Můj americký profesor, W. Edwards Deming, mě varoval: „Do not learn from your own mistakes!“
Tomu jsem dlouho nerozuměl, protože moje maminka mě vždy konejšila rčením „Chybami se člověk učí“ - když se snažila omlouvat hloupá rozhodnutí svého jinak nadaného synáčka.

Dnes už tomu rozumím a často sám cituji moudrost starého profesora – vím, že učit se z vlastních chyb je hloupost a strategie hlupáků. Učit se z chyb druhých lidí je výsadou lidí moudrých. Ne každý to umí a ne každý to dokáže. Někteří lidé se dokáží učit výhradně z chyb svých vlastních.

Představte si kulturu, kde by se každý učil jen z vlastních chyb. Ke všemu se musí každý dopracovat sám, odřít si nos pěkně do červena také sám, vždy znovu a znovu, bez blahodárného kumulování a sdílení znalostí a zkušeností. Nikdo se tam nesníží k tomu, aby se učil od druhých, převládá tam „uděláme si to po svém“ anebo „malé, ale naše“, zatímco pokladnice světové moudrosti zůstává zapečetěná, neužívaná a často i nedotčená.

Uvědomil jsem si to nejsilněji v ČR, kde kniha „Jak jsem se mýlil“ patří mezi bestsellery. Jsou politici, kteří nadělali chyb hned na několik bestsellerů, a zase jiní, jejichž chybování je tak masivní a trvalé, že se již jaksi „vžilo“ a považuje se za normální proces dlouhodobě udržitelného politického přežívání. Nedá se to vysvětlit. Pak se lze jen i nadále mýlit a poučovat se z přemíry vlastních pomýlení. Tak argumentuje ten věčný a věčně se mýlící politik. Česká politická scéna je plná podobných „poučenců“.

Tento tristní stav bude přetrvávat dokud to někdo neřekne naplno: učit se z vlastních chyb je selháním, nesmyslem a arogancí. Chyby již byly udělány a mnohé jsou nezvratné; náklady, škody a degradace s chybami spojené již byly započteny a životy nás všech jsou o to chudší.
Moudrý člověk se učí z chyb druhých lidí, ne z chyb vlastních.

A pak je to náhle jasné, logické, chytré – a jediné správné: to pravé ořechové.

Jen hlupák odmítá a nechce se učit z chyb druhých, raději si naseká celé pole chyb svých vlastních – a pak se z nich radostně učí. Potom o tom píše i knížky - anebo vydává další směrnice, zákony a nařízení, případně novelizace jejich novelizací.

Vše, o čem rozhodujeme, vše, co vážíme, volíme, posuzujeme a zkoušíme, to vše již někdo jiný zkusil, zvolil, zavedl či rozhodl. Svět je dostatečně velký na to, aby se jeho jedno promile z malé kotliny mělo z čeho učit – až do skonání světa. Je výrazem arogance, samolibosti a malosti, když uznáváme jen chyby vlastní a ignorujeme chyby druhých.

Udělal jsem v životě jednu velkou chybu – a to pořádnou, devastující, ničící kvalitu života, radost ze života a i tolik potřebnou sebeúctu. Poučil jsem se z této chyby tak, že se už nikdy nebudu učit z vlastních chyb, ale pouze a jen z chyb druhých. Již přes třicet let jsem tak pánem a ne sluhou vlastního života. Svoji zkušenost zde nabízím: Neučte se z vlastních chyb!

Vezměte jen českou politickou scénu. Proč jsme se museli vracet k ústavě a legislativě z První republiky, tj. do dvacátých let minulého století, a tak se vyhnout modernímu zákonodárství, přímé demokracii a regionální autonomii? Zamítnout přímou demokracii a důstojnou volbu prezidenta? Abychom se pak ještě dlouho mohli učit z vlastních chyb? Proč jsme odmítli rozlišit čisté a špinavé peníze a ignorovali dlouholeté zkušenosti z celého světa? Abychom si ve společnosti zakotvili organizovaný zločin a pak se dlouho mohli učit – z vlastních chyb? Proč jsme zničili výkonné české zemědělství prostým rozdrobením, i když jsme mohli všude ve světě sledovat trendy opačné a úspěchy integrace a automatizace? Učíme se sami na sobě.

Ono nám tohle podivné „učení se“ prorostlo až do samotné národní dřeně, do nejhlubších genů - a tudíž pokračuje i nadále. Až zatrne, když vidíme české policisty, jak zastavují podezřelé vozy tím, že před ně předjíždějí. Pak vystupují a s nastavenou hrudí kráčí k bezpečné „observatoři“ krytého řidiče. Jak dlouho ještě? Až nám jich gangy pár postřílí nebo přejedou? Pak se začneme učit z vlastních chyb? Stačí se podívat na americké TV seriály a sledovat, jak policie zastavuje vozy: vždy zezadu, za plné kontroly situace policistou. Stačí se učit z chyb druhých – Američané jich jistě nasekali (a nasekají) pěknou řádku, než si vyvinuli bezpečný systém. Jaká škoda, že se neumíme poučit - a navíc fungující systémy zadarmo instalovat, bez novelizací.

Nový dopravní řád je plný chyb, lidé i společnost trpí, policejní byrokraté jej zcela demonstrativně a zpupně ignorují, podrobují občany experimentům, aby pak své chyby napravovali a z nich se poučili. Nechají to „běžet tak rok“, aby „vychytali“ chyby - a když budou lidé i nadále umírat a trpět, tak to možná upraví pomocí tzv. „novelizací“. Doufejme, že nebudeme muset novelizovat nedávné experimentace se zdravím lidských bytostí. Proč stále novelizovat? Proč tahle „odporná činorodost“? Proč alespoň něco neudělat správně - a hned napoprvé?

Lidé v podnicích a institucích často podléhají nepříjemné tendenci dělat věci tak, jak je dělali včera: takhle si zvyklí, dělali to tak vždycky, taková máme pravidla, to je naše kultura a v našich (nepochybně zcela unikátních a neopakovatelných) podmínkách – jde o jakási pohanská zaklínadla, která nám umožňují sekat chyby jednu za druhou, ale o to více se z nich lze učit, a učit, a učit ...
Z jedné vlastní chyby jsme se však nepoučili: že bychom se již měli začít učit z chyb druhých, ne jen z chyb vlastních.

Vezměte monumentální chybu tzv. kupónové privatizace. Šlo o společenský experiment, který byl zřetelně nezvratný, mohl proběhnout jen jednou a nedá se napravit (či „novelizovat“). Šlo o společenský experiment s lidmi. Jeho průběh ovlivnil jedince, rodiny i celou společnost. Veřejné majetky byly rozptýleny a rozkradeny, v podstatě převedeny do rukou zločinců, komunistů a mafiánů. „Duchovní otcové“ šokové terapie a kupónovky dodnes straší na české politické i hospodářské scéně, dokonce oba dva kandidují na prezidenta. Dodnes se „učí“.
V politice, obzvláště té vrcholové, tj. v experimentování s lidskými bytostmi, se chyby dělají jen jednou, a proto se z nich nelze učit. Experiment s lidmi je nezvratný, lidské životy jsou trvale ovlivněny, často i zničeny. (Co si kdo vezme z toho, že se Stalin, Hitler nebo Mao poučili z vlastních chyb?)

Je zajímavé, že kultura, která aktivně brání práva psů a koček a kritizuje experimentaci s krysami a morčaty, dovoluje ekonomickou, politickou i společenskou experimentaci s lidmi v rozsáhlém měřítku, za nekontrolovatelných podmínek a pod vedením lidí, kteří povětšině nemají dostatečné vzdělání a dopadům svých činů a experimentů plně nerozumějí. Zatímco experimentátor se zvířaty je obvykle vysoce vzdělaný odborník (a proto mu do toho všichni mluví), experimentátor s lidmi je často nezkušený a naivní laik (a proto nikdo ani nešpitne).

Když si člověk zpacká svůj vlastní život - špatnou volbou kariéry, partnera v manželství, výběrem přátel nebo místa bydliště – tak je to sice smutné, ale ovlivní to jen malou skupinku lidí, a tak se lze z vlastních chyb učit celý život. Když ale člověk zpacká životy statisíců, tak jde o vážnou věc. Lidé v politice by se nikdy neměli učit z vlastních chyb, ale pouze z chyb druhých – tj. chyby nedělat, chybám předcházet a „novelizace“ použít jako spolehlivou míru neschopnosti a „babráctví“.

Učení se z vlastních chyb jde proti všem základním principům řízení kvality. „Chybaři“ nechápou, že cokoliv je třeba udělat (protože to má hodnotu), má se udělat dobře a správně již napoprvé – ne napodruhé, napotřetí anebo napočtvrté. (Či dokonce, jako v české politice, nikdy.)
Nejškodlivější „učenci z vlastních chyb“ jsou dnes tak populární vrstva bývalých komunistů, kteří do Strany vstoupili z přesvědčení, z upřímné víry nebo z mladického idealismu. Jaké to mozky, jaké to charaktery se musejí skrývat za takovým chybováním. Kolik způsobili bolesti, utrpení a zničených životů jen proto, že se chtěli „učit“ – z vlastních chyb, z experimentace s lidmi. A ty statisíce, které „mladickému idealismu“ nepodlehly, ale měly od mládí své hlavy a charaktery na správném místě – kdepak asi dneska jsou? Kam až do světa se nám rozutekli? Jak jejich rozvahu a moudrost náš národ asi využívá a odměňuje? Odvál je vítr ...

Je pochopitelnější pragmatik, který do Strany vstoupil, aby mohl studovat, zachránit rodinu, pokračovat ve vědecké práci nebo prostě zpívat ... Pochopitelnější, jistě. Také lepší a spolehlivější než ti „opravdoví“: náboženští, věřící, chybující, mýlící se – nepoučení, ale stále se učící. Pochopitelnější, ano; ale ne omluvitelnější. Přes 90% našeho národa se poddalo komunismu, a proto nám dodnes komunistické hodnoty a komunistické manýry přežívají v srdci Evropy. Jejich základním znakem je experimentace s lidmi.

I v ČR přece žijeme v globální společnosti, bez ohledu na naše izolující „vůdce“. Máme internet a skype, TV, mobily a televideo, máme bezdrátové komunikační sítě. Máme příležitost učit se z chyb druhých, učit se z chyb kultur vzdálených v čase i prostoru. Takové příležitosti žádná předchozí společnost neměla: byli jsme vlastně odsouzeni učit se pouze z chyb vlastních. Doufám, že i český národ časem pozná nabízené výhody a znalostní zisky globalismu – a naučí se učit se z chyb druhých. (A ty strejce, kteří se učit nechtějí a nemohou, ty nechte v klidu dožít na Vysočině nebo v Lánech.)

Udělá-li politik chybu – a ta je v politice vždy monumentální – pak nemá ve veřejném životě co pohledávat, nikdy by se neměl vracet a už vůbec ne klábosit o tom, jak by to tentokrát udělal „lépe a radostněji“. Jednou a dost! Úplně stačí - a vystačí do konce života nás všech.

Váš,
Milan Zelený



Upraveno z knihy Neučte se z vlastních chyb… (Pohlednice z druhého břehu)
Ottovo nakladatelství, Praha, 2007, ISBN 978-80-7360-636-7