Na jednom z TV Hyde Parků zazněla neobvyklá a překvapivá otázka: Co je český průmysl? Nechápal jsem, dokud jsem si neuvědomil, že důraz je na „český“ a ne na „průmysl“. (V USA by se nikdo takhle neptal.) Tato elegantní otázka zůstala nezodpovězena; tázaný jen pletl cosi o Topolánkovi, aby pak řekl něco jako, že „česká firma“ je každá firma působící na území ČR. Jinými slovy: firmy, které nejsou naše, jsou „naše“. Bohužel se už nikdo dál neptal, znělo to všem asi zcela samozřejmě. Pro mě bylo takové myšlení připomínkou nedávné minulosti.

****

Je na čase pochopit, že česká ekonomika není „malá, otevřená a proexportní“, ale prostě „outsourcovaná“, tj. neautonomní, závislá, odvozená a hostitelská pro zahraničně vlastněné podniky, umístěné na území ČR, anebo místně kontrahující specificky definované subdodavatelské výrobní služby. Zahraniční vlastníci rozhodují, co a jak se bude vyrábět, a komu a kde prodávat – plní tak své základní vlastnické funkce na cizím území. Do toho jim nelze mluvit; oni zadávají domácím subdodavatelům své výrobní, skladovací a montážní potřeby za smluvní ceny.

Krátce, jestliže VW vyveze z ČR svůj automobil, pak tržní hodnota tohoto exportu patří VW a ne ČR. Čeští dělníci a subdodavatelé obdrží jen smluvní zlomek z celkové hodnoty, domluvený předem, bez ohledu na tržní hodnotu finálního produktu. Český stát dostane část daní z deklarovaných zisků. Zahraniční hosté tak investují především do sebe, tj. do svého outsourcingu. Proč se tomu v ČR říká přímé (nebo nepřímé) zahraniční investice není snadné pochopit. Investovat lze do českého podniku, ale jakmile ten podnik koupím nebo dostanu – do čeho investuji, když ne sám do svého?

Hodnota a tržby

Objem tržeb čs. průmyslu, už tak jen malé procento celkově vyvezené přidané hodnoty, se nyní dostal do sesuvného trendu, jak je vidět z dat z let 2010-2012:




Při nízké ceně místní práce může být outsourcing výhodný pro obě strany. Při rostoucí ceně práce, začne zahraniční host propouštět, přestává reinvestovat, přiváží levnější pracovníky zvenčí, a nakonec odchází („backsourcing“, relokalizace). Otázkou je, co se pak stane s „opuštěnou „ ekonomikou, která nemá své vlastní autonomní podniky a má zanedbatelný vnitřní trh?

Setrvačnost

Setrvačnost nám zabraňuje pochopit a popsat skutečný stav věcí. Jak často media píší o největším českém výrobci automobilů, Škoda Auto a.s. v Mladé Boleslavi, vlastněným 100% německým VW. Také Pilsner Urquell je majetkem SAB Miller z Jižní Afriky, ale ani Staropramen (Molson Coors) a Heineken ČR nám nepatří. Dokonce i těžební OKD patří společnosti NWR (New World Resources), kontrolované BAX Mining B. V., zformované jen za účelem likvidace a odprodeje původně českého kapitálu. (Mimochodem, kapitál není ta hromada peněz, kterou jsme získali odprodejem svého kapitálu; navíc jsme ji už dávno „projedli“.)

Přes 42,5 % veškeré české produkce je vytvořeno a vlastněno zahraničními firmami, stejně jako plné 3/5 celkových zisků. Navíc, 99 % vkladů klientů v ČR kontrolují zahraniční banky. Nejvíce českých firem kontrolují vlastníci z Ruska, Německa, Ukrajiny a Slovenska. Počet zahraničně vlastněných s.r.o. je asi 174 tisíc. Počet českých majitelů s.r.o. vzrostl za poslední tři roky o 2%, ale počet zahraničních vlastníků se zvýšil o 45 % (údaje Bisnode AB).

Zahraniční vlastníci trvale stahují z ČR rostoucí objem zisků ve formě dividend, určitě dnes přes 220 miliard Kč ročně; také reinvestice kapitálu klesají – u mnohých podniků jde o přípravu na brzký odchod a přelití kapitálu do levnějších a konkurenceschopnějších regionů (viz také dřívější http://www.eridanus.cz/_Verejne/Prokleti_zahranicnich_investic.pdf nebo dnešní http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/libor-witassek.php?itemid=21220)

Outsourcing

Problém však není jen plné nebo částečné zahraniční vlastnictví, ale jeho forma. Jestliže podnik vyčlení část svého výrobního procesu (tj. část s nižší přidanou hodnotou, jako montáž) pro externí zpracování jinde – v jiném podniku, jiné zemi nebo i v zámoří, pak hovoříme o „outsourcingu“. Podnik se nevzdává kontroly a vlastnictví svého procesu, produktu nebo podniku, ale prostě kontrahuje provedení specifické služby (jako montáž) v jiném geografickém prostoru. Za provedení takové služby pak platí dle dodržení specifikací kontraktu, ve smyslu nákladů, kvality provedení a rychlosti dodání.

Problém klesající přidané hodnoty světové podniky řeší přesunem do prostoru s nižší cenou práce. Outsourcing je tedy výhodný pouze po dobu udržení nízké ceny práce. Jinak je vyčleněný proces přesunut do další oblasti, s levnější pracovní silou. Po určité době se může i vrátit zpět do země původu, díky automatizaci a snížení potřeby pracovní síly (tzv. backsourcing nebo relokalizace).

Zdůvodnění outsourcingu lze hledat v tzv. „Úsměvné křivce“, jejíž úsměv se nám rychle mění ve výsměch: přidaná hodnota uprostřed hodnotového procesu je stále nižší (jako montážní práce), zatímco na obou jeho okrajích roste; proto si zahraniční podniky „drží“ oba okraje, ale rády vyčleňují jeho komoditní střed.

Jak tedy mohou outsourcující ekonomiky (jako Německo, Rakousko, Holandsko, atp.) platit svým zaměstnancům mnohonásobně vyšší platy? Drží si doma procesy a funkce s vysokou přidanou hodnotou a vyčleňují ty s nízkou přidanou hodnotou (jejichž hodnotu tak ještě zvyšují) a pak převádějí domů zisky. Není tedy jedno, co vyrábíme a komu to vlastně patří (známé to "Klausule" 90. let), ale komu patří vysoká přidaná hodnota daného procesu.


Je logické, že procesy vyčleněné k externímu zpracování nepředstavují (a nemohou představovat) jakýkoliv převod vlastnictví, zahraniční investice do místních podniků, anebo zvýšení kvality pracovní síly. Jde o pouhé zadání výkonu výrobních, skladovacích nebo logistických služeb a tudíž poskytnutí krátkodobých pracovních příležitostí v daném teritoriu, podniku nebo místní síti subdodavatelů.

Nedávný průzkum fy. McKinsey ukázal, že za každý dolar práce vyčleněný a převedený „out“, je konečný zisk pro „outsourcer“ (např. US ekonomiku) $1,12/1,14, zatímco pro “outsourcee” ekonomiku (tj. hostitele a poskytovatele služeb) činí takový zisk jen $0,33. Proto může outsourcing fungovat jen tehdy, když je rozdíl mezi cenou pracovní síly podobně propastný: jako dnes např. na Haiti je minimální plat pouhých $5,50 denně (Industrial Revolution II tam tedy outsourcuje a učí dělníky až 6 různých operací najednou). Jakmile se však rozdíl v cenách práce začne snižovat, nastává buďto přesun do výrazně levnějších lokalit, nebo i „backsourcing“, tj. transfer zpět do mateřské země ve smyslu komplexní relokalizace.

EU již dnes zcela zřetelně manifestuje dvourychlostní ekonomiku v HDP na hlavu: 1. Dosud industrializující „outsourcers“ Německo, Holandsko, Rakousko a Belgie, 2. Rapidně deindustrializující „outsourcees“ Francie, Španělsko, Itálie, Finsko, Irsko, Portugalsko a Řecko (Zdroj: Natixis 2013). Místo, aby práce migrovala „out“ za pracovní silou, migruje dnes pracovní síla „in“ za prací. Původně silný trend „out“ se viditelně zvrátil v r. 2007. Ztráta příjmů ve 2. skupině je již permanentní.

České podniky

Velká většina výrobních subdodavatelů u nás působí v oblasti strojírenství. Firmy jsou většinou vlastněny zahraničním majitelem, nejčastěji z Německa, Holandska nebo z „daňových rájů“. Některé jsou částečné „joint ventures“, menší podíl tvoří malé firmy české.

V ČR dominují subdodavatelé do automotive, menší část i do jiných strojírenských odvětví. Častá je výroba forem pro vstřikování plastů, výroba kabelových svazků, pryžové elementy, strojírenské díly obráběné na CNC strojích anebo palných laserech. Téměř všechny firmy vyrábějí základní součástky na moderních technologiích, na zakázku pro německé mateřské společnosti, nebo zákazníkovi v koncernu (jako např. Continental). Výroba je sice velmi efektivní, ale vesměs s nízkou přidanou hodnotou.

Tyto typy firem nemají vlastní obchodní oddělení a jen 1-3 zákazníky v zahraničí, nebo v koncernu lokalizovaném na území ČR. Stejně tak postrádají oddělení konstrukce a vývoje: objednavatel dodá výkresy, někdo je konzultuje, někde i něco překreslí, vyrobí se to a expeduje. Invence a inovace jsou v zásadě nežádoucí, vše musí schvalovat německý vlastník. V některých firmách se dokonce i režijní materiály dovážejí z Německa.

Hlavními provozovateli výzkumu a vývoje jsou v ČR zcela jednoznačně podniky pod zahraniční kontrolou; zůstávají tak tahounem inovací. (České státní firmy jsou naopak pod dozorem amatérů z politických stran – s odpovídajícími výsledky). ČR má dnes nesporně nejvíce firem se zahraničním vlastníkem v celé střední Evropě – díky masovému odprodeji kupónů v 90. letech.

Manažerské znalosti

V ČR tedy existuje poměrně vysoká procesní a technologická produktivita, štíhlé výrobní linky, minimalizující potřebu pracovní síly a zaměstnanost. Takhle efektivní výroba je však výhodná jen pro zahraničního vlastníka: snižuje mu náklady a umožňuje snižovat mzdy. Cílem je co nejrychlejší zajištění návratnosti případných reinvestic do procesů. Pro česky vlastněnou firmu jde většinou o malé součástky s nízkou přidanou hodnotou, která stačí pokrýt majitele a management, ale už ne vyšší mzdy, zisky a daně. Často jde o napojení na jednoho dominantního odběratele v zahraničí – při nejmenším velmi riziková strategie.

V ČR tedy chybí kritická masa výrobců, kteří by vyvíjeli, vyráběli a prodávali konečný produkt. Bez přímého styku s finálním zákazníkem nelze produkty zlepšovat, výrobě chybí inovace a efektivní pronikání na nové trhy je ochromeno. Skutečné podnikání zahrnuje při nejmenším finálního Zákazníka, Inovace, Procesy a Finance. Jestli český subdodavatel kontroluje pouze zadávané procesy, pak jen těžko získává zkušenosti a schopnosti v moderním managementu a komplexním podnikání; české strategické, marketingové, finanční a tržní znalosti tak ochabují, drženy pod přísným dohledem a kontrolou zahraničního vlastníka.

Většina firem závislých na outsourcingu je nucena k nákupu drahých strojů pro efektivní výrobu jednotlivých součástí za nízké ceny pro objednavatele. Takové stroje však lze nakoupit a uložit do haly kdekoliv na světě, kde pak levná pracovní síla kompletuje finální výrobky s nepředstavitelně vyšší přidanou hodnotou.

I v ČR existují světlé výjimky, tj. česky vlastněné podniky, které kontrolují celý proces, od inovace a vývoje, přes výrobu, až po umístění na trhu, uspokojení zákazníka a strategické užití vytvořených, vlastních zisků. Takové firmy nepotřebují a nedostávají žádné daňové úlevy nebo státní dotace, stimuly a podpory: nejsou tudíž pro státní byrokracii důležité.

Virtuální ekonomika i politika

Nejsme tedy závislí na exportu, protože neexportujeme vlastní finální produkty. Máme u nás výrobní haly pro efektivní výrobu subkomponentů. Nejsme jen závislí, ale doslova vyčleněni (outsourcováni) jako výrobní jednotky zahraničních firem. Ty své finální produkty na trhu umisťují samy a samy také inkasují za vysokou přidanou hodnotu. Pro nás zbývá jen klesající zaměstnanost i mzdy. Zaměstnáváme obráběče, výrobní mistry a kvalitáře, ale chybí nám vývoj, konstrukce a obchod. Absolventi našich vysokých škol pak mají u takových firem malou šanci uspět i v málo placených pozicích řízení kvality, přípravě zakázek a komunikace se zahraničním zadavatelem.

Stejně tak je tomu i s výrobou počítačů. Celý český „export“ generuje tchajwanská firma FOXCONN, která na českém území kompletuje počítače ve velkých sériích pro nadnárodní koncerny, jako jsou HP, DELL apod. Velký objem výroby generuje velký obrat a hodně pracovních míst. Jedinými českými vstupy do businessu FOXCONN jsou pracovní síla, energie a obaly. Jinak je vše dováženo a v ČR pouze skladováno, kompletováno a zabaleno.

Za takových podmínek se „nakopávání“ české ekonomiky, pomocí snížení mezd, snížení cen energií a snížení kurzu měny, jeví zcela „mimo mísu“. Jde o podporu exportérů, tj. vlastníků zahraničních firem, kteří získají své komponenty za levnější cenu. Jak snižovat mzdy, které se již tak pohybují, třeba v Hyundai, kolem 16.000 Kč čistého? I na Ostravsku už je problém najít práci za 10.000 Kč čistého. Navíc, u moderních velkosériových a dobře řízených výrob, mzda ani nehraje velkou roli; podíl mezd na zisku trvale klesá. Snižovat ceny energie, dané cenou na Evropské energetické burze, vyžaduje politické eskamotérství. I kdyby taková „nakopnutí“ uspěla, zvýší se pouze zisky majitelů a akcionářů zahraničních firem.

****

Takže, když vám někdo z Neumětel bude zase namlouvat, že Česko je „malá, otevřená a proexportní“ ekonomika, tak by už mělo být jasné, za koho ten dotyčný vlastně „kope“ nebo lobbuje.

Není už na čase zbavit se jha „outsourcingu“? Otevřít českou ekonomiku českým podnikům a podnikatelům a přestat je vyhánět do „rájů“, umožnit tvorbu finálních produktů a styk s finálním zákazníkem, založit desítky soukromých podnikatelských univerzit (dle Jana Bati), kde se učí podnikat tím, že se podniká; učit podnikání již od základní školy, povzbudit studium odkazu bratří Baťů a obnovit tak „Českou školu“ podnikového řízení? Dále, využít inovačního potenciálu regionálních univerzit a posílit regionální autonomii a soběstačnost, vyvinout a nabídnout světu inovační technologie vhodné pro relokalizaci, roztočit podnikatelskou triádu Podnik-Univerzita-Samospráva ve všech regionech a lokalitách, naučit každé dítě nejméně dvěma jazykům, vzdělávat talent jen pro skutečné potřeby ekonomiky, dostat univerzity z podpory a rozvinout jejich patentové podnikání, umožnit státu, aby už přestal překážet, zainteresovat media v účasti na celonárodním vzdělávání pro podnikání, motivovat české podnikatele ke sdílení a spolupráci – převzít „vládu věcí svých“, konečně, do vlastních rukou?

Mnohým politickým i ekonomickým nedočkavcům se taková "léčba" může zdát příliš dlouhodobá, tak jako se to zdálo proponentům rychlokvašené kupónové privatizace před dvaceti lety. Účetní triky, finanční podpory a masivní zadlužování jsou stále ještě populární a, jako vždy, nikam nevedou a nepovedou.

Váš,
Milan Zelený