10. 11.

Ostrov pokladů

Pavel Kopecký Přečteno 1435 krát Přidat komentář

Pirátská paluba se poprvé rozkývala tak mohutně, že to zaznamenala i širší veřejnost. První pořádný skandál pod českou černou vlajkou! Nestojí za ním však žádné hodnotové spory. Ani údajný (ne)lidský rozměr funkcionáře Jakuba Michálka zde patrně nehraje zásadní roli. Aby ne. Takovou sílu může mít v partajní lodici jedině svár o moc. Takže když e-hlasování posádky ukázalo, že dotyčný předseda poslaneckého klubu nepřijde ani tentokrát o stranickou pozici místopředsedy (poprvé byl takto vzat na paškál už před dvěma lety), nastala obratem jiná organizační změna. Byť Michálek prohlásil, že na lednovém celostátním fóru již pozici obhajovat nehodlá, v reakci na to s okamžitou platností rezignoval další místopředseda Pirátů Mikuláš Peksa. Europoslanec, který byl zrovna zvolen předsedou Evropské pirátské strany. Oba znepřátelení funkcionáři se nakonec de facto vyjádřili, že svou budoucnost spatřují v zákonodárných sborech. Tu v Praze, tu v Bruselu/Štrasburku.

Více »

04. 11.

Materiál pro Krysaře

Pavel Kopecký Přečteno 1554 krát Přidat komentář

Přišel a takřka bez povšimnutí i prošel další 28. říjen. Svátek, který by si měli Češi a Slováci připomínat jako jedno z nejdůležitějších výročí. Toho dne byl víc než před stoletím konečně prohlášen samostatný stát „národa československého“. Bez jehož existence by například Slováci, vystavení nejagresivnější maďarizaci Zalitavska, dnes již pravděpodobně ani neexistovali.

Přitom to pravidelně vypadá, že zrod společného Československa, počátek vlastní (moderní) státnosti, neznamená pro většinu, hlavně mladých, Čechů či Slováků nic. Pro politiky značí obvykle jen příležitost k prázdným rituálům a politikaření. A když už jsme u tohoto zapomínání sebe sama, dodejme ještě cosi. Ke zmizelé světové značce „Czechoslovakia“ se dnes jaksi nesluší ani zmiňovat, že její protiústavní (!) zánik stvořil dva vysloveně periferní státy. Rozhodnuté prosazovat své slabě reprezentované zájmy ve sjednocující se Evropě. V krajně dynamicky se měnícím světě po konci bipolarity.

Myšlenka se dá rozvinout o dost dál. Třebaže nám to soudobí strážci mravnosti zkoušejí vymlouvat, patriotismus není nijak sprosté slovo. Pocit sounáležitosti s rodnou zemí nebo vlastními předky je jednak zcela přirozený, druhak se o něj můžeme opírat v širším společenství. Vždyť třeba v dnešní EU, kam jsme společně vstoupili roku 2004, nás dosud, po patnácti letech, oficiálně označují za „nové členské země“. Případně za „východní Evropu“. Ruku v ruce s tím je nám poměrně pravidelně sdělováno, že jsme zase „promeškali příležitost mlčet“. Prostě se děje to, co se dalo snadno od prvopočátku čekat. V rámci neskrývaného poručníkování podstatně většími hráči navíc neustále slýcháme rady, že bychom měli přijmout především amébovité evropské občanství. Podřídit se neosobním a často vysloveně selhávajícím byrokratickým strukturám, co leží na území „starých členských zemí“…

V takovém kontextu je dvojnásob smutné vidět, jak tristně dopadají průzkumy znalostí našich dějin a reálií. Jako vyslovená rána kladivem do hlavy na mě kdysi zapůsobila soutěž o největšího Čecha. Pravidla této původně britské, základním pojetím trochu absurdní, hry (vyzkoušené mezitím ve spoustě jiných zemí), se vytrhla z kloubů. Takříkajíc vyšinula z vazeb. Pouze nesouhlas držitelů licence tehdy zabránil, aby v České republice vyhrál naprostý unikát – Jára Cimrman. Fiktivní postava Divadla Járy Cimrmana, která systematicky znevažuje vlastenectví.

Jak se „měření sil“ ubíralo dál, bylo dokonale podružné. Nezbylo než souhlasit s míněním minulým režimem proskribované spisovatelky Kantůrkové: jaký to důkaz hlubokých národních komplexů! Nebo také kromobyčejného obranného smyslu pro humor, lze dodat milosrdně. Vždyť kolikrát se tady zvenku přepisovaly oficiální dějiny. Ostatně i tu poslední revoluci, snad s výjimkou Poláku, jsme ve střední Evropě tak nějak „utrpěli“ odjinud.

V podstatě jsme si zvykli na hledání náhražek identity. Zdá se proto jasné, kdo by takovou soutěž o největšího mrtvého velikána vyhrál teď. Byl by to bezesporu nedávno zesnulý popový zpěvák Karel Gott. O něm se za normalizace vyprávěla hodně trefná anekdota, skoro aforismus, že na Gustava Husáka se bude vzpomínat pouze jako na „nevýznamného politika v éře Karla Gotta“. Aby ne, víceméně dokonale ztělesňoval atmosféru pseudokomunistického biedermeieru. Maloměšťáckou pospolitost, kolem níž se věci ukrutně rychle dějí. Mění překotným tempem. Když přitom jistot za čtvrté průmyslové revoluce, milionových migračních vln a konce „amerického míru“ valem ubývá. Taková společnost je ale dost zranitelná. Ideální tvůrčí materiál pro moderní Krysaře.


Zamyšlení publikoval slovenský list Pravda

23. 10.

Spiknutí v Ankaře

Pavel Kopecký Přečteno 1783 krát Přidat komentář

Rusko zvítězilo ve vleklé zástupné válce v Sýrii.
Na své si přišlo také Turecko s Íránem a se zlou se potázali Kurdové, ale i nejednotný Západ.
Vskutku nastává konec Fukuyamova "Konce dějin", o němž jsem psal už minule. Kdo by si k tomu chtěl přečíst mé nejnovější postřehy, nechť použije připojený odkaz:

https://pavelkopecky1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=732728

19. 10.

Erdoganova vysoká, ale nebezpečná hra

Pavel Kopecký Přečteno 2340 krát Přidat komentář

Turecko opět vpadlo do Sýrie. Prezident Erdogan rozjel brilantní, notně riskantní plán. Nový pádný důkaz konce starých časů. Nebo chcete-li, tak konce „Konce dějin“. Hegeliánské koncepce amerického politického myslitele Francise Fukuyamy, jenž si po r. 1989 představoval, že dějiny dávají za pravdu západnímu liberalismu. Měl se vzklenout nad planetou jako duha. Jenže ouha, uplynulo pár desítek let a ideje vítězů studené války jsou na ústupu. O zlom vaz prchají.

Zvlášť v Sýrii. Ankara si zde se svými islamistickými spojenci dělá, co se jim zlíbí a Západ víceméně tupě přihlíží. Invazi na území suverénního státu a válečným zločinům, které jsou zveřejňovány či oslavovány pomalu jako za Daeše. Agresoři si to mohou dovolit. Na základě konzultací s Rusy, Íránci, leč rovněž s Američany, kteří se včas stáhli a ještě před prvními útoky (!) odvezli z kurdských zajateckých táborů nejnebezpečnější fanatiky. Díky nim teď Turci porušují nejzákladnější normy Severoatlantického paktu (jak se dnes spolku nesluší říkat), ba Charty OSN.

Všechno je to reálpolitika. Když Malou Asii přijali do NATO, neměla s demokracií nic společného, ale hodila se. Sama nepřišla zkrátka. Byla spojencem svobodného světa, a přitom měla volné ruce k potlačování národnostního bažení Kurdů, největšího etnika bez státnosti. Případně mohla vpadnout na Kypr, aby tam ustavila loutkovou zemičku. Při té příležitosti, jen tak mimochodem, vedla boje s pravidelnými jednotkami jiného člena Aliance, Řecka.

Turecko se samozřejmě hodí do karet dál, fakticky ještě víc než dřív. Na stole máme lokální konflikty, migrační vlny a i úložiště amerických jaderných hlavic tam podnes vydržela. Erdogan se tudíž neostýchá dávat ostentativně ve známost, že Severoatlantická aliance je mu především nástrojem vydírání. Tenhle prostředek komunikace je panu prezidentu vůbec mimořádně milý. Což Evropě pravidelně připomíná, když promlouvá o milionech (syrských) uprchlíků ve své zemi. Přitom za ně od nás obdržel miliardy výpalného, a navíc se zprvu hodili také jako levná pracovní síla. Jenže se v době hospodářské krize stali přítěží, tudíž přikročil k jejich dalšímu vytěžení. Nasazení proti indoevropským Kurdům.

Turecká společnost je v krizi, v důsledku čehož dostala Erdoganova autorita vážné trhliny. Rozpoutání další vojny se tudíž samo nabízelo. Výsledky se rychle dostavují. Vzedmutí typických nacionalistických vášní a militární řád ve společnosti (včetně zatýkání s válkou nesouhlasících občanů). Etnické čištění od nenáviděných Kurdů anebo vytváření trvalého nárazníkového pásma na území, náležejícího kdysi Vysoké Portě. Kam bude přemístěn podstatný segment odmítaných Arabů.

Nota bene se další nestabilitou v regionu „odplatí“ Bruselu, jež nechal hrdé Turky desetiletí marně přešlapovat před branami. Přičemž avizované sankce vůči čelním činovníkům Ankary mohou znamenat jedině další Erdoganovo domácí posílení. Krásně je to vidět na mediální hře na pětidenní příměří. Ani další „protiúder“ v podobě pozastavení dovozu vojenského materiálu, není než směšně bezzubý. Malá Asie disponuje válečným průmyslem, leč hlavně druhou největší armádou Aliance. Skvěle vyzbrojenou a – na rozdíl od jejích západních kolegyň – zvyklou na ztráty z bitev. Těsně před kampaní si navíc pořídila špičkové protiletadlové systémy z Ruska, aby bylo každému jasné, že je kam jít.

Léta letoucí bilo do očí, že Kurdové zas ostrouhají a žádný národní stát, jenž jim byl planě slibován po obou světových válkách, mít nebudou. Dokonce nyní ztratí v zápase s ISIS krvavě vydobytou autonomii, jelikož nezbývá než jít s prosíkem do Damašku. Můžou tak akorát skrze slzy pozorovat početně mnohem slabší Albánce, kteří mají státy hnedle dva. Inu, mouřenín posloužil, mouřenín může jít. Což se ostatně týká i Evropy.


Komentář zveřejnil slovenský deník Pravda

15. 10.

Fikce a odcházení české levice

Pavel Kopecký Přečteno 1278 krát Přidat komentář


Kdysi u nás vyšla knížka „Kdo ve Stínu Čeká na Moc“. Pojednávala o mocichtivosti a nebezpečnosti KSČM. Podobné publikace jsem vždycky považoval za neadekvátní, strašící neexistujícími riziky. V podstatě apelující na myšlenkové stereotypy, odkazující k dávno překonané minulosti.

Pod záminkou, že se musíme (do nekonečna) vyrovnávat s minulostí, zneužívaly pak léta nesvobodné minulosti k soudobému politickému boji zejména pravicové strany. Občany země začleněné do NATO a EU pomalu strašily návratem „Říše zla“. Marxistickým pojmem řečeno, formovaly falešné vědomí, jež mělo komplikovat nahlédnutí aktuálního zneužívání moci. Případně znemožnit nějakou formu koalice sociálních demokratů s komunisty. Navíc, kolikrát jsme mohli vidět, jak se pravicový politik jal hrozit nad domnělým comebackem „komančů“, když mu v diskuzích došly argumenty. Agitační zbraň to tedy byla opravdu mnohostranná. Zvláště ve světle dominance slovenské partaje Smer, v níž se sloučila kompletní levice, pročež pravicová opozice neměla šanci vyhrát.

Určitou lenivost některých voličů samostatně myslet doplnil u nás také fakt daleko závažnější: vymývání mozků ovlivnilo i některé vedoucí sociální demokraty. Málo se třeba ví, jak blízko měl tehdejší premiér Vladimír Špidla k nahrazení problematické stojedničkové vlády novým, čistě levicovým spřežením. Tichá vládní spolupráce s KSČM již byla dojednána, ale nepříliš zdatný politik v čele „strany a vlády“ jí nakonec po noci přemítání svévolně odmítl. Byť si jako frankofil mohl snadno vybavit, co se stalo francouzským komunistům, když je socialisté přijali do vládního kabinetu. Ve prospěch svých partnerů ztratili voliče.

Nápad odstranit účelovou ideologickou veteš – jejíž tragikomické ozvěny zaznívají dodnes ve snaze topkařského starosty odstranit Koněvovu sochu – prosadil až Andrej Babiš. Politický kšeftsman, jehož celý život dokazuje ztotožnění s poučkou, že účel světí prostředky. Pikantní ovšem je, jaká nám tím vznikla situace. Velkokapitalista se stal svorníkem pragmatického spojení tří (polo)vládních stran, jež se aktuálně všechny profilují levicově. Minimálně jedna z nich přitom formálně vzývá třídní boj a levicový internacionalismus. „Oranžoví“ s „rudými“ se tak sice konečně spojili k dlouhodobé mocenské spolupráci, nicméně jejich vztahy jsou leckdy horší než v minulosti. Proměňuje je mimo jiné skutečnost, že machiavelistický předseda KSČM Vojtěch Filip má úzké vazby na prezidenta Zemana (ten v jeho prospěch zasáhl do posledního předsednického klání). Takže pokaždé, když se Lidový dům cuká Babišově nerozborné vůli, komunisté neváhají přislíbit podporu – anoistům. Což bylo zvláště patrné na vleklé, čerstvě ukončené trestní kauze ministerského předsedy.

Aby toho nebylo v bizarním vztahu dvou tradičních levicových formací málo, jejich semikoaliční spolupráce dala nebývale vystoupit skutečnosti, že jsou pouze nástroji zainteresovaných obchodníků s mocí. Babišovo jednání za to přímo nemůže, nenasazujme mu psí hlavu, vždyť daný vývoj byl pozorovatelný odedávna. Vyprázdněnost mnoha tradičních levicových hesel a příslibů docházela kdekomu, jenže k jejich protagonistům nebyla alternativa. Nynější koaličně-konkurenční ANO 2011 je však úplně zbavilo sil. Převzalo a vystupňovalo kupříkladu komunistickou rétoriku o děsivých 90. letech budování kapitalismu v Česku...

Filipova i Hamáčkova parta bloudí kolem hranice zvolitelnosti, což může mnohým lidem dělat dokonce radost. Speciálně v případě staromilců vychovaných dobou, kdy bylo slovo „komunista“, ba jen „levice“, něčím víceméně vulgárním. Ostatním, kteří takové absurdní předsudky neměli, však vyvstal problém daleko reálnější. Vedení rudých třešní či oranžových růží jsou zjevně plná parazitů, jimž nikdy nešlo o ideje, nýbrž o dobré bydlo. O koryto, chcete-li. Nyní, v časech (širší) krize levice, kdy je takříkajíc hodně slimáčků a málo kapustičky, to jen vyvřelo na povrch. Tudíž se jeví docela možným, že brzy dojde k zásadnímu přeskupení sil i nalevo od středu. Až nyní je otázkou, kdo ve stínu čeká na moc.

Obdobný komentář zveřejnily Lidové noviny

05. 10.

Čína – jedna země, jeden svět

Pavel Kopecký Přečteno 1211 krát Přidat komentář

Čínská lidová republika slaví 70 let svého trvání. Zásadní státoprávní změnu, jež oficiálně nastala 1. října 1949 coby vyústění dlouhé občanské války. Takto konfliktu mezi Čankajškovými nacionalisty a komunisty pod vedením Mao Ce-tunga, kteří si nepřestávali „jít po krku“ ani během kruté japonské okupace valné části Číny.

Snaha Japonského císařství učinit z obrovského souseda kolonii započala už zkraje 30. let minulého století, kdy byl vytvořen loutkový stát Mandžukuo. Formálně řízený posledním čínským císařem, jehož osudy pojednává známý stejnojmenný film („The Last Emperor“) režiséra Bertolucciho. Což zmiňuji krom jiného proto, neboť běželo o snahu první moderní asijské mocnosti nahradit předchozí evropské kolonizátory. Pekingské elity to Tokiu nikdy nezapomněly, stejně jako Západu neodpustily fakt, že během 19. věku učinil z kdysi mocné státnosti polokolonii. I tady lze hledat příčiny extrémních ekonomicko-politických ambicí poválečné „Říše středu“.

Rozmach moderní Číny je v některých aspektech bezpříkladný. Mísí se v něm prudká modernizace s hospodářským ochranářstvím první jakosti, ale též s tradicemi konfuciánství. Vše pod tuhou taktovkou komunistické strany, jež z ČLR vytvořila první zemi (státního) kapitalismu. Přesně v duchu pragmatické myšlenky Teng Siao-pchinga o kočce, na jejíž barvě nesejde: hlavně, když chytá myši.

Dávno je ta tam éra, kdy Velká proletářská kulturní revoluce zahubila miliony lidí hladomorem. Stávající vůdcové asertivní velmoci, jež zcela zjevně navazuje na tradice čínských císařů, bojují se Spojenými státy o první místo na slunci. Přišli s restaurací dávné hedvábné stezky, a vůbec se prosazují po celé planetě. Včetně toho, že na černém kontinentu naprosto bezskrupulózně – a plně rasisticky – nahrazují předchozí zájmy evropských států. Zatímco si frustrovaní potomci kolonialistů přidělávají těžkosti iracionálními snahami odčinit hříchy předků...

Nejvážnější dopady má gigantický čínský rozvoj přirozeně na východní či jihovýchodní Asii, kde se proti pevninským Číňanům punktuje kdekdo s kdekým. Není náhodami, že ASEAN vznikl programově bez účasti Pekingu a japonské ostrovy čerstvě rozhodly i formálně považovat ČLR za nejvážnější hrozbu vlastní bezpečnosti.

Vítězný pochod Čínské lidové republiky si západní demokracie léta malovaly na růžovo. V kontextu hluboké neznalosti dějin a kultury asijského supertygra. Představa o liberalizaci jeho poměrů po zatažení Číny do útrob globálního byznysu byla neuvěřitelně stupidní. Došlo k pravému opaku. Technologicky zprudka rostoucí země si vzala poučení z následků uvolňování poměrů v SSSR a uzavřela s vlastními obyvateli tichou dohodu. Zmnohonásobení životní úrovně rodičů a prarodičů výměnou za poslušnost Straně. To jest zkorumpovaným oligarchům, kteří dali zelenou – obávám se, že značně inspirativní – orwellovské vizi systematicky kontrolovaných obyvatel.

„Říše středu“ má dosud kam růst (v současnosti 6 % HDP ročně), tudíž prozatím, řečeno v aluzi na českého klasika, zdroje jsou. Je z čeho uplácet místní, více než půlmiliardovou, střední třídu. Tudíž existují i důvody k pompézním oslavám. Skvrnkou na tváři přítomné Číny se ale zdá být Hongkong, někdejší britská kolonie, jehož bouře proti „demokratickému centralismu“ Pekingu neberou konce. Záměry demonstrantů (s jejich zahraničními zastánci) byly dávno dokonale evidentní. Vytvořit obdobu znevážení čínského boomu, způsobeného masovými studentskými protesty při návštěvě Michaila S. Gorbačova v Pekingu ´89. Rovněž proto nejde vyloučit brzký zásah ústřední moci Čínské lidové republiky proti lidové obhajobě úmluvy „jedna země, dva systémy“. S ambicemi Pekingu si však v budoucnosti užijí nejen Hongkongžané.

Obdobný komentář zveřejnil slovenský deník Pravda


P. S. Právě byl v Hongkongu přijat zákon, jehož smyslem jsou snazší právní postihy nespokojenců v ulicích.

23. 09.

Titanik sociální demokracie

Pavel Kopecký Přečteno 1723 krát Přidat komentář

Sociálně demokratický proud troubí na ústup. Toť víceméně celoevropský proces, ale jeho středoevropská odnož patří k nejmarkantnějším. Polsko a Maďarsko tradiční demokratickou levici prakticky zrušily a jejich dominantní partaje se ani nenamáhají skrývat volnou inspiraci Pilsudského či Horthyho érou. Politiku Budapešti dokonce znalci charakterizují jako refeudalizaci. Inu, Horthy byl přece c. k. admirál...

Více »

20. 09.

Izraelský povolební rébus

Pavel Kopecký Přečteno 1212 krát Přidat komentář

Ve Státě Izrael se konaly druhé letošní předčasné volby. První skončily patem, druhé skončily patem na druhou. Premiér Netanjahu - podoben například svému českému protějšku - bojuje o dvojjediné: o veřejnou moc a vlastní svobodu.

Více »

21. 08.

Praha proti sobě?

Pavel Kopecký Přečteno 1604 krát Přidat komentář

Sociální demokracie a TOP 09 se významně liší – řadou proklamovaných politických hodnot, délkou existence, pohnutkami svého ustavení, členstvem i lecčíms jiným. Nicméně mají taky dost společného. Nejpodstatnějším je vážný úpadek preferencí.

Hůř je na tom ČSSD, jejíž představitelé se již docela nepokrytě rozhlížejí, co lze ještě v rozkymácené straně „zmincovat“ nebo kde nechal tesař díru do jiné partaje. Ale ruku na srdce, ani topka na tom není valně. Například do Evropského parlamentu pronikla o prsa modelky Twiggy, přičemž tam za ní atypicky vysedává její předseda. Jiří Pospíšil, který už párkrát měnil stranické barvy (několik roků býval např. místopředsedou ODS) a v rámci mnohoobročnictví získal nedávno i křeslo na pražském magistrátu. Jeho topkaři jsou zde členy nesnadné trojkoalice, jež má ve skutečnosti – nejspíše pro lepší čitelnost – hned pět různých členů. Hlavní slovo v ní, jak známo, drží Piráti. Subjekt, jehož bojové heslo „Pusťte nás na ně!“ mělo vyjadřovat nespokojenost s dosavadními protagonisty moci: ódéesáky, anoisty, sociálními demokraty.

Pirátský primátor Hřib zatím do košíku dosti úspěšně sbírá hlasy liberálních voličů, když agituje proti Číně a naopak pro upomínku romského holokaustu či pro duhový pochod. Pročež se sám rychle mění v nejlákavější terč; cíl ataku nejzavilejších nepřátel, koaličních partnerů. Metropolitní koalice se proto otřásá, byť jde zatím jen o lokální výbuch. Roznětka je ovšem stylová – plyn. Respektive Pražská plynárenská a. s. čili posty a finanční zdroje.

Mocenské provázání České pirátské strany s TOP 09, nejsilnější složkou Spojených sil pro Prahu, je očividnou křečí. Stmelení též kromobyčejně módním „étosem“ antibabiš-antizeman, na nějž mnozí v metropoli slyší. Ale to je krapet málo. Předák Pirátů Ivan Bartoš sice povídá, že jsou „středovou liberální stranou“, jenže úmyslná zamlženost jejich paluby skýtá široké zázemí. Od mírné pravice po radikální, anarchistickou levici. Té asi lahodí návrhy radikálních reforem, co mohou být stylové v Berlíně, leč nikoliv v nejbohatším regionu ČR. V Praze působí dokonce tak kontroverzně, až je někteří, včetně Pospíšila, označují za komunistické. Toť mimochodem při pohledu na naši nejkonzervativnější parlamentní stranu, KSČM (užívající koktejlu národovectví, třídního boje a proticikánských nálad), naprostý bizar.

Každopádně se bartošovci usilovně tváří jako „nový vítr do plachet“ stagnujícího hlavního města. Vědí, že by z metropole na Vltavě mohli snadno doplout podstatně dál. Už napřesrok, při krajských volbách. Do nezmapovaných krajin míří rovněž páně Pospíšilova partaj. Průzkumy veřejného mínění jí setrvale signalizují soumrak. Hranice europarlamentu zdolala výhradně díky „Matičce Praze“, a když v ní tahá za hierarchicky i marketingově kratší provaz, není to dobré. Přinejmenším pro vůdce, jenž si brousil zuby na primátorský řetěz a patrně si pořád ani náhodou nenechává zajít chuť. Zastínění v opěrném bodu znamená pak průšvih o to víc, že je vlastně skrytě ohrožen úspěch liberalistické koncepce, s níž se Jiří Pospíšil chopil roku 2017 spíše konzervativní topky. A logicky je tak v ohrožení i jeho předsednické křeslo.

V metropoli naposledy bodovalo hned několik formací pod značkou jakési alternativní svobodomyslnosti. Včetně Prahy sobě. Uskupení dosud nezmíněného, protože představujícího pouze „třetího vzadu“, kdo jen druhé koaličníky rozpačitě volá k pořádku. Mnoho zajíců honící lídr TOP 09 se tímhle rozložením sil octl v nepříjemné skrumáži. Stranu převzal od Miroslava Kalouska a Karla Schwarzenberga, z nichž přinejmenším prvně zmíněnému se do politického důchodu ještě zdaleka, zdaleka nechce. Pročež neváhal okopávat Pospíšilovy šéfovské kotníky moment po uzavření eurovolebních místností. Navíc do čela topky vytrvale prosazuje dalšího „bílého koně s rodokmenem“. Konzervativního místopředsedu a, stejně jako byl tehdy i Schwarzenberg, senátora Tomáše Czernína.

Hlubší smysl bojů o Prahu se nabízí sám. Stávající předák právě deset let existujících topkařů si nesmí dovolit ztratit tamější voličskou podporu, sám by ztratil mnohem víc. Ve složitém souputnictví stran s protichůdnými, ba přímo nevyjasněnými plány rozvoje hlavního města však opravdu nemá lehkou pozici. Největší ohrožení přináší ovšem situace srdci země. Bude-li i nadále Praha proti sobě.

Obdobný text publikovaly Lidové noviny









20. 08.

Kyperská vějička na tureckého voliče

Pavel Kopecký Přečteno 1233 krát Přidat komentář

Jestli je v rostoucí nestabilitě mezinárodní politiky něco nestabilnější než všechno ostatní, je to zahraniční politika Turecké republiky. Dílem se do její nevypočítatelnosti promítá snaha vládnoucí kliky vychytrale kmitat mezi dominantními hráči a získávat od nich bonusy. Chcete-li úplatky. Dílem jde o konsekvenci vnitřních zmatků země na Bosporu jako takové.

Stávající Malá Asie trpí přehršlí těžkostí. Snad více problémy, než může regionální mocnost unést. Panuje vnitropolitické napětí, neboť – budeme-li parafrázovat Erdoganova slova – „vystoupila z tramvaje demokracie“. Což se mnoha občanům pranic nelíbí. Na jejím hornatém území prodlévají také miliony migrantů. Primárně sice slouží k obstojnému vydírání Evropy, nicméně pro Ankaru představují břemeno. Mimo jiné břemeno bezpečnostní nebo hospodářské, což zvláště pro zemi vadnoucí ekonomiky není nijak povzbudivý aspekt.

Nejpřednější starostí státu, jež jinak po desetiletí vede (ozbrojený) konflikt s početnou minoritou Kurdů, se však zdá něco jiného. Mezinárodněpolitické důsledky pořád vypjatějšího, neukočírovaného vměšování do věcí sousedů. Najmě Sýrie či Iráku, kde erdoganovci halasně porušují už tak vachrlaté mezinárodní právo. Jen aby stůj co stůj zabránili vytvoření jakékoliv kurdské státnosti. Tudíž je ta tam kdysi na odiv stavěná ideologie „nulových problémů se sousedy“. Mustafa Kemal Atatürk by se asi soudobému Turecku hodně divil. Výpady do zahraničí jsou ostentativní součástí rozpínavosti Turecka, jehož velikášský „sultán“ avizoval velkou operaci „na východ od Eufratu“.

Při svých agresích využívají skvěle vojensky opatření Turci rozhádanosti kurdských skupin, a současně těmito útočnými akcemi stupňují domácí, ostře nacionalistické nálady. Historicky osvědčený prostředek direktivního vládnutí. Dnes pojednou vykládaného jako přednost, kterou maloasijskému lidu jeho nepřátelé závidí. Od toho je samozřejmě jen krůček k tvrzení, že nebezpečí pro zemi „velikého vůdce“ přichází z Východu i Západu. Vlastně ze všech stran.

Nezvládnuté ambice páně prezidentovy ale zapříčinily jednak propad vztahů s USA, druhak s Unií „starého kontinentu“. Již dříve dávající na srozuměnou, že začlenění Malé Asie do Evropy není na pořadu dne. Odpovědí se stal rozmach spolupráce s Ruskou federací a Čínou, jež se však netají pocitem nadřazenosti. Nesouměřitelností strategického partnera na hranici dvou kontinentů.

Do rámce poněkud zběsilé turecké zahraniční politiky spadá i růst napětí kolem kyperských teritoriálních vod. V nich byly nalezeny zásoby zemního plynu, od nějž si některé státy slibují zmenšení energetické závislosti na uhlíkových palivech z Ruska. Svoje zdroje by chtěla diverzifikovat i Ankara, nicméně její snaha získat díl z koláče má samozřejmě též rozměr čistě politický. Je známo, že od sedmdesátých roků není Kypr jednotný. Jeho rozštěpení vojenskou hranicí na dvě znepřátelené části má na svědomí turecká agrese. Vedená před čtyřiceti pěti lety dosti podobnými pohnutkami, jaké dnes Ankaře velí táhnout proti kurdským milicím.

Tehdejšímu násilnému pokusu části místních Řeků o připojení k „Heladě“ (na základě ideálu tzv. Enosis o unii veškerých Helénů) zabránila pravidelná turecká armáda. Bylo totiž víc než jasné, že za sjednocovacím projektem stojí tehdejší aténská vojenská junta. Invazí vzniklo závislé území, krom Ankary nikým neuznaná Severokyperská turecká republika. Nezákonné ustavení loutkového státu, kam se přestěhovalo značné množství Turků pevninských, nebylo ovšem nikdy uspokojivě řešeno. Ačkoliv se zejména před vstupem Kyperské republiky do EU (r. 2004) objevily dosti seriózní snahy o znovusjednocení Afroditina ostrova.

Zajisté to nebude Erdogan, kdo by dnes něčemu takovému přál. O to víc, že si z mladých let pamatuje, jak báječnou odezvu měl vpád ve prospěch „tureckých bratří“ na domácí půdě. V regionu východního Středomoří, kde se právo a výzvy OSN ignorují jak na běžícím pásu, by bylo hodně hrubou chybou nevyužít tohle prověřené téma. Vějičku na voliče.


V krácené verzi text publikoval slovenský deník Pravda

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy