Pár slov k nekulatému výročí smrti Antonína Zápotockého.

Včera jsem shodou okolností narazil na připomínku nekulatého výročí smrti druhého dělnického prezidenta Antonína Zápotockého, jenž zemřel 13. 11. 1957. Snad o nikom z vrcholné komunistické garnitury spjaté s převzetím moci 1948 se nedá říci, že měl podobně bohatý život, který byl zároveň plný rozporů a obsáhl situaci 19. století, stejně jako poválečnou realitu nástupu totality. Zároveň, při bližším pohledu, může životní osud Antonína Zápotockého vypovídat o vývoji našich pohledů na moderní dějiny. V tom případě by to byl osud „ztracených kontextů“.
Kdybych použil nějaký hodně ostrý příměr, stejně jako se nám Hitlerovo nacionálněsocialistické hnutí slilo do jednoho hrůzného obrazu s branou Osvětimi, podobně se osudy předáků socialistického a komunistického hnutí slily do obrazu jáchymovského pekla, pankráckého popraviště a ostnatého drátu. A přitom právě Antonín Zápotocký se většinou svého života tomuto průzoru vymyká. Navíc, jeho život máme v širším povědomí povětšinou shrnutý do několika málo let jeho prezidentského úřadu 1953-1957. Jedná se bezesporu o mocenské vyvrcholení, zároveň o koncentraci odpovědnosti za zločiny režimu. Lze však kriticky zhodnotit, analyzovat, a nakonec i pochopit život a osud člověka z posledních pěti let jeho života? Antonín Zápotocký v tomto není výjimka. Copak nevnímáme většinově osud TGM až symbolem prezidentství po roce 1918? A stejně tak, copak nevnímáme osudy Klementa Gottwalda v podobně krátké pětiletce let 1948-1953? Zrádnost úzkého průzoru exponovaných dějin je nesporná.
Jakkoliv to může znít zvláštně, v něčem se osud Antonína Zápotockého dá přirovnat ke generačnímu souputníkovi Edvardu Benešovi (Beneš je o pouhých sedm měsíců starší než Zápotocký!). Také u Beneše jako bychom nebyli konfrontováni s jediným příběhem, ale rozlamuje se nám na příběhy (spolu)zakladatele státu, diplomata a ministra zahraničí první republiky, muže mnichovské krize, válečného prezidenta či poválečné hlavy státu končící kariéru i život v osudovém roce 1948. Jistěže jde o jednu fyzickou osobu, jež se však pohybuje v souřadnicích nesmírně bouřlivých dějin (přinejmenším) 1914-1948. A toto půlstoletí přineslo tolik výzev, křižovatek a kotrmelců, že z vzývaného zakladatele státu se mohl stát muž předávající moc komunistům (to vše používám ve velké zjednodušení), o vysídlení Němců ani nemluvě…
Podobně musíme v případě života, kariéry, rozhodování a následného hodnocení Antonína Zápotockého poodstoupit od všeobecně tradovaných příběhů bodrého komunistického prezidenta, který lže veřejnosti těsně přes měnovou reformou 1953, nahrazuje v projevu Ježíška Dědou Mrázem či promlouvá s dělníky – a vedle toho podepisuje rozsudky smrti a je spolutvůrcem diktatury dusící vlastní národ. Je tedy více Antonínů Zápotockých? Nebo je to v mnohém pochopitelná a logická cesta od mladého předválečného (již před první válkou!) kladenského tajemníka sociálních demokratů až ke komunistickému prezidentovi a pro mnohé vrahovi? Navíc, poznání jeho životaběhu nám rozostřuje ještě jeden významný faktor. Zpracování „dějin dělnického hnutí“ bylo do roku 1989 pojímáno velmi tendenčně, vypouštěly se z něj nevábné kapitoly sporů, vzájemných politických (i fyzických) vražd, a dalších negativních aspektů. Po roce 1989 se pak jen pomalu (byť v poslední době přece) vracíme k této pokroucené mlze dějin sociálních bojů, abychom z nich bez nánosu ideologického balastu hledali pochopení vývoje této země a společnosti. Teprve díky tomuto nezatíženému studiu dokážeme pak chápat i osudy těch, jimž jsme přiřkli historickou pozornost až teprve po roce 1948.
Na počátku tohoto textu jsem nazval Antonína Zápotockého mužem „ztracených kontextů“. Při pohledu na jeho život často schematicky postupujeme od rodinných poměrů – jeho otcem byl jeden ze zakladatelů zdejší sociální demokracie Ladislav Zápotocký. Méně se však věnujeme například tomu, do jaké míry na aktivitu a iniciativu Antonína působila snaha vyrovnat se otci a naplnit odkaz muže, kterého nadmíru ctil. Kontext vztahu českého komunistického hnutí s Moskvou je naštěstí dostatečně připomínán. Již letitá práce Jacquese Rupnika na téma dějin komunistické strany do převzetí moci (vydáno poprvé 1981) přesvědčivě ukázala propojení s přemety mezinárodní komunistického politiky, což se týkalo i permanentní nejistoty Zápotockého směrem ke Stalinovi. Šlo o sociálnědemokratické a odborářské základy Zápotockého činnosti – ty byly vnímány v rozporu se skutečně bolševickým charakterem komunistického strany. Ostatně, již v polovině 20. let musí ve straně Zápotocký hájit princip masovosti strany oproti tendenci Gottwalda, Slánského a dalších vzývajících přístup avantgardního malého revolučního jádra… Naopak, jistou celoživotní výhodou mezi českými komunisty však bezesporu bylo, že v roce 1920 se ještě osobně setkal s Leninem, což o sobě nemohl tvrdit nikdo z těch, kdo byli po roce 1948 u moci. To, co bezesporu při interpretaci komunistického hnutí první republiky příliš nevnímáme, je onen skutečně tíživý sociální kontext, těžká ekonomická a sociální situace a zároveň přesvědčení významné části společnosti, že může dojít ke změně. Když Komunistickou stranu Československa volí v roce 1925 celkem 934.223 občanů této země, je to obrovská a nesporná podpora, přinejmenším je to vyjádření vůle po změnách. Komunisté následně po bolševizaci strany v roce 1929 oslabují, zároveň je o to zřejmější, že jde o čistě protisystémovou stranu vůči samotné republice. Zápotocký je přitom stále součástí této garnitury, v parlamentě sedí od roku 1925 a přitom není součástí úzkého tvrdého „karlínského“ jádra kolem Gottwalda.
Na konci třicátých let se nejaktivněji věnuje agendě spojování odborových svazů a stránky Rudého práva například v roce 1937 plní kromě informací o španělské válce a procesech v Moskvě právě tyto odborové aktivity na domácí půdě. Do jisté míry na tuto činnost navazuje okamžitě po návratu z koncentračního tábora v roce 1945, kdy je postaven do čela Ústřední rady odborů a vytváří z odborového hnutí další nespornou politickou sílu mimo struktury politických stran. V únorových dnech převratu roku 1948 je to pak právě sjezd závodních rad, jenž spoluvytváří zdání masového vůle občanů po změně a Zápotocký se ve svém emotivním projevu 22. února tvrdě opřel i do základů právního státu. Kritizoval před více než sedmi tisíci delegáty mimo jiné, že v případě agendy znárodnění soudy vytvářejí „zmetky“ a dělníci si sami rozhodnou o formě a podobě znárodňování. V klíčovém roce 1948 poté dosáhl i na metu předsedy vlády poté, co se Klement Gottwald posadil na Pražský hrad. Reálně ležela však moc i nadále v úzkém kruhu vedení KSČ, jmenovitě v rukou Gottwalda a Slánského. Zápotocký se sám později pod kritikou vyjadřoval, že ve vedení vlády se nechoval dostatečně sebevědomě, dokonce připouštěl, že se neměl pouštět do exekutivních funkcí… Uprostřed strachu 50. let samozřejmě řešil i své přežití uvnitř soukolí procesů. Je dostatečně známá role, kterou sehrál při zatčení Slánského, kdy zdržovala manžele Slánské na večeři u sebe ve vile dostatečně dlouho, aby Státní bezpečnost mohla obsadit Slánského vilu a počkat na něj se zatčením. Ale odpovědnost Zápotockého není jen v těchto emblematických a známých historických okamžicích. Je například součástí čtyřky politického vedení KSČ (Gottwald, Zápotocký, Slánský, Široký), která v červenci 1951 rozhoduje ještě před soudem o rozsudcích smrti v babickém případu. A tehdy ve shodě rozhodnou o osmi popravených ještě předtím, než se rozběhne samotný soud. Jednoznačná odpovědnost. Jednoznačná vražda. Ušel bezpochyby dlouhou cestu mezi mladým tajemníkem sociálních demokratů na Kladně a prezidentem. Po převzetí moci KSČ se budování sociálně spravedlivého světa nekonalo – společenská změna byla postavena na represi i fyzické likvidaci těch, co se nehodili do nové lepší budoucnosti. Antonínu Zápotockému nechci upírat snahu o zlepšení života horníků, hutníků a dělníku na Kladně. Byl skutečným hyperaktivním motorem dělnické politiky před první válkou i po ní. Ve světle bolševické revoluce se ale stal součástí hnutí, které si již před druhou světovou válkou muselo vědomě lhát do kapsy. Někdejší vyvyšovaní soudruzi byli Stalinem popravováni pro neuvěřitelné přečiny a tvář světlého zítřka rozhodně nezářila štěstím pro všechny. Je to v době, kdy to mnozí dokáží rozeznat i pojmenovat, ostatně levicový souputník Záviš Kalandra vydává v roce 1937 společně s Josefem Guttmannem další spis o moskevských procesech. O zločinech se vědělo, jen se jim na stránkách Rudého práva otevřeně tleskalo. Jaký to musel být příslib pro československou společnost po roce 1948? Bezesporu tragický, což poznal i sám Kalandra, když byl odsouzen v procesu s Miladou Horákovou k smrti a v roce 1950 popraven. V té době předsedal Antonín Zápotocký vládě této země.
Na půdorysu tohoto krátkého textu se vědomě nechci věnovat poslední kapitole života Antonína Zápotockého. Bylo by to logicky na samostatný dlouhý text. Výše již padla slova o prezidentovi, který vědomě lže vpředvečer měnové reformy nebo vypráví o proměně Ježíška v Dědu Mráze. Je to ale ve stejném období i muž, který podepisuje téměř padesátku rozsudků smrti. Politik prohrávající mocenský boj uvnitř KSČ s Antonínem Novotným. Někdejší nadšený fotograf a snaživý spisovatel – což mu Stalin neopomene vytknout ve stylu, že zatímco Slánský konal své rejdy, předseda vlády psal knihy… Prezident – bývalý koncentráčník, který uděluje amnestie nacistickým zločincům v rámci zpravodajských her směrem do západního Německa… Muž, který miluje pozornost davů a na rozdíl od izolovaného Gottwalda rád chodí mezi lid, pronáší projevy a tak nějak lidsky probírá všední starosti… Stál nyní symbolicky v čele státu, který ale uzavřel své hranice do ostnatých drátů a posílal své občany do vězení a na popraviště. To není nějaká směšná kladenská figurka, spíše máme před sebou dlouhý, složitý a svým způsobem tragický život člověka, kterému se teoreticky naplnil jeho sen o přetváření společnosti – podoba tohoto naplnění však neměla kontury ráje, spíše naopak. A on byl aktivním účastníkem a spoluhybatelem tohoto systému. V naší paměti ale zůstává „tím druhým po Gottwaldovi“, „ušatým torpédem“ z písně Jana Vyčítala či „Tondou, kterej je náš“, jak říká postava Mlíkaře ve filmu Skřivánci na niti. Toho Mlíkaře, kterého vzápětí odvede bezpečnost… Obraz starého kladenského soudruha „Toníka“ žil možná v paměti kladenských starých bojovníků – a byl přenášen i do tehdejší propagandy – na Hradě ale seděl člověk, jehož činy měly k němu samému před pár desetiletími poměrně daleko.