Pro někoho jsem internetové diskuse vášní, někdo jimi opovrhuje. Spisovatel František Fuka dokonce napsal, že: „hádat se na internetu je jako závodit v soutěži retardů. I když vyhrajete, stejně jste retard.“

Najděte si na internetu nějakou diskusi na politické či náboženské téma a nejspíš vám nedá příliš práce, abyste odhalili řadu nehezkých lidských vlastností. Z nejednoho příspěvku bude přímo stříkat zloba, nenávist, neschopnost sebereflexe, povrchnost a hloupost.

To, že internetové diskuse nemají valnou úroveň, vědí i sami diskutující. Přesto se znovu a znovu vrhají do boje. Mnozí tak činí v pracovní době a riskují potíže, jiní se virtuálně hádají, místo aby se věnovali rodině. Čas internetových diskutérů je většinou ztracený. Mohl být věnován sportu, vzdělávání se či odpočinku. Místo toho člověk buší do kláves a vzteká se. Dobrovolně. Proboha proč?! Lze to nějak vysvětlit? Mně samotnému způsobilo zklamání, když jsem zjistil, že na webu pravidelně diskutuje můj bývalý kantor z gymnázia – ačkoli je to člověk inteligentní a vtipný, v diskusích argumentuje prostomyslně. Jak je to možné? Proč to dělá???

Ve skutečnosti se jedná o lidské jednání, které je zcela přirozené. Vyskytovalo se v jiných formách i v době předinternetové a obecně předmoderní. I když se považujeme za moderní lidi, naše mozky jsou stejné, jaké měli naši předkové živící se lovem a sběrem. To, co máme v hlavě, bylo „navrženo“ pro život v malé skupině, která hledala potravu na stepi či v lese a která měla komplikované vztahy s jinými skupinami. Ty mezi sebou obchodovaly, vyměňovaly si (donuceny k tomu genetickými zákonitostmi) plodné ženy, ovšem především jedna s druhou válčily. Logika pravěkých válek byla jednoduchá: je lepší za kuropění přepadnout a pokud možno pozabíjet sousední tlupu, než se vystavovat nebezpečí, že tak dříve nebo později učiní ona. Evoluce nás tedy vybavila vlastnostmi, které byly pro vedení pravěkých bojů nutné či alespoň užitečné: přesvědčením o nadřazenosti vlastní skupiny a ničemnosti a méněcennosti těch ostatních, sklonem nechat se strhnout rozrušeným davem, vznětlivostí vůči konkurenčním skupinám a odvahou nutnou k násilné akci při útoku i obraně. Tato odvaha by nemohla existovat bez altruismu. Bez něj by převládlo oportunistické jednání ve stylu „vykašli se na ostatní a raději uteč“.

Řekne-li se altruismus, většina z nás si vybaví ochotu pomáhat i za cenu vlastního nepohodlí. Jak vidno, i altruismus má svou hodně temnou stranu. Jakkoli jsme přesvědčeni, že za nenávistnými internetovými válkami slov bývá lidská hloupost spojená s potřebou někomu vynadat, když se podíváme více do hloubky, odhalíme za všemi těmi urážkami, nálepkováním a přirovnáváním k Hitlerovi a komunistům (zdánlivě blahodárný) altruismus (blíže též kapitola "Hexadecimální boje" knihy Skrytá autorita).

Nerad bych ale odradil případné diskutující pod tímto článkem. Rád bych je ujistil, že vedle altruismu vedoucího k boji za svůj světonázor může být motivací k diskusím (tentokrát nikoli nutně nenávistným) také prostá touha po komunikaci, popřípadě přání odměnit či být pochvalou odměněn za to, co říkáme (a píšeme). Ostatně to je jeden z důvodů, proč se s tímto textem mořím.



Publikováno na skutecnosti.cz