"Bodie a Doyle z Profesionálů, komisař Moulin a jiní, to byl nedosažitelný svět z jiného prostoru či času."

Nedávno jsem seděl v restauraci a zaslechl diskusi dvou čtyřicátníků o nevalném televizním programu.

„Ty moderní seriály jsou všechny na jedno brdo. Nedá se na to dívat. Nevím, proč se netočí něco takového, jako byli Profesionálové, Komisař Moulin nebo Místo činu se Schimanskim,“ nadával ten první.

„Dneska jsou to samé efekty a nedá se na to koukat. Kdykoliv vidím, že dávají starý seriály, tak je pustím, ale nový jen zřídka,“ trousil druhý.

Nestárnoucí popularita televizní produkce není příliš zkoumané téma. Oba muže můžeme označit za nostalgiky, kteří se rozplývají, protože nad těmi snímky vyrostli, a problém shodit ze stolu, ale pak těžko pochopíme, proč znamenaly některé seriály pro generaci současných čtyřicátníků a padesátníků takový zážitek, že jej magnetizují a fascinují dodnes.

Bodie a Doyle, nebo italská Chobotnice, byly společensky něčím víc, proto nepřestávají přitahovat.

Pamatuji, jak jsem jako dítě hltal filmy pro pamětníky. Nebylo to černobílým obrazem a patinou minula, televize jinak než černobíle nevysílala a duchaření kvůli špatnému signálu činilo obraz horším, než jak jej viděli lidé v prvorepublikovém kině.

Nejvíc mě fascinoval jiný neznámý svět. Historická realita a legrační oblečení. V 70. letech nebyli žádní továrníci, bankéři a lékárníci. Auta vypadala jinak, život plynul jiným tempem. Lidé měli zcela odlišné problémy než tehdejší společnost.

Zatímco v 17. a 18. století byl život na svém počátku i konci pro drtivou většinu lidí prakticky stejný, oněch čtyřicet let mezi první republikou a „reálným socialismem“ bylo jako tři sta let ve středověku.

Jako dítě jsem běh času, jiné historické tempo pozoroval skrze černobílé filmy pro pamětníky. Díky němu jsem si zpřítomnil mládí svého dědy a babičky a jako voyer brouzdal historickým časem.

Současnost mi tehdy ztělesňovala Dietlova produkce, Karel Gott, Vorlíčkovy komedie a estrády typu Televarieté, které vykřikovaly do světa: to jsme my, takhle žijeme, to je náš svět a zábava. Problémy společnosti se v televizi odehrávaly v humorné a líbivé často laskavé podobě, která zastiňovala náladu okupovaného a utlačovaného národa v normalizaci.

Byly to útěky to světa, který nás obklopoval jen zčásti. Byla to „soap opera“ socialistické doby. Sladidlo, které činilo relativní chudobu a nedostatek smysluplné životní perspektivy snesitelnější.

Naproti tomu Bodie a Doyle z Profesionálů, komisař Moulin a jiní, to byl nedosažitelný svět z jakéhosi jiného prostoru nebo času. Vzduch byl v oněch seriálech cítit jinak. Města, auta, ženy, z toho všeho čouhaly ostnaté dráty činící nedosažitelnými pro socialistického smrtelníka geograficky jinak blízká místa jako je Paříž nebo Londýn.

Uvidět alespoň na čtyřicet minut život „za oponou“ byla vedle napětí a detektivního příběhu další hodnota „západních“ seriálů.
Hodnota možná tehdy nejvyšší, s ničím nesrovnatelná, protože v obchodě se zbožím, v ulicích měst se nikdo se životním stylem demokratického západu potkat nemohl.

Londýn z Profesionálů jsem vnímal jako mytické britské město, které možná nikdy na vlastní oči neuvidím. Paříž byla lehce oděná, lascivní a snadno lapitelná jako ženy komisaře Moulina. A se Schimanským měl člověk pocit, že Němci jsou sympatický národ, který jakoby nikdy ani žádnou válku nerozpoutal. Západ, ač to režim určitě nechtěl, vyvolával v dětské duši sympatie a touhu po poznání.

Až do vysoké školy stál svět většiny mých současníků televizně – tedy seriálově a filmově – na oné trojnožce. Na jedné straně masivně vysílané filmy pro pamětníky, na druhé byť často kvalitní, ale mýdlové opery ze současnosti a na třetí skromná, ale o to působivější televizní produkce ze západní Evropy.

A teď k roku 2011. Kdo bude tvrdit, že současnost má postavenou na trojnožce, vypadal by jako jedinec izolovaný od okolního dění. Celá společnost se povaluje na neposedné a vrtkavé multimediální stonožce. Vše je dostupné a žánry, trendy a pořady proudí jako niagarský vodopád skrze naše oči a uši, aniž si to často uvědomujeme.

Prakticky neexistuje zajímavý pořad, který se rychle do našich končin nedostal. Znavenost a pocit, že vše je na jedno brdo, že veškerá produkce byla natočena přes kopírák a nenechává v člověku hlubší otisk, je pochopitelná. Navíc se radikálně změnilo mediální prostředí, nabídka je tisícinásobná.

Zatímco Místo činu nebo Komisař Moulin byl program, který běžel několik týdnů a pak zase člověk držel rok z hlediska západní produkce televizní hladovku, dnes vybíráme večer z desítek seriálů. A to nepočítám možnosti online stahování z internetu.

Nižší nabídka a navíc společensky podmanivá, kvůli nedosažitelnosti onoho londýnského nebo pařížského světa, proměnily atraktivitu tohoto díla v cejch vyrytý do naší duše navěky. Kdykoliv se na díly starých seriálů díváme, odehrává se v našem mozku a emocích i něco jiného, než jen zážitek z dobrého příběhu. Vracíme do podivných časů mládí.

A to je ten hlavní důvod, proč nás staré seriály, které nabízela v tehdejším Československu na jediném televizním programu Československá televize, táhnou jako krása neobyčejné ženy. Zažívali jsme něco tajemného a dnešní generaci nesdělitelného a kdykoliv k seriálu znovu usedneme, část emocí se vrací.

Není to jen nostalgická vzpomínka na dětství, je to ozvěna jiného historického času a neobyčejné síly jednoho televizního seriálu. Částečně se seriál proměňuje už ve „film pro pamětníky“ a částečně zůstává tím, čím kdysi byl: výletem do neznáma.

Je vám snad cizí reakce: „Jééé, oni dávají…“

Naše mediální kultura dokáže přibalit emoce k rozličným věcem a identifikovat různé stránky duše s relativně všedními zážiky, které se ukáží jako důležitější pro pochopení našeho života a doby, než jsme si byli ochotni připustit. Třeba formou seriálu.

Nebo vám nechybí „starý“ Schimanski a Moulin?

Tedy, myslím teď především vás, komu je většinou přes pětatřicet.

Psáno pro www.mediar.cz