Sněžná slepota totality

21. 07. 2020 | 14:52
Přečteno 5203 krát
Aktuální veřejný prostor opět rozvířily diskuse na téma charakteru komunistického režimu, zejména na základě rozhovoru Michala Pullmanna, následné reakce Michala Klímy, diskuse obou pánů.... Je zjevné, že s pohledem před rok 1989 máme objektivní problém.

S velkou omluvou jinému vědnímu oboru si dovolím na počátku svého zamyšlení použít pojem „sněžná slepota“, který v jisté metafoře postihuje náš pohled na předchozí období komunistické. Dle prosté definice tohoto jevu je sněžná slepota: „akutní stav poškození oční rohovky UV zářením, které se projevuje nejprve jako pocit cizího tělesa v oku, později prudkou bolestí očí a neschopností oči otevřít.“ V našem případě soudím, že jsme postiženo neschopností analytického pohledu skrze zjevné násilí politického systému po roce 1948. Prudká bolest vyvolaná všemi těmi neomluvitelnými zločiny působícími jako cizí těleso v našem zraku neumožňuje otevřít oči a nahlédnout minulost jednak v souvislostech, jednak v mnohem hlubším (a tím pádem složitějším) obraze. Na samém počátku chci ještě jednou zopakovat a zdůraznit, že zločinnost systému i konkrétních činů je nesporná, nebude tudíž tématem tohoto zamyšlení. Jeho tématem je snaha otevírat oči tam, kde nám křečovitě zavřené oči nepomohou. Zkusím to ilustrovat na jednom drobném konkrétním příběhu dějin před komunistickou nadvládou, který měl bezpochyby dopad na náladu ve společnosti na přelomu 40. a 50. let, aniž to dnes vnímáme a vůbec víme. Dále na jedné obecnější tezi a nebude chybět ani osobní douška na závěr.
Komunistickému režimu po roce 1948 se nepodařilo zničit jen část dosavadní kulturní tradice, zlikvidovat významnou část elit či nivelizovat hodnoty a vztahy. Podařilo se mu také zohýbat i relativně nedávné dějiny natolik, že jsme se podnes nedostali k jejich kritickému hodnocení, hledání souvislostí a příčin. Komunistický režim pod hesly sociální spravedlnosti a životních (materiálních) jistot odkazoval na předchozí negativní zkušenosti sociálních problémů (a střetů), na nichž vyrostla jak silná sociální demokracie, tak od dvacátých let výše i komunistické hnutí. I to bylo přitom od své bolševizace po roce 1929 ve vleku velmocenských přemetů sovětského Ruska. O tom však nechci hovořit, to je jiné téma, byť s některými krvavými událostmi sociálních bojů bezprostředně související. Chci hovořit o tom, co překryly nánosy ideologické heroizace a postupného formálního uctívání. Josef Kadlec, Josef Studnička, Alois Lamač, Antonín Zeithammer, Anna Luxová, Hermína Gottwaldová, Rudolf Wesse, Rudolf Hauke, Stefan Glatter, Heinrich Gröger… Jsem si jist, že všechna ta jména nikomu nic neřeknou. Nejedná se ani o statečné odbojáře z doby protektorátu, ani o odsunuté Němce, ani o oběti komunistické perzekuce. Jde o jména zastřelených během stávek a sociálních bouří v Duchcově a Frývaldově v roce 1931. Bezpochyby se jedná o lidské oběti politického střetu vyplývajícího především z hospodářské situace dané doby. Nezmiňuji je zde proto, že bych je snad chtěl stavět proti obětem komunistické diktatury. Vyjmenovávám je proto, že jsme tuto naší historii reálně vytěsnili z paměti a případně o ní „někde vzadu“ víme, ale dali jsme jí nálepku komunistických ideologických dějin. Jenomže tyto oběti jsou reálné, nehrají jen roli nějakých papírových panáků – argumentů ve prospěch komunistické vlády. Tu jim připsala až ona – a my ji po pádu komunismu svým způsobem přejali do paměti. Jejich oběti – a hospodářská krize, jejíž byli ti lidé součástí, se bezpochyby vryly do paměti současníků a několika následných generací. Také proto mohli být následně také mocensky využíváni. Ale v tomto případě je prostě paměť nespravedlivá. Kromě komunistické instrumentalizace jsme se od roku 1931 vzdálili již příliš v čase – smrt v Duchcově či Frývaldově ve společnosti prostě nebude rezonovat. Neznamená to však, že by s ní historik jako s jedním z aspektů neměl počítat, pokud bude chtít vysvětlit úspěchy levicové politiky v poválečné atmosféře. Komunistická vláda nespadla z nebe a nepřišla ani prostou direktivou z Moskvy. A nebyla to jen válka, která ji napomohla. Bez vnitřního pnutí společnosti a radikální prvorepublikové sociální zkušenosti nedokážeme najít vysvětlení jak pro levicovou náladu, tak pro víru části společnosti v socialistický sen.
Kdo by však chtěl položit rovnítko mezi prvorepublikové oběti stávek a oběti komunistického režimu, směšoval by bezpochyby dvě nesouvisející věci. Zatímco první republika se vyznačovala politickým demokratickým charakterem a zmíněné oběti vyplývaly z nesmírně tvrdého (a pro nás již nepředstavitelného) hospodářského charakteru tehdejší společnosti, komunistický režim podřídil politiku i ekonomiku své ideologii, na jejímž základě cíleně likvidoval vlastní občany. Můžeme bezpochyby zkoumat civilizační potenciál nedemokratických režimů, jejich schopnost prosadit mnohé změny – a v konečném důsledku elektrifikovat i poslední slovenskou vesničku... Zároveň nesmíme nikdy zapomenout na to, že se to děje v určujícím a zásadním rámci nedemokratického systému, který stojí na organizovaném násilí vůči reálným i potenciálním oponentům. Směšováním obou systémů, historických period a charakterů se nemůžeme nikdy dobrat kritického pohledu na vlastní dějiny. Pokud dáme v hodnocení první republiky přednost politické podstatě a budeme zavírat oči před sociální krizí, nevystihneme její charakter. Stejně tak je vysloveně nesmyslné klást do popředí komunistické éry masové sociální jistoty a nevnímat, že se vytvářejí na půdorysu diktatury. Zjednodušeně řečeno, elektrifikovat zemi by mělo jít i bez toho, abychom posílali stovky lidí na popraviště, stavěli drátěné ploty a omezovali vzdělání, pracovní uplatnění, osobní rozvoj. Zároveň – a to není žádná kacířská myšlenka, nemůžeme stavět obraz komunistického období pouze na černobílé fresce represe. Zkoumejme – s vědomím její všudypřítomnosti – osobní i skupinové strategie, míru ztotožnění, mlčení či odporu. Již prostá skutečnost, že ve společnosti nepanuje nějaká obecnější shoda v pohledu na komunistickou minulost, svědčí o různorodosti vztahu k režimu, ve kterém vyrůstalo několik generací. Zároveň považuji pojmy jako „demokratizace“ či „participace“ uvnitř nesporné diktatury spíše za intelektuální provokaci nežli seriózní výsledky výzkumu. Pokud se vzdálím podstatě režimu a budu izolovaně hodnotit jednotlivé aspekty, mohu dojít i ke zcela absurdním tvrzením, které mi v ničem nenapomohou pochopení tehdejší doby. Ale i provokace je mnohdy třeba. Pokud ji a priori nezavrhneme, třeba nás dovede k přemýšlení o komunistickém období v mnohem pestřejší škále nežli v prostém heslovitém odsouzení. A možná i díky tomu začneme lépe chápat normalizační „přenos“ povahových rysů části společnosti i do demokratických dob. Konzum, konformita, vzývání jistot, to není nic, co by bylo záležitostí minulosti, to žijeme. Pokud dokážeme otevírat oči i navzdory palčivé bolesti komunistického násilí, možná nás překvapí obraz mimo tento rámec. Lidský život byl v diktatuře nesporně ovlivněn násilnou podstatou režimu, přesto se neodehrával pouze v soudních síních a celách Pankráce.
Jedna mírně osobní douška na závěr. Podezírám Michala (Pullmanna), že dané teze, které vypustil do veřejného prostoru, byly promyšlenou intelektuální provokací. Jednak se dlouhodobě snaží nabourávat „represivní“ kánon komunistických dějin, co může být téma historických pří a diskusí. Ale především ho podezírám z toho, že mu nejde ani tak o dějiny. Je dle mého názoru výsostně aktuální a svou vědomou provokací zpochybňuje jednoznačnost kapitalistického rámce vývoje naší společnosti po roce 1989. Vždyť kde je psáno, že parlamentní demokracie je nutně spojena s liberálním kapitalistickým systémem navěky? Skrze dějiny se snaží oklikou kritizovat liberální modly devadesátých let a navracet do veřejného prostoru slovo socialismus – což je mi (do jisté míry) vlastně sympatické. Dějiny mu tak slouží spíše jako promyšlený instrument – zatímco bojujeme v diskusích s ním o včerejšek – o rezoluce v procesu Slánského, uklízečku necestující na Západ či Miloše Jakeše, jemu jde o porevoluční minulost, a ještě více dnešek a zítřek. Pokud jde o čistě historické pole, budu s ním v mnoha ohledech nesouhlasit, a navíc není dle mého tak docela fér splétat z pozice katedry historie argumenty proti stávajícímu systému. Řadí se nevědomky k těm, které rád kritizuje, neboť se již pohybuje na poli politiky a zde musí mnohdy historická realita ustoupit ideologii… Takže pokud bude chtít být i nadále výsostně aktuální, nejlepší bude odhodit háv pouhého historika a vrhnout se do politického života přiznaně a naplno.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy