Z1 nechtěla být „low cost“ a místo atraktivního živého vysílání se soustředila na pravidelné zprávy a pořady, tedy publicistiku.

Psáno pro www.mediar.cz

Při pročítání komentářů ke konci televize Z1 mě napadlo, že za těchto důvodů, co se píše, by mohla skončit jakákoliv televize: zábavná, kulinářská, dokumentární nebo sportovní. Zakladatelé televize a komentátoři tvrdí: byl to projekt ve špatnou dobu a bylo málo peněz. Z velké části nemají pravdu.

Konec Z1 mohl být zcela jiný, kdyby jeho zakladatelé rozuměli trhu v roce 2004 nebo 2008. Kdyby skutečně vytvořili zpravodajskou televizi, nejen o jejím zpravodajském charakteru mluvili.

V Česku obecně chybí fundovaná kritická diskuse nad podstatou mediálních projektů. Chci k jedné přispět osobní analýzou zákulisí tehdejších událostí.

Nejprve upřesněme pojmy: není zpravodajský program ten, kde se vysílají pravidelně mnohokrát denně zprávy, to by za chvíli byla takovým programem i televize Nova. Zpravodajský program je ten, který žije s událostmi a reflektuje je aktuálně, analyzuje a rozvíjí zprávy a diskuse k pochopení nějaké události v plné šíři a neřeší nějaké programové schéma.

Zpravodajská televize spočívá v zážitku ze sledování toku informací, které mě extrémně zajímají.

Pamatuji si, že když jsem se dozvěděl podrobně o projektu Z1 v podobě, v jaké vystartoval, ulevilo se mi. Byl jsem ředitelem ČT24 jen několik měsíců, a co jsem nemohl potřebovat, by byl dynamický a úspěšný projekt soukromé televize. Její šéfové tehdy vykřikovali: „Soukromá televize dělá všechno lépe a levněji.“

Na začátku nikdo z nich nemluvil o nedostatku peněz a špatném načasování. A hodně lidí přikyvovalo. Mobilizoval jsem tehdy celý tým, protože ČT24 by ublížilo, kdyby ztratila jedinečnost. ČT24 tehdy mívala v silných dnech kolem jednoho procenta celodenního share, takže o její zavedenosti, popularitě a vyprofilovanosti se nedalo mluvit. Byla zranitelná. Psal se přelom roku 2007 a 2008.

Z1 vznikla jako televize postavená na publicistice, téměř bez redaktorů, s nedoceněním živého kontinuálního vysílání přenosů z politických a jiných akcí. Nemylme se, že takový program je extrémně drahý. Není. Nejdražší je vyrábět reportáže se štábem a publicistiku. Proto CNN začínala jako televize živých přenosů a živých vstupů a zbytek amerického novinářského světa se jí smál, že je to „low cost“ žvanění z garáže. Během 90. let se už nikdo nesmál a nyní jsou takových stanic po světě stovky.

Z1 nechtěla být „low cost“ a místo atraktivního živého vysílání se soustředila na pravidelné zprávy a pořady, tedy publicistiku.
Tenhle trend není v ČR neobvyklý a ničím nový, neobvyklejší je vytvářet ryzí zpravodajství. Když mě jeden exředitel ČT potkal v roce 2009, říkal: ČT24 je slušně rozjetá, ale teď by to chtělo ji trochu zušlechtit, dát jí víc publicistiky, dokumenty a ubrat syrové živé vstupy a přenosy.

Proto rozhodně netvrdím, že chování manažerů Z1 bylo mimo mísu, rozvíjelo jen český omyl, že čisté zpravodajství je z nouze ctnost, že tvář a skutečnou hodnotu dá televizi až publicistika a dokumenty. Je to názor intelektuálů, který neodráží trendy v internetizované a digitalizované společnosti.

Svojí koncepcí z roku 2008 dala Z1 nevědomky ČT24 čas na přebudování programu. Ten byl totiž v té době rovněž zaplněn zpravodajskými relacemi starého typu a pak reprízami pořadů a publicistikou.

Jak se musí nesmlouvavě a bez kompromisů postavit zpravodajská televize, jsme totiž pochopili v únoru 2008, kdy jsme úspěšně dva víkendy vysílali prezidentskou volbu s fenomenální sledovaností. Úspěch zpravodajského dramatu, zpravodajské reality show, autentického přímého vysílání ukázal, o co český divák stojí. Chtěl vidět dění na vlastní oči, chtěl slyšet vyjádření politiků celá, nezkrácená, chtěl pak slyšet fundované komentáře, analýzy a diskuse, hodiny a hodiny. Chtěl klasický model staré „low cost“ CNN. Jakoby lidé říkali: „pokud jste zpravodajství, dávejte zpravodajství, zbytek najdeme jinde.“

Rozhodli jsme se přenést model takového mimořádného vysílání, anglických breaking news, jakými byla prezidentská volba, na běžný program a tím zacílit na diváky, kteří chtějí být vtaženi do aktuálního zpravodajské dění. Tvrdím, že až v tomto momentu jsme začali budovat skutečně zpravodajskou ČT24.

Tím, že Z1 přišla se staromódním modelem mixu zpráv a publicistiky, stáčených neživých relací a studiových rozhovorů ne úplně k událostem dne, nám dala čas, abychom ČT24 překopali v televizi nové generace. Pokud by Z1 na jaře 2008 změnila projekt v závislosti na měnící se době, mohla tady být a vážně ohrožovat dominanci ČT24 v době, kdy byla křehká kvůli bouřlivým změnám formátu.

Proč Z1 nekopírovala úspěšný zpravodajský model ukazující se v ČT24?

Zaprvé: Z1 stavěli lidé, kteří klasické zpravodajství opustili před dlouhou dobou a věnovali se publicistice. Je to podobné, jako byste se z obvodního lékaře stali chirurgem. Předepisovat léky na chřipku, ačkoliv tu lidé mají nejčastěji, by se vám nechtělo. Zpátky už moc nevede cesta.

Ačkoliv zpravodajství je solí televize, bere se jako ta nejčernější práce. Když se můj kamarád kdysi vracel z publicistiky zpět do zpravodajství, kolegové mu říkali, že je blázen, protože „tam se musí makat v šíleném tempu a nic po tobě nezůstane“. Každý, kdo ve zprávách odslouží několik let, chce pryč: buď být moderátor, nebo publicista. Publicistika se bere jako nóbl.

Publicistika je skvělá a patří k televizi, rozhodně ji nepodceňuji. Patří ale na programy jako je ČT1, Nova nebo Prima, kde ji diváci čekají a předělí se jim zábava, filmy a seriály něčím osobitým. V ČT musí dominovat programu ČT2.

Zadruhé: zatímco CNN začínala jako garážová televize a ČT24 ve sklepě, Z1 začala budováním „hardwaru“. Moderní newsroom, nejnovější střihací systémy, počítače, kamery byly samozřejmostí. Problém je, že počáteční rozmach nenásledovala investice do provozu. Co stojí totiž ve zpravodajství nejvíc, je provoz. Provoz přitom dělá kvalitu, nikoliv hardware. Stejné to bylo s ohodnocením lidí. Z ČT24 odešlo do Z1 tehdy několik lidí a všichni na dramaticky vyšší plat. Místo aby Z1 byla levná „studentská“ televize, začala v komfortních podmínkách, lepších, než jaké měli lidé na ČT24.

Z1 byl projekt, který se asi líbil redakci, ale míjel se s dobou. A bylo by jedno, zda by začal v roce 2005 nebo 2008. Ještě léta poté měli lidé ze Z1 nepochopitelný pocit, že ten „náročnější“ publicistický projekt byl hezčí, lepší a atraktivnější než ČT24. A nemělo cenu se s nimi přít.

Od počátku jsem na ČT24 odrážel útoky publicistů, kteří mi vyčítali, že vyrábíme „hloupé“ přenosy a diskuse nad pouhými událostmi dne, a neděláme náročnější pořady, což je „ta skutečná televize a novinařina“. To, že tyto náročnější pořady byly na ČT1 a ČT2, nechtěli vnímat. Stejně jako zákonitost, že v éře digitalizace musí být program jasně vyhraněný. Diváci chtějí jeden typ programu a pak se k němu věrně budou vracet. S pocitem bezpečí, že když bude událost, ČT24 se jí bude věnovat!

Když děláte dokumenty, vysílejte je pořád, když zprávy, dělejte zážitkové zpravodajství s masivním sledováním jen hlavních událostí dne. Kontinuálně a hlavně maximálně živě.

Když držíte takovou pozici, o které sice víte, že je z hlediska doby a vývoje televizního světa správná a jediná úspěšná, stejně jste pro pravověrné novináře primitiv. Když jsme s profilem ČT24 v roce 2008 takhle začínali, hodně novinářů vnímalo ČT24 jako primitivní „youtube“ přenosů, vstupů a zpráv. Dnes mlčí, když ČT24 dosahuje 5 procent na sledovanosti denně a občas i 13 nebo 15.

Následujících dva a půl roku, co jsem vedl ČT24 a rušil jeden pořad za druhým na úkor živého vysílání, jsem byl často pod tlakem lidí, co chtěli svůj chlíveček na specializovaný pořad. Nevěřil jsem, že takhle může zpravodajský program uspět, a nevěřím dosud. Zpravodajství může doplňovat pouze superaktuální publicistika k událostem, jak nyní ČT24 vylepšuje a doplňuje nové vedení.

Právě banální kolotoč přenosů, komentovaných a analyzovaných zpráv dne a mimořádného vysílání byl a je nejžádanější a z hlediska ČT je to rovněž i ta nejlepší veřejná služba. Právě to je v éře non-fiction programů a digitalizace televize 21. století. Nabízí zážitek, napětí a živý styk s událostmi.

Je pravda, že financovat a provozovat soukromou televizi je složité. Není to ale nemožné. Ještě horší je to ve chvíli, kdy máte nečitelný a k neúspěchu odsouzený projekt televize starého typu.

Úskok stranou, který provedl Zdeněk Šámal, když vytvořil kočkopsa jménem byznysová televize s dokumenty bez zpráv o víkendu, byl činem ze zoufalství, kdy musel seškrtat peníze, které byly utraceny na nefunkční původní projekt. Jejich sledovanost je logická, ale na historické, cestovatelské a kulinářské dokumenty máte na kabelovce nebo satelitu dvacet jiných česky mluvených programů. S tím nemůžete dlouhodobě uspět.

Kvůli tomu Z1 nevznikala a nemohla tak nikoho uspokojovat. Kdysi se mohla pokusit být alternativou ČT24, kdyby to někdo chtěl. Kdyby neuspěla, mohlo by se diskutovat, v čem byl jeden nebo druhý model úspěšnější, ale nyní to není logické. Zpravodajství bylo u Z1 vždy jen v názvu a to nestačí.

Na začátku zpravodajské televize ji musíte naučit lidi sledovat, připoutat je a nepouštět. To jde u zpravodajství jen skrze živé, nadupané a maximálně „mimořádné“ vysílání.