21. 08.

Praha proti sobě?

Pavel Kopecký Přečteno 1412 krát Přidat komentář

Sociální demokracie a TOP 09 se významně liší – řadou proklamovaných politických hodnot, délkou existence, pohnutkami svého ustavení, členstvem i lecčíms jiným. Nicméně mají taky dost společného. Nejpodstatnějším je vážný úpadek preferencí.

Hůř je na tom ČSSD, jejíž představitelé se již docela nepokrytě rozhlížejí, co lze ještě v rozkymácené straně „zmincovat“ nebo kde nechal tesař díru do jiné partaje. Ale ruku na srdce, ani topka na tom není valně. Například do Evropského parlamentu pronikla o prsa modelky Twiggy, přičemž tam za ní atypicky vysedává její předseda. Jiří Pospíšil, který už párkrát měnil stranické barvy (několik roků býval např. místopředsedou ODS) a v rámci mnohoobročnictví získal nedávno i křeslo na pražském magistrátu. Jeho topkaři jsou zde členy nesnadné trojkoalice, jež má ve skutečnosti – nejspíše pro lepší čitelnost – hned pět různých členů. Hlavní slovo v ní, jak známo, drží Piráti. Subjekt, jehož bojové heslo „Pusťte nás na ně!“ mělo vyjadřovat nespokojenost s dosavadními protagonisty moci: ódéesáky, anoisty, sociálními demokraty.

Pirátský primátor Hřib zatím do košíku dosti úspěšně sbírá hlasy liberálních voličů, když agituje proti Číně a naopak pro upomínku romského holokaustu či pro duhový pochod. Pročež se sám rychle mění v nejlákavější terč; cíl ataku nejzavilejších nepřátel, koaličních partnerů. Metropolitní koalice se proto otřásá, byť jde zatím jen o lokální výbuch. Roznětka je ovšem stylová – plyn. Respektive Pražská plynárenská a. s. čili posty a finanční zdroje.

Mocenské provázání České pirátské strany s TOP 09, nejsilnější složkou Spojených sil pro Prahu, je očividnou křečí. Stmelení též kromobyčejně módním „étosem“ antibabiš-antizeman, na nějž mnozí v metropoli slyší. Ale to je krapet málo. Předák Pirátů Ivan Bartoš sice povídá, že jsou „středovou liberální stranou“, jenže úmyslná zamlženost jejich paluby skýtá široké zázemí. Od mírné pravice po radikální, anarchistickou levici. Té asi lahodí návrhy radikálních reforem, co mohou být stylové v Berlíně, leč nikoliv v nejbohatším regionu ČR. V Praze působí dokonce tak kontroverzně, až je někteří, včetně Pospíšila, označují za komunistické. Toť mimochodem při pohledu na naši nejkonzervativnější parlamentní stranu, KSČM (užívající koktejlu národovectví, třídního boje a proticikánských nálad), naprostý bizar.

Každopádně se bartošovci usilovně tváří jako „nový vítr do plachet“ stagnujícího hlavního města. Vědí, že by z metropole na Vltavě mohli snadno doplout podstatně dál. Už napřesrok, při krajských volbách. Do nezmapovaných krajin míří rovněž páně Pospíšilova partaj. Průzkumy veřejného mínění jí setrvale signalizují soumrak. Hranice europarlamentu zdolala výhradně díky „Matičce Praze“, a když v ní tahá za hierarchicky i marketingově kratší provaz, není to dobré. Přinejmenším pro vůdce, jenž si brousil zuby na primátorský řetěz a patrně si pořád ani náhodou nenechává zajít chuť. Zastínění v opěrném bodu znamená pak průšvih o to víc, že je vlastně skrytě ohrožen úspěch liberalistické koncepce, s níž se Jiří Pospíšil chopil roku 2017 spíše konzervativní topky. A logicky je tak v ohrožení i jeho předsednické křeslo.

V metropoli naposledy bodovalo hned několik formací pod značkou jakési alternativní svobodomyslnosti. Včetně Prahy sobě. Uskupení dosud nezmíněného, protože představujícího pouze „třetího vzadu“, kdo jen druhé koaličníky rozpačitě volá k pořádku. Mnoho zajíců honící lídr TOP 09 se tímhle rozložením sil octl v nepříjemné skrumáži. Stranu převzal od Miroslava Kalouska a Karla Schwarzenberga, z nichž přinejmenším prvně zmíněnému se do politického důchodu ještě zdaleka, zdaleka nechce. Pročež neváhal okopávat Pospíšilovy šéfovské kotníky moment po uzavření eurovolebních místností. Navíc do čela topky vytrvale prosazuje dalšího „bílého koně s rodokmenem“. Konzervativního místopředsedu a, stejně jako byl tehdy i Schwarzenberg, senátora Tomáše Czernína.

Hlubší smysl bojů o Prahu se nabízí sám. Stávající předák právě deset let existujících topkařů si nesmí dovolit ztratit tamější voličskou podporu, sám by ztratil mnohem víc. Ve složitém souputnictví stran s protichůdnými, ba přímo nevyjasněnými plány rozvoje hlavního města však opravdu nemá lehkou pozici. Největší ohrožení přináší ovšem situace srdci země. Bude-li i nadále Praha proti sobě.

Obdobný text publikovaly Lidové noviny









20. 08.

Kyperská vějička na tureckého voliče

Pavel Kopecký Přečteno 1036 krát Přidat komentář

Jestli je v rostoucí nestabilitě mezinárodní politiky něco nestabilnější než všechno ostatní, je to zahraniční politika Turecké republiky. Dílem se do její nevypočítatelnosti promítá snaha vládnoucí kliky vychytrale kmitat mezi dominantními hráči a získávat od nich bonusy. Chcete-li úplatky. Dílem jde o konsekvenci vnitřních zmatků země na Bosporu jako takové.

Stávající Malá Asie trpí přehršlí těžkostí. Snad více problémy, než může regionální mocnost unést. Panuje vnitropolitické napětí, neboť – budeme-li parafrázovat Erdoganova slova – „vystoupila z tramvaje demokracie“. Což se mnoha občanům pranic nelíbí. Na jejím hornatém území prodlévají také miliony migrantů. Primárně sice slouží k obstojnému vydírání Evropy, nicméně pro Ankaru představují břemeno. Mimo jiné břemeno bezpečnostní nebo hospodářské, což zvláště pro zemi vadnoucí ekonomiky není nijak povzbudivý aspekt.

Nejpřednější starostí státu, jež jinak po desetiletí vede (ozbrojený) konflikt s početnou minoritou Kurdů, se však zdá něco jiného. Mezinárodněpolitické důsledky pořád vypjatějšího, neukočírovaného vměšování do věcí sousedů. Najmě Sýrie či Iráku, kde erdoganovci halasně porušují už tak vachrlaté mezinárodní právo. Jen aby stůj co stůj zabránili vytvoření jakékoliv kurdské státnosti. Tudíž je ta tam kdysi na odiv stavěná ideologie „nulových problémů se sousedy“. Mustafa Kemal Atatürk by se asi soudobému Turecku hodně divil. Výpady do zahraničí jsou ostentativní součástí rozpínavosti Turecka, jehož velikášský „sultán“ avizoval velkou operaci „na východ od Eufratu“.

Při svých agresích využívají skvěle vojensky opatření Turci rozhádanosti kurdských skupin, a současně těmito útočnými akcemi stupňují domácí, ostře nacionalistické nálady. Historicky osvědčený prostředek direktivního vládnutí. Dnes pojednou vykládaného jako přednost, kterou maloasijskému lidu jeho nepřátelé závidí. Od toho je samozřejmě jen krůček k tvrzení, že nebezpečí pro zemi „velikého vůdce“ přichází z Východu i Západu. Vlastně ze všech stran.

Nezvládnuté ambice páně prezidentovy ale zapříčinily jednak propad vztahů s USA, druhak s Unií „starého kontinentu“. Již dříve dávající na srozuměnou, že začlenění Malé Asie do Evropy není na pořadu dne. Odpovědí se stal rozmach spolupráce s Ruskou federací a Čínou, jež se však netají pocitem nadřazenosti. Nesouměřitelností strategického partnera na hranici dvou kontinentů.

Do rámce poněkud zběsilé turecké zahraniční politiky spadá i růst napětí kolem kyperských teritoriálních vod. V nich byly nalezeny zásoby zemního plynu, od nějž si některé státy slibují zmenšení energetické závislosti na uhlíkových palivech z Ruska. Svoje zdroje by chtěla diverzifikovat i Ankara, nicméně její snaha získat díl z koláče má samozřejmě též rozměr čistě politický. Je známo, že od sedmdesátých roků není Kypr jednotný. Jeho rozštěpení vojenskou hranicí na dvě znepřátelené části má na svědomí turecká agrese. Vedená před čtyřiceti pěti lety dosti podobnými pohnutkami, jaké dnes Ankaře velí táhnout proti kurdským milicím.

Tehdejšímu násilnému pokusu části místních Řeků o připojení k „Heladě“ (na základě ideálu tzv. Enosis o unii veškerých Helénů) zabránila pravidelná turecká armáda. Bylo totiž víc než jasné, že za sjednocovacím projektem stojí tehdejší aténská vojenská junta. Invazí vzniklo závislé území, krom Ankary nikým neuznaná Severokyperská turecká republika. Nezákonné ustavení loutkového státu, kam se přestěhovalo značné množství Turků pevninských, nebylo ovšem nikdy uspokojivě řešeno. Ačkoliv se zejména před vstupem Kyperské republiky do EU (r. 2004) objevily dosti seriózní snahy o znovusjednocení Afroditina ostrova.

Zajisté to nebude Erdogan, kdo by dnes něčemu takovému přál. O to víc, že si z mladých let pamatuje, jak báječnou odezvu měl vpád ve prospěch „tureckých bratří“ na domácí půdě. V regionu východního Středomoří, kde se právo a výzvy OSN ignorují jak na běžícím pásu, by bylo hodně hrubou chybou nevyužít tohle prověřené téma. Vějičku na voliče.


V krácené verzi text publikoval slovenský deník Pravda

02. 08.

Ideologická diverze

Pavel Kopecký Přečteno 3337 krát Přidat komentář

V minulém textu jsem na okraj zmínil, jak patologický je odpor Vladimíra Špidly k minulému režimu. Ihned se našla „dobrá duše“, žena, jež mi „vytkla“, že to by se mi jistě stát nemohlo. Bez mučení přiznávám, nemohlo. Něco nebo někoho chorobně nenávidět se mi příčí, zvláště po třiceti letech.:-)

Co se týká jádra sdělení nejmenované e-kádrovačky, jsem za něj vděčný. Je nezáměrně inspirativní. Když mi zkraje roku blesklo hlavou, kolik zase floskulí, polopravd a propagandistických výmyslů si na podzim vyslechneme kvůli „slavnému výročí“ a kdo všecko se na ně pokusí se svým sobeckým zájmem nabalit, polilo mě horko. Uměřený a politickou korektností zavádějící bude najisto výklad počátku 2. světové války. Ale kolik věder maloměšťáckého sentimentu se na nás, najmě z veřejnoprávních médií, vylije kvůli „opadávání listí“ z dubiska revolučního étosu. O zvýšeném nasazení horlivců do soudobého zostřování boje proti „ideologické diverzi“ nemluvě...

Příšerná jednostrannost v našem středním proudu doteď, třicet roků od státostranického zřízení, dominuje. Pro mě je kategoricky nepřijatelná taky proto, jelikož má lví zásluhu na úspěchu obskurních, hlavně když alternativních, informačních zdrojů. Anebo kromobyčejně úspěšném tažení řetězových poplašných mailů. Tradičně se tudíž snažím o vyváženost pohledu, protože každá mince má, obrazně řečeno, nejméně dvě strany. Čímž jsem si to, tak jako samozřejmě mnozí jiní, opakovaně polepil a třebas do jistých médií najednou nemohl.

Jenže na tohle téma hovořit nechci, ač je barvité. Chtěl bych vám k zamyšlení, milý čtenáři, nabídnout relevantní výrok Olgy Sommerové. S touto dámou sice v mnoha, mnoha věcech nesouhlasím, leč o to víc mě její následující pohled zaujal. Krom dalšího proto, že se nepřímo dotýká jednoho z aspektů polistopadového vývoje české kultury, úpadku filmovnictví. V globálu jím známá režisérka shrnuje dost z toho, co se dnes opět – v našich dějinách po n-té – „nehodí nahlas říkat“:

"Bolševika jsem nenáviděla, moje největší životní přání bylo, aby šel do hajzlu, ale naděje byla mizivá. Nechci, aby to vyznělo jako vzpomínky starých zbrojnošů, ale paradoxně ta doba s sebou nesla i pozitivní hodnoty, například to, že se pěstovala přátelství, lidi měli na sebe čas, protože vůkol bylo mrtvo. Byl čas na sebevzdělávání z těch zdrojů, které byly k dispozici.

Jistě – nemohli jsme jezdit do světa, informace z tohoto světa svobody se propašovávaly obtížně, ale byla tady k dispozici literatura, a každý počin v kultuře byl událostí, všichni o něm věděli a mohli diskutovat. Teď je informací tolik, že si stejně musíš vybírat, abys je prožil do hloubky.

Mně dnes vadí nadvláda peněz. To, co dřív dělal bolševik politickou cenzurou, dnes diktují peníze. Ten kdo má peníze, rozhoduje. A můžou to být stejní nevzdělaní blbci, jako byli komunističtí cenzoři. Někteří filmoví producenti získali s majitelstvím peněz tvůrčí touhy, nechají režiséra film natočit, někdy i sestříhat, a pak se na tu vytvořenou kořist vrhnou a začnou ji porcovat podle svých představ.

Není to politická cenzura, ale estetická. Jsou to lidi, kteří třeba na FAMU vystudovali produkci, a najednou se z nich s plnou peněženkou stali samozvaní umělci, zatímco režisér je sesazen do pozice strojníka..."

Dodávat cosi není snad ani potřeba. Byť se o to mnozí pokusí, tak snadno se podobné mínky odmávnout nedají. Ať jsou potírány, či ne, mají své společensko-politické důsledky. Včetně snahy volebně protestovat proti demagogům a kleptokratům polistopadové éry. Co s tím? Už bychom konečně měli být jako společnost, myslím si, nejen informačně dospělejší!

30. 07.

Normalizace Lidového domu

Pavel Kopecký Přečteno 1818 krát Přidat komentář

Situaci v Česku nejlépe vystihuje vtip, že jedině v nejkulturnějších zemích může ústavní krizi způsobit kultura. U nás je to div divoucí, paradox všech paradoxů. Zvláště když k tomuto „horkému postřehu“ připočítáme, kolik let naše prostředí formovaly páně Klausovy názory o okrajovosti, nebo přímo podřadnosti kulturní sféry či ochrany klimatu…

Nechme však bývalou hlavu státu jejímu institutu pro výzkum sebe sama a věnujme se podstatě věci. Rozbíjení státu. Zástupná mocenská tahanice o kontrolu nad ministrem (!) kultury je nekonečná, trapná – a jen tak mimochodem (ústavně i politicky) nekulturní. Stávající prezident v ní ponižuje premiéra, jemuž dává najevo, že druhé největší „panství“ nebo nejsilnější partaj zdaleka nestačí na hradní majestát. Dezorientovaný Babiš tak další a další manažersko-vyjednávačská selhání natírá na oranžovo. Hází problém na koaličního partnera. Pro média soudí, že pokud by se Zemanem jednali sociální demokraté dříve (rozumí se: s jeho servilitou), nynějších potíží by nebylo.

K takovému výlevu se snad hodí říci, co z něj čiší nejvíc: předsedu vlády mocně tíží jeho bezradnost, „meze růstu“ a návazný posun těžiště politických ztrát od socialistů k anoistům. ANO 2019 má plné ruce práce se standardním vládním provozem dle Ústavy ČR, místo aby se připravovalo na dvojí volby příštího roku. Nemluvě o tom, co to bude za sousto pro další antibabišovské demonstrace, avizované k třicátému výročí pádu autoritativního režimu KSČ.

A co nato všechno Lidový dům? Místo, aby chytil příležitost pořádně za pačesy, točí se jako štěně za oháňkou a válčí v dávno prohraných válkách. Ideových i personálních. Doteď se třeba hňahňá ve své „pubertě“, protože neustále netuší, kterak se chovat ke svéráznému „otci zakladateli“. Vůči Egu, jež mělo dosud problém se všemi předsedy polistopadové sociální demokracie (a to patrně včetně Miloše Zemana)!

Předchozí úsilí mstít se prezidentovi za mstivost, akcelerovalo spirálu vzájemné nenávisti. Z ní první občan vydoloval maximum sebeuspokojení; zejména díky tandemu premiéra Sobotky s expremiérem Špidlou. Ti prapodivným nutkáním porazit na otevřeném bitevním poli daleko silnější konkurenční tandem Zeman-Babiš, zatáhli ČSSD do naprosté bažiny. Včetně bizarní vnitrostranické politiky. V ní bývalý režim chorobně nesnášející Vladimír Špidla participoval na čistkách vůči „přátelům“, kteří neprojevovali odpovídající loajalitu, nebo dokonce nesdíleli jisté ideologické stereotypy. Načež se Lidový dům proměnil ve zřídlo pro normalizaci charakteristické nevýkonnosti, v níž obskurní přitakávání (kamarily) znamenalo vše.

Opakování chyb je matka nemoudrosti. Výtečníci mezi zmíněnými kývači pořád usilovně hledají chybu v těch druhých, takže například až doteď napadají spřízněné novináře, že kdyby oni veřejně nekritizovali ČSSD, postavení partaje by se nepropadlo. Těžko se rovněž zdržet ironického úsměvu, když si kandidát Šmarda (Sobotkův kamarád) neumí zachovat tvář, jen aby se z místa bezvýznamného starosty katapultoval na vládní post. Přičemž se prezidentu vlichocuje variací na glorifikaci Tomáše Garrigua Masaryka. Miloš Zeman zasloužil se o stát.

Někteří levicoví intelektuálové volají po radikální léčbě, návratu sociální demokracie ke kořenům. To je však těžké, ne-li nemožné, jelikož se leckteří funkcionáři Hamáčkova Lidového domu už ani nenamáhají skrývat ledví. Chuť na poslední zbytky výhod či požitků, co ještě tradiční strana skýtá a o něž je nesmí proto nikdo připravit. Na obhajobě vyšších hodnot nebo majetkově nižších vrstev jim nesejde ani za mák. Prvořadá potíž idealistické myšlenky ale je, že by to musel být návrat do neznáma. Před epochu, kdy obnovená ČSSD nasávala kdekoho. Krom jiných „zdivočelé sociální demokraty“ alias sládkovce, kteří se nyní „ke kořenům“ vracejí sami od sebe. Volí Okamuru. Pokud by se k hledání prvotních inspirací rozkývala i samotná Česká strana sociálně demokratická, musela by se vracet před Zemana.

Komentář je rozšířením textu psaného pro Lidové noviny

16. 07.

Miloš Zeman a paradoxy sociální demokracie

Pavel Kopecký Přečteno 1591 krát Přidat komentář

Prezident Miloš Zeman je neobyčejně obratný politický taktik. „Husitskou“ politickou partii „proti všem“, v níž on je zcela dominantní figurou – králem, dámou i střelcem současně – hraje s převahou starého valchaře. Falešného hráče, pro nějž je příležitost ku vysoké hře vším. Bazální životní potřebou. Už dávno je sice jen stínem charismatického muže, jakým býval v rozhodujících letech transformace, leč vzdor tomu své významné souputníky doteď převyšuje o několik hlav.

Více »

12. 07.

KLDR jako náplast na Perský záliv

Pavel Kopecký Přečteno 1228 krát Přidat komentář

Administrativa prezidenta Donalda Trumpa uvádí ve zmatek kdekoho. Směřuje totiž k rozbití řady spojeneckých či smluvních závazků, nebo jenom pouhých nepsaných pravidel. Naposledy leckoho překvapila unikátní prezidentská návštěva v KLDR. Převážně přitom nešlo o nic jiného než o mediální náplast na „velmocenské bebíčko“. Vzápětí si o tom povíme víc.

Rozbíjení úzů se v Trampově případě snoubí s kovbojskou agresivitou a nevzdělanou šéfovskou neotesaností. Netaktní takt evidentně udává „etika“ velkokapitalistického podnikání – první občan USA se ani netají, že neumí vykročit z „globální“ otázky: „Kolik to USA (a mně) vynese?“

Novosvětský vůdce si zajisté přeje, aby skrze správně prezentované 1. funkční období v úřadu vstoupil do druhého. A jelikož mu do křesla v čele supervelmoci významně pomohl slib ukončit nekonečná expediční tažení, co probíhají tisíce a tisíce kilometrů od pobřeží USA, musí voličům předvést konkrétní výsledky. Lid si ale nemohl nepovšimnout, že afghánské dobrodružství, jež započal jiný kovboj, Bush jr., nebere zdaleka za své. Vzdor intenzivním jednáním s talibánci. Ani z vměšování do syrské (občanské) vojny se nelze lehce vyvázat, což dokazuje též čerstvé německé „NE“ požadavku, aby tam armáda nejpřednější země EU nahradila „The United States Army“.

Kapitolou o sobě jsou události v Perském zálivu. Tam se proti rostoucí roli Íránské islámské republiky houfují dřívější rivalové, kteří usoudili, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Izrael, Saudská Arábie, Spojené Arabské Emiráty a další se snaží o všeliké zatlačování Teheránu. A Bílý dům, jenž má výnosné vztahy s maličkou (etno)demokracií i orientálními despociemi, tvrdí muziku! Mnozí z prezidentova okolí po desetiletí sní o likvidaci rozpínavého teokratického systému, anebo alespoň umrnění jeho geopolitické váhy. O ní se přitom paradoxně nejvíce zasloužila jediná supervelmoc světa, když selhala v Afghánistánu, Iráku a Sýrii.

Washingtonský rádobyplán na dotlačení Islámské republiky k revizi předtím jednostranně vypovězené smlouvy o atomu je primitivní. Ignoruje jádro věci. Zastrašování, vyhrožování a škrcení národního hospodářství – s ohledem na perské kulturněpolitické tradice či zkušenosti – nemůže fungovat. Vede toliko ke stupňování tenzí ve strategickém Hormuzském průlivu (de facto i v nedalekém Iráku a jinde), kde se v posledních týdnech „oba břehy“ straší návratem "války tankerů“. Ta byla součástí osmileté války íránsko-írácké, v níž Západ povětšinou podporoval jím posléze zlikvidovaného Saddáma Husajna.

Není vhodnou situací k vítězství v prezidentském klání, když hrozí nová „hloupá válka“. K propagandistickému pokrytí mocenského paradoxu však naštěstí zbývají rozličné prostředky. Jednak strašení „obludnou invazí“ jihoamerických migrantů a slib stavby nejdelší „Berlínské zdi“ světa. Druhak diplomatické vytěžení dálnovýchodního člena bývalé „Osy zla“ – kimovské KLDR. Dějinně první kroky amerického prezidenta po území Severní Koree umožňují efektně přelepit krach předchozího protijaderného jednání v Hanoji, případně zneklidňující bezkoncepčnost blízkovýchodní politiky Spojených států.

Snahu o vstřícnost jednání s bývalým „rakeťáčkem“, jehož pomyslné akcie stouply v návaznosti na zvětšení doletu dalekonosných střel, naznačovala i nepřítomnost poradce pro národní bezpečnost Boltona. Považovaného nejen za fanaticky protiíránského, leč i za strůjce krachu vietnamského summitu. Cesta z rokování společenství G20 v japonské Ósace rovnou do severokorejského Pchanmundžonu a tamější pozvání Kim Čong-una do Washingtonu mají svou symboliku. Především symboliku předvolebních her.

Obdobný komentář publikoval slovenský deník Pravda

03. 07.

Prezidentská forsáž

Pavel Kopecký Přečteno 2110 krát Přidat komentář

Letos oslavíme třicet let od protirežimního projevu Miloše Zemana na obrovské demonstraci v prostorách Letenské pláně. Její konání zažehlo prognostikovu strmou veřejnou kariéru. Teď se kupodivu odehrává něco vzdáleně podobného, jakási forsáž prezidentova vlivu. Byť byl před pár dny jedním z hlavních terčů největších lidových protestů od Listopadu.

Odstranění mocenské arogance komunistických papalášů přineslo další politickou svévoli. Elity vygenerované předáním státostranické moci se podílely na mnohostranných škodách československého státu. Včetně jeho protiústavního rozdělení. Povlovný nárůst nechuti zdejších obyvatel nakonec způsobil, že si většina uvědomila, jak neobyčejně naivní byli demonstranti roku 1989. Mnohým proto začalo být lhostejné, kdo stane v čele státu. Hlavně když svede zatopit dosavadní partitokracii a začne „řídit stát jako firmu“. Přestala tudíž definitivně fungovat protikomunistická propaganda (leckdy bývalých členů Strany a neodhalených agentů StB), včetně varování před bývalými estébáky. Premiérem se stal prokazatelný ex-spolupracovník a popřevratový zbohatlík Andrej Babiš.

Koncentrace politické, hospodářské a mediální moci bije v jeho případě do očí více než policejní pendreky v Roce zázraků. Stejně jako příslušný střet zájmů. Buďme realisty: leccos by mu prošlo, kdyby jednal – v uvozovkách – jen jako „řidič ze zadního sedadla“. Jenže to není jeho gusto. Druhý nejbohatší Čech cítí nezvladatelné nutkání šéfovat „kšeftu“ přímo, nezprostředkovaně.

Podobně mocenskou osobností je prezident Zeman, s nímž předseda vlády utvořil učebnicově pragmatický tandem. Fakticky to byla jejich účelová spolupráce, proti níž se zvedla nebývalá vlna nespokojenosti; vyvrcholivší minimálně čtvrtmilionovou demonstrací na Letné. Její nebývalou energii přitom ve svůj prospěch, trochu jako v aikidu, využil jeden z napadených: prezident Miloš Zeman.

Jeho politická kariéra druhým funkčním obdobím v bývalém sídle českých králů skončí. Obhajovat není co a vyškrábat se výše již také nelze. Lze si však požitkářsky vychutnávat moc, budovat neoficiální poloprezidentský systém. Mít největší neformální vliv v dějinách naší demokracie. S výjimkou TGM, který ale nikdy, na rozdíl od Zemana, nebyl volen přímo.

Hlava státu jedná bezohledně, jájínkovsky, na základě metody čím hůř, tím pro mě líp. Opět se projevuje jako mediální mistr. Svou politikou zastínila největší demonstrace od převratu a ústavně nejsilnější předseda vlády, předák dominantního ANO 2011, mu k tomu může jedině přikyvovat. Je jasné, že kdyby Zeman jen trochu chtěl, může demonstracemi oslabeného premiéra, vůči němuž se ozývá i koaliční partner, snadno potopit. Proto Babiš pouze opatrně slibuje, že se pokusí domluvit smír mezi prezidentem a předsedou koaliční ČSSD Hamáčkem.

Na Miloši Zemanovi je hodně patrné, jak si až fyzicky užívá, že se vrátil do pozice podobné situaci, v níž ustavil Rusnokův „kabinet odborníků“. Nejvlivnější političtí představitelé ho nyní chodí prosit o řešení zacyklené situace s „neodvolatelným“ ministrem kultury, jenž za prezidenta udělal špinavou práci. Načež první občan jejich prosby z výšin Hradu bohorovně odmítá. Navíc tak rozšiřuje počet ministrů, kteří mu jdou na ruku. Staněk k němu totiž už dávno přeběhl, neboť pochopil, že lépe být zadobře s prezidentem než se nechat smýkat dožívající stranou.

Moc jako základní složku prezidentova sebepojetí tu ještě ke všemu doplňuje věkem stupňovaná mstivost. Vedlejším ziskem jeho pošlapávání politické kultury se stalo další ponížení, ba rána z milosti „mateřské“ sociální demokracii. Poněkud připomínající mouchu zamotanou do pavoučí sítě – čím více se zmateně zmítá, tím více se vplétá do lepkavých osidel. Pokud Lidový dům vyhrožuje, že zrovna kvůli nevýznamné personální otázce opustí koalici, nejedná moudře. Odhaluje své pravé ledví. Loni, před senátními volbami, se totiž proti koalici s Babišem bouřili levicoví představitele horní komory. Letos, když se blíží volby do krajů, zase funkcionáři krajských organizací. Nebo sesazení představitelé Senátu, o nichž od té doby nebylo nijak slyšet.

Stávající atmosféra je v zásadě střetem bezzásadových. Lišících se jedině tím, že jedni mají lišácký plán a druzí jsou zoufalí z vlastní bezradnosti.


Obdobný článek publikovaly Lidové noviny

28. 06.

Revoluční kýč, nebo změna mentální mapy?

Pavel Kopecký Přečteno 3772 krát Přidat komentář

Těžko souhlasit s Václavem Klausem starším, že nedělní maxidemonstrace sestávala jen z lidí, kteří se nesrovnali s výsledky voleb. Tudíž z nejméně dvě stě padesáti tisíc (politicky) frustrovaných občanů. Toť nesmysl, co bezvadnou zkratkou vyjadřuje pro klan Klausových typické nálepkování. Příznačné hlavně pro vnitřně nejisté osobnosti, jež předstírají veliké sebevědomí, ale pro přemíru komplexů odmítají druhému naslouchat. A to již nemluvím o tom, že exprezident má lví podíl na mnoha tristních událostech polistopadového dění. Nepřímo tudíž také na zrodu Babišovy – nejprve byznysové a následně premiérské – moci. Takže by se měl první vyvarovat kádrování manifestace občanských práv.

Na druhou stranu nelze tvrdit, že by se na Letenské pláni lidé s pocitem zneuznání (volebního) názoru nijak nevyskytovali. Z této, ale i předchozích akcí svolaných Milionem chvilek pro demokracii šlo příležitostně poznat, jak se při nich ventilují též poražení. Třeba někteří pravicoví politici čili neschopná parlamentní opozice; snažící se o podprahovou koordinaci s lidovou nespokojeností skrze jinak nesmyslné hlasování o nedůvěře kabinetu. Na jedné z akcí se kmitl také čelní hrobař ČSSD Bohuslav Sobotka. A nejmenovaná herečka z tribuny nabádala, aby oni, uvědomělí, vyrazili do regionů. Nechť tam provádějí osvětu mezi občany (rozuměj: venkovskými prosťáčky), kteří zřejmě postrádají informace a souvislosti, jaké vlastní aktéři protestu. Dotyčná se posléze dokonce médiím svěřila s možností svého standardního politického angažmá…

Rovněž na mimořádně úspěšném i dobře organizovaném letenském protestu cítili pořadatelé potřebu nechat mluvit herce. Včetně těch, kdo vehementně plédovali za úspěch, nejen z mého pohledu, velmi arogantní prezidentské kandidatury Karla Schwarzenberga. Tehdy selhali, leč předtím zabodovali v Roce zázraků. Dalo se proto předpokládat, že při výrazné české (obrozenecké) tradici propojení divadla s politikou může nestranická „revoluční“ taktika opět uspět. Zejména buduje-li se co nejširší platforma nespokojenců. De facto „Národní fronta“ proti Babišovi se Zemanem. Repete nepolitické politiky. Protestu proti negativnímu veřejnému vývoji, který najmě majitel Agrofertu vytěžil až na dřeň.

Není mým cílem vytvářet dojem, jako bych snad největší demonstraci od osmdesátého devátého odsuzoval. Není tomu tak a znám mnoho účastníků, jichž si lze vážit. Současně si rozhodně nemyslím, že by byl multimiliardář Babiš vzorem ctností. Považuji jej za středoevropskou variaci Silvia Berlusconiho, bezskrupulózní velkoobchodníka s nekritickou lidskou důvěrou. Nicméně zároveň odmítám glorifikaci jeho odpůrců prostřednictvím novinářských výkřiků á la „Samet se opakuje. Čtvrt milionu blanických rytířů vyjelo.“

To je čistokrevný kýč, k němuž si dovolím osobní postřeh. Když jsem se na místě ptal prodavače podbízivých triček s Havlem a letopočtem ´89 po jeho motivaci k účasti, vyjel na mě tento „rytíř nové sametové revoluce“ s křikem, jestli prý mě Babiš poslal provokovat. Ostatní náhodně dotázaní už nereagovali primitivně, jenže politicky naivně bezmála vždy. Až to můj zcela apolitický kamarád sarkasticky pojmenoval „brainstormingem“. Zdá se, že v současných masových protestech se primárně zpřítomňuje nemalá rozezlenost jistých vrstev obyvatelstva, k níž však chybí dlouhodobá koncepce organizátorů, jaká se sama nabízela před třiceti roky. Tehdy se s předáním moci čekalo jen na Československo a Rumunsko.

Během letních prázdnin dojde zákonitě k demobilizaci a zklidnění nespokojenců, kteří se teď příkladně domnívají, že premiéra k odstoupení přimějí představitelé cizích států. Případně Strakovu akademii předním vchodem opustivší sociální demokracie. Ona zvětralá strana, jíž partajní konkurenti či dříve zcela nepřátelské sdělovací prostředky vyzývají, aby se chovala čestně. Neboli se vzdala, cynicky řečeno, ministerských, náměstskovských či buhvíjakých postů v momentu hlubokého úpadku.

Zdaleka nejpravděpodobnější se zdá, že x-krát vzývaný slovenský příklad přijde vniveč: ministryně spravedlnosti, předseda vlády, eventuálně prezident republiky demisi nepodají. Jedna důležitá paralela ovšem nastat může – partajní angažmá některých aktivistů. „Sametové protesty“ relativně pasivního Čecha, Moravana a Slezana hledí každopádně využít, jak již shora řečeno, chatrná parlamentní pravice. Miroslav Kalousek sice dělá vše, aby oslabil stávajícího předáka TOP 09 Jiřího Pospíšila, ale zároveň se snaží co nejvíce veřejně očistit. Náhle pokorně přijímá politickou odpovědnost za éru, kdy seděl v Nečasově vládě. S tím, že jeho Nagyová-Nečasová neřídila. Může být, vždyť Kalousek byl sám považován za neoficiálního předsedu nenáviděného kabinetu.

S uvedenými fakty se dá propojit pozoruhodný, již závěrečný aspekt věci. Kde se asi nacházeli mnozí z pražských a mimopražských protestujících, když odboráři zorganizovali největší porevoluční demonstraci proti Nečasově/Kalouskově/Nagyové vládě škrtů? Kolik z nich zpočátku volilo polistopadovým manažerským ideálem šermujícího Babiše, aby na něj tradičně přenesli odpovědnost za veřejné dění? Bylo by výborné, pokud by se aktuální vlna nespojenosti úplně nerozplizla. Způsobila jistou změnu myšlení, rozvoj občanské společnosti. Konec dětinského projektování se do nových, tím pádem přece liliově čistých partají a hnutí. Do Strany zelených, Věcí veřejných, ANO 2011, Pirátů… Byla by to skutečná revoluce, změna mentální mapy.


Obdobný komentář publikovaly LN

26. 06.

Nad Ukrajinou se duha neklene: DOKONČENÍ

Pavel Kopecký Přečteno 1566 krát Přidat komentář

2. část eseje o politice a geopolitice Ukrajiny

(odkaz na první část textu)

Více »

25. 06.

Nad Ukrajinou se duha neklene

Pavel Kopecký Přečteno 1637 krát Přidat komentář

Po nadějích spojovaných s Majdanem se podle průzkumů vrátila obrovská skepse Ukrajinců. Dohoda o klidu zbraní s povstalci a Kremlem je zatím ve hvězdách, Mezinárodní měnový fond dočasně pozastavil finanční toky na Ukrajinu a nadcházejí i tuhé vnitřní boje o pozice. Proto se s napětím čeká, s čím přijde nový ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj.

Ruský prezident Vladimir Putin nedávno prohlásil, že vztahy jeho země s USA „jdou z kopce, jsou stále horší. Současná administrativa v uplynulých letech schválila desítky rozhodnutí o sankcích proti Rusku.“ Vztah obou mocností není skvostný a jejich soupeření se projevuje například na Blízkém východě, ve Venezuele či na Ukrajině.

Z toho zaprvé vyplývá, že americký prezident Donald Trump zřejmě nebude ruským agentem. A zadruhé, přičteme-li k americko-ruskému napětí čínsko-americkou obchodní válku, že USA nasazují k udržení svého výsadního postavení ve světě obrovské množství sil a finančních prostředků. Světový řád po studené válce byl do značné míry jejich produktem, ale tato éra pozvolna končí.

Globální význam Washingtonu oslabuje, čemuž se američtí představitelé snaží čelit. „Prevencí“ proti tomuto procesu měly být například invaze do Afghánistánu a Iráku, vyzněly však nakonec opačně. Dalším pokusem, o poznání úspěšnějším, jak zabránit nástupu geopolitických konkurentů – v tomto případě Ruské federace –, byla podpora tzv. oranžové revoluci na Ukrajině na přelomu let 2004 a 2005.

Stejné politické proklamace

Tehdejší kyjevské demonstrace proti prezidentským volbám, které byly v českých médiích často prezentovány myšlenkovou zkratkou „prozápadních, prodemokratických sil“, vedly k odstranění spíše promoskevské hlavy státu Viktora Janukovyče. V opakovaném hlasování zvítězil Viktor Juščenko, což bylo leckdy vykládáno jako nástup občanských svobod, ekonomické prosperity a především změny orientace Ukrajiny – odtržení od imperiálního „magnetismu“ Moskvy a směřování do NATO či Evropské unie. Nestalo se.

Asi nebude náhodou, že po Západem masivně podporovaném Majdanu na přelomu let 2013 a 2014 se objevily tytéž politické proklamace. Proto je třeba uvést maďarsko-amerického odborníka na mezinárodní bezpečnost George Friedmana, jenž o oranžové revoluci napsal: „Rusové spatřovali v událostech na Ukrajině pokus USA přičlenit Ukrajinu k NATO, a tím přivodit rozklad Ruska. Upřímně řečeno, v ruském vnímání těchto záležitostí byl velký kus pravdy.“

V českém prostředí je smutným zvykem nemít kritický názor, zejména jde-li o konflikty velmocí, z nichž jedna je spojencem. Zatímco v minulosti existovala „koloniální norma“ reflektovat postoje Sovětského svazu, dnes nezřídka dominuje takřka přepólovaná představa, která obvykle přináší kopii protiruské propagandy, jež dnešní Rusko nálepkuje coby nový Sovětský svaz. Nedlouho před Majdanem se mimochodem tehdejší ministryně zahraničí USA Hillary Clintonová vyjádřila o nutnosti potlačení ruské snahy o opětovné sjednocení eurasijského prostoru…

Příkladem dvojího metru – u nás „argumentačně“ podporovaného nálepkami o ruských trollech a proruských webech –, ideologického posuzování agresí velmocí, se stala i Ukrajina, jejíž území bylo ve 20. století obětí řady mocenských choutek včetně kremelských.

O vztahu Kremlu k Ukrajině se v minulosti vyjádřil i polsko-americký politolog Zbigniew Brzezinski (1928–2017). Tento vlivný poradce amerických prezidentů napsal: „Bez Ukrajiny přestává být Rusko eurasijským impériem. Rusko se bez Ukrajiny může snažit o imperiální status, ale v případě úspěchu by se stalo především asijským imperiálním státem, jenž by byl pravděpodobně zatažen do vyčerpávajících konfliktů s probuzenými státy Střední Asie, které by za podpory sousedních islámských států na jihu bránily svou nedávno nabytou nezávislost.“

Důsledky dějin

K porozumění současnosti a soudobé historii Ukrajiny je třeba se podívat na její dějiny po hladomoru za stalinské éry. Nešťastná země, jež se v uplynulých desetiletích stala hříčkou v konfliktech vlivnějších států i domácích oligarchů, postrádá totiž minulostí vymezené národní hranice a především nedisponuje hranicemi s (pra)dávnými kořeny. Obojí se promítá do aktuálního vývoje země, zejména války o území dvou loutkových lidových republik – Doněcké a Luhanské – na východě země, konfliktu, který propukl již v roce 2014 a dosud stál život více než 13 tisíc lidí.

V případě západní hranice Ukrajiny byla ve 20. století řada změn či snah o ně. Poněkud se dnes zapomíná na události dané první světovou válkou (Halič tehdy náležela Rakousku-Uhersku) a na expanzi Piłsudského Polska krátce po jejím skončení. Příliš se nezmiňují změny spojené s agresemi Velkoněmecké říše nebo aktivitami banderovců ani demarkační linie po druhé světové válce.
Tehdy byla k Sovětskému svazu připojena polská Halič s Volyní i bývalé československé území Podkarpatská Rus (z ukrajinského pohledu Zakarpatská Ukrajina). Na východě byly zase moderní ukrajinské hranice stanoveny svévolnými administrativními zásahy komunistického režimu, který se příliš neohlížel na etnické otázky, což je nejvíc vidět na osudech Krymu, kde převažovala (pro)ruská populace.

V daném kontextu je zřejmé, že strategicky položená Ukrajina byla v dějinách vystavena různým vlivům. Civilizační vliv tu často prosazovaly litevské, polské a později především ruské úřady. Také pod sovětskou vládou, jež oficiálně odmítala nacionalismus, se odehrávala masivní rusifikace – a někteří Rusové se na Ukrajince dodnes dívají prostřednictvím etymologického výkladu jejich národního pojmenování neboli jako na krajany, kteří prodlévají „u kraje“ a hovoří dialektem ruštiny. Navíc nemalé procento současných obyvatel Ukrajiny používá takzvaný suržyk, směsici obou jazyků.

Změna společenské nálady

V důsledku oranžové revoluce se k moci se dostaly nové elity, jejichž neschopnost řešit obrovský počet problémů výrazně změnila společenskou náladu. V prezidentských volbách v roce 2010 ztratil opěvovaný prezident Juščenko popularitu (v prvním kole získal jen 5,4 procenta hlasů) a post neobhájil. Dokonce se do prezidentského paláce vrátila předchozí hlava státu Janukovyč, jenž ve druhém kole zvítězil nad další vůdkyni oranžové revoluce Tymošenkovou, přezdívanou kvůli jejímu vstupu do politické arény Plynová princezna.

Janukovyčův návrat však zjitřenou atmosféru, v níž se mísilo a mísí ekonomické, politické, náboženské a etnické napětí, nezklidnil. Obrovské ekonomické potíže, s nimiž se neuvěřitelně zkorumpovaná i nevýkonná ukrajinská státní správa dodnes potýká, vedly k dalšímu občanskému neklidu. Už v roce 2013 se hovořilo o potřebě až 160 miliard eur k oživení ekonomiky. Astronomickou částku ale nebyla tehdy Evropská unie, jež s Kyjevem diskutovala o asociační dohodě, ochotná poskytnout.

Moskva však ano, a to především proto, že se cítila ohrožena poškozením svých ekonomických nebo dalších zájmů na Ukrajině. Západem zprostředkovaná úmluva mezi Janukovyčem a opozicí o narovnání poměrů byla sice podepsána, to ale nebránilo takřka obratem uskutečněnému svržení prezidentské kliky.


Konec 1. části eseje publikované v LN dne 22.6.2019

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy