Případ Heleny Válkové by se mohl stát učebnicovým příkladem k dějinám naší paměti.

Komunistický prokurátor a poté též předseda Nejvyššího soudu Josef Urválek se stal „hvězdou“ posledního týdne, když vyšlo najevo jeho spoluautorství článku společně s Helenou Válkovou. Nebo naopak, „hvězdou“ se stala Helena Válková, když vyšlo najevo její spoluautorství s ním… Celé záležitosti byla věnována poměrně velká pozornost, nešlo logicky o pohled na dějiny, ale o nominaci Heleny Válkové na pozici ombudsmanky, tedy o téma výsostně aktuální. K nominaci nakonec nedojde, prezidentem republiky byl navržen jiný kandidát.
Zdálo by se tedy, že jde o bezprecedentní případ, kdy je činnost v komunistickém aparátu na škodu dnešní profesní – politické kariéře. Nejásal bych však předčasně, že by došlo k prozření aktérů směrem k naší historii před rokem 1989. To, že se nyní jeví nepředstavitelné, aby Helena Válková byla kandidována na pozici ombudsmanky, není dle mého doklad návratu nějakých morálních či etických hranic, jež nejde překročit. Dovolím si to interpretovat jinak.
Nejde mi nyní ani o roli prezidenta, ani o otázku, zda mohla či nemohla v roce 1979 mladá právnička vědět, kdo je Josef Urválek. Jde mi o to, proč zrovna tento případ většinově vadí, v čem je či může být odlišný od jiných. Mám za to, že jsme svědky docela hezkého a ilustrativního případu, jak odlišně se v naší společnosti nahlíží na období komunistické vlády před rokem 1989. Nemyslím tím obecný problém ve společnosti, že se paměť na komunistický režim neodvíjí v jednom společném pohledu, ale rozpadá se na ostré hrany zločinnosti režimu a „zahrádkáře a sociální jistoty“. Je nesporné, že kolektivní paměť zejména na události po roce 1968/1969 je v naší společnosti nejednotná. Zjednodušeně řečeno, nedošlo zde k nějaké shodě, ke společnému náhledu na „příběh komunismu“ v Československu.
Opět se musím vrátit k tezi Maurice Halbwachse, že dějiny nejsou konzervovány v našich individuálních pamětech, ale jsou vlastně permanentně rekonstruovány. Dějiny naší země po roce 1948 jsme po roce 1989 jednoznačně odsunuli do role „dějin represe“, odmítli jsme si v případě normalizace připustit kontinuitu mnoha věcí nesouvisejících přímo s politických a ekonomickým systémem. Pro naši dobovou rekonstrukci dějin pak bezpochyby hrál roli čas – respektive časový odstup od jednotlivých dekád komunistické vlády. A tak se v kolektivní paměti pevně zahnízdilo období padesátých let jako temné období zla, represe a ničení společnosti. Oproti tomu se „blízké“ období normalizace spíše přecházelo a dávalo průběžný prostor pro různost pohledů. Paměť na 70. a 80. léta se tak pohybuje mezi důrazem na represi a příběh Charty na jedné straně, novomanželskými půjčkami a stabilitou na straně druhé – a mlčením. Tato rozdílnost mezi pamětí na příběh padesátých let a pamětí na příběh let sedmdesátých má své důsledky i na aktuální život společnosti. Nehledě na to, že již čistě z časového hlediska je kontinuita životních příběhů spíše záležitostí posledních dvou dekád komunismu, padesátá léta jsou příliš vzdálená.
A tady jsem u možná překvapivého klíče k většinovým veřejným reakcím na případ Heleny Válkové. Po možná dlouhém a obecném úvodu stručně k pointě. Jsem přesvědčen o tom, že pokud by se objevil článek tehdejší mladé právničky Válkové na téma ochranného dohled bez spoluautorství Josefa Urválka, nemělo by to takové politické důsledky, jako s jeho jménem. Je to důsledek rozdílného pohledu na dvě dvacetiletí komunismu u nás. Padesátá léta jsme většinově zařadili jako zlo, období po roce 1969 nikoliv. A tak Helenu Válkovou nedohnalo nějaké morální uzardění politických elit nad situací v 70. letech, ale petrifikovaná paměť na léta padesátá.