Zavedená opatření by měla být dvojího typu − fiskální (prováděná vládou) a monetární (řízená centrální bankou, tedy apolitická).

Mezi fiskální opatření lze zařadit například záchranné balíčky, kdy bude nízkopříjmovým domácnostem a živnostníkům vyplacena jednorázová částka, jež alespoň částečně uhradí ušlé zisky a výplaty a dojde tak ke stimulaci poptávky. Tento krok se nazývá helicopter money, kdy dochází k přirovnání, že vláda vyhazuje peníze z helikoptéry (viz krok Donalda Trumpa). Může také dojít k odložení splátek úvěrů firem a odlehčení tak jejich finanční situaci. Velmi důležitá je rovněž podpora mezinárodního obchodu, tzn. zajištění dodávek zboží, a to i v případě uzavření hranic jednotlivých států. V neposlední řadě je třeba navýšit podíl investic do výzkumu a vývoje a tím urychlit vývoj léku proti koronaviru.

Nabízí se otázka, kde stát vezme peníze na tak rozsáhlé financování. Způsobů existuje několik, nejčastějším a nejjednodušším (avšak ne nejšťastnějším) způsobem je peníze prostřednictvím centrální banky natisknout (příklad právě Helicopter money). Zde je však důležitá přísná disciplína, jelikož při nadměrném počtu peněz v oběhu dochází k růstu inflace, a tím znehodnocování peněz a snižování jejich hodnoty. Druhým způsobem je prodej státních dluhopisů, přičemž vláda emituje státní dluhopis (nutno podotknout, že dluhopisy stabilních demokratických systémů mohou být dobrá investice, stejně tak to ale funguje i opačně), přičemž investoři, kteří nechtějí přijít o své peníze, dluhopisy zakoupí a stát tak dofinancuje, alespoň částečně, svůj rozpočet.

Monetární opatření by měla být řízena centrálními bankami dílčích států, či nadnárodními bankami − jako je například Evropská Investiční Banka či FED (Federální rezervní systém). V ideálním případě jsou tyto banky apolitické a vlády nemají šanci je ovlivňovat a řídit. Nedochází tak k porušování demokratického systému a banka neslouží jako vládní kasička. Mezi takováto opatření lze zařadit poskytnutí zvýhodněných úvěrů obchodním (komerčním) bankám ze strany Centrální banky, kdy dojde k zachování likvidity bank a tím výraznému snížení rizika jejich krachu. Centrální banka může také nakoupit korporátní dluhopisy, čímž zajistí přísun peněz do firem (Japonská centrální banka se rozhodla odkoupit fondy investující do nemovitostí). Další z možností je snížení úrokových sazeb, což by mělo vést ke zvyšování investic (k tomuto kroku se rozhodly de facto všechny velké státy). Kromě výše zmíněného „tisku" peněz mohou centrální banky zajistit potřebné peníze také obchodováním s cennými papíry (podobný princip jako u státních dluhopisů) nebo valutami (cizí měny).

Globální krize − globální řešení

Která z výše uvedených opatření by tedy měla být aplikována? Po zkušenostech z finanční krize v roce 2009 je zřejmé, že je nezbytné předcházet krachu komerčních bank, domnívám se proto, že zvýhodněné úvěry menším bankám jsou velmi důležité, rovněž by se státy měly vyvarovat nadměrnému tisku peněžních prostředků a poptávku stimulovaly větší osvětou svých občanů, případně firmám ve ztrátě dofinancovat ušlé zisky a snížit tak hromadné propouštění zaměstnanců. Nejdůležitější je však nadnárodní spolupráce, přičemž by se měly největší ekonomiky světa (USA, Japonsko, Čína, EU..) domluvit na společných pravidlech, s jejichž pomocí se dopady krize zmírní. Není možné, aby pravá ruka nevěděla, co dělá levá, a v dnešním propojeném světě − a jak jsme si ukázali, finančně propojeném více, než kde jinde − platí dvojnásob.