V pondělí 11. prosince 2017 se v bývalé Sněmovně lidu Federálního shromáždění, dnes přednáškovém sále Národního muzea, odehrávala velmi zajímavá diskuse. Setkali se zde Václav Klaus a Vladimír Mečiar, aby se ohlédli pod moderátorským vedením Daniela Takáče (nejen) za rokem 1992 a rozdělením Československa.

Symbolika je to obrovská. Budova i místo, kde se legislativně rozdělilo Československo. Oba bez přehánění klíčoví aktéři dějin, kteří stáli u rozdělení státu. Navíc, přesně čtvrtstoletí od chvíle, kdy tato změna nastala. Význam akce podpořil zaplněný sál, kamery i účast osobností někdejší i aktuální politiky, včetně jednoho z prezidentských kandidátů. Tolik k formátu akce.

Průběh? Zajímavé momenty. Na úvod byly předneseny projevy oněch „klíčových aktérů“ – Václava Klause i Vladimíra Mečiara. U tohoto rozporuplného muže byla zdůrazněna skutečnost, že je v Praze poprvé po devatenácti letech. Václav Klaus nezklamal. Strukturovaný a přesný projev, profesionálně připravený, který popsal zejména okolnosti let 1990-1992, logicky – viděno jeho očima. Nechyběly některé zajímavé momenty. Například aktualizace jeho slovníku pod vlivem Miloše Zemana, kdy situaci Verejnosti proti násiliu v roce 1992 komentoval výrokem: „Bratislavská kavárna Verejnosti proti násiliu ve volbách vyhořela.“ Popřípadě manipulativní hodnotící výroky typu: „Pithartova zdánlivě holubičí vláda.“ Historickou roli (sám sebe) zhodnotil jednoduchým výrokem: „Vývoj za posledních 25 let nám dal za pravdu.“ Na závěr nechyběla ani aktualizace brexitem či Katalánskem. Pokud šlo o jeho diskusního partnera – nešlo přehlédnout jakousi vzájemnou „státnickou“ shovívavost, kterou Václav Klaus Mečiarovi projevil, když mu veřejně za jeho roli poděkoval. Vladimír Mečiar začal svůj (v první půli poměrně charismatický) projev exkurzí do dějin. Vzal to zeširoka. Začal rokem 1848, pokračoval těžkostmi maďarizace a došel až k roku 1918. Šokem pro publikum s průměrnou historickou pamětí muselo být jeho poděkování Čechům za vznik Československa a záchranu Slováků. Po jistém bruslení v dějinách Slovenského štátu, kdy odsoudil jejich roli v holocaustu, neopomněl zdůraznit těžkosti komunismu a centralizace zdánlivé federace. Nejsilnější momenty jeho hodnocení přišly po roce 1989. Velmi brzy jsme poznali viníka všeho zla, to když se v projevu objevilo několikrát jméno Václava Havla. To on chtěl v roce 1991 uzurpovat moc, to on označil Slovensko za fašistický stát a mezitím stačil zničit zbrojní průmysl – ve spolupráci s Američany. V případě Petra Pitharta pak už nebyl problém použít přímo fenomén psychologické zrcadlení, když o něm Vladimír Mečiar prohlásil, že večer neplatilo, co Pithart řekl ráno. Pokud by takto mluvil Pithart o Mečiarovi, dokladů na to je dost a dost, opak je čistá lež, ani ne snaha o manipulaci.

Závěr Mečiarova projevu nás dostal do dob jeho nejlepší emotivní chaotické formy – kombinace nesmyslných vět, průběžné a značně servilní děkování Václavu Klausovi a neustálá snaha zdůraznit, že by se celá EU měla učit od těchto dvou klíčových mužů česko-slovenských dějin. Chyběla snad jen nějaká píseň na závěr…. Následná diskuse již jen potvrdila a rozvinula vlastnosti obou mužů, kdy Mečiarova nesystematická emotivnost vyznívala proti systematické „kalkulačce“ Václava Klause místy až trapně. Každopádně se oba muži průběžně plácali po ramenou, přičemž vzájemné státnické přesvědčení z nich doslova sršelo.

Nad tím vším se ale musí vznášet jedno velké „ale“. Při pohledu na skutečnost roku 1992 je zřejmé, že tehdejší politická situace byla více než složitá. Že skončila mírumilovným a organizačně zvládnutým rozdělením, to je bezesporu zásluhou těch, kdo byli v té době u moci. A není také zcela od věci argument, že Václav Havel (nikoliv z důvodů uvedených Mečiarem) v roce 1992 politicky neuspěl. Pro někoho to může být důkazem, že oba výše zmínění muži mají pravdu – historie jim dala za pravdu. To by ale byla pravda literární, románová. Ta historická, o mnoho složitější a komplikovanější, není „jedna“. Je to o souhře okolností, ambicí, důvodů, pocitů a zájmů. A tak se prostě v dějinách může stát, že celoživotní pragmatik bez ideálů a dobový nacionalista bez skrupulí mohou stát za pozitivním krokem a rozhodnutím ve vývoji států. Nic to však nezmění na jejich negativních osobních vlastnostech, které mohou ovlivnit charakter celé společnosti. Jejich aktuální přesvědčení o historické „pravdě“ je úsměvné, neboť sází na dobový diskurs a naprosto nebere v potaz absenci jakéhokoliv z ideálů demokracie.

V konečném důsledku, celá diskuse bude do budoucna bezesporu patřit k dobrým studijním materiálům, a to nejen pro studenty historie či politologie. Není totiž těžké postavit proti sobě historickou realitu a naprosto odlišné (sebe)vnímání tehdejších aktérů. A na závěr, zakotvení oné debaty bylo vlastně symbolické i z jiného důvodu. Dinosauři do muzea tak nějak patří.