Náš svět je duchovně vyčpělý, už jen proto, že na spiritualitu je třeba si udělat čas. Nelze spěchat do práce, v práci makat o sto šest, pak letět domů, stihnout nákup, chvilku se věnovat rodině a dětem, padnout vyčerpaný do postele a někdy v tom meditovat o světě, o duši, o kosmu.

Takhle to opravdu nejde. Nejde jednoduše vyskočit za jízdy z rychlíku našeho 21. století a spadnout do jiných světů a dávných minulostí s pro nás tajemnými rituály vedoucími k změněným stavům vědomí a transcendentálnosti.

Na jedné straně nás to sice trochu přitahuje, ale chceme mít hlavně materiálně zajištěný život. Mít dobrou práci, dobrý příjem a finančně neustále zajištěný růst už jen proto, že vše roste a že nás k tomu vláda a okolí nutí. Máme prý stále kráčet vzhůru, což znamená pracovat intenzivněji a víc, abychom měli prostředky na všechny ty „radosti“ materiálního světa. A protože ty se neustále vylepšují a inovují, je nutno neztrácet čas a kráčet s dobou: mít stále ty nejnovější modely mobilů, počítačů, aut, obleků, kamer, cest do zahraničí. Jinak jsme druhořadí. A to nikdy nekončí, jen tempo se zrychluje.

Spiritualita z exotiky přichází do módy
A kdo si myslí, že už má všechno, chce mít náhle i tu ztracenou spiritualitu. Ta ostatně přichází do módy. Když jsem před pár lety psal Encyklopedii šamanismu a otevřel si české stránky se šamanismem, byl jsem zděšen. Šamanismus je prostě „in“, v módě, a náhle každý jakoby cítil, že potřebuje mít styk se spiritualitou. Je to póza, až na výjimky nejde o skutečný zájem.

Naše spirituální pozadí, které v sobě máme a neseme jej někde v zasutých zákoutích podvědomí či nevědomí, máme od pohanských dob i z křesťanství. Vyrostlo vlastně z paganismu, neřku-li rovnou ze šamanismu, z nichž vycházelo a na nich stavělo.

Spiritualita pohanství je pro většinu z nás daleko a křesťanství není pro mnohé tak zábavné, přitažlivé, abychom se s ním prezentovali a ztotožňovali. Zato, když si vybereme něco atraktivního, něco, s čím se můžeme na veřejnosti nějakým způsobem profilovat a získat třeba i něčí uznání či závist, anebo dokonce i byznys, tak do toho jdeme.

Řada lidí z bohatších kruhů třeba v poslední době vyhledává módní klid v asijských chrámech, i když ten klid a pohodu lze najít i v našich zapadlých luzích a hájích. Jenže cizina a vzdálené kraje lákají jak svou exotikou, tak svým neznámem. Proto je v kurzu buddhismus nebo šamanismus, ale i islám. Časem někdo vyhrabe zoroastrismus, hinduismus, zen buddhismus, lámaismus, kdo ví? Většina chce do té spirituality jen nakouknout, protože na seriózní poznávání či praktikování nemá čas. Je to prostě móda, jinak jsme duchovně dávno vyčpělí.

Jsou však i u nás výjimky, ti, kteří se věnují hledání spirituality velmi vážně. Těch je třeba si vážit, neboť oni zachovávají snahu o rovnováhu mezi materiálnem a duchovnem v světě, který tomu nepřeje. Má zkušenost praví, že v poslední době řada i mladých hledá tuto cestu, někdy zvanou jako alternativní, velmi vážně, protože není spokojena se současným pokleslým stavem morálky, který navíc podporují nejasně profilovaní politici.

S cestovkami za duchovnem
A tak vzniká obchod s duchovnem. Lidé jsou cestovkami často lákáni na spirituální pobyty v peruánské džungli, kdy za pár týdnů proběhne ozdravná dieta následovaná pitím ayahuasky s nakouknutím do jiných světů. Je to zážitek, který bude turista doma prezentovat, ale nevezme si z toho nic pro svůj další rytmus a způsob života, který se zase rozjede v tvrdém boji o pozici na pracovním trhu i získávání nových a nových výdobytků naší nekonečně inovované technologie. Ta se nezastaví, zatímco k pochopení spirituality je zapotřebí se zastavit, pozastavit a nechat se ovlivňovat přírodou, neboť ta je tou matkou veškeré moudrosti, z které čerpají všichni šamani světa po všechna staletí lidské existence. Od ní samozřejmě čerpají i ostatní věrouky.

A tak se dostáváme do spárů obchodů s duchovnem, kde už dokonce i šamani mají své reklamy lákající naivní Evropany, hlavně bělochy. Už to nejsou ani pořádní šamani, ti totiž sedí doma ve svých osadách a u svých etnik, aby se starali o svůj lid, jak jim praví jejich řehole, jejich zasvěcení. Cestovky nás přilákají lehce, protože naše dětinská představa nám říká, že kdo má na sobě peříčka a korálky, tak je šaman. Jsou to už spíš falešní proroci, léčitelé zlákáni penězi, byznysem, důležitostí před bělochy a tím i možná ziskem sexu s navnaděnými a zpovykanými bělošskými děvčaty a ženami.

Běloch chce mít všechno a tak tento obchod s duchovnem jen kvete, i když jsme obecně nevěřící. Mnozí už přivádějí šamany i k nám, mezi nás. Šamana lze totiž jen těžko rozeznat, zda je pravý nebo jen náhražkový či falešný. Stačí mít náležitý oděv s tradičními ozdobami, peřím, čelenkami, korálky. Naopak pravého šamana v kmeni vlastně ani nerozeznáte, nenosí žádná peříčka či korálky. Je obyčejným členem své komunity, který se stará o své živobytí jako kdokoliv jiný, pouze při obřadech se náležitě obléká a zdobí, tak jako kněz má své chórové kleriky nebo rochety.

Je přece dost nemyslitelné, aby člověk hnaný pracovním procesem jednoduše vysadil z denního rytmu, vystoupil z elektriky a rovnou se účastnil rituálu, který jej má přenést do jiných světů, do jeho dětství či přímo do jeho placenty. Anebo jej má přenést dokonce do placenty našeho kosmu a pochopit svět a univerza? Často se z toho stává jen divadlo, duchovno se vytrácí, i když je někdy snaha jej získat. Duchovno není na okamžik, mělo by nás změnit. Naše myšlení, náš život, naše cíle. Indiáni se k tomu propracovávají tisíce let. Tisíce let chápou kosmos jako své životní prostředí, my si hrajeme s ekologií a ochranou našich luk a lesů pár let, či spíš naši politici, a ještě nám to jde ztuha. Všude je víceméně podvod a podraz, jen aby se splnily normy třeba tříděného odpadu, který nás zamořuje. Pak třeba zjistíme, že lidmi tříděný odpad na české železnici se nakonec sesype na jednu hromadu.

Hlavně, že jsme splnili jakýsi projekt, vyrobili kontejnery s různobarevnými značkami odpadů a získali tím nějaké evropské dotace. Státní orgány si hrají na velké divadlo, shánění dotací, zatímco plnění úkolů je druhotné, povrchní. To jsme celí my. A tak je to i s vnímáním šamanismu, duchovna, s vnímáním moudra matky přírody a kosmu. Je to všem zcela fuk, jen si na to hrajeme.

Chceme v sobě poznat zvíře
Moje cesta k poznávání a chápání duchovního světa mi trvala desítky let. Byly to postupné, pomalé kroky, ale stejně tápu. Chápání duchovna můžeme třeba začít obyčejným nasloucháním přírody, pochopením jejích zvuků a jejích potřeb. Meditace a pochopení přijde po mnoho letech samo. Indián to tak dělá odjakživa, na nic si nehraje, jen to cítí v sobě. My běloši lehce podlehneme exotickému zjevu, exotickým pohybům rukou a celého těla, exotickému oděvu, který vytváří obřad mající třeba pouze povrchní obal bez obsahu.

Rituály jako takové jsou úzce vázány na své původní životní prostředí, kde sílu dodává sama příroda, okolí, voda, prales. A navíc rituál bez hudby, zpěvu a tance je zpravidla pouze divadlo, k čemuž bohužel u nás často dochází. Protože právě hudba a rytmus, tedy ten správný rytmus a ta správná hudba, může účastníkovi připravit ten správný spirituální zážitek. Ale jen zážitek, na víc běžný běloch nemá. Srovnání můžeme vidět v poznání dobrého a špatného vína. Bohužel dobře víme, že moravští vinaři si mezi sebou povídají, že ti Pražáci, kteří dobré víno nepoznají, vypijí jakékoliv splašky, a tak je jim nabízejí a prodávají. Podobně se děje mezi takzvanými šamany, falešnými proroky, kteří prodají bělochovi cokoliv za spiritualitu.

A pak navíc takový člověk se někdy považuje málem za šamana, přijíždí z Peru domů a zakládá šamanské kurzy. Jsme jednoduše duchovně vyprázdnění a tak snadno padneme do pasti obchodníků s duchovnem, ať již směrem na Východě nebo směrem na Západě. K duchovnu je třeba se dostávat postupně, roky. Nikam nespěchat. Bohužel čas je náš největší nepřítel, ale spiritualitu nezískáme hned. Je to neuchopitelný fenomén, ale o to důležitější k naplnění života.

Jde o to pochopit, že materiální vybavení všemi moderními technologiemi nás neučiní šťastnými. Jen si to myslíme, že když dosáhneme na nejnovější sofistikovaný artefakt, tak z něj máme chvíli radost. Ano, radost a na chvíli ano. Ale štěstí nám nepřinese, protože se už někde na světě klube další, ještě sofistikovanější artefakt, který se budeme snažit mít, abychom nezůstali o krok zpět. Mimo hlavní mainstream. Chceme být v něčem výjimeční, a přesto jsme nakonec všichni stejní. Stejní módním vybavením technologiemi, stejní módním vybavením v oblečení, stejní módním cestováním za duchovnem.

Bohužel kvůli naší duchovní vyčpělosti nás lákají techniky měnění stavu vědomí, které jsou součástí šamanských rituálů po tisíciletí. Jejich cílem je dosažení transcendentálního prožitku, k navození mystické zkušenosti, prožitku jednoty s kosmem, s všehomírem, objasnění spojitosti člověka s vesmírem. Jenže z logiky věci tato cesta je od té naší vzdálená na hony, tisíce let a přirozeně nejsme připraveni správně tyto rituály pochopit a hlavně podvědomě cítit. Pro nás zůstanou jen ty vnější efekty, zážitky rauše, vzrušení a barevných vizí. Rádi bychom si taky řekli, jako Aldous Huxley, abych peklem prošel či jak anděl vzlétl. Anebo poznali v sobě tu šelmu, jak šamanismus předpokládá, že člověk je vlastně zvíře. To nám stačí, protože jsme až na výjimky povrchní a vlastně ani nemáme čas na to, abychom se dostali do hloubky věcí. A tak to máme i v ostatních oblastech našeho života.

My racionálové prostě nemůžeme překročit hranice do jiných světů
Ayahuaska v halucinogenních vizích mluví v symbolech. My ze západní kultury pochopitelně těmto symbolům nemůžeme rozumět. Šamani jsou schopni svými písněmi, jako můj kofánský přítel Alejandro, s duchovními vizemi, s duchy dobrými i zlými komunikovat celou noc. Ayahuasku a jiné halucinogeny indiáni brali jen výjimečně k upevňování nejen svého zdraví, ale i kmenové sounáležitosti a soudržnosti, a nepili je každou chvíli, jak si naivně myslíme. Vždy byly posvátné a nikdy nebyly jen pro zábavu. Symboly a písně vznikaly v průběhu indiánských dějin a jsou pro nás zcela nečitelné. Jen málokdo z nás je schopen se k nim „prokousat“.


V této cestě je zapotřebí znát indiánské reálie, rostliny, zvířata, ryby, hvězdy a jejich konotace, smysly, vlastnosti, složení, vzájemné vztahy, duchovní významy, tedy jejich iracionalitu, jejich místa v podvědomí indiánů a v jejich mytologii. Jedním z těch ojedinělých příslušníků naší euroatlantické civilizace, který toto pochopil a mohl třeba dešifrovat a vysvětlovat složité mýty, které pro nás obyčejné lidi jsou jen legendy a báje, byl Claude Lévi-Strauss.

My jsme prostě „racionálové“ a tak uvažujeme, i když nechceme. Při požívání ayahuasky pochopitelně dojde mezi iracionální symbolikou a naší racionalitou k neshodě, neporozumění, což může být nebezpečné. Můžeme být vtaženi do falešné spirituality, jak říká Jacques Mabit, ředitel centra Takiwasi v Peru, které poskytuje léčbu drogově závislým. Sám utlumuje nekritické nadšení ze šamanských psychedelických obřadů a upozorňuje na rizika s tím pro turisty spojená. Upozorňuje, že falešná spiritualita je velmi nebezpečná, protože si to v naší naivitě a duchovní zabedněnosti nevšimneme a ztratíme se na naprosto pomýlené duchovní cestě. Ayahuaska uvádí do neviditelného světa, dimenze, kde se totiž objevují duchovní síly dobré, ale i zlé, což člověk neznalý, nepřipravený a k tomu nevychovaný, neumí odlišit.

Já se již řadu let naopak snažím indiánské drogy pro náš požitkářský svět odmítat, protože jsou výhradně součástí jejich kultury, jsou součástí jejich výchovy k dospělosti, součástí jejich přechodového iniciačního rituálu, kdy každý indián touto cestou pochopí sám sebe, pozná své nevědomí a pozná i svou vlastní smrt, což je největší poznání. Tak mi to i vysvětlil kofánský šaman Mašakuri z ekvádorské Amazonie.

Stanislav Grof je přesvědčen, že tyto změněné stavy vědomí opravdu mohou zapříčinit prožívání zážitků psychické smrti a znovuzrození včetně ztotožnění se s přírodou a kosmem. Pro nás je to absolutně neuchopitelné a hlavně cizí. My jim používáním jejich drog vlastně neustále vykrádáme jejich duchovní kulturu. Nejdříve jsme jim před pár stoletími vykrádali zlaté duchovní předměty a ozdoby, pak jejich půdu, jejich svobodu a nyní vykrádáme jejich halucinogenní drogy. A to vše jen pro naše povyražení, pro naše požitkářství bez pochopení pravé podstaty, aniž by indiáni z toho něco měli.

Jednoduše vše zneužijeme pro naše zážitky, samu podstatu neznaje. Tím vše jen zdevastujeme, znesvětíme, protože nám není nic svaté. A „pouliční“ prodejní šamani tomu přispívají a vtahují nás do moderních obchodů s duchovnem.