Hirošima
Nenamlouvejme si, že existují objektivní dějiny. Každá společnost si je tvaruje dle svých potřeb.
Procházím památníkem obětí první atomové bomby v Hirošimě. Je dusný den, míjím jednotlivé části památníku uprostřed ostrého slunce a zeleně. Světově známá budova českého architekta Letzela je mnohem menší, než si člověk vybavuje z fotografií. Míjím školní skupiny s průvodci. Ve dvou třetinách ostrova, na kterém památník leží, je muzejní expozice dokumentující a představující tragédii, jež změnila svět. Ještě moje generace školních dětí v osmdesátých letech si pamatuje cvičení s igelitovými pytlíky, rady, že k epicentru výbuchu atomové bomby je třeba si lehnout patami, a tak dále. Zpřítomnění atomového nebezpečí se však postupně vytratilo. Hirošimské muzeum je však velmi aktuální a mimo jiné zde najdete i fotografie z pražského setkání Obama-Medveděv a podpis další smlouvy o jaderné bezpečnosti.
Samotná expozice je temná. Architekturou, minimálním osvětlením, ale především samotným tématem. Věnuje se velmi podrobně a zároveň emotivně okamžiku výbuchu 6. srpna 1945 a jeho důsledkům. Naprosto jednoznačný důraz je kladen na osudy nevinných dětí a rodin. A když pak třeba procházíte kolem exponátu – autentických schodů před hirošimskou bankou, na kterých se doslova vypařili lidé čekající na otevření, po kterých zůstal na schodech temný stín, nejde tuto konfrontaci s hrůzou okamžiku dost dobře popsat. Expozice se věnuje i historii města Hirošima a v jedné části popisuje americké přípravy, včetně zajímavých dokumentů z hlediska výběru lokace pro atomový útok. Závěr je věnován aktivitám proti atomovému zbrojení.
Vycházím ven. Silný emoční zásah jsem svým způsobem čekal, ale pokud máte děti, tak konfrontace s osudy tříletých, osmiletých, dvanáctiletých, si logicky ztotožníte i se svými potomky. V tomto ohledu je památník opravdu světovým mementem.
Ale. Vedle silné emoce jsem se nemohl zbavit pocitu jisté „singulárnosti tragédie“. V celé expozici jsem totiž našel pouze jeden rozšířený popisek o dvou větách a jedné fotografii, který informoval, že Japonsko vyvolalo válku útokem na Pearl Harbor. Více se o kontextu války nedozvíte v této expozici nic. Žádný kontext japonské expanzivní války již před rokem 1941 v Asii, žádný krvavý Nanking, žádná Korea, Mandžusko, Filipíny… Žádné japonské zločiny. Logicky mě v této souvislosti napadaly zjednodušené evropské souvislosti. Jaké reakce by například vyvolal v Drážďanech památník bombardování, který by se soustředil na osudný nálet, popsal by emotivně a pravdivě osudy všech malých dětí a rodin ve městě, přičemž by na jediném panelu v celé expozici informoval, že Německo rozpoutalo druhou světovou válku. Je to samozřejmě zjednodušené srovnání, ale jsem si jist, že reakce v Evropě by byly více než emotivní a vyhrocené. Nehledě na to, že válečná zvěrstva nejsou záležitostí těch, co prohráli, ale vlastně všech válčících stran....
Toto mé zamyšlení nemá nějakou hlubokomyslnou pointu, spíše několik postřehů. Předně je to i pro mě jako profesionálního historika doklad, jak zoufale neznáme historii a vztahy mimo náš evropský prostor. A pokud neznáme historické souvislosti, jen těžko pochopíme aktuální situaci mezi Japonskem, Čínou, Koreou, Vietnamem… Dalším momentem je skutečně nebezpečí výběrové „singulárnosti tragédie“. Velmi jednoduše dáme konkrétní historické události hodnotící znaménko, ale to ještě neznamená, že jsme ji pochopili. Zoufale nám chybí souvislosti, kontext, a tím i pochopení situace. Tím rozhodně nijak ani náhodou nechci relativizovat konkrétní hirošimské peklo. Ale ani ono „neviselo ve vzduchu“ dosavadních dějin. V této souvislosti bezkontextových dějin se pak klidně můžeme vrátit k nám domů a do krve se hádat o bratry Mašíny, maršála Koněva nebo mýtus demokratického socialismu v roce 1968. Rozpor bude vždy přítomen. Například v tom, že proti sobě se v některých případech staví snaha o „hodnotová minima“ – např. zabití nevinného člověka je nepřekročitelná hranice – a „kontext doby“ – názor, že pokud jsme ve válce, neplatí některá pravidla… Nehledě na to, že lidskou potřebou jsou příklady a příběhy, pochopení souvislostí z dějin nepotřebujeme. Což je možná ten nejsmutnější závěr.
Odcházel jsem z památníku v Hirošimě s rozporuplným pocitem. Před očima jsem stále měl ty fotky malých nevinných dětí, které zastihla 6. srpna 1945 nesmyslná smrt, ale stejně tak mi před očima běžel osud čínských dětí z Nankingu, které nemilosrdně vraždili v prosinci 1937 japonští vojáci. Rolí památníků je dokumentovat a připomínat konkrétní historickou událost, žádnou z nich ale nelze vytrhnout z času a prostoru…
Procházím památníkem obětí první atomové bomby v Hirošimě. Je dusný den, míjím jednotlivé části památníku uprostřed ostrého slunce a zeleně. Světově známá budova českého architekta Letzela je mnohem menší, než si člověk vybavuje z fotografií. Míjím školní skupiny s průvodci. Ve dvou třetinách ostrova, na kterém památník leží, je muzejní expozice dokumentující a představující tragédii, jež změnila svět. Ještě moje generace školních dětí v osmdesátých letech si pamatuje cvičení s igelitovými pytlíky, rady, že k epicentru výbuchu atomové bomby je třeba si lehnout patami, a tak dále. Zpřítomnění atomového nebezpečí se však postupně vytratilo. Hirošimské muzeum je však velmi aktuální a mimo jiné zde najdete i fotografie z pražského setkání Obama-Medveděv a podpis další smlouvy o jaderné bezpečnosti.
Samotná expozice je temná. Architekturou, minimálním osvětlením, ale především samotným tématem. Věnuje se velmi podrobně a zároveň emotivně okamžiku výbuchu 6. srpna 1945 a jeho důsledkům. Naprosto jednoznačný důraz je kladen na osudy nevinných dětí a rodin. A když pak třeba procházíte kolem exponátu – autentických schodů před hirošimskou bankou, na kterých se doslova vypařili lidé čekající na otevření, po kterých zůstal na schodech temný stín, nejde tuto konfrontaci s hrůzou okamžiku dost dobře popsat. Expozice se věnuje i historii města Hirošima a v jedné části popisuje americké přípravy, včetně zajímavých dokumentů z hlediska výběru lokace pro atomový útok. Závěr je věnován aktivitám proti atomovému zbrojení.
Vycházím ven. Silný emoční zásah jsem svým způsobem čekal, ale pokud máte děti, tak konfrontace s osudy tříletých, osmiletých, dvanáctiletých, si logicky ztotožníte i se svými potomky. V tomto ohledu je památník opravdu světovým mementem.
Ale. Vedle silné emoce jsem se nemohl zbavit pocitu jisté „singulárnosti tragédie“. V celé expozici jsem totiž našel pouze jeden rozšířený popisek o dvou větách a jedné fotografii, který informoval, že Japonsko vyvolalo válku útokem na Pearl Harbor. Více se o kontextu války nedozvíte v této expozici nic. Žádný kontext japonské expanzivní války již před rokem 1941 v Asii, žádný krvavý Nanking, žádná Korea, Mandžusko, Filipíny… Žádné japonské zločiny. Logicky mě v této souvislosti napadaly zjednodušené evropské souvislosti. Jaké reakce by například vyvolal v Drážďanech památník bombardování, který by se soustředil na osudný nálet, popsal by emotivně a pravdivě osudy všech malých dětí a rodin ve městě, přičemž by na jediném panelu v celé expozici informoval, že Německo rozpoutalo druhou světovou válku. Je to samozřejmě zjednodušené srovnání, ale jsem si jist, že reakce v Evropě by byly více než emotivní a vyhrocené. Nehledě na to, že válečná zvěrstva nejsou záležitostí těch, co prohráli, ale vlastně všech válčících stran....
Toto mé zamyšlení nemá nějakou hlubokomyslnou pointu, spíše několik postřehů. Předně je to i pro mě jako profesionálního historika doklad, jak zoufale neznáme historii a vztahy mimo náš evropský prostor. A pokud neznáme historické souvislosti, jen těžko pochopíme aktuální situaci mezi Japonskem, Čínou, Koreou, Vietnamem… Dalším momentem je skutečně nebezpečí výběrové „singulárnosti tragédie“. Velmi jednoduše dáme konkrétní historické události hodnotící znaménko, ale to ještě neznamená, že jsme ji pochopili. Zoufale nám chybí souvislosti, kontext, a tím i pochopení situace. Tím rozhodně nijak ani náhodou nechci relativizovat konkrétní hirošimské peklo. Ale ani ono „neviselo ve vzduchu“ dosavadních dějin. V této souvislosti bezkontextových dějin se pak klidně můžeme vrátit k nám domů a do krve se hádat o bratry Mašíny, maršála Koněva nebo mýtus demokratického socialismu v roce 1968. Rozpor bude vždy přítomen. Například v tom, že proti sobě se v některých případech staví snaha o „hodnotová minima“ – např. zabití nevinného člověka je nepřekročitelná hranice – a „kontext doby“ – názor, že pokud jsme ve válce, neplatí některá pravidla… Nehledě na to, že lidskou potřebou jsou příklady a příběhy, pochopení souvislostí z dějin nepotřebujeme. Což je možná ten nejsmutnější závěr.
Odcházel jsem z památníku v Hirošimě s rozporuplným pocitem. Před očima jsem stále měl ty fotky malých nevinných dětí, které zastihla 6. srpna 1945 nesmyslná smrt, ale stejně tak mi před očima běžel osud čínských dětí z Nankingu, které nemilosrdně vraždili v prosinci 1937 japonští vojáci. Rolí památníků je dokumentovat a připomínat konkrétní historickou událost, žádnou z nich ale nelze vytrhnout z času a prostoru…