Možná střet tradice a reality. Osobního přesvědčení a jiných hodnot. Loajality a upřímnosti.

Jako historik mám v paměti některé okamžiky hodně ostře. Ještě jsem byl na civilní službě v dačickém muzeu, když jsem na zahradě mluvil s tehdejším starostou Dačic Honzou Jelínkem, který mi nabídl kandidaturu do zastupitelstva. Klukovi, co byl zrovna po vysoké škole, ale asi už jsem byl trochu k nepřehlédnutí. A pro mě? V něčem důvěra v toho, kdo mě oslovil, v něčem navázání na rodovou tradici mého děda Josefa Stehlíka staršího. A hlavně zakotvení v hodnotách, které jsem bral pro svůj život za samozřejmé, tak proč je nehájit i veřejně? Vstoupil jsem. Nebyl jsem pak ve straně dlouho. Shodou okolností jsem se pak skutečně stal poměrně mladým zastupitelem, ale kandidatura na děkana FF UK mě přivedla k rozhodnutí zastavit členství ve straně. Na akademickou půdu stranictví dle mého nepatřilo.

Střih. Osm let. Píše se rok 2014 a nejsem již děkanem FF UK. Je čas obnovit členství. Opravdu? Ve funkci a roli děkana poznáte, i když nechcete, reálnou politiku. A pokud jsem vnímal na dálku stranu lidovou, mělo to několik fází. Nejprve pragmatické období Miroslava Kalouska. Nevěřím mu vůbec nic, kromě toho, že by nás nikdy nezaprodal ani za nejlepší všimné východu. Potom „vzpoura deprivantů“, tak jsem si ošklivě nazval volební sjezd, který tehdy zvolil Jiřího Čunka s jeho ošklivou xenofobní politikou. Jenomže sjezd nevolil Čunka, volil proti Kalouskům, Kasalům, Svobodům… Proti klukům, kteří příliš okatě zamrzli na Malostranském náměstí. A strana, která uvnitř volí „proti“ křídlu xy, je odsouzena k záhubě. Následující smutné peripetie to jen potvrdily. A pak přišel Pavel Bělobrádek. Politik i člověk, u kterého se mi střídá lidské pochopení s politickým nepochopením.

A ano, jsem zoon politikon. Takže když mě oslovil aktivní (a krásně a energeticky nabitý, i když naivní) Petr Piáček z Jihlavy, vstoupil jsem do zdánlivě marné senátní kandidatury 2016. Zdánlivě i doma, vždyť jihlavský obvod zahrnuje i Dačicko – domov. Domov (?). Senátní kandidatura je pro mě doteď neuvěřitelnou zkušeností. Najdete v ní vše. Politickou realitu, kdy je bratr bratru vlkem (to když se jeden z tehdejších ministrů v rámci své někdejší ublíženosti zaslouží o snížení rozpočtu vaší kampaně). Najdete v ní amatérismus, kdy strana není schopna nic řešit centrálně. Najdete v ní naopak neuvěřitelnou sílu lidí takzvaně dole, všech těch Davidů Jarolímků, Lucií Lukšů, Jarek Šmrhových – a v tomto případě i potenciál nestraníků. Věří vám a věří, že něco změníte. A vy věříte jim. Zcela A pak máte i jinou zkušenost. A ta nemusí být primárně negativně agresivní. V politice stačí „nic nedělat“. To když právě „doma“ v Dačicích se prostě podpora neuděje – a přitom se místní lídr a místopředseda strany na vás směje na celé kolo. Nejhorší je domácí konkurence, pochopíte vzápětí… A – stejně vám to nedá – jak je na tom tedy celá strana? To, že jsme se tehdy 2016 dostali do druhého kola, byl velký zázrak nadšených lidí, nikoliv strany. O čemž svědčí i skutečnost, že strana si z této kampaně na místě nic nevzala – vůbec nic.

To jsou konkrétní zkušenosti. Vnímání … Čeho? Amatérismu? Rozpaků? Snahy udržet si alespoň minimum procent? Možná. Jenomže aktuální doba má své aktuální výzvy. Nechme zkušenost stranou.

Naše společnost je reálně nemocná. Zejména v sociální oblasti nám chybí jak pochopení, tak smysluplné intervence. Problém matek samoživitelek, exekucí, rovných příležitostí. Lidová strana (záměrně neříkám křesťansko-demokratická), se v tomto reálně i přes svou rétoriku neangažuje, neprofiluje. Nebo alespoň ne tak, aby to bylo viditelné, natož úspěšné. (A nepočítám někdejší Čunkovy kontejnery.) Co tedy hájí/hájila? Křesťanské hodnoty? Rodinu? Ale kde se floskule změní v řešení? Pokud hájí tradiční rodinu – je to pochopitelné – ale v realitě mimo – protože potřeba je mnohem zřetelněji zakotvena v každé rodině svobodné matky. Hajme dítě, ne konstrukt rodiny! A proč tedy nejsem už lidovcem? Samozřejmě v kombinaci osobních a „vyšších“ důvodů. Ten osobní je jednoduchý – když se po senátních volbách dotážete „svých dačických“, kterak obnovit členství, a dočkáte se chladu – budiž. Ale to jsou dva roky. Jenomže pak se Marian Jurečka staví do role mluvčího našeho Spasitele a odmítá adopce homosexuálním párům. Milý Mariane – realita je dávno jinde, a láska těch dvou je víc než konstrukt. Je to škaredé nahánění hlasů do pěti procent – bez vize, bez schopnosti. A pak se „spiritus agens“ lidovců Jan Kasal vlastně zastane novodobé SA, která si říká „Slušní lidé“. Pardon, ale fašismus ani náznakem. Pokud chce strana hájit rodinu, měla by hájit dítě. A to je v této argumentací kde, prosím? A křesťanská hodnota by měla mít jediný jmenovatel - neodmítání.

Proč být nebo nebýt ve straně lidové? Stačí si klást jasné otázky. Věříme programu této strany za poslední roky? - A kdo je četl? A o čem jsou? – Věříte tomuto vedení – těmto lidem – a proč jim věřit nebo nevěřit? Protože buď jsou pro nás výtahem k funkcím, nebo nás drží v představě světa, který zmizel. Proč já nejsem lidovcem? Jednoduché. Protože nevěřím lidem, co tuto stranu vedou, nevěřím v jejich politickou schopnost. Protože nevěřím zmatenému programu. Protože nevěřím xenofobii, která se zde přes floskule prosazuje. Protože chci být členem křesťansko-demokratické strany bez absence uvěřitelného sociálního programu, jenž by byl k uvěření. Nu což, je čas ji založit. Skutečnou křesťansko-demokratickou stranu...