Právě se opět hojně, až poněkud rituálně mluvilo na téma „odkaz dlouho zamlčovaného sebeupálení Jana Palacha“. Pravda, moc už se o dotyčném idealistovi „nesluší“ říkat, že byl de facto politicky nalevo od KSČ, žádný odpůrce systému. Nicméně alespoň se o něm, i když notně zkresleně, mluví. Ovšem například po jiném muži, který roku 1992 totožným způsobem protestoval proti většinou obyvatel odmítanému, nicméně nakonec zase strpěnému vývoji, rozbití ČSFR, ani pes neštěkne.

Na něj, Slováka jménem Jozef Aszmongyi, se „zapomnělo“ ihned – a vlastně dokonale. Tak schválně: kdo si jeho čin vybaví? Kdo o něm tehdy, v rámci klausovsko-mečiarovského budování svobodných a demokratických poměrů, slyšel někde jinde než v tiskovém orgánu komunistické strany, v Haló novinách?

Co dodat. Snad jen, že za tehdejší hrátky s ohněm platí naše společnost podnes…


Zveřejnily Britské listy