Příběhy 50. let nejsou jen symbolickým příběhem dr. Milady Horákové. Příběh Ludmily Plichtové je jeden za všechny ty "obyčejné"...

Veřejný prostor byl v posledním týdnu doslova zahlcen připomínkou popravy Milady Horákové 27. června 1950. Sedmdesátileté výročí dalo vzniknout mnoha připomínkám – a v návaznosti také sporům. Je nesporné, že síla práce, osudu i odkazu této ženy je mimořádná – i proto se mohla stát tak silným symbolem, skrze který si projektujeme pohled na minulost komunistického režimu padesátých let. Máme tak před sebou obraz aktivní a sebevědomé ženy, jsme vyzýváni nejen k připomínce její smrti, ale i k jistému následování – což je bezpochyby z mnoha důvodů relevantní. Zároveň nám to má připomínat zločiny komunistické vlády po roce 1948, a pro některé sloužit i k aktuálním cílům politického zpřítomnění.

Dlouhá léta jsem se věnoval případu, který následoval téměř přesně rok po smrti Milady Horákové. Také v něm patřily mezi oběti režimu ženy – byť nikoliv k obětem pod trestem nejvyšším. Trestem však byl zničený zbytek života. A přitom nepatřily ani k hybatelkám odboje proti komunistickému režimu, ani k vyhraněným ideovým odpůrkyním, jež by bylo dnes možné vyvěsit na plakáty a uctívat je. A přece je pro mě v jejich osudech skryto mnohé, co nám dle mého pomáhá pochopit projevy tehdejšího zla v syrové a čiré podobě. A je to zlo, které účelově nesměruje ke konkrétní veřejné likvidaci. K zničení života dochází jaksi mimoděk, jako „vedlejší produkt“ událostí spjatých s vyostřeným momentem dějin. A je to zlo, které požírá lidi bez ohledu na pomyslné ideové „barikády“…

Za všechny vám budu vyprávět Ludmily Plichtové z Šebkovic. Ženy, která se narodila v roce 1910, vychodila šest tříd obecných tříd a vdala se ve svých devatenácti za sedláka Antonína Plichtu. Měli tři děti. Nejstaršímu Antonínovi bylo v roce 1951 pouhých 22 let, mladšímu Stanislavovi 19 a nejmladší Ludmile 18. Její manžel byl uznávaný sedlák, aktivní protinacistický odbojář a po válce a únoru také odpůrce kolektivizace, navíc silně věřící. Zapojil se do odbojové skupiny i po roce 1948 a během zatýkání na jaře 1951 se mu podařilo za dramatických okolností uprchnout 30. dubna „orgánům bezpečnosti“. Připojil se následně bohužel k dobrodruhovi Ladislavu Malému, který si psychopaticky ve vykloubené době „hrál“ na partyzána, a nakonec stál za vraždami v babické škole 2. července 1951. Ale to bych vlastně předbíhal…

Ludmila Plichtová na tom nebyla ani fyzicky ani fyzicky dobře. Tato jednačtyřicetiletá žena byla průběžně od počátku května přes vzkazy manžela vyzývána, aby i s dětmi odešla také do ilegality. Nakonec uposlechla po setkání s manželem na konci června 1951, kdy ho viděla poprvé po téměř dvou měsících. Bohužel, domluvený úkryt v Třebíči nevyšel, a tak se najednou ze dne na den ocitla v neuměle vyrobeném krytu kdesi v jetelové poli. Kryt byl navíc ještě přikryt kvůli maskování hnojem… když ji později Státní bezpečnost vyslýchala, vypověděla: „Kolem půlnoci se vrátil syn Antonín a řekl, že musíme ihned opustit dům, nebo že bude zle s celou rodinou. Dále upozorňoval, aby se nerozžíhalo ve světnici, neboť jak říkal Kapitán, mohlo by to vzbudit pozornost. S dcerou jsme si vzaly každá dvoje prádlo a dvoje šaty a odešli jsme. Za vesnicí nás čekal manžel, Malý, Mityska a syn Stanislav, se kterými jsme šli polní cestou na pole do Dolních Lažan, kde měli vybudován kryt, maskovaný hnojem… Já, manžel s dcerou jsme zůstali v krytu a synové s Malým a Mityskou byli schovaní za kopou jetele. Když jsem naléhala na manžela, co bude nyní s celou rodinou, řekl mě na to Kapitán, že se o nás postará buď on sám, nebo že vzkáže…“ Právě 30. června 1951 strávila Ludmila Plichtová v tomto provizorním krytu další noc. Na druhý den se její manžel rozhodl, že půjde hledal pro celou rodinu jiný úkryt a sdělil jí, že se pro ni vrátí, že na něj má čekat….

Dne 2. července 1951 se odehrály vraždy v babické škole, kdy zde po střelbě Ladislava Malého a Antonína Mitysky zůstali na místě tři mrtví. Synové Ludmily Plichtové hlídali v době střelby před školou… Po střelbě se vydali informovat o akci svého otce, který nepřestal opakovat, že se to nemělo stát… Již 3. července 1951 byli všichni čtyři účastníci akce vypátráni v bolíkovickém poli. Antonín Plichta mladší byl zastřelen. Stanislav Plichta byl několikrát postřelen s trvalými následky – nikdy již nemohl chodit. Jejich otec byl ještě to ráno předtím zatčen, stejně jako dcera. Ludmila Plichtová mezitím stále čeká v jetelovém poli. Přesune se o pár dní ke známým, kde se skrývá „v kolně“ a na jakékoliv výzvy, aby se přihlásila bezpečnosti odpovídá: „Řekla jsem…, že prozatím budu čekat na svého manžela, který slíbil, že se pro mě vrátí…“. Manžel mezitím prožívá v jihlavských vyšetřovnách Státní bezpečnosti kruté výslechy, syn Antonín je mrtvý, syn Stanislav těžce zraněný, dcera zatčena. Ludmila Plichtová nic z toho neví.

Tady se nám při vší mrazivé tragičnosti pojednou vymyká minulost černobílé šabloně „těch dobrých a „těch zlých“. Zavražděni jsou ve škole tři nevinní muži (navíc, dva z nich do roku 1948 sociální demokraté), následně zemřou buď po střelbě v poli nebo na šibenici oba muži, co stříleli. Ale co těch jedenáct dalších, kteří končí buď zastřeleni nebo na oprátce? Přičemž někteří z nich sedí již několik měsíců před vraždami ve vězení. Je naší přirozeností hledat v dějinách příběhy se zřetelnou a nezpochybnitelnou hodnotovou strukturou, musíme však přijmout, že realita ji mnohdy zastírá nebo, co hůř, ani ji v sobě nemá…

Krajem jde následně rychle zpráva o akci v Babicích, o zatčeních a o blížícím se soudu. Ludmila Plichtová nic z toho nevnímá a dál se toulá krajem, pravidelně se vrací k původnímu krytu. Je jí zima, má horečky... Po zatčení vypoví: „Asi do 24. července jsem se ukrývala v polích… a živila se mrkví, lusky z hrachu, řepou… V této době jsem asi dvakrát odcizila chléb lidem, kteří pracovali na poli…podotýkám, že z bochníku jsem ukrojila pouze velký krajíc… a zbytek jsem tam nechala… jelikož mně na polích v noci byla velká zima… odcizila jsem jeden starý svetr…“. Mezitím již proběhl v Jihlavě soud, u kterého dostal její manžel trest smrti. A zatímco se Ludmila Plichtová přesunuje k dalším známým do úkrytu, je její muž Antonín Plichta v Jihlavě 3. srpna 1951 popraven. Ji samotnou Státní bezpečnost zajistí až 14. srpna, aniž by věděla, co se stalo s jejími blízkými. Ludmilu Plichtovou ani její dceru nepostaví před soud, ale bez rozsudku vysídlí na státní statek na sever Čech. Jak uvádí badatel Adolf Rázek, jejich příjezd se setkal i s výroky typu: „Proč je sem vezou, proč je neodvezli do plynu.“ Ludmila Plichtová mladší pak vzpomínala, že z první výplaty musela matce koupit zástěru a gumáky, aby vůbec měla v čem chodit do práce… O dalším synovi Stanislavovi neměly ještě informace. Toho léčili z jeho zranění, aby ho odsoudili k smrti a nemohoucího přinesli v květnu 1953 k šibenici. Zaznamenali i jeho poslední slova: „Nedá se to ještě nějak zařídit? Věšejí žebráka! Žebráka věšejí, maminko, věšejí žebráka!“ Rozsudek byl vykonán v 1.45 ráno a smrt konstatována až v 2.10, po dlouhých 25 minutách…

Ludmila Plichtová se ze ztráty téměř celé rodiny nikdy nevzpamatovala. Trpěla ztrátou paměti a velkými psychickými problémy, které ji několikrát dovedly až do různých léčeben, včetně radikálních zákroků elektrošoky a podobně. Její život se zlomil kdesi na konci června 1951 a až do smrti byla poznamenána touto obrovskou tragédií. Je to příběh ženy, kterou si patrně nevyvěsíme na plakáty, zároveň se ale vzpírá pouhému konstatování o „oběti doby“. Ano, tento příběh je ve svých fatálních důsledcích skutečně vyostřený, jak jinak ale bez relativizace ostře popsat důsledky „revolučního“ mocenského pokusu, který se zde odehrál bezprostředně po roce 1948. Zpřítomňování dějin praktikujeme v logice výročí – babické události budou mít své smutné „kulatiny“ až příští rok, přesto chci právě dnes připomenout… přesně před 69 lety viděla Ludmila Plichtová naposledy svého manžela a své syny...„Řekla jsem…, že prozatím budu čekat na svého manžela, který slíbil, že se pro mě vrátí…“