Když má náš stát ukázat, že něco umí, ale vlastně to neumí, pokusí se vyřešit problém zatažením opony s nápisem nekoukat!

I v pandemické krizi předložilo ministerstvo vnitra ve změně krizového zákona takový pokus. Nový paragraf má zásadně omezit přístup veřejnosti, tedy i novinářů a médií k informacím.
Nejen obsah, ale i kontext návrhu znamená velké a jasné gesto: státní orgány chtějí vyběhnout s otravnými občany. Ministr Hamáček sděluje, že vláda považuje občany za zbytečnou a otravnou složku krizových procesů. Nejspíše vládě někdo nakukal, že hlavní, co je třeba pro zdárné řešení krize, je klid na práci.

V krizovém řízení již platí tři vrstvy ochrany informací. A furt jim to nestačí?

Stát už dnes může chránit informace, které by snad mohly nějak uškodit v krizi, jako utajované informace pomocí velmi široké formulace, stačí je orazítkovat Důvěrné. Dále jsou dávno v krizovém zákonu tzv. "zvláštní skutečnosti". I u nich musí být dopředu jasně dané, o co jde. Ani s nimi se tedy nedá hrát hra na překvapení: až pošlete žádost, až se na něco zeptáte, pak teprve usoudíme, co a jak utajíme. A nedávná novela Infozákona umožnila chránit další okruh informací, když by jejich poskytnutí vážně nebo přímo ohrozilo účinnost bezpečnostního opatření při krizovém řízení.

Utajení bezbřehé jako žvýkačka.

Hlavním rysem návrhu je vágnost a formulační rozbředlost. Účelem je rozvázat si ruce při libovolném utajování a nemuset už nikomu nic nesdělovat, nikomu odpovídat na jeho nepříjemné, drzé, zkoumavé, a vůbec nepřátelské žádosti o informace. Je prostě nepřijatelné vymezit okruh chráněných informací obecnou formulací „by mohlo ohrozit připravenost na krizové situace nebo účinnost krizových opatření,“ nebo „by mohlo vést k ohrožení kritické infrastruktury“. Rizika existují vždy – takový je život. „By mohlo“ platí vždy. Formulace musejí přesně definovat,kdy má chráněný zájem převážit nad právem na informace.

Odůvodnění? Neumíme rozlišovat!

Důvodová zpráva uvádí, že „pro orgány krizového řízení je obtížné rozlišovat“, kdy informace, o kterou někdo žádá podle Infozákona, spadá pod výše vyjmenované okruhy, kdy je lze utajit. Odůvodnění hodné Švejka. Nevím co chcete, tak to zakážu. Neschopnost státu aplikovat vlastní předpisy se bezostyšně předkládá jako důvod k omezení základního ústavního práva.

Jste hloupí.

Návrh přichází po letech snah datových analytiků, expertů a neziskového sektoru vypáčit z ministerstva zdravotnictví a z ÚZIS data o stavu zdravotnického systému a jeho efektivitě. Řadu z nich si v jiných zemích stáhnete z internetu. Žábou na prameni je dlouho pěstovaná a sebepotvrzovaná představa konkrétních představitelů, že tato data jsou nebezpečná, protože by je nikdo nedovedl správně interpretovat, nikdo by je nepochopil a veřejnost by byla celá popletená, až by z toho umřela. Mimo představitelů samotných.
Uvedené organizace, jejichž úkolem je za peníze občanů poskytovat jim co nejkvalitnější servis, si data chtějí nechat pro sebe. A často to vypadá, že vedle touhy po exkluzivitě se zakrývá jejich nízká kvalita. Představa, že jen státní úředníci, ministerští experti mohou a umějí interpretovat data, je zcela nemístná, je to namyšlenost, troufalost, která do demokratického právního státu nepatří.

Vláda se pokusila pod pláštíkem pandemie opakovaně zaútočit na jedno z nejvýznamnějších základních práv – právo na informace. Jen díky němu se můžeme dozvídat, zda vláda pracuje nebo se fláká, zda říká pravdu nebo mlží či dokonce lže. A jen díky právu na informace se dozvíme, zda a jak se dodržují ostatní základní práva a svobody. Proto by každý takový svévolný útok měl Parlament, je-li skutečně zástupcem občanů, vypráskat nejen z přeložené novely, ale i z mentality veřejné správy.

Zveřejněno v Hospodářských novinách, širší verze ZDE.