Daří se organizátorům současných demonstrací sjednocovat společnost, nebo spíše jen spojovat odpůrce premiéra?

Sociologická šetření naznačují spíše to druhé. Současné protesty mají největší ohlas mezi voliči pravice a vysokoškoláky. Stejně tak odpůrci současné vlády jsou především voliči pravicových stran (vedle voličů Pirátů). Je tedy pravděpodobné, že občanským aktivistům se daří úspěšně oslovovat jen některé společenské vrstvy.

Příčinou by mohlo být to, že současné demonstrace, které organizuje spolek Milion chvilek pro demokracii, vyjma ekologické problematiky, postrádají sociálně kritický rozměr. Nespokojenost či obavy části společnosti tak zůstávají stranou.

Je dosti podstatný rozdíl, jestli člověk při finančním plánování zvažuje, jak investuje své peníze, aby je zhodnotil. Nebo zda řeší, co udělá, pokud bude muset pokrýt nenadálý výdaj v domácnosti. Dle šetření přitom stále pro téměř třetinu domácností představuje problém nečekaný výdaj vyšší než deset tisíc korun.

Zdá se však, že sociální tematika doposud není chápána jako zásadní součást demokratické agendy. Připomínka Sametové revoluce v souvislosti s protesty potom působí jen jako projekce přání komentátorů. Vlna občanské angažovanosti tehdy, na rozdíl od dnešních protestů, rezonovala napříč celou společností.

Občanská společnost asi nemůže mít konkrétní politický program. Ale pokud dokáže lépe artikulovat otázky sociální spravedlnosti a poptávku po změně a něčem novém, její podpora může být širší, než jen v případě dílčího tématu. Její role ve společnosti pak roste. Česká veřejnost se přitom dokázala zaktivizovat nejen v roce 1989, ale i v roce 1968.

Význam připisovaný této události oproti Sametové revoluci je v naší společnosti ale mnohem méně srozumitelný. Pražské jaro bylo i při 50. výročí stále připomínáno především v souvislosti s invazí vojsk Varšavské smlouvy. Intelektuální či kulturní odkaz zůstal spíše stranou, stejně jako obsah reformních změn, které invazi způsobily.

Komentátor listu The Independent přitom v této souvislosti vzpomněl myšlenku Milana Kundery, že toto období symbolizuje to nejlepší z krátké tradice demokratického Československa. Pozornost Pražskému jaru věnoval i The Guardian, který znovu publikoval na webu autentickou 50 let starou reportáž britského zpravodaje, napsanou krátce před invazí vojsk Varšavské smlouvy.

Možná, že jsou to i pochybnosti o směřování současného světa, v zahraniční reflexi nijak neobvyklé, co oživilo vzpomínky na události Pražského jara a snahu o demokratizaci socialistického Československa. U nás přitom chápání demokracie stále zůstává v 90. letech, kdy symbolem demokracie se stala tržní ekonomika. Navzdory tomu, že svět se od té doby proměnil a čelí úplně jiným problémům, než hrozbě komunistické totality. A to, co je vnímáno jako obrana demokracie, tak společnost spíše polarizuje, namísto toho aby ji dokázalo sjednocovat.