Díky za prohru Jiřího Drahoše!
Kdo prohrál? A kdo vyhrál? Existuje poučení?
Vyhrocená atmosféra sobotního odpoledne, kdy se o pouhé desetitisíce přehoupla voličská podpora pro Miloše Zemana, přinesla očekávatelné reakce. Nebudu teď hodnotit tiskovou konferenci staronového prezidenta, neboť nezaznělo nic, co by bylo překvapivé. Nechci zároveň soustředit svou pozornost na černobílý souboj Dobra se Zlem, kdy Zlo zase jednou vítězně jásá. Prezidentský souboj se stal přitom bezesporu zástupným a koncentrovaným kolbištěm pohledů na naši aktuální realitu. Až tak koncentrovaným, že se v jistých momentech podobal spíše zápasu v bahně či fotbalovému derby v rámci okresního přeboru.
Povolební komentáře poražených hovoří o nevzdělaných voličích, naskakujících díky tomu na lži, výmysly a dezinformace. Dochází tak ale mimoděk k jedné nebezpečné věci – ztotožňujeme pak oněch 2,8 milionu voličů s Milošem Zemanem. Náš pohled na motivace této volby zůstává u sofistikovaných map voličské podpory staronového prezidenta kopírujících někdejší vysídlené kraje či absenci vysokoškolského vzdělání, atd. A pak, s jistým uspokojením, že jsme „našli klíč“, smutně konstatujeme, že nás dohnala minulost roku 1945 či nevzdělanost výrazné části společnosti. Jako řešení se vzápětí nabízí výroky typu „počkat až vymřou“, v lepším případě: „vzdělávat, vzdělávat, vzdělávat“. Jen málokterý hlas přitom byl schopen nahlédnout ještě hlouběji za tyto důvody.
Zkusme se proto podívat na výsledky prezidentské volby z možná trochu nečekaného úhlu – co kdyby Jiří Drahoš vyhrál. A nechci teď mluvit o tom, že bychom na Hradě měli dle téměř tří milionů lidí vzdělaného, umírněného, prozápadního a rozvážného prezidenta. Nechci mluvit o tom jednom fotbalistovi v rozbahněném velkém vápně SK Houslice. Chci mluvit o těch druhých téměř třech milionech lidí, kteří se mohli cítit po víkendu poraženi úplně stejně, jako se cítí nyní fandové druhého z borců. Co by se změnilo u nich a jak by vypadalo „chování vítězů“? Jsem si téměř jist, že by došlo na jedné straně k obrovské euforické úlevě, že „jsme porazili“ onu koncentrovanou hloupost, lži, dezinformace a nejlépe ještě ruského medvěda s čínským drakem. Jenže poraženými by se cítily miliony občanů této země, kteří měli své důvody hlasovat jinak. A důvody jejich volby by nezmizely, naopak. A co hůř, byly by autentické a relevantní. Jedno symbolické vítězství by v horizontu příštích pěti let patrně nedokázalo kultivovat a proměnit veřejný prostor, jehož problémy jsou hlubší a těžko jednorázově řešitelné.
Mezi mnoha komentáři možná zbytečně rychle zapadl pohled sociologa Daniela Prokopa, který nemluvil jen o vzdělání či především manuálním zaměstnání voličů Miloše Zemana. Mluvil o jejich nejistotě, strachu a obavách z budoucnosti. O nejistotě a životě bez pozitivního horizontu. Zatímco voliči Jiřího Drahoše (krom jiného) se budoucnosti nebojí, voliči Miloše Zemana ano. A to se nedá svést ani na vysídlené Němce, ani na špatnou úroveň vzdělanosti. Ukazuje to na dělítko uprostřed této společnosti – a to se nachází v sociální oblasti, v každodenních starostech, bariérách, bezvýchodnosti. Jistě, vzdělání v tom hraje roli. Ale roli hraje i to, jak se ti úspěšnější a flexibilnější chovají k těm méně šťastným! Narážím zde krom jiného na liberální povýšenost devadesátých let, která nahradila falešné státní jistoty let komunismu. A mohu dojít k jedinému – v prezidentských volbách jsme neprohráli (když zde ponechám onen plurál voliče Jiřího Drahoše) kvůli důsledkům odsunu či krachu vzdělávacího systému. Tato země prohrává díky tomu, jak jsme si poradili v systému politické demokracie s vývojem posledních třiceti let. Jak vnímají lidé realitu či chiméričnost právního státu, jak moc se bojí budoucnosti. Jak se ti „vzdělanější“ chovají k „těm druhým“… Personálním emblematickým vyjádřením této volby je pak symbolické setkání Václava Klause a Miloše Zemana v onen vítězný večer. Déja vu devadesátých let, propojené s aktuálním politickým úspěchem je jen historickým stvrzením dědictví – dluhu, který si neseme z první polistopadové dekády.
Musím na tomto místě poděkovat za prohru. Protože jsme vsadili na to, že lze vyhrát kampaní, jednorázovým zdůrazněním principů… „Vyhrát o svých 200 tisíc…“ Co jsme ale dělali těch předchozích pět let, krom lání na Miloše Zemana? Kde jsme odmítli princip, že méně vzdělaný musí být a priori zlý? Kde jsme se snažili zbavit lidi strachu? Kde jsme pochopili, že chtějí jistoty, jež nemusí být spjaty se zlobou? Kde jsme se zajímali, z hloubi našich pravd, o ty, kteří se bojí zítřka?
To není odpověď. To je otázka do budoucna!
Vyhrocená atmosféra sobotního odpoledne, kdy se o pouhé desetitisíce přehoupla voličská podpora pro Miloše Zemana, přinesla očekávatelné reakce. Nebudu teď hodnotit tiskovou konferenci staronového prezidenta, neboť nezaznělo nic, co by bylo překvapivé. Nechci zároveň soustředit svou pozornost na černobílý souboj Dobra se Zlem, kdy Zlo zase jednou vítězně jásá. Prezidentský souboj se stal přitom bezesporu zástupným a koncentrovaným kolbištěm pohledů na naši aktuální realitu. Až tak koncentrovaným, že se v jistých momentech podobal spíše zápasu v bahně či fotbalovému derby v rámci okresního přeboru.
Povolební komentáře poražených hovoří o nevzdělaných voličích, naskakujících díky tomu na lži, výmysly a dezinformace. Dochází tak ale mimoděk k jedné nebezpečné věci – ztotožňujeme pak oněch 2,8 milionu voličů s Milošem Zemanem. Náš pohled na motivace této volby zůstává u sofistikovaných map voličské podpory staronového prezidenta kopírujících někdejší vysídlené kraje či absenci vysokoškolského vzdělání, atd. A pak, s jistým uspokojením, že jsme „našli klíč“, smutně konstatujeme, že nás dohnala minulost roku 1945 či nevzdělanost výrazné části společnosti. Jako řešení se vzápětí nabízí výroky typu „počkat až vymřou“, v lepším případě: „vzdělávat, vzdělávat, vzdělávat“. Jen málokterý hlas přitom byl schopen nahlédnout ještě hlouběji za tyto důvody.
Zkusme se proto podívat na výsledky prezidentské volby z možná trochu nečekaného úhlu – co kdyby Jiří Drahoš vyhrál. A nechci teď mluvit o tom, že bychom na Hradě měli dle téměř tří milionů lidí vzdělaného, umírněného, prozápadního a rozvážného prezidenta. Nechci mluvit o tom jednom fotbalistovi v rozbahněném velkém vápně SK Houslice. Chci mluvit o těch druhých téměř třech milionech lidí, kteří se mohli cítit po víkendu poraženi úplně stejně, jako se cítí nyní fandové druhého z borců. Co by se změnilo u nich a jak by vypadalo „chování vítězů“? Jsem si téměř jist, že by došlo na jedné straně k obrovské euforické úlevě, že „jsme porazili“ onu koncentrovanou hloupost, lži, dezinformace a nejlépe ještě ruského medvěda s čínským drakem. Jenže poraženými by se cítily miliony občanů této země, kteří měli své důvody hlasovat jinak. A důvody jejich volby by nezmizely, naopak. A co hůř, byly by autentické a relevantní. Jedno symbolické vítězství by v horizontu příštích pěti let patrně nedokázalo kultivovat a proměnit veřejný prostor, jehož problémy jsou hlubší a těžko jednorázově řešitelné.
Mezi mnoha komentáři možná zbytečně rychle zapadl pohled sociologa Daniela Prokopa, který nemluvil jen o vzdělání či především manuálním zaměstnání voličů Miloše Zemana. Mluvil o jejich nejistotě, strachu a obavách z budoucnosti. O nejistotě a životě bez pozitivního horizontu. Zatímco voliči Jiřího Drahoše (krom jiného) se budoucnosti nebojí, voliči Miloše Zemana ano. A to se nedá svést ani na vysídlené Němce, ani na špatnou úroveň vzdělanosti. Ukazuje to na dělítko uprostřed této společnosti – a to se nachází v sociální oblasti, v každodenních starostech, bariérách, bezvýchodnosti. Jistě, vzdělání v tom hraje roli. Ale roli hraje i to, jak se ti úspěšnější a flexibilnější chovají k těm méně šťastným! Narážím zde krom jiného na liberální povýšenost devadesátých let, která nahradila falešné státní jistoty let komunismu. A mohu dojít k jedinému – v prezidentských volbách jsme neprohráli (když zde ponechám onen plurál voliče Jiřího Drahoše) kvůli důsledkům odsunu či krachu vzdělávacího systému. Tato země prohrává díky tomu, jak jsme si poradili v systému politické demokracie s vývojem posledních třiceti let. Jak vnímají lidé realitu či chiméričnost právního státu, jak moc se bojí budoucnosti. Jak se ti „vzdělanější“ chovají k „těm druhým“… Personálním emblematickým vyjádřením této volby je pak symbolické setkání Václava Klause a Miloše Zemana v onen vítězný večer. Déja vu devadesátých let, propojené s aktuálním politickým úspěchem je jen historickým stvrzením dědictví – dluhu, který si neseme z první polistopadové dekády.
Musím na tomto místě poděkovat za prohru. Protože jsme vsadili na to, že lze vyhrát kampaní, jednorázovým zdůrazněním principů… „Vyhrát o svých 200 tisíc…“ Co jsme ale dělali těch předchozích pět let, krom lání na Miloše Zemana? Kde jsme odmítli princip, že méně vzdělaný musí být a priori zlý? Kde jsme se snažili zbavit lidi strachu? Kde jsme pochopili, že chtějí jistoty, jež nemusí být spjaty se zlobou? Kde jsme se zajímali, z hloubi našich pravd, o ty, kteří se bojí zítřka?
To není odpověď. To je otázka do budoucna!