08. 01.

Krisový vývoj ČSSD

Pavel Kopecký Přečteno 2377 krát Přidat komentář

Před koncem roku si dvě sesterské sociální demokracie, česká a slovenská, připomínaly svá významná výročí. Smer oslavil dvacet let trvání, ČSSD třicetiletí obnovy působnosti v mateřské zemi. Bylo-li ovšem v jejím případě co slavit. Bývalí voliči partaje a soukromě i stávající funkcionáři (!) o ní totiž mluví jako o nebožce.

Jestliže Lidový dům leží na politickém prkně, nemělo by se o něm mluvit ve zlém, aby nás dle tradice nepřišel strašit. Byť si záplava občanů myslí, že „oranžoví“ nás straší již dávno.

Zkusme to tudíž jinak. Mluvme o starobylé organizaci, ustavené roku 1878, věcně a pravdu. Začněme komparací se slovenskou sestrou. Ficem vybudovaný Smer sice ztratil hodně z někdejšího pelu voličské přitažlivosti, stala se z něj sběrna surovostí a kariéristů, ale její perspektivy jsou pořád víc než solidní. Důvodů by se našla přehršel. Kupříkladu: Smer „okupuje“ prostor od středu po krajní levici, kde žádnou konkurenci nemá, zatímco pravicová opozice je značně fragmentarizovaná i rozhádaná. Nadto Smer – přes diskreditaci charismatického Fica – stále nepostrádá vhodné lídry.

Všechny tyto základní výhody naopak zcela absentují u ČSSD. Formace stále méně brané v potaz. Však si také česká veřejnost prakticky vůbec nevšimla (a všimnout asi ani nechtěla), že člen vládní koalice má významné výročí existence. Pozorovat zmíněnou oslavu však nebylo bez užitku. Šlo o vánoční besídku úchvatnou, hodnou klišé o nastavovaném zrcadle. Třicetiletí renezance „socanů“ bylo připomenuto na úrovni cirkusového zážitku. Bohužel navíc podtrženého nevyřčeným citátem ze Simpsonových, kde se v křížovce ptají na zhýralého, nenasytného šaška Šášu čtyřslovnou nápovědou „trapný klaun na čtyři“.

Předseda socdemokratů a ministr vnitra Jan Hamáček zde nejprve pronesl zahajovací řeč, v níž vyzýval k odhodlanosti do nadcházejícího volebního roku. Brojil proti poraženectví. Přitom znalci zákulisí „oranžových“ znají, že zrovna tento bezbarvý předák zhusta propadá návalům „mimoparlamentní“ deprese...

Sedánky se samozřejmě zúčastnili i další význační představitelé ČSSD, z nichž většina se raději jen tiše zúčastnila oficiality, aby bez obtíží získala pomyslnou čárku. Daleko směšnějšími se nicméně stali ti, kteří se vystoupit rozhodli. Především v momentu, kdy už na pódiu posedávali čeští a němečtí politologové, na něž se mohli obracet hosté. Třeba bývalá místopředsedkyně Senátu a stávající poslankyně Alena Gajdůšková. Původní profesí učitelka prvního stupně, jež během své dlouhé (!) veřejné kariéry „proslula“ minimálními profesními dovednostmi. Jakož i výhradním mluvením, ba myšlením ve frázích. Současně ovšem také obrovskou snaživostí, jež svou povahou odkazuje k ústřední postavě Švejkem inspirované britské satiry „Jak jsem vyhrál válku“. Přesněji k poručíku Ernestu Goodbodymu s jeho železnou zásadou položit v každé hodině důstojnického školení alespoň jeden dotaz...

Významná sociální demokratka ovšem tentokrát překonala sebe samu. Domácím i zahraničním specialistům na pódiu vmetla do tváří přímou otázku: „Jaká je historická úloha sociální demokracie?“ Co o kvalitě dotazu soudili přítomní funkcionáři z partnerské německé strany, jisto není, každopádně určitý obecně známý soud tato vážně míněná otázka podtrhla. Zatímco slábnoucí SPD léčí své potíže s úbytkem hlasů ideovým úkrokem doleva, Lidový dům "řeší" řádově horší problémy toliko nechtěnou tragikomikou.

Zahanbit se totiž pí Gajdůškovou nedal ani její bývalý kolega ze Senátu Milan Štěch, někdejší mnohaletý předseda horní komory parlamentu. Nejdéle působící senátor, jehož nervozita se dá kvůli letošní obhajobě mandátu doslova krájet. Co „pro dějiny“ pronesl jeden z klíčových představitelů krátké éry, během níž se ČSSD volným pádem zřítila z více než dvaceti procent k samotné hranici volitelnosti? Vůkol vysvětloval, že u nás volby rozhodují protestní hlasy. Zajímalo by ho proto, jak se dají získat...

Prostoduchost až do morku kostí, trestuhodná neprofesionalita, nenasytnost či typická neschopnost sebereflexe mají určující podíl na tom, že dnešní „oranžoví“ mohou již jen tiše závidět slovenským bratřím. Z hegemona (levice) se stal rychle tající spolek přátel osobní moci. Grupa žinantních postaviček s drápy křečovitě zaťatými do vládních nebo jiných výnosných křesel.

V minulé koalici, za premiéra Sobotky, byla sociální demokracie takzvaně vydžusována spolupracujícím hnutím ANO. Politickou divizí holdingu miliardáře Andreje Babiše, majícího nyní přes třicet procent preferencí. Načež se potupená partaj ze situace zásadně „poučila“ a s podobně neschopným vedením vskočila do jámy lvové. Do další, čistě Babišovské koalice; jenom samozřejmě v umrněné úloze. Tou je neochvějné krytí zad perfektnímu produktu polistopadového budování kapitalismu. Ochotné sebezničení se rolí pejska na vodítku.

Nenasytná věrchuška ČSSD neopustila kabinet dnes znovu trestně stíhaného premiéra ani ve chvílích, kdy by to asi udělal každý. Každý, kdo si chce zachoval tvář. Lidový dům však ne, nechává na sobě politické dříví štípat. Čímž přirozeně drtí na prach vlastní kamenné základy. Partajní „elity“ se rvou o ohlodané kosti a systematicky podrážejí nohy vlastnímu předsedovi. Aktuálně to dělají hlavně z obavy o individuální volební prohry v krajském nebo senátním klání. A postupují proto samozřejmě bez nejmenších zábran. V první řadě prostřednictvím kandidátek „očištěných“ od tradiční značky Česká strana sociálně demokratická. Skrze „krysové“ reakce na krisový vývoj…


Text vychází z komentáře publikovaného slovenským deníkem Sme

01. 01.

Vrabčí moc v hrsti

Pavel Kopecký Přečteno 2198 krát Přidat komentář

Co čeká v příštím roce českou politiku? Jednak důležité duo krajských a senátních voleb, druhak voličský výprask sociálních demokratů v nich. Nejstarší česká partaj s tou největší pravděpodobností sestoupí zase o velký schod blíže zániku.

Sociáldemokraté bývali ve svých dějinách nesčetněkrát otloukánky. Zejména v počátcích existence hnutí, zuřivě pronásledovaného tajnými policajty a odsuzovaného řádnými soudy. Po letech v těžkých žalařích propouštění “socani” mívali cejch sociálně nespolehlivých a pospolitost na ně obvykle hleděla skrz prsty. To vše kvůli znevažování “veřejného pořádku” nebo propagaci “zvrácených myšlenek socialismu”.

Na index patřili svobodomyslní levičáci i později, za moderních totalitarismů; příkladně českoslovenští komunisté jim spílali do “sociálfašistů”. A je dvojnásob zajímavé, že po listopadu roku 1989 na to poměrně úspěšně – přitom zcela paradoxně – navázalo také klausovské budování kapitalismu (s mafiánskou tváří). Hlasování pro obnovenou ČSSD bylo známkováno jako volba předlistopadových poměrů! Ale alespoň mělo mnoho plnoprávných občanů jasno, čeho je nutno se bát...

Nakonec šel ovšem Václav Klaus, muž zjevně důkladně (!) napojený na minulý režim, ke křížku. Jeho po léta “státostrana” ODS uzavřela s Milošem Zemanem nepříliš skrytou vládní koalici. Takzvanou opoziční smlouvu. Lidovému domu se tím otevřela cesta k moci. S klausovskými dědici se posléze střídal v bačování země, přičemž jejich (společné) korupčnictví nebo velkopanské kousky naštvávaly kdekoho. Čehož zase využívali různí svatouškové či političtí podnikatelé, jejichž křišťálovou průhlednost znovu pravidelně nepostřehlo slušné procento oprávněných voličů. Stačilo, že uchazeči o jejich přízeň byli noví.

Krátkodeché podnikatelské projekty se nicméně obvykle rychle opotřebovaly, načež frustrace příznačně pasivních českých obyvatel vůčihledně rostla. Nakonec se transformovala v bizarní touhu zvolit si naboba Andreje Babiše, jenž přislíbil “řídit stát jako firmu”. I tento protismyslný slogan bezvadně zafungoval. Krom jiného proto, že lidé byli desetiletí vychováváni v duchu podnikatelsko-zločineckého kultu, jenž pochopitelně apriorně odmítá stát. Takže kdo co zasel, to sklidil. Zvítězil arcibyznysmen, jenž (stejně jako třeba Donald Trump) maximalizuje zisk, vem kde vem. Postrádá tudíž ideologii, přičemž permanentně vyhledává díry na trhu. Ty látá prvotřídním marketingem.

Chamtivá “filozofie” ho též přiměla převést počáteční pravicově populistické imidž do levicově populistického. Leč bylo-li toho zapotřebí, klidně zase přenesl “hodnotové” těžiště na stranu opačnou. Jako by se nechumelilo. Což se to stalo v kampani před evropskými volbami, jichž se typický levičácký volič straní.

Onen pragmatický, všeobjímající populismus posléze přivedl Andreje Babiše i do vládní koalice s Lidovým domem. Pořádně vyhladovělým předchozí “suchou skývou opozice”. Nezřízená chuť “oranžových” kariéristů na jakékoliv vládnutí se ovšem změnila v katastrofu. Nešikovná bezbarvost premiéra Sobotky a jeho pochlebníků spolu s mediální dominancí partnerského holdingu Agrofert zapříčinila, že si jeho politická divize ANO 2011 přisvojila veškeré zásluhy úspěšného kabinetu. Čemuž zase myšlení odvyklí vůdcové socdemokracie čelili toliko kontraproduktním napadáním pochybných obchodů koaličního partnera. Chytře lhoucího, že není žádný politik.

Ve druhé, stávající vládě došlo proto k přepolování dominantních a pomocných úloh stávajících aktérů. Ovšem to sociálním demokratům zjevně nestačí! Krok za krokem se churavějící, trapně rozhádaný “Liďák” mění ve slaboulinkého otloukánka, jímž pohrdá vetšina voličů. Stín byvšího titána se totiž stal užitečným přívěskem Babišova impéria. Opět tresně stíhaný premiér se na něj může spolehnout víc než na své zaměstnance. Vrabčí moc v hrsti je přeci lákavější než holub zachráněné ČSSD na střeše. Inu, mnozí jsou ze stejného hnízda.


Publikováno slovenským deníkem Pravda




12. 12.

Irak je iba kamienok v mozaike bojov mocností

Pavel Kopecký Přečteno 1026 krát Přidat komentář

Podľa plejády prieskumov verejnej mienky v Spojených štátoch boli posledné vojny, na ktorých superveľmoc participovala, či stále participuje, zbytočné a škodlivé.

Namiesto ustanovenia strategických výhod sa zakladali požiare, ktoré sa nedarí zahasiť, a plamene stále preskakujú. Agresívni velikáši si totiž vzali hneď za sebou niekoľko zadúšajúcich hltov. Priebeh i doterajšie dôsledky týchto konfliktov poslúžili na Západe málokomu. K výnimkám patria zbrojárske koncerny alebo tajné služby, ktorých právomoci rastú.

Zásadne iné konzekvencie prinieslo uvedenie rozličných aktérov vo svete. Okrem iného Číny, ktorá srdečne víta akýkoľvek realistický spôsob, ktorým sa dá akcelerovať oslabovanie Západu. Na sýrskej šachovnici dnes dominuje pragmatický trojlístok Ruska, Turecka a Iránu.

Prefíkané hry iránskych rozviedok prispeli k strategickej porážke Spojených štátov a ich spojencov v susednom Iraku. Američania najprv ajatolláhom z Teheránu poslúžili ako likvidátori svojho bývalého spojenca Saddáma Husajna, ktorý s ich podporou osem rokov bojoval proti Iránskej islamskej republike. Vďaka tomu, že mu kryli chrbát, sa absolútne ničoho neštítil. Preto nie je až také paradoxné, že za Saddáma bol Irak relatívne najstabilnejší.

Iracké predpolie pre ďalšiu prípadnú zmenu režimu nedokázali okupanti dlhodobo stabilizovať. Nanútené volebné reformy spôsobili, že sa zmenil vzťah medzi miestnymi menšinovými sunnitmi a väčšinovými šiitmi. Majoritou, ktorú zvrhnutý baasistický režim držal nakrátko.

Rast zmätkov, ba sektárskeho násilia viedol až k občianskej vojne. Po dlhoročných krvavých konfliktoch na otrávenom sekulárnom poli sa zrodil i obludný Daeš a ďalšie extrémistické formácie, tešiace sa po istý čas takisto podpore prozápadných kruhov. To sa podobá na situáciu, keď Západ využíval na svoje taktické ciele nábožensky radikálnych partizánov v doteraz bojujúcom Afganistane.

Súčasná vláda v Bagdade má úzke vzťahy so susednou regionálnou mocnosťou, a tak sa zo západných médií dozvedáme, že sa búri ten „vhodný“ iracký ľud. Rovnako ako demonštranti v Iráne, ktorým sa nevidí komplikovaná ekonomická situácia v ich sankcionovanej vlasti.

Čím bude slabšia existujúca iracká vláda, tým neistejší bude vplyv Teheránu, ktorý sa ešte nedávno chvastal, ako sa jeho moc, navzdory všetkým ústrkom, roztiahla vo veľkom blízkovýchodnom polmesiaci. Od Iránu cez Irak a Sýriu až po Libanon.

V malom Libanone sa dnes ľudia tiež búria, dokonca v niektorých prípadoch pre dosť podobné dôvody ako Iračania – pre korupciu, problémy so štátnou správou či pre nezamestnanosť. K tomu sa hodí sarkasticky poznamenať, že nejeden obyvateľ povodia Eufratu a Tigrisu na tzv. Islamskom štáte oceňoval, ako skvalitnil verejné služby a chod štátneho aparátu.

Rozdiely, a to nie nepodstatné, však existujú. Libanončania, ktorí nezabudli na svoju pätnásťročnú občiansku vojnu a sú pohlcovaní migrantmi zo Sýrie, hľadajú určité mantinely pre svoje protesty. Iračania takéto hranice nemajú. Bezpečnostné zložky používajú ostrú muníciu, obojstranné násilie je na dennom poriadku. Straty na životoch pri potláčaní nepokojov v uliciach sa už prevyšujú tri stovky.

Nestabilitu v Iraku ovplyvňuje mnohoročný zápas o dominanciu nad týmto štátom ležiacim na bohatých náleziskách ropy. Ide o boj o pozíciu regionálneho hegemóna. Čoraz znepokojenejší z teheránskeho rozmachu na Strednom východe je Izrael, ktorý disponuje jadrovými zbraňami. Iracké búrky sú tak vlastne len kamienkom do mozaiky.


Publikoval slovenský deník Pravda

11. 12.

Chování starosty Novotného je znamením doby

Pavel Kopecký Přečteno 2559 krát Přidat komentář

Česká politika je bohužel obvykle přízemní. Nemusela by, cožpak o to, ale je. Obvykle se v ní manifestuje stereotyp s konformitou. Vztahům s cizinou dominuje všeobjímající strach, co si o nás ten který (Velký) bratr bude myslet. Hlavně je proto nerozzlobit, jen ty bývalé... A nejmenší měřítko, v rámci něhož si dovolíme skutečně vzdorovat spřízněným aktérům, je V4. Srovnatelné země, které se vyznačují reálnými národními zájmy, jsou nám obvykle nedostižným ideálem. Pokud vůbec. Masarykovská éra diplomacie je totiž – po neúspěšném pokusu o její obnovu v 90. letech – ta tam.

Vnitřní poměry i jejich správa jsou s tím bohužel v plné harmonii. Tradičně se nesou v tónu záplatovací, příštipkářské politiky, jíž bylo naše prostředí proslulé ještě za starého Rakouska. Černý havran bezkoncepčnosti zastiňuje kdeco; poletuje nad školstvím, stejně tak nad výstavbou dálniční sítě.

Majorita tuzemských politiků promlouvá obvykle výhradně v duchu moudrých výzev. Zejména k jakési jednotě veřejného mínění nebo ve stylu hereckých etud morálního pohoršení nad “rozvraceči” vezdejšího poklidu. Byť by to byla sama hlava státu. Proč by však ne, demokracie nemůže existovat bez neustálé kritiky. Nicméně je v tom malá-velká zrada. Jednak se občas zdá, jako kdyby mělo pomyslné zasypávání národních okopů probíhat jen dle pražských zvyklostí. Druhak je jisté, že elity, nebo za ně se považující figury, v oněch okopech myšlenkově uvízly. Jejich hloubku brání vlastním tělem. Jinak by snad neznaly žádná témata, nad nimiž by nemohl většinový volič mávnout rukou. Složité, často zásadní, aktuální náměty se tak buď nevyplatí obyvatelstvu prezentovat, anebo jim jednoduše sami dotyční nerozumějí. Domyšleno do konce: skutečná budoucnost státu je ani za mák nezajímá.

Starého psa novým trikům nenaučíš, praví známé přísloví, pročež nezbývá než dál pokračovat ve vyježděných kolejích. Útočit například z údajně etického hlediska na “kontroverzního a vulgárního prezidenta”. Peskovat ho za obojí, označovat za údajného ruského agenta a přát mu, jak se onehdy stalo – smrt.

Emocionální výlevy jsou vývojově starší než rozum a všichni na ně dokážeme reagovat. Mají proto zaručený účinek. Zvláštně dnešní kampaně tak obvykle stojí na jednoduchých symbolech či emocích, po nichž ale leckdy zůstávají hluboké jizvy. Hluboké jizvy v českých duších zanechala také mnohá přepisování dějin, jež tolikrát umožnila rovněž výměnu veřejně činných osob. K nám už ale skoro třicet let žádná převratná společenskopolitická změna nepřišla a trvanlivá témata zde skutečně nerostou jako houby po dešti. A tak nezbývá, než až do krajnosti dojit dosavadní náměty. Až do trapnosti. Tak bylo na oslavách třicetiletí klidného předání moci KSČ, jemuž se oficiálně říká sametová revoluce, patrné, jaký nám to vznikl sametový kýč.

Přepisování historických interpretací je naším folklórem, a jelikož již opravdu docházejí náměty, musí se jít do krajnosti. Vem, kde vem. Začalo to přinejmenším za hrubostí a ignorancí proslulého Mirka Topolánka, jenž s radostí užíval dějinné pojmy a události, které vůbec nechápal.

V roce slavného výročí nejvíce zabodovali jeho pravicoví pohrobci. Obrazoborecký starosta Prahy 6 za TOP 09 Ondřej Kolář, když prosadil odstranění sochy osvoboditele Koněva. Nápad dokonce provázel urážkami lidí, kteří smývali “náhle” se objevivší rudou barvu na maršálově (dodatečnými informacemi opatřeném) pomníku. Podle něj to byli “ruští trollové”.

Tématu se zjevně chytil další politický komik, syn známého televizního komika. Bývalý bulvární novinář Novotný, toho času starosta jiné části metropole za ODS. Z původní profese, o níž vždy s takovým narcismem mluvil, si přinesl i metody práce. Trumfnout kolegovu sprostotu zvládl hravě. Pomník nechce v Řeporyjích kácet, nýbrž budovat! Vystavět z veřejných peněz trvalou připomínku vlasovců. Žalobám je jistě zvyklý, v politice si nejméně jednu vysloužil již dříve, a názory skutečných znalců minulosti ho zajímají ze všeho nejmíň. Klíčové pro něj je, že mu na to Rusové skočili a on se, jako za starých časů, zviditelnil.

Pro nás je ale nejspíš rozhodující něco docela jiného. Z Novotného, s jeho manifestační hrubostí a primitivismem v pseudokauzách, se stal asi nejznámější reprezentant nejsilnější opoziční strany. Partajník, jemuž čelní funkcionáři, bezradní a šedí obránci demokracie, s radostí tleskají. Což není hezké vysvědčení ani těchto předáků, ani naší doby.


Článek publikovaly Lidové noviny

26. 11.

Kyberprostor: sebeklam a realita

Pavel Kopecký Přečteno 1512 krát Přidat komentář

Evropská komisařka Jourová se kriticky vyjádřila k atmosféře nesnášenlivosti, kterou spojovala také se sociálními sítěmi. Obdobně se k šíření intolerance skrze moderní komunikační prostředky vyslovila také veřejná ochránkyně práv ČR. Podobnými věcmi se rovněž zaobíraly nejrozličnější odborné konference. Své k tomu řekl i rozdmýcháváním společenských konfliktů proslulý prezident Zeman...
Každopádně společně mi připomněli esej, již jsem před časem zveřejnil v příloze slovenského deníku Pravda a vám tímto předkládám.



Pokaždé, když si začnu o svém národu příliš myslet a „etno-škarohlídy“ považovat za zbytečně pesimistické, vím, že je nejvyšší čas ordinovat si on-line medicínu. Jdu si proto přečíst tradičně strukturovanou elektronickou diskuzi, načež mávnutím kouzelné digitální hůlky stojím zas pevně nohama na zemi. Moderní sociální komunikace a její nástroje jsou doopravdy mocní čarodějové!

Když se v našem prostředí objevily první e-diskuze, bylo to zjevení. Cosi dočista nového, spojovaného s obrovskými, až dětinskými nadějemi. Opět leckdo věřil (pokolikáté už?), že technika nás povznese k lepšímu lidství. Dál to raději nebudu komentovat…

Pamětníci vzpomínají na ony diskuze jako na prostředí, kde si mohli tříbit názory s lidmi, s nimiž sice třeba i hrubě nesouhlasili, ale nebylo těžké si jich vážit. Nicméně masovost a zmasovění náleží k jevům, co jsou v moderní společnosti právem kritizovány. Devalvují prakticky vše. Virtuální prostor je toho famózní ukázkou. Například lidé, kteří mohou a chtějí přínosně diskutovat, jsou nezřídka upozaděni, či rovnou vytlačeni ostatními. Lidmi, jež diskutovat musejí; minimálně v jistém smyslu.

Bije totiž do očí, že si takoví přispěvatelé zhusta ventilují špatnou náladu a/nebo léčí komplexy. Obojí bývá také nezřídka propojené s dobře čitelnou osamělostí. Ulevit si ale dotyční někde musejí, tudíž zneužívají domnělé anonymity digitálního prostoru. V uvozovkách maskovaní nickem předvádějí často leccos z bezedné pokladnice „staré dobré“ hlouposti, nevědomosti, čtenářské negramotnosti, neschopnosti chápat ironii či argumentovat. Takže se člověk vcelku běžně setká s pravděpodobně plnoprávným občanem, který s „vážnou klávesnicí“ vykládá, že tu měl zůstat nacistický Protektorát – aspoň by se neděly komunistické zločiny 50. let!

Další rozezlené individuum se zase bojí o své osvědčené myšlenkové floskule, a tak shazuje jemu ideologicky nevyhovující článek o soudobé Venezuele. Což opře o bazální neznalost toho faktu, že slova „nafta“ a „ropa“ jsou synonyma. Přitom by stačilo jen trochu číst: například kdysi, nejspíše za mladých let dotyčného, tolik oblíbené mayovky…

Podivnou volnočasovou aktivitu, „odvahu“ vyjádřit se víceméně k čemukoli, si tito aktéři dodávají agresivitou, hrubými urážkami a nefalšovanou nenávistí k tomu, co se zrovna hodí nenávidět. Zčásti patrně i proto, aby zvýšili šanci, že budou nenávidět společně. Tak nějak hezky pospolu s dalšími „vránami“. Pan Malý s panem Nováčkem a pan Nováček s panem Malým... Se sobě rovnými, s nimiž se tak trochu sesedli u počítačů, aby bránili ony „osvědčené pravdy“. Pohodlné stereotypy a s nimi své ego. K jejich myšlenkové „výzbroji“ obvykle náleží pouze harampádí, jako jsou ideologické nálepky, osobní útoky nebo paušalizující odsudky. Případně „rychločtením“ získané informace z krabičky poslední záchrany – omyly proslulé české Wikipedie.

Evidentně je něco pravdy na bonmotu, že e-diskuze nahradily nápisy na veřejných záchodcích. Jenže proč tomu tak je? Na WC se přece s odpadními produkty počítá, jenže tady se poskytovatelé (komunikačního) kanálu začasté tváří, jako by jim na solidnosti a kultivovanosti prostředí záleželo. Všechno je samozřejmě úplně jinak. Kdo to nemínil jako frázi, obvykle debaty pod příspěvky redakce zrušil, anebo aspoň přísně vymezil. Ohraničil.

U převažujícího zbytku jde o jakýsi handl. V nadsázce řečeno: špinavý kšeft. Zdaleka neběží – přinejmenším ne primárně – o podněcování k podnětným diskuzím, nýbrž o záměr zvýšit návštěvnost webů stůj co stůj. Tedy též poskytnutím málo hlídaného, anebo zcela nehlídaného prostoru k exhibici. Darováním digitální pavlače jedincům, o jejichž názor by zřejmě nestáli snad ani ve čtvrté cenové. Případně jim tam rozbili ústa...

Leckdo si na tenhle moderní nešvar zvykl. Jiný si dokonce říká, proč to vůbec řešit. Mladým novinářům starší kolegové radívají takovéto „datové toky“ úplně a apriorně ignorovat. Že to nestojí za řeč. Zdá se ale, jako by běželo o pouhou špičku ledovce, střípek závažnější skládačky. Symptom hluboké frustrace ve vyspělé společnosti, kde se stále více jedinců cítí zahlceně, dezorientovaně, i proto osamoceně, vyhořele a ve stavu náchylném k depresím nebo agresím. Nejeden bude asi patřit také ke skupině, co vzdychá po idealizované vzpomínce státostranického režimu, kdy stačilo přečíst úvodní Rudého práva a člověk se neztratil naprosto nikde!

Příležitost ze sebe uvolnit myšlenkový kal nese však rovněž zde své konkrétní konsekvence. Někdy dokonce takové důsledky, jimiž je zhoršení výchozích negativních pocitů či spádů. Aby ne. V prostředí menšího společenského dohledu procházíme úplnou galerií negativních jevů, které na nás dopadají. Jak o tom píše také jeden z klasiků oboru Manfred Spitzer: „Zdá se, že především sociální sítě přispívají k polarizaci a významnému zhrubnutí veřejné debaty, a spíše než větší informovanost a otevřenost širokých vrstev způsobují paradoxně pravý opak…“

Existují studie, jež dokládají ono predikovatelné, že ve fiktivním prostoru máme sklony k většímu šíření úmyslných nepravd. Ke lhaní. Ostatně samotný diskuzní nick (nemluvě o avatarech, falešných identitách a krycích adresách) je nejčastěji holou nepravdou. Způsobem, jak se alternativně prezentovat okolí. A propòs: rovněž také jistí kyberaktivisté, údajně vždy dobrovolní bojovníci s informačními nešvary a fake news, představují sami tak trochu oběti atmosféry fikce – říkají si „elfové“.

Snaha o vytěžení anonymity tam, kde nedostáváte odpověď z očí do očí, se zjevně promítá do chování kdekoho: bez ohledu na věkovou kategorii. Nejcitelnější důsledky se nicméně týkají mládeže; přes všechnu její obvyklou technickou znalost. Mluví se o nebezpečí závislostí, úpadku vzdělání a rozhledu, eventuálně rovnou digitální demence. Mladí lidé se navíc snáz nechávají strhnout k projevům, jichž by se ve standardním prostředí, bez takovéto, řekněme, „komunikační anarchie“ neodvážili. Náramně pohodlně, a leckdy i s pocitem pohodlí, podlehnou špatným vzorcům. Nebo jejich absenci.

Komplexní celospolečenské škody (včetně politických či bezpečnostních rizik!), o nichž se ve vztahu ke kyberprostoru stále více hovoří, vydaly již na hezkou řádku tištěných, případně elektronických knih. O e-diskuzích nemluvě. Ovšem nezdá se přesto, že by jimi vehementně doporučované pěstování pravých mezilidských vazeb zahájilo vítězné tažení.

Kdybych byl nábožensky organizován v největší křesťanské církvi, mohl bych své zamyšlení podepřít autoritou skoro nejvyšší. Papež František, náměstek Boha, při jedné návštěvě rodné Latinské Ameriky podotkl, že „Nestačí být celý den připojen, aby se člověk cítil uznávaný nebo milovaný.“ Je to víc než tak, jenže sebeklam a falešná iluze bývají schůdnější i kratší než poznávání vezdejší reality. O notný kus křivolaké stezky.

(Článek je upravenou úvahou pro slovenský deník Pravda)

21. 11.

Sametový kýč?

Pavel Kopecký Přečteno 1936 krát Přidat komentář

Sedmnáctý listopad zůstává středobodem toho, čemu by asi nejlépe slušelo přezdívat „sametový kýč“. Je to patrné rok co rok, ovšem při třicátém výročí se organizátoři nesporně vyšvihnou.

Více »

18. 11.

Církev, její Marx a Kapitál

Pavel Kopecký Přečteno 2187 krát Přidat komentář

Po čase delším než malém předkládám čtenářům článek jiného autora. Jde o přemýšlivý příspěvek mého dobrého kamaráda, doc. Ivana Štampacha, religionisty a bývalého dominikána, který ve svém textu (původně publikovaném v "Deníku Referendum") dovedně spojuje některé aktuální sociální otázky s problematikou církví či duchovního života



Papež František kritizuje zbožšťování globálního kapitálu, podobně mluvil už Jan Pavel II. Čechy může takový postoj církve překvapit, neboť znají spíš ten Dukův, který kdysi označil protestující proti Nečasovým asociálním reformám za lůzu.

Bratr František, biskup v Římě a hlas římskokatolické církve v jejím gigantickém celku, dovede ještě po šesti letech ve své službě překvapovat. Již vícekrát se vyslovil kriticky o současném vládnoucím ekonomickém systému. V pátek 15. listopadu byla zveřejněna jeho promluva k členům Mezinárodní asociace pro trestní právo, kteří měli kongres v Římě. Mediální služba Svatého stolce Vatican News shrnula jeho proslov pod titulkem „Papež obvinil globální finanční kapitál ze zločinů proti lidskosti“. František neváhá mluvit o idolatrii trhu, tedy o trhu jako modle. Říká, že slabý a zranitelný člověk je zcela bezbranný vůči zájmům zbožněného trhu, které se staly absolutním pravidlem. Připomíná, že globální finanční kapitál stojí u původu závažných deliktů namířených nejenom proti vlastnictví, nýbrž také proti lidem a životnímu prostředí. A neváhá to označit za organizovanou kriminalitu.

Pokud tyto delikty, jak papež také říká, vedou k hladu, bídě, nucené migraci, smrti na léčitelné nemoci, ničení životního prostředí či genocidě domorodých národů, jejich závažnost je na úrovni zločinů proti lidskosti. To, co papež František říká s prorockým zanícením a co vypadá jako jeho vnitřní osobní starost, vyslovuje systematicky, klidným, promyšleným způsobem jeho předchůdce na římském biskupském stolci Jan Pavel II. Ten v návaznosti na celou linii sociálního učení římskokatolické církve vydal encykliku, dokument adresovaný všem biskupům a jejich prostřednictvím celé církvi. Je věnovaná lidské práci a podle svých prvních slov v latinském znění je známa jako Laborem exercens (1981).

Jan Pavel II. tehdy reagoval na nedávný zrod polského dělnického hnutí známého jako Solidarita. Chtěl ukázat, že komunistický režim si falešně přivlastňuje téma sociální spravedlnosti a že i církev, jinak chápaná spíše jako konzervativní činitel, je schopna toto téma zvednout a podpořit dělníky a ostatní námezdní pracovníky. Ba že dokáže podložit jejich požadavky lépe než marxistická ideologie.

Polský papež ukazuje, že práce je projevem lidství, že se v ní jako lidé uskutečňujeme. A že je výrazem duchovně tělesné jednoty lidské bytosti. Hájí důstojnost člověka práce. Ukazuje práci jako skutečný zdroj bohatství. Kapitál představuje jako výsledek práce a vyslovuje jménem církve přání, aby nestál proti práci. Jejich historický konflikt se má řešit s vědomím, že práce má primát. Volá po takových zákonech, které by umožnily pracujícímu člověku podílet se nejen mzdou určenou pro obnovu jeho pracovní síly, na produktu, a také na rozhodování.

Jan Pavel II. poukazuje na návrhy řešit spor práce a kapitálu společenským vlastnictvím výrobních prostředků nebo skutečnou účastí pracovníků na kapitálu. Doporučuje těmto návrhům věnovat pozornost. Lze říct, že Jan Pavel II. i František – s různým historickým východiskem a s různou mentalitou – kritizují systém trhu bez přívlastků, tržní fundamentalismus.

Sociální angažovanost nejvyšších představitelů římskokatolické církve může být překvapivá. Z českého prostředí známe pojetí Dominika Duky a většiny jeho kolegů v biskupské službě. A Duka označil protestující v době asociálního Nečasova kabinetu za „lůzu“ – konkrétně se vyjádřil, že demonstranti chtějí nastolit ochlokracii, tedy vládu lůzy či chátry.

Bohužel nelze vyloučit, že někteří církevní činitelé na různých úrovních mohou být v bezprostředním jednání sociální, mohou reálně pomáhat potřebným, ale zároveň v jiných oblastech života být třeba ultrakonzervativní. Sám papež z „východního bloku“ byl progresivní v sociální nauce a také ohledně vztahů k jiným křesťanským církvím a k jiným náboženstvím, ale zároveň nesmyslně konzervativní v morálních požadavcích na partnerské soužití.

Sociální nauky církve se dovolávají a bezbřehý kapitalismus u nás kritizují lidé jako Ignác Pospíšil, ale zároveň představují církev jako represivní sektu s absolutistickým nárokem na neomylnost a slepou poslušnost.

Na Slovensku se velmi sociálně choval a chová římskokatolický kněz Marián Kuffa. Byl vyznamenán za péči o nemocné a potřebné. Věnoval se lidem z polepšovny, bezdomovcům a navrátilcům z vězení, včetně těch, kteří si odpykávali tresty za nejtěžší zločiny. Mnoha těmto lidem pomohl vrátit se do běžného života. Sdílel život s lidmi z romské komunity. Zároveň je však zjevným podporovatelem fašizujícího nacionálního konzervativismu.

K propojení sociální orientace s oceněním otevřené pluralitní společnosti dospěl papež Jan XXIII., který svolal reformní II. vatikánský koncil a první rok, než zemřel, mu předsedal. Ve svém dokumentu Pacem in terris, v článcích 11-27 kromě primárního práva na život a práv sociálních výslovně – a v této církvi tak jasně a obsáhle poprvé – všem přiznává svobodu v hledání pravdy (i když s omezením, že musí být „v mezích dovolených mravním řádem“). Papež koncilu uznal svobodu projevovat svůj názor, i když je nutno s politováním konstatovat, že i dlouhá desetiletí po této encyklice bylo v církvi projevení názoru citelně trestáno.

Sice s výhradami, ale přece jednoznačně se v dokumentu o míru na zemi přiznává člověku právo vyznávat své náboženství, tedy zřejmě i náboženství jiná než římskokatolická verze křesťanství. Obvyklá ústavní práva jako sdružování, shromažďování, svobodný pohyb a pobyt jsou rovněž v textu zmíněny. Lze říci, že u Jana XXIII. se liberální zásady dočkaly opatrného souhlasu.

Kombinaci sociálních a liberálních důrazů najdeme u různých církevních postav z německé jazykové oblasti. Dvě jejich díla vyšla i v češtině. K církevní struktuře kritický katolický teolog Hans Küng (*1928) se dlouhodobé věnuje sociální etice v křesťanství a jiných náboženstvích a je iniciátorem mezináboženské aktivity označované jako Parlament náboženství světa. Završením dlouhé etapy srovnávacího studia je jeho spis Světový étos pro politiku a hospodářství (Praha: Vyšehrad, 2000).

Küng ve své knize nechce léčit potíže společenského života jen individuální charitou. Je třeba požadovat změny v politickém řádu a v ekonomickém systému. Pokládá za nepřijatelné, že by hospodářství podléhalo výhradně ekonomickým zákonitostem. V dnešním světě již nemůže pokračovat světová politika starého stylu, nemůže pokračovat ekonomika starého ražení. Globální étos založený na společných humánních hodnotách musí přispět k novému společenskému řádu.

V Německu je možné, aby svrchovanou moc kapitálu kritizoval dokonce i vysoký církevní činitel. Zdejšími reprezentanty této církve by taková kritika byla označena jako „neomarxismus“, což se rovná totálnímu odsouzení. Mnichovský arcibiskup kardinál Reinhard Marx (*1953) využil svého příjmení a toho, že se jako jeho jmenovec Karl narodil v Trevíru, a napsal na toto téma knihu provokativně pojmenovanou Kapitál (Praha: Academia, 2013).

Zakladatel komunistického hnutí se podle kardinála a profesora sociálních nauk a společenských teorií na několika německých univerzitách v mnoha otázkách mýlil, v něčem však, jak říká (a to si nelze představit od některého z českých biskupů), měl pravdu. Podobně jako Küng pozoruje rozevírající se nůžky mezi bohatými a chudými v celosvětovém měřítku. Zlepšování ekonomických ukazatelů jako je výše hrubého domácího produktu, vyrovnané rozpočty a volný prostor pro podnikání na skutečné zlepšení kvality života současného člověka zdaleka nestačí. Bez důsledného sociálního státu, bez sociálně-tržního systému hrozí katastrofa.

Kéž by římská církev u nás a s ní další náboženská uskupení byla vnímavá na civilizační pokrok.

16. 11.

Milion chvilek je na Babiše krátký!

Pavel Kopecký Přečteno 4954 krát Přidat komentář

Z připomínky Listopadu devatenáct set osmdesát devět se stalo žel víceméně klišé. Líbivá vábnička – něco jako králíček Azurit. (Vy)užívaný nejvíce k sentimentálním společenským obřadům či stvrzování stávajících (ne)pořádků a veřejných pozic. Nástroj uloupené revoluce, a pro některé kritiky tím pádem pouze nástroj ve stylu "1984".

Ovšem, toť přehnané. Může být přeci také prostředkem ke startování kariér z brusu nových. Co jiného jsou ve výsledku aktivity českého hnutí Milion chvilek pro demokracii? Počiny spolku aktivistů, kteří v předvečer třicátého výročí 17. listopadu chystají na pražské Letné další shromáždění za obrodu domácích poměrů.

Ihned se ohrazuji proti možné domněnce, že bych byl odpůrcem občanské společnosti. Jejího všeobecného rozvoje je nesmírně zapotřebí – především kvůli starým i nově se vynořujícím sociálním nebezpečím. Tím spíše ve střední Evropě, kde chybí jako sůl (nad zlato) a kde má mimopartajní politika občanů přehršli zavilých nepřátel. Tři desetiletí od pádu státostranické diktatury je prvním z nich stávající hlava státu Miloš Zeman. Který letos, při výročí zrodu Československé republiky, dekoroval svého stejně smýšlejícího předchůdce a přítele Václava Klause. Za zásluhy o stát.

Zeman má zřejmě vůbec hřejivé pocity, může-li vyvolávat (sociální) konflikty a těšit se vítězstvími. Porážku nebo omyl nikdy nepřizná. Spolu se spojencem, premiérem Andrejem Babiš, tak systematicky napadá kdekoho. V první řadě blíže nespecifikované "elity"; kádrované nejčastěji dalším bezobsažným, a proto politicky vhodným obratem "pražská kavárna". Jeho prostřednictvím společně získávají zástupy obdivovatelů v chudších vrstvách či regionech. Přitom je zábavné, že oba pánové jsou členy nejvyšších politických tříd. Ministerský předseda též součástí elit hospodářských.

Pro jeho jenom špatně maskovaný konflikt zájmů, táhnoucí se od veřejné moci přes ekonomiku až k vlastnictví sdělovacích prostředků, mu leckdo nemůže přijít na jméno: "Místo, aby sloužil občanům, stará se o vlastní prospěch. Andrej Babiš zneužívá svoji mediální moc, aby si získal a udržel moc politickou. Následně zneužívá moc politickou, aby podpořil svůj byznys."

Vleklého problému země se asi nejpádněji ujal dotčený Milion chvilek pro demokracii, jemuž se v červnu podařilo přilákat na akci proti premiérovi nějakých 250 000 lidí. Největší demonstrace od roku ´89 se stala obrovským úspěchem. Nemálo k němu tehdy přispělo, že předseda kabinetu a faktický majitel politického hnutí ANO 2011 čelil trestnímu stíhání pro korupci.

Kladný účin vzpoury až "dědičně pasivních" českých obyvatel se ovšem nijak nedostavil. Jen vzrostla "vedoucí úloha" Miloše Zemana ve společnosti a jemu odjakživa blízká ministryně spravedlnosti Marie Benešová zintenzivnila přípravy nového zákona o státních zástupcích. Po nich byla žaloba na Babiše odpískána, a tak politické řemeslo přesvědčivě zvítězilo. O to snáz, že se nejeden protagonista letní Letné nemoudře netajil tím, jak mu a priori vadí jiné volební preference než jeho. Kterak je mu zapotřebí, aby kabinety opět sestavovaly strany v metropoli zpravidla nejoblíbenější.

Požadavky podzimní Letné zůstávají – alespoň navenek – neztenčené. Znovu dávají předsedovi ANO 2011 ultimatum. Aby se buď zbavil holdingu Agrofert (ovládaného v zastoupení), i odvolal podřízenou Benešovou, anebo se ztratil. Babiš ze scény samozřejmě mizet nehodlá. Není padlý na hlavu. Třímá všechny karty a byl by načisto slepý, kdy neviděl jistou vyčpělost nepřátelského projektu. Postaveného spíš už jen na tom, že protagonisté (s podporovateli v pozadí) slíbili přijít a chtějí být viděni. Obtížno jim totiž věřit další slib: následné propuknutí nespokojeneckých akcí po celé České republice.

Ani to, že "chvilkaři" slibují dorazit s pozitivním programem, jim již politickou kůži zřejmě nezachrání. Jejich "chvilka slávy" se krátí. Stejně jako volitelnost některých sympatizujících opozičních pravicových stran, co svou sterilitou i nenasytností schystaly Babišovu levicovému populismu žírnou půdu. Zdaleka největší demonstrace od převratu – až do letoška – byla totiž právě proti nim. Tehdy však hovořily o lůze!


Obdobný text publikoval slovenský deník Sme



10. 11.

Ostrov pokladů

Pavel Kopecký Přečteno 2091 krát Přidat komentář

Pirátská paluba se poprvé rozkývala tak mohutně, že to zaznamenala i širší veřejnost. První pořádný skandál pod českou černou vlajkou! Nestojí za ním však žádné hodnotové spory. Ani údajný (ne)lidský rozměr funkcionáře Jakuba Michálka zde patrně nehraje zásadní roli. Aby ne. Takovou sílu může mít v partajní lodici jedině svár o moc. Takže když e-hlasování posádky ukázalo, že dotyčný předseda poslaneckého klubu nepřijde ani tentokrát o stranickou pozici místopředsedy (poprvé byl takto vzat na paškál už před dvěma lety), nastala obratem jiná organizační změna. Byť Michálek prohlásil, že na lednovém celostátním fóru již pozici obhajovat nehodlá, v reakci na to s okamžitou platností rezignoval další místopředseda Pirátů Mikuláš Peksa. Europoslanec, který byl zrovna zvolen předsedou Evropské pirátské strany. Oba znepřátelení funkcionáři se nakonec de facto vyjádřili, že svou budoucnost spatřují v zákonodárných sborech. Tu v Praze, tu v Bruselu/Štrasburku.

Více »

04. 11.

Materiál pro Krysaře

Pavel Kopecký Přečteno 2139 krát Přidat komentář

Přišel a takřka bez povšimnutí i prošel další 28. říjen. Svátek, který by si měli Češi a Slováci připomínat jako jedno z nejdůležitějších výročí. Toho dne byl víc než před stoletím konečně prohlášen samostatný stát „národa československého“. Bez jehož existence by například Slováci, vystavení nejagresivnější maďarizaci Zalitavska, dnes již pravděpodobně ani neexistovali.

Přitom to pravidelně vypadá, že zrod společného Československa, počátek vlastní (moderní) státnosti, neznamená pro většinu, hlavně mladých, Čechů či Slováků nic. Pro politiky značí obvykle jen příležitost k prázdným rituálům a politikaření. A když už jsme u tohoto zapomínání sebe sama, dodejme ještě cosi. Ke zmizelé světové značce „Czechoslovakia“ se dnes jaksi nesluší ani zmiňovat, že její protiústavní (!) zánik stvořil dva vysloveně periferní státy. Rozhodnuté prosazovat své slabě reprezentované zájmy ve sjednocující se Evropě. V krajně dynamicky se měnícím světě po konci bipolarity.

Myšlenka se dá rozvinout o dost dál. Třebaže nám to soudobí strážci mravnosti zkoušejí vymlouvat, patriotismus není nijak sprosté slovo. Pocit sounáležitosti s rodnou zemí nebo vlastními předky je jednak zcela přirozený, druhak se o něj můžeme opírat v širším společenství. Vždyť třeba v dnešní EU, kam jsme společně vstoupili roku 2004, nás dosud, po patnácti letech, oficiálně označují za „nové členské země“. Případně za „východní Evropu“. Ruku v ruce s tím je nám poměrně pravidelně sdělováno, že jsme zase „promeškali příležitost mlčet“. Prostě se děje to, co se dalo snadno od prvopočátku čekat. V rámci neskrývaného poručníkování podstatně většími hráči navíc neustále slýcháme rady, že bychom měli přijmout především amébovité evropské občanství. Podřídit se neosobním a často vysloveně selhávajícím byrokratickým strukturám, co leží na území „starých členských zemí“…

V takovém kontextu je dvojnásob smutné vidět, jak tristně dopadají průzkumy znalostí našich dějin a reálií. Jako vyslovená rána kladivem do hlavy na mě kdysi zapůsobila soutěž o největšího Čecha. Pravidla této původně britské, základním pojetím trochu absurdní, hry (vyzkoušené mezitím ve spoustě jiných zemí), se vytrhla z kloubů. Takříkajíc vyšinula z vazeb. Pouze nesouhlas držitelů licence tehdy zabránil, aby v České republice vyhrál naprostý unikát – Jára Cimrman. Fiktivní postava Divadla Járy Cimrmana, která systematicky znevažuje vlastenectví.

Jak se „měření sil“ ubíralo dál, bylo dokonale podružné. Nezbylo než souhlasit s míněním minulým režimem proskribované spisovatelky Kantůrkové: jaký to důkaz hlubokých národních komplexů! Nebo také kromobyčejného obranného smyslu pro humor, lze dodat milosrdně. Vždyť kolikrát se tady zvenku přepisovaly oficiální dějiny. Ostatně i tu poslední revoluci, snad s výjimkou Poláku, jsme ve střední Evropě tak nějak „utrpěli“ odjinud.

V podstatě jsme si zvykli na hledání náhražek identity. Zdá se proto jasné, kdo by takovou soutěž o největšího mrtvého velikána vyhrál teď. Byl by to bezesporu nedávno zesnulý popový zpěvák Karel Gott. O něm se za normalizace vyprávěla hodně trefná anekdota, skoro aforismus, že na Gustava Husáka se bude vzpomínat pouze jako na „nevýznamného politika v éře Karla Gotta“. Aby ne, víceméně dokonale ztělesňoval atmosféru pseudokomunistického biedermeieru. Maloměšťáckou pospolitost, kolem níž se věci ukrutně rychle dějí. Mění překotným tempem. Když přitom jistot za čtvrté průmyslové revoluce, milionových migračních vln a konce „amerického míru“ valem ubývá. Taková společnost je ale dost zranitelná. Ideální tvůrčí materiál pro moderní Krysaře.


Zamyšlení publikoval slovenský list Pravda

Blogeři abecedně

A Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy